Rozkaz určuje trasu: směr Plzeň. A odjezd? Z Yorkgasse (dnes ulice Na Zátorce) číslo 11 v Praze-Bubenči, v končící noci z 8. na 9. květen 1945. Rozkaz platí pro zelený mercedes. Je to zvláštní vůz s ještě podivnějším osazenstvem. Má osm válců, neprůstřelná okna a dveře z těžké, opancéřované oceli. Před mercedesem jede ještě jedno auto. Kromě řidiče Feiera jsou v něm další tři cestující: Beck, Metzker a Schulz, všichni ostří hoši z SD. Po ruce mají ostře nabité zbraně. Tihle pánové se nám ve světle nadcházejících událostí nebudou jevit natolik důležití jako osazenstvo těžkotonáž- ní mercedesky. Dalo by se říci, že nejdůležitější cestující nezůstává za autem pozadu: také má velkou váhu. Vzadu sedí velké zvíře, nikoli však nejvyšší – SS brigadenführer Voss, s ním policejní major Hoffmann, pobočník muže, sedícího vedle šoféra Angera na předním sedadle. Ten muž se jmenuje Karl Hermann Frank. Za mercedesem se řadí další dva vozy. V jednom Frankova žena Karola s třemi dětmi, vychovatelkou a řidičem. Kolonu uzavírá Frankova ochranka. Jména tří po zuby ozbrojených mužů známe, nejsou však důležitá. Spokojme se s konstatováním, že se jedná o vybrané hrdlořezy. Za Frankovým osmiválcovým mastodontem je připojen plochý přívěsný vozík. Kdo by si myslel, že v něm státn í tajemní a říšský ministr, muž figurující na nejvyšších příčkách spojeneckého seznamu válečných zločinců, veze tajné dokumenty, krutě by se mýlil. Vozík ukrývá zboží jiného druhu: čokoládu, kávu, doutníky, cigarety, nepřeberné zásoby vybraného jídla. Panstvu na cestě jistě vytráví. Frank nemá na sobě parádní stejnokroj: pro dnešní cestu zvolí nenápadnou uniformu wehrmachtu. V ní se na silnici, zaplněné tisíci německých uprchlíků, dozajista ztratí. Frank správně předpokládá, že cesta do Plzně potrvá dnes déle než jindy, také ví, že nemusí být příliš bezpečná. Válka končí. Před pár hodinami byla podepsána všeobecná kapitulace. Knihkupec Frank je, jak jinak, sečtělý, obstojně vzdělaný. Zná klasiky. Nedávno dočetl Dostojevského Zločin a trest. Teď se při té vzpomínce otřese hrůzou. V autě si pro případné ukrácení dlouhé chvíle veze jinou četbu. Fichtovy „Promluvy k německému národu a Goethovo „Dramatické dílo, díl I.” Obě knihy jsou opatřeny majitelov ým exlibris: je na něm zobrazena, nastojte, socha knížete Bruncvíka se lvem u Karlova mostu! Frank spěchá. Ví dobře, že ten český lev se už vzpíná na zadních, hotoví se k boji. Už se rozednívá. Z dálky doléhá k plzeňské silnici hřmění. Ze severu se blíží Rusové. „Už jsou pár kilometrů od Prahy!” hlásí jakýsi oficír do okénka Frankovi, který celý zesinalý nařizuje řidiči, aby si pospíšil. Ten jen bezmocně ukáže na ucpanou silnici. Osazenstvo mercedesu se snaží aspoň částečně zamést stopy: šofér několikrát vyměňuje na autě tabulky s poznávací značkou. Dvě z nich jsou falešné. Zločinec Frank prchá jako obyčejný zloděj, který vykradl hokynářství. Dal by zřejmě vše, snad i obsah přívěsného vozíku za to, kdyby jím v téhle chvíli skutečně byl. Nikdo v koloně čtyř vozů s vzácn ým nákladem netuší, že se kolem nich stahuje neviditelná síť. V Berouně pozn ává Franka – i přes nenápadný převlek – jeden z Čechů, s gustem přihlížejících německému exodu. Běží ze četníky. „Frank jede!” Četníci neslyší žádnou novinku. „Černý