Městečko Rabštejn, kde se natáčel film Cesta z města režiséra Tomáše Vorla, je podle encyklopedií nejmenší městečko v Evropě. Žije v podstatě z turistického průmyslu. Je jakýmsi přirozeným spojencem velkoměsta, jeho rekreační zónou. Vede cesta z města zase zpátky do města? Na ulicích bylo pusto a prázdno, zdaleka tu nebylo ani oněch udávaných 27 místních obyvatel. Hospoda, která se filmem proslavila, byla zavřená. Ve vedlejším obchodě se smíšeným zbožím jsem se dozvěděl, že změnila majitele, který ji chce přestavovat snad na penzion.
Zdeňek Kozlok hrál ve filmu hostinského. „Máte smůlu, že jste nepřijel předevčírem,“ přivítal mě ve dveřích. „To se za mnou přijel podívat Tomáš Vorlů.“ Představil jsem se jako člověk, který se odstěhoval z města před dvěma roky a teď bydlí asi dvacet kilometrů odsud. Zajímalo mě vyprávění člověka, který hrál více méně sám sebe. Myslel jsem při tom na to, že lidé z města, jakým i já ještě pořád trochu jsem, pokládají krátkou cestu na venkov za stejně exotickou jako třeba výlet do Thajska. Seděl jsem v křesle pod vycpanou hlavou jelena, která ve filmu také figurovala, a prohlížel si fotografie z natáčení pověšené na zdi. „Tomáš do Rabštejna jezdil už čtyři roky,“ vyprávěl pan Kozlok. „Nejdřív mi připadal jako takový nafoukanec – než ho člověk poznal. Když nás požádal, abychom s manželkou v jeho filmu hráli role hostinských, byli jsme pro. Kritizovali ho potom, že tam je spousta neherců. Ale on to bral z té reality, jaká je. On tady Tomáš možná někde pendluje, protože říkal, že tady bude celý týden. Vždycky si někam zaleze, najde si místo v lese, tam vydrží tři čtyři dny vegetit a píše knížku nebo nový film. On má tendence z Prahy pořád mizet. Jezdí sem na ranč, protože má rád koníčky, ale hlavně se schovává v lese. Sám tvrdí, že tam má někde skálu, u které se zabydlí. Ale ještě neprozradil, kde to je.“
OCHOTNÍCI, BUDITELÉ A ZAPADLÍ VLASTENCI
Článků o tom, jak se lidé stěhují z měst na vesnici, jsou poslední dobou plné noviny. Ještě nedávno pošetilý čin věčných puberťáků je najednou něčím, co člověk může hrdě prohlásit mezi intelektuály za důkaz, že je „in“. Ovšem spektrum odchodů z města je široké. Odchod do podnikatelského důchodu, pokus o návrat k přírodě, řešení bytové tísně. Patří sem například také to, že podnikatel přemístí svou manželku s domácností o dvacet kilometrů směrem z centra, kam dále denně zajíždí vozem. Cesta na vesnici v tom pravém slova smyslu znamená brutální zásah do životního stylu – i v případě, že se nejedná o ekofarmu bez televize, mikrovlnky a vůbec všech vymožeností civilizace. Pokud se na to chystáte, připravte se, že o něco přijdete. Z vlastní zkušenosti si mohu postesknout: jde zůstala všechna ta kina, divadla a noční bary? Kde je úchvatný pouliční mumraj velkoměsta? Na druhou stranu samozřejmě můžete i získat: klid a pohodu. Ranní kokrhání kohoutů. Sněženky ohlašující jaro přímo z hlíny, a nikoliv z ruky prodavače u hlavního nádraží. A tak podobně. Kultura je tu koneckonců také, ale jiná – vesnická. Vesnice, podle definice ze slovníku, je místo, kde žijí ti, kteří obdělávají pole. Tradiční povolání volá po tradiční zábavě. Proto na vesnicích přežívají staročeské či staromoravské bály, pouti a máje. A pak samozřejmě sport – takový ten ryzí, kde sponzoři maximálně koupí dresy a míče a zaplatí útratu v hospodě. Sportovci si na vesnici libují. Fotbalová jedenáctka pořádné vesnice bývá často obsazena mladými kluky z nejbližšího města. Úhrnem a překvapivě je to něco podobného zašlé slávě zapadlých vlastenců.
