Celý týden trval ten pochod. Svět se nám zúžil do strmých stěn hluboké rokle. Klouzali jsme se po ledu průsvitném jako sklo, bořili se do jeho vzduchových bublin a ono to rachotilo jako v rozbitém porcelánu. Také jsme se ale po kolena brodili ledovou vodní břečkou. To je čhadar – cesta po zamrzlé řece.
Ze správního hlediska patří Zanskar do distriktu Kargil, který je částí státu Džammú a Kašmír. Zatímco v Kargilu a okolí převažují muslimové, v Zansakru žijí hlavně buddhisté. Proto je Zanskar kargilskou vládou hodně přehlížen a patří k velmi málo rozvinutým územím. A tak chtějí-li místní něco vyřídit na úřadě, musí do kulturně a do značné míry i historicky spjatého severnějšího Ladákhu. I v 21. století to ovšem znamená jít čhadar – kaňonem řeky Zanskar, který protíná stejnojmenné pohoří a spojuje centrální část Zanskaru s Ladákhem, přes devadesát kilometrů po zamrzlé řece v nadmořské výšce mezi 3300 až 3500 metry. Jediná silnička do Zanskaru je totiž po šest měsíců dlouhé himálajské zimy zaváta sněhem.
Základní potraviny jsou v Zanskaru, úrodném izolovaném údolí v nitru indického Himálaje, k sehnání celoročně, ale stavíte-li si v Zanskaru nový dům, stromů je v horách nedostatek, a tak těžké klády musíte zdaleka vláčet po zamrzlé řece. Plánují-li si vesničané otevření nové jídelny ve škole, několik dnů za sebou na sáňkách táhnou obrovské neskladné hrnce. Školní rok tady začíná na konci zimy, starší děti je třeba odvést do města na internát, rodina jde tedy čhadar. Stejnou cestou se po ukončení semestru na vysoké škole vracejí domů studenti. Čhadar chodí pravidelně lidé, kteří pracují v bohatším Ladákhu. Prostě kdo potřebuje z jakéhokoliv důvodu do civilizace, jde čhadar. Zajímavé je, že místní lidé se někdy na cestu vydávají třeba i jen proto, aby si zkrátili dlouhou jednotvárnou zimu.