lev”, ilegální skupina, tvořená českými pracovníky Černínského pal áce, už předala zprávu o předpokládané trase útěku. Telegraf vyťukává zprávu nejvyšší důležitosti dál: ze Žebráku putuje zvěst do Rokycan. Tam ji přebírá vrchní strážmistr František Somolík. Je mu jasné, že Franka lze zadržet nejdřív právě tady, protože mezi Prahou a Rokycany je zatím hluché místo, kam nedorazil ani jeden spojenecký voják. Ale v Rokycanech jsou už Američané! Opancéřovaný mercedes s doprovodem je už na území rokycanského okresu. Do Plzně je to už jen kousek. Tam na Franka bude jistě čekat americký generál, pozdraví ho se všemi vojensk ými poctami a prohlásí státního tajemn íka, kterým Frank už mnoho hodin není, za politického vězně se všemi výhodami, náležejícími vysoce postaveným prominentům. Hodinu po poledni kolona hlemýž- dím tempem dorazí k Rokycanům. Míjí hospodu Na Železné, přesmykne se přes úzký most, už je na náměstí. Auta musí projet Plzeňskou branou, minout hřbitov s chudinskou nemocnicí, plyn árnu, cementárnu, osamocený domek v polích. Pak už jen zbývají rokycansk á jatka, za nimiž se silnice napřimuje k Plzni. U jatek zbývá přejet nepatrný můstek. Tady ztratí cestovní příkaz číslo 6/ 45 platnost. Vrahova cesta končí u jatek. Před květinářstvím na rohu náměst í stojí v kritické chvíli spolu s mnoha dalšími lidmi hospodský Tesařík. Pohledem ulpí na zeleném mercedesu. Okénkem spatří povědomí profil se zahnutým nosem. „Frank!” vykřikne nenáviděné jméno. Zaslechne je mlad á dívka , bavící se u džípu s americk ým důstojníkem. Náhoda podala spravedlnosti pomocnou ruku. Slečna Velímská (její křestní jméno se nám už nepodařilo zjistit), umí výborně anglicky. Rychle Američanovi vysvětlí, co se děje. Ten vysílačkou okamžitě informuje nadřízené, skočí do džípu a uhání za mercedesem, který mezitím zmizel z dohledu. Dostihne ho u jatek. Poručík Werner R. Haller má německé předky. Plynnou němčinou se tedy může zeptat: „Jste Karl Hermann Frank?” K Frankovu zadržení nedošlo náhodou. Na můstku u jatek nebyl americký poručík Haller sám. Ještě před jeho příjezdem zde stál četník Josef Ranc. Postavil ho sem zvláštním rozkazem zástupce velitele stanice Somol ík, člen ilegální organizace Obrana národa, který už dostal avízo o předpokl ádaném Frankově průjezdu městem. S ohledem na bezpečnost obyvatel rozhodl, aby k zadržení došlo po výjezdu z Rokycan. Nikdo nemohl v těch zmatených hodinách vědět, čeho jsou znervóznělí Němci schopni. Somolíkovi hlásil Frankův příjezd do Rokycan četník Zanger, hlídkující na okraji města. Další četník, Karel Štefl, stál na náměstí u radnice. Somolík byl v kritické chvíli u květinářství, kousek od džípu s poručíkem Hallerem, který musel přerušit příjemn é povídání s hezkou slečnou, aniž by byl tušil, že se v následující chvíli zap íše do dějin. Štefl přiběhne k Somolíkovi a přerývaně oznamuje: „Zanger hlásil, že jede Frank!” Za několik okamžiků oba muži vidí projíždět náměstím zelený mercedes. Somolík přikazuje Šteflovi: „Okamžitě k jatkám! Tam jsou americké oddíly. Franka zadržet!” Somolík se v té chvíli mýlí. U jatek stojí jen osamocený četník Josef Ranc. Také k němu se už spojkou dostala hláška, že se blíží auto s Frankem. Ranc má jen starou flintu, která si naposled vyst řelila snad v první světové válce. „V