Napsala Jana Patková, vyfotografoval Jan Škvára
Není to vůbec příjemný pocit. Zvedne se železná závora, vylepšená vysokým plotem z ostnatého drátu, mineme vojáky se samopaly, projedeme ještě několik kontrolních stanovišť a ocitneme se na území Běloruska. Žuchnutí těžké závory, která se za námi zase zavře, nám dlouho zní v uších… Kolem dokola rovina, těžké mraky visí nad liduprázdnou krajinou. Břízy, žlutá tráva a několik holých stromů, to bude obrázek, který uvidíme nejčastěji. A sem tam nějaká ta vesnice… Jediná dálnice v zemi vede z pohraničního Brestu do hlavního města Minsku a dál do Moskvy. Do té budeme mít celou dobu blíž než do Prahy, a to nejen co do počtu kilometrů… LÁSKA A SMRT V MINSKU Minsk byl za války prakticky srovnán se zemí a po ní znovu vybudován v duchu toho nejlepšího a nejvelkorysejšího sovětského plánování. Nechybějí široké bulváry lemované nejrůznějšími megastavbami, ale ve výsledku je Minsk nečekaně příjemným místem k životu. Je tu dost parků, ve kterých se dá „guljať po parke“ nebo popíjet. Hospody se tady totiž moc nenosí. Případný nepořádek nejpozději časně ráno odstraní celé čety uklízečů a uklízeček – Bělorusko pojem nezaměstnanost oficiálně nezná. Na náměstí Pobědy, obrovské ploše kruhového tvaru, stojí vysoký obelisk. Na jeho spodní části jsou reliéfy s výjevy z Velké vlastenecké války, každou ze čtyř stran ztvárnil jiný sochař, přesto jsou podobné nejen sobě navzájem, ale i všem reliéfům a sochám z vojenských hřbitovů po celém bývalém východním bloku Evropy. Před obeliskem hoří věčný oheň, který si poctivě fotografuje jakási školní výprava.
Nedaleko od budovy vojenské kontrarozvědky nacházíme útočiště poněkud svobodomyslnější mládeže. Kamenná stěna je oblepena fotografiemi mladého ruského zpěváka a popsána nejrůznějšími výkřiky o lásce a svobodě. Postává před ní hlouček mladých. Mladíci jsou oblečení v černých křivácích a kouří, jediná dívka se objímá se svým klukem. Ptám se jich, co to vlastně znamená.
„To je památník Viktora Coje, znáte ho? Ne? To byl ruský zpěvák, hrál a zpíval punk rock.“
„Vidím tady, že umřel hodně mladý. Víte, co se mu stalo?“ Kluk potáhne z cigarety: „Zabil se na motorce. Ale my tomu nevěříme. Zabili ho. Znáte sověty!“ Hledáme Trockoje predmestie, staré město Minsku. Je pátek, oblíbený svatební den. V přilehlé ulici stojí řada svatebních aut, všechna jsou ozdobená balonky. Nechybí několik šestidveřových a osmidveřových limuzín. V domě Slovutnych majstrov, což je vlastně galerie a centrum uměleckých řemesel v jednom, nás čeká Nataša. Organizuje tu jakousi zrychlenou variantu tradiční svatby. Naše nevěsta je poměrně korpulentní děvče nadité v šatech s volány. Stejně jako ostatní nevěsty, které jsme dnes už viděli, má účes à la princezna, samá kudrlinka. Ženich je drobný mužíček s ustupujícími vlasy. Nataša vysvětluje, jak to chodilo dříve. „Víte, proč se nevěsta přenášela přes práh svého nového domu?“ ptá se a malý mužíček se trochu lekne, jestli se to po něm náhodou nebude chtít. „Dříve se totiž nebožtíci nepochovávali na hřbitovech, ale pod prahem domu. Tak aby to nastávající hospodářce nepřineslo smůlu, kdyby na ně šlápla,“ vysvětluje. Pak představí hrnčíře, který dosud seděl nenápadně v rohu místnosti u malého hrnčířského kruhu. Nyní v ruce uhněte hroudu hlíny, kterou rozdělí na dvě poloviny. Budoucí muž a žena na každou polovinu napíší své jméno a potom hrnčíř zase hroudu splácne dohromady a vykrouží z ní džbán. Ještě tvárnou a měkkou hlínu pak dotvoří sami snoubenci. Na pokyn Nataši tam každý z nich něco vyryje. Naše korpulentní nevěsta, už úplně zmožená dojetím, tam vyryje: „Budu tě navždy milovat!“ No, prostě přelezeme…
Všimneme si, že hlavní silnice (téměř ve všech městech i zapadlých vesnicích je to ta „sovětskaja“) lemují řady stejných plotů. Ve vesničce Vetka na jihovýchodě země si ploty prohlédneme zblízka a to, co z dálky vypadalo jako malované dřevo, je beton. Za těmito betonovými okrasami pak často stojí ještě staré dřevěné ploty, co dům, to originál. Otevřou se jedna vysoká dřevěná vrata a vyjde hospodář středního věku. Zajímá nás jeho plot:
„To je vládou nařízené, každá vesnice je má jednotné, to se kupuje po celých blocích, dělá to jedna fabrika tady nedaleko.“
„A jak se dostáváte na své předzahrádky, vždyť to nemá žádná vrátka,“ nechápeme.
