Do Chamonix už čtvrt tisíciletí jezdí sportovci a vědci obdivovat a zkoumat nejvyšší horu Evropy a měřit s ní své síly. Stačí jen vystoupat o 3775 metrů výše. V průvodcích, kterých byla o Chamonix-Mont-Blanc vytištěna spousta, je přitom jeho existence většinou odbyta jednou větou: „První zmínka o dnešním Chamonix je z roku 1091, ale jeho skutečný rozvoj začal dobytím Mont Blancu v roce 1786.“ Pak se Chamonix ztrácí, jako by ho zavalila lavina. Zůstávají jen okolní hory.
Přitom toto desetitisícové savojské město je a hlavně bylo možné označovat přívlastky „módní“ či „in“ a do jeho luxusních hotelů jezdily na počátku minulého století dámy předvádět své kožichy a šperky. Pak však jeho mondénnost ustoupila nepříliš vzdálenému Megéve, které rodina Rothschildů nejprve založila a o něco později označila za vhodnější pro prezentaci osobní velikosti. Obdivovatelé bohatství se přesunuli do Megéve. Zůstali ti, kteří milovali hory.
Přestože je Chamonix v našem podvědomí spojeno především s lyžováním, jezdí sem spousta turistů po celý rok. „Hlavní sezonou je pro nás léto,“ tvrdí překvapivě zaměstnanci turistických informačních kanceláří. Zatímco v zimě vzroste počet obyvatel k šedesáti tisícům, v létě stoupá na více než sto tisíc. Davy alpinistů a horolezců zaplní celé údolí Chamonix, táhnoucí se dvacet tři kilometrů podél říčky l’Avre od průsmyku Col de Voza po Col de Balme. Ovšem bez magnetismu masivu Mont Blancu o rozloze přibližně padesát na patnáct kilometrů by se horalé z malé vesničky Le Prieure de Chamonix pravděpodobně až dodnes věnovali pastevectví a výrobě sýrů.
Čínský salonek pod vrcholem
V roce 1760 odpověděl na výzvu Mont Blancu jako první dvacetiletý švýcarský přírodovědec ze Ženevy Horace de Saussure. Tomu, kdo najde cestu na vrchol, slíbil odměnu, jaká se nedala přehlédnout. Vyplatit ji přesto nemohl ještě čtvrt století.
Až 8. srpna 1786 ve čtyři hodiny ráno vyrazili k vrcholu dva přátelé. Celé Chamonix napjatě sledovalo teleskopy, jak čtyřiadvacetiletý hledač krystalů a polodrahokamů, zkušený horal a pozdější vyhledávaný horský vůdce Jacques Balmat začal stoupat. Doprovázel ho doktor Michel Gabriel Paccard, aby pozoroval a měřil zdravotní stav svého přítele. Ostatně toho hnala k vrchu nejen odvěká mužská dobyvatelská touha, ale i peníze. Jeho dcera byla těžce nemocná a slíbená odměna měla pokrýt náklady na vyléčení.
V 17.00 hodin město zaznamenalo, že doktor ztratil klobouk, a v 18.23 hodin zajásalo – dokázali to! Druhý den se Balmat se svým přítelem doktorem, téměř osleplým od slunce a ledových krystalů, vrátili do města. Balmatově dceři však peníze nepomohly. Mezitím zemřela.
Catherine, moje průvodkyně po muzeu, ale nad Paccardem jen mávla rukou: „Ten dělal pouze svou práci. Ale Balmat, to byl průvodce, to byl chlap!“ A vykládá dál, jak se po návratu obou mužů počasí zhoršilo a de Saussure musel na svůj výstup čekat další rok. Měl tak alespoň dost času na přípravu první skutečné expedice s průvodci a nosiči, kterým začala zlatá doba hory, stejně jako celého Chamonix.
Rostly hotely, vyrůstaly restaurace a bary. V jednom z nich, nad několika prázdnými láhvemi vína, začali v roce 1808 čtyři rozjaření mladíci přesvědčovat čtyřiadvacetiletou číšnici Marii Paradis: „O co, že zítra budeš moct vyrazit a zdolat horu! Žádná žena tam ještě nevystoupila, to bude reklama, to bude sláva!“ V přítmí baru a při nočních plných sklenicích se plánuje lehce. Marie to ale za pomoci svých nočních přátel a nezbytného Balmata opravdu dokázala – chvílemi téměř polomrtvou ji napůl vystrkali a napůl vynesli na vrchol Mont Blancu.