té chvíli jsem nemyslil na rodinu se čtyřmi dětmi, rozkročil jsem se uprostřed silnice a zařval -stát! Z doprovodného auta vylezl jakýsi oficír a napřáhl na mne pistoli. V té chvíli se jako spása objevily dva americké džípy.” Je deset minut po jedné hodině. Četník Štefl nestačil dorazit na pomoc svému kolegovi Rancovi. Žádné auto po ruce nebylo, jako z udělání nesehnal ani obyčejné kolo. Štefl se vydá k jatkám pěšky, chvílemi běží, seč může, ale k jatk ám už nedorazí. „Byl jsem někde na půli cesty, když už Franka vezli zpátky. Potkal jsem jeho auto s americkým doprovodem. Jeli na náměstí.” Do druhé hodiny zbývá dvacet minut. Poručík Haller nechá mercedes několikrát kroužit náměstím, aby se lidé pokochali pohledem na schlíplého Franka, ještě včera pána nad jejich životy. Hrozí mu pěstmi. Dav s nebezpečně rozrůstá, pár lidí buší do kapoty, ozývají se žádosti o vydání. Haller musí rychle jednat, jinak by se Frank nemusel dočkat řádn ého soudu. Zaveze zajatce do místních kasáren na americké velitelství, řádně jej předá i s autem. Přívěsný vozík zaparkuje na zahradě vilky, kde našel dočasný příbytek. Poručík Werner R. Haller bydlí ve vile Bohumíra Rataje s naším záložním poru číkem Tauerem, ten se připojil k Američanům na hranicích a byl i u Frankova zadržení u jatek. Když se Bohumír Rataj vrátil odpoledne domů, spatřil na zahrad ě vozík. „To patřilo Frankovi,” řekl vesele Haller francouzsky, protože Ratajovi nebyli moc naladěni ke konverzaci v němčině. Haller pak vyložil zásoby. Kávy bylo nejm éně pět kilogramů, čokolády snad ještě o něco víc. Frankovy rezervní kalhoty. Dvě blůzy od uniformy. Tabulky s poznávacími značkami. Dva dlouhé pláště. Standarta s říšskou orlicí. Stavěcí terč s německ ým varováním: Stát-Policie. Nedá se předpokládat, že by Haller zásoby z vozíku odevzdal v kasárnách. Američané měli jídla dost, zato v Rokycanech děti neznali význam slova čokol áda a starší už měli dost náhražkové melty… Poručík Haller bydlel u Ratajů až do začátku léta 1945. Namluvil si v Rokycanech děvče a dlouho se do města ještě vracel, přestože už byl přeložen kamsi do Německa. Abychom nezapomněli, Haller tehdy zrekviroval i dvě Frankovy knihy s vlepeným Bruncvíkem, jemuž u nohou stojí lev. Poručík, který, jak víme, zná dobře německy, si jednu z nich přečte. Má teď čas, válka skončila. Z Goethova díla si vybere Fausta. Příběh o muži, který se upsal ďáblu. Po prvním informativním výslechu vyvádí stráž v bílých helmách Franka z budovy rokycanských kasáren. Jsou tři hodiny odpoledne, devátého května. Cesta do Plzně trvá jen třicet minut. Auto se zajatcem zastaví v Zahradní ulici č. 86 před vilou rodiny Lukešových. Tady prozatímně sídlí justiční orgány americké armády. V přízemí posadí Franka na tvrdou židli. Přijde několik důstojníků. Nikde žádný generál, který by Frankovi vzdal vojenskou poctu. Nikdo mu nepodá rudu. Začíná první oficiální výslech válečného zločince. Úvodem se Karl Hermann Frank dožaduje velícího amerického generála. Není mu vyhověno. Požádá tedy o cigaretu. Tu dostane. (Věnováno památce vzácného člověka, rokycanského rodáka Karla Kašáka, předv álečného redaktora Českého slova, bez jehož pomoci, ochotné spolupráce a nepřebern ých znalostí by tyto řádky nemohly vzniknout – pozn. aut.)
Category:
1996 / 05