„No normálně přelezeme, že jo. Nařízení je nařízení…“ I když to nevypadá příliš sympaticky, musíme uznat, že vesnice díky tomu vypadají malebně. Šikmé odpolední sluníčko se opírá do domků a kreslí špinavé mapy na oknech, za nimiž vidíme pelargonie, fíkusy a koťata. Kostel, dřevěný a do modra laděný, je tady ve Vetce stejně jako všude jinde zavřený. ZELÍ PŘED ZÁMKEM
Ve městě Gomeľ nedaleko hranic Běloruska s Ruskem a Ukrajinou nás čeká Taťjana Aleksejevna, nadšená a emotivní ženička s funkcí hlavní ochranář gomeľského muzea. A v jejím doprovodu vstupujeme do bývalého zámku, z něhož je dnes nově zrekonstruované muzeum. Prostory jsou uchvacující, takhle nějak jsem si vždycky představovala ruská šlechtická sídla. Vysoké mramorové sloupy, parkety a dozlatova vyvedené kování na dveřích. A Taťjana je k nezastavení. Svou práci miluje, svůj národ a prezidenta také a všechny okolní národy k tomu. Žijí tu Rusové, pochopitelně Bělorusové, Ukrajinci a ti zvláštní Polešuci.
„Ale to je úplně jedno, jsme všichni Slované a vycházíme spolu úžasně,“ říká Taťjana.
V horním patře se nacházejí klasické muzejní exponáty, v tomto případě ikony posbírané po okolních chrámech. Taťjana mi ukazuje, které má nejraději, a vysvětluje:
„Moje nejoblíbenější je teď na půdě, protože se restauruje. Je to bohorodička. Víte, já v tom cítím ten vztah matky k dítěti, o kterém ví, že o ně přijde, ale stejně je statečná. Já se v ní úplně vidím. A tenhle svatý, to je taky můj zamilovaný. On mi vždycky připomene, že lidi by měli dělat jenom dobro. Jenom dobro.“
Jenže v praktickém životě se to Taťjaně moc nevyplatilo. Svěřila se nám, že rozjela družbu s Českými Budějovicemi a že se tam jezdilo na exkurze. Nemusela dodávat, že hlavně pivní.
„No a když jsem konečně měla jet i já, tak družba skončila a já jela do…“ Takový je život, Taťjano.
Ráno se chceme k zámku ještě podívat, ale spousta ulic kolem centra města je uzavřených a policisté odklánějí dopravu. Koná se tu pravidelný sobotní trh. Na náměstí stojí dobrá padesátka náklaďáků, mezi nimiž proudí davy lidí s příručními vozíky. Vláčejí na nich pytle se zelím (to hlavně), s mrkví, cibulí, bramborami a jinými dobrotami, které vyprodukovaly okolní kolchozy a teď je z korby družstevních náklaďáků po půltunách prodávají.