NATÁČENÍ SKONČILO, ZAPOMEŇTE
Herci se odpočatí a zrelaxovaní vrátili do města užívat rozkoší velkoměsta. I když – Bolek Polívka na svou farmu v Olšanech a Tomáš Hanák do své „vesnické chaloupky se solárkem“, jak říká. Ponechme teď stranou slavné osobnosti a podívejme se, jak se tu žije poté, co natáčení skončilo. První, co zjistíme, je, že pokud někdo nechápe potřebu odejít ze špinavého a zakouřeného města, jsou to právě lidé z vesnice. Spíš naopak. Je to jako v tom vtipu o manželství – kdo je tam, chce ven, a kdo je venku, chce tam. „Dá se říci, že probíhá odliv inteligence z vesnic,“ říká starosta Žlutic ing. Jaroslav Vojta. „Ono to blbě zní, ale v podstatě utíkají elity. Tady občas dochází k tomu, že na vsi není nikdo, kdo by mohl dělat starostu. A lidi, kteří se sem z měst stěhují, se nebudou zabývat komunální politikou. Oni mají peněz dost, cestují po světě, tak jim je jedno, jestli bydlí v Praze anebo někde jinde. Do obecního života se možná zapojí, až někdy půjdou na podnikatelský důchod. Jinak – co si budeme povídat, mladí lidé chodí do města za prací.“ Žlutice jsou nejbližší větší sídlo v okolí Rabštejna. Mají slavnou historii a tím i malebný vzhled, stejně jako Rabštejn. Vedly tudy všechny obchodní stezky na západ od Prahy – už od středověku. Pak se hlavní silnice odklonila o šest kilometrů a život se zpomalil. Celkově tu ale obyvatel ani nepřibývá, ani neubývá, je to plus minus dvacet duší. Pokud se lidé z města na vesnice stěhují, není to jenom za čistým vzduchem: „Domy, které my tady prodáváme za půl milionu, by se v nedalekých Karlových Varech prodávaly za deset milionů.“ Nějaké klady života na vesnici ale přece jenom najdeme: „Na obcích je míň kriminality, víc pohody,“ vypočítává starosta. „Žije se tady pomaleji, lidé jsou víc smíření se životem. Nechodí se k lékaři s depresí. V Praze je stres jenom se dostat do práce.“
ZÁMEK A OSADA?
Jaké ještě důvody vedou lidi, že se z města odstěhují na venkov? Něco o tom ví starosta nedaleké Valče PhDr. Jiří Sušanka. Čtyřicet let pracoval na Karlově univerzitě a pak podnikal. Přesto se přestěhoval do Valče, kde se narodil a kam celý život jezdil na víkendy – jako chalupář. „Když máte to štěstí, že se dožijete penzijního věku, vaše aktivity se částečně tlumí,“ říká. „Pokud žijete v Praze a v paneláku, váš životní styl se omezí na cestu do Meinla nebo Delvity. To je nesrovnatelné s tím, že tady jste svým svobodným pánem, máte baráček, jdete do přírody… A s pomocí Internetu nebo auta jste nadále ve spojení se světem.“VOLÁNÍ RODU
Pracovny starostů jsou si podobné jako vejce vejci. Obývací stěna a psací stůl zavalený lejstry. Tady ve Valči je navíc velká nástěnka vyzdobená barevnými fotografiemi oken plných květin a černobílými snímky z počátku století. Ty barevné jsou o tom, že starosta PhDr. Jiří Sušanka vyhlásil soutěž o nejlepší okno, a na těch černobílých jsou starostovi předci. Pro starostu je vztah k historii nejenom poutem k „rodné hroudě“. Čerpá z ní i argumenty pro svůj boj se státními úředníky. Říká, že už roku 1514 král Jagellonský jmenoval Valeč tržním městem, a že v tomto městě „byla nepředstavitelná doba rozkvětu například v letech 1700 až 1730“. Podle současných úředníků ale Valeč naplňuje pouze status osady. To je síla i na člověka, který byl ve styku s úřední byrokracií dnes a denně: „To musel vymyslet nějaký bývalý tremp,“ rozčiluje se. Představit si obrovské budovy kostela a zámku, včetně známého parku, jako součást osady je skutečně absurdní. A tady dochází k něčemu, co jsem nečekal. Člověk světaznalý a úspěšný nepřichází do Valče odpočívat od ruchu velkoměsta, ale spíš naopak – vyvíjet aktivitu, činnost. Tak například založil starosta nadaci na záchranu zmiňovaných architektonických památek. I jeho ostatní plány mají daleko k uvažování „zapadlých vlastenců“. Chce vytvořit ekonomickou zónu podél nepoužívané silnice, která by přinesla práci místním lidem. Vzorem je mu Švýcarsko, kde vlna dosidlování vesnic – například mezi Bernem a Curychem – už proběhla. Je to pozoruhodné, ale ať se na to díváme z jakékoliv strany, cesta z města nás vždycky dostane zase zpátky do města. Zdá se, že před zglobalizovaným světem není úniku. Jediné, co mohou vesnice na svou obranu udělat, je přijmout tato nová pravidla hry. Průzkum po vesnicích, které od roku 1995 obdržely titul „Vesnice roku“, toto podezření potvrdil v plném rozsahu. Stejně jako rozhovory s lidmi, kteří ve filmu Cesta z města hráli sami sebe. A nakonec to říká i režisér filmu, podle něhož se jmenuje tento článek.
„Přiblížit se k pravdě může jen ten, kdo na všechno zapomene. A to se vám těžko podaří ve městě. To chce někde, kde vás nic neruší, kde nikdo nic nechce. Ale pořád mám nedodělanou nějakou práci a ta mě přitáhne zpět do Prahy. Ještě jsem neuzrál k tomu, všechno opustit a zmizet na delší dobu.“