Nejkrásněji má ozdobené své prodejní vozy kolchoz Berjozka – kolem otevřených dveří skříňové korby jsou zastrkané haluze břízy. Šéf si nás všimne a hned se dá do hovoru:
„Všechno u nás dokážeme vypěstovat, máme ohromné výnosy. No, máme dobrého mladého náčelníka, předsedu. Pěkně to vzal do ruky, vybudoval si respekt, lidi ho poslouchají a jdou za ním.“ Že to zní jako z budovatelských filmů? Možná, ale tomuhle čtyřicátníkovi to nikdo do scénáře nenapsal. Je jedenáct a na provizorním pódiu začíná umělecká produkce. Umělkyně v krojích pějí, seč jim mrazivý vzduch dovolí. Někdy poznáme písně Žany Bičevské, jindy jde o klasické častušky. Pod pódiem podupává do rytmu a zimou asi pět posluchačů, ostatní tahají sem a tam své nákupní vozíky a nedají se uměleckým přednesem rušit. DOŽÍNKY, LUKAŠENKO A HRDINOVÉ Loev leží na hranicích s Ukrajinou, lépe řečeno ho od ní odděluje jenom řeka. Tuhle geopolitickou záležitost nám náležitě a mnohoslovně vysvětlí děda, který nás odchytí u auta. Je to veterán druhé světové války a jeho osud vysvětlí mnohé z toho, o čem nás přesvědčuje a s čím tak úplně nesouhlasíme. Celá jeho rodina byla nacisty vyvražděna, a tak se dal jako mladík na vojačinu. Prošel mnohými bojišti války, a protože nikoho neměl, u armády už zůstal. A tak se také ocitl v Praze, z níž si pamatuje hlavně to, jak po něm naši občané házeli rajčata a letáky. Dodnes to nechápe.
„Za Sovětského svazu nám bylo všem líp. I vám, vždyť Rusko vás živilo. Vím, jak jste se měli dobře, to šlo všechno z Ruska. Proč se to jenom muselo zničit?“
Ptáme se dědy, jak se mu líbí současné Bělorusko: „Lukašenko, to je nejlepší prezident ze všech. Nikoho se nebojí. Nic nerozprodal, všechno tady zůstalo. A jak myslí na lidi! Nedávno tady u nás v Loevě byl a viděl, že je tady spousta hlíny a že by tady mohla stát fabrika na cihly. A řekl, že ji tu postaví. A taky to tu bude. A vidíte, jak nám teď dělají nový rozvod plynu? To taky nařídil on.“ Nejen pro něj je Lukašenko papá, nejen on podvědomě postrádá báťušku cara.
„A nepište o nás nic špatného, slyšíte,“ povykuje za námi veterán. „Musíte pochopit, že nás všichni vraždili, Němci, Poláci, a my jsme všechno přežili. Pořád tu jsme. A máme se dobře, i když se o nás říká, že ne!“
Vlastně nemáme důvod mu nevěřit. On musí vědět nejlíp, jestli je spokojený, nebo ne. Spokojení jsou nejspíš i vyznamenaní traktoristé, kteří jsou zváni jeden po druhém na velké pódium na náměstí před radnicí. Dožínky jsou totiž v plném proudu. Hlavní ulice je lemována stánky jednotlivých kolchozů. Lidové umělkyně v nejlepším slova smyslu napekly u příležitosti dožínek z těsta zajímavá umělecká díla. Větrný mlýn, selky, dorty, kytice – to všechno se dá sníst. A všechno je to obrovské a na prodej. „Co s tím budete dělat, až slavnost skončí?“ ptám se jedné majitelky převelikých modelů ze sladkého těsta.
„Nic, prodá se to.“
„A kdo si to koupí, vždyť je to strašně veliké,“ nechápu.
„To si koupí lidé dohromady, my Rusové máme rádi velikou společnost, pijeme, jíme, veselíme se dohromady.“ Že má pravdu, vidím opodál. Ve studeném říjnovém vzduchu se tančí, hraje na harmoniku a pije. Samozřejmě vodka. Chlapi rovnou z láhve, nestydí se. Ženské v krojích mají vodku v petkách a potutelně se usmívají, když si ji nalévají do umělohmotných kalíšků. Stoly pokryté bílými a vyšívanými ubrusy se prohýbají pod nejrůznějšími dobrotami, samovary bublají, vzduchem se nese vůně šašliku. Ulicí procházejí harmonikáři a ženské z kolchozů se je snaží ulovit právě pro svůj taneček…
Opilých přibývá a stánky se pomalu bourají. Projdeme se ještě venkovní expozicí zdejšího vojenského muzea. Právě v Loevě probíhaly nejtěžší boje o Dněpr.
„Pojďte na minutku s námi, něco vám ukážeme. Něco fakt zajímavého,“ táhnou nás dva velmi dobře oblečení muži středního věku podél řady kamenných pomníků s tvářemi hrdinů. „Tak tohle, tohle je jeho táta,“ říká ten smělejší a ukazuje na podobiznu vyrytou do kamene, které je jeho kamarád skutečně podobný. „A tamhle, o dva výše, je jeho strejda. To je, co, dva hrdinové v jedné rodině,“ bez stopy ironie říká muž, který vypadá docela na světáka. POLEŠUCI A VODA, VODA, VODA… Polesí. Nížina neuvěřitelných rozměrů rozkládající se na jihu Běloruska, z východu na západ měří přes pět set kilometrů a zabírá přes šest milionů hektarů. V povodí řeky Pripjať byl zřízen národní park, jehož ředitelem je Stěpan Nikolajevič.
Je to vystudovaný lesník a navíc zdejší rodák, takže prý na Pripjati zná každou pěšinku. Říká nám, že jsme vlastně na dně takového bazénu, který je pod úrovní moře. Takže když na jaře začne tát a po řece Pripjať připluje velká voda, ocitne se velká část krajiny pod vodou. Území podobné dunajské deltě, jenom mnohem rozlehlejší, je podle nejnovějších výzkumů odpovědné za evropské klima. Hnízdí tu bezpočet druhů ptáků, potulují se tu zubři, kteří sem byli uměle vysazeni. Žijí tu také vlci, rysi, bobři, jeleni a hlavně ti ptáci, jejichž absolutní počet není nikdo s to odhadnout. Ani Stěpan Nikolajevič, který amatérsky filmuje a v přírodě tráví dlouhé hodiny: „Na jaře jsem byl na třídenní výpravě a pak už jsem měl skoro halucinace. Všude jenom ptačí křik, že nešlo ani odhadnout, odkud se zrovna ozývá nejvíce. A voda, rákosí, voda, stromy, ptáci. Tři dny nic jiného, až jsem z toho úplně bláznil,“ směje se rozložitý Stěpan v kravatě a saku. Skoro si ho na těch lovech beze zbraní neumím představit.
Stěpan Nikolajevič nám říká, že je Polešukem: „Polešuci žili tady na blatech, v lesích, v roztroušených usedlostech a malých vesničkách. Je to taková samostatná národnost, vždyť žijí také na Ukrajině a v Rusku, kam Polesí také zasahuje. Ve třicátých letech se Stalin rozhodl sestěhovat je do vesnic. Kdo nechtěl, toho jednoduše zastřelili. No, ale přežili jsme,“ uzavírá.
„A co to slovo vlastně znamená – Polešuk? Něco od Polska?“ ptám se. „Kdepak. V Polesí byla vždycky hojnost zvěře a hlavně ryb. Těch je tu jak v ráji. Jenom chleba byl odjakživa nedostatek, protože nebylo místo, kde by se dalo obdělávat pole. Celou vegetační sezonu je většina vhodných míst pod vodou. A tak ti místní obyvatelé neustále hledali místo, kde by si nějaké políčko mohli udělat. Polešuci, to znamená hledači polí.“ Dneska se podle Stěpana díky Lukašenkovi už mají dobře. Chleba se sem dováží a ryby obyvatelé zdejších vesniček mohou lovit, i když podle regulí. Na druhý den ráno zastihneme na jezeře rybáře na loďce. Vrátil se z noční směny a tak si šel ještě zarybařit. Jeho štika je pěkně veliká, ale chlapík je zklamaný: „Má sotva kilo, taková čudla to je!“ Sergej, kníratý řidič motorového člunu, dodává: „Tady jsou sumci. Chodím na ně, podívejte, jaké háčky musím mít. Mívají kolem padesáti kil!“ I když si od té váhy odečteme rybářskou latinu, stejně tušíme, že na ryby se tu používají jiná měřítka než u nás. Se Sergejem se projíždíme po Pripjati, občas zabrousíme do nějakého bočního přítoku a tam se většinou motor člunu zamotá do větví. „Je málo vody,“ je nejčastější věta našeho kapitána, když brázdí nekonečné vodní pláně. Občas přibrzdí, abychom si mohli prohlédnout stromy okousané od bobrů, občas motor pěkně osolí – to když v dálce objeví orla a snaží se ho na člunu dohnat. Jindy před sebou ženeme houf vodního ptactva tak dlouho, dokud se nezvedne a neuletí. ČERNOBYLSKÁ JABLÍČKA
Když v roce 1986 vybuchla ukrajinská jaderná elektrárna, odneslo to nejvíce právě Bělorusko, na které spadlo sedmdesát procent všech uniklých radioaktivních prvků. Radioaktivní mrak tehdy pokryl čtvrtinu území země, kde žily více než dva miliony lidí. Nejvíce zasažena byla gomeľská oblast. Jsme mezi městečky Bragin a Hojniki, kde není nic, a právě pro to nic sem jedeme. Všichni zdejší obyvatelé prý byli po černobylské havárii vystěhováni.
Míjíme ceduli se známým znakem pro radiaci a výrazným zákazem vstupu. Jsme v bývalé vesničce Krasnohrad. Je mrtvá, skrytá za roštím, které nikdo nemýtí. Polorozpadlé domy, vytlučená okna, kterými jsou vidět místnosti s propadlými podlahami. A pece, které zubu času zatím odolávají. Zarostlé studny, zbořené chlévy a trčící dráty. A v dálce se po silničce blíží koňský povoz.
„Promiňte, ale vy tu žijete? Sami?“ ptám se muže a ženy sedících na kozlíku.
„Ne sami, ještě tu žije bábuška, tam v tom domě na návsi,“ označí poněkud eufemisticky muž místo, kde je domů nejvíce.
Za plotem jediného opraveného domu se ve slunci třpytí červené bobule kaliny a z vrátek nevyleze bábuška, ale hovorný dědoušek. Srdečně se směje otázce, jestli se tu nebojí žít.
„Čeho bych se bál? Jedině tak vás!“ hrdinně vtipkuje. „Žiju tu už dvacet let, po té události jsem se sice odstěhoval, ale za půl roku už jsme byli se ženou zpátky. A vidíte, nic nám není.“
„Víte, co je dozimetr?“ ptáme se hloupě.
„Jasně, že víme. A představte si, u mě jednou naměřil šest a u babky nic,“ kontruje děda.
A jak to, že tady mohou žít, když je sem zakázaný vstup? Prý se nikoho neptali. Navíc jim slíbili byt a nedali…
Babička nás vede na svou zahrádku. Tedy zahrádku – soukromý kolchoz to je! Stometrové pole na brambory, stejně tak velké na cukrovou řepu. „A tady máme jahody, maliny, rajčata…“ ukazuje.
„A taky okurky a papriky máme, vlastně nemusíme kupovat nic,“ doplňuje ji děda. Mléko jim dávají jejich čtyři kozy a s prací pomáhá desetiletá kobyla.
„Máme čtyři děti a sedm vnoučat. Všichni sem jezdí na prázdniny,“ chlubí se babička a mně zatrne. Na prázdniny do radiační oblasti! A aby toho nebylo málo, babča jen tak mimochodem dodá: „To víte, vždycky sem přijedou a všechno si odvážejí – rajčata, brambory, jablíčka…“
„Vždyť by se tu nemělo nic pěstovat,“ divím se a děda se směje: „Viděli jste ten povoz? To vezli zdejší jablka na trh. Všechno, co se tu vypěstuje, se normálně prodává.“ Děda nám ještě u rumpálu názorně předvede, kde berou vodu, a pak nás pozvou do domku, abychom se podívali, jak žijí. Mají sem zavedenou nejen elektřinu, ale i telefonní linku. Je to útulné, prosté, čisté. Normální. Nad dveřmi visí kříž a fotky dětí a vnoučat. Babička nám na cestu nasype pytel dýňových semínek a já je pak mnoho dní louskám, radiace neradiace. Náš synek se hrne na postel, už by chtěl bydlet. A staří manželé se začínají ostýchat: „Budou se nám v Čechách smát, jak žijeme?“