Chodím se svou průvodkyní po kdysi mondénním a přepychovém sedmipatrovém hotelu Chamonix-Palace z roku 1914. Jeho hotelová story byla ale poměrně krátká, po druhé světové válce jeho provoz už nikdo neobnovil a v roce 1965 bylo v části jeho přízemí a prvního patra zřízeno Musée Alpin. Zbytek byl přeměněn na byty. „Já tady taky bydlím,“ chlubí se Catherine, „jsou to překrásné byty s duší. Někdy si představuji, kdo tu asi spával přede mnou.“ A vleče mě k příběhům a bustám dalších velkých mužů spojených s Mont Blancem.
Září jí oči: „Henry Vallot byl velký muž a vědec, sběratel japonií. Navrhl postavit první meteorologickou observatoř pod vrcholem ve výšce 4350 metrů. Stojí dodnes, ale slouží už jen jako nouzový útulek pro horolezce. Jmenuje se po něm Vallot refuge a při běžném sestupu z Mont Blancu jdou kolem ní všichni,“ dodává nadšeně a pokračuje. „Všechno zorganizoval. Sto deset vůdců a nosičů nosilo veškerý materiál nahoru po dvanácti až patnácti kilech. Stavělo se v letech 1889 a 1890 a Vallot pak v observatoři dokázal čtyřicet tři dní nepřetržitě žít a pracovat. Lidé nevěřili, že je to možné.“ Vallot si nechal na observatoř dokonce vynést i tapety, nábytek a další zařízení pro čínský salonek, který je dnes v muzeu.
Catherine ještě zmíní astronoma J. C. Janssena, který si svou observatoř postavil přímo na vrcholu. Přitom vůbec nebyl sportovec – byl velký a tlustý, takže mu G. Eiffel roku 1888 navrhl speciální dřevěná nosítka sidérostat polaire, ve kterých ho nahoru nesli čtyři muži. Stavba se časem propadla pod tíhou sněhu a definitivně zmizela v roce 1909. A Catherine svižně běží do přízemí, aby mi ukázala původní dřevěnou kruhovou pozorovatelnu z vrcholu observatoře, kterou lidé zachránili a snesli do muzea (mráz dřevo konzervoval, i v nejparnějších dnech je totiž na vrcholu průměrná teplota minus 6,5 stupně Celsia).
Brusle dostaly přednost před lyžemi
Catherine kamsi odvolali a já zůstala sama v oddělení sportu muzea, uprostřed plakátů, pohlednic a vzpomínek na první zimní olympiádu. Rok před ní bylo v Chamonix otevřeno nové Casino, nedaleko něj pak v roce 1924 vyrostl otevřený zimní stadion pro dvacet pět tisíc diváků. Přestože první lyže dorazily do Chamonix z Norska už v roce 1893, největší pozornost fotografové očividně věnovali ledu. Za ním se nemuselo do kopce, na něm nepadaly laviny. Lidé skákali na bruslích přes kavárenské stolky, přetahovali se lanem, dokonce na nich honili tyčkou po ledu obruč. (První zimní olympiádou byly chamonixské mezinárodní soutěže pojmenovány až o rok později.) Dnes je městské kluziště přes den opuštěné. Ráno totiž všichni popadnou svá speciálně tvarovaná, různě dlouhá, široká a dávno ne dřevěná prkýnka a vyrazí spíše za sněhem.
Teď okolo Vánoc se ale musí všichni sportovci trochu uskromnit. O 3775 metrů výše na vrchol (přesně tolik totiž podle posledních měření dělí náměstí Mont Blanc v Chamonix od vrcholu hory) se dostat nedá, pro zimní výstupy se doporučuje počkat až na březen nebo duben. Nejvýše se dá jet na Aiguille du Midi do výšky 3842 metrů nad mořem.
Těm, kteří raději než své lyžařské umění předvádějí v kavárnách v centru města kožichy a kožené kabáty, slouží zubatka Montenvers. Po dvaceti minutách skřípavé jízdy zastaví na vyhlídce na Mer de Glace („moře ledu“), což je dlouhý ledovcový jazyk s vytesanou jeskyní, k níž dolů vede ještě krátká lanovka. Sem začali turisté houfně pronikat nejdříve, po ledovci se prošel i císař Napoleon III. s celým dvorem. Zařídil výstavbu solidní široké cesty, jež definitivně otevřela přístup do Chamonix (dnes jedna část příjezdové silnice stoupá po 2250 metrů dlouhém viaduktu).
K hoře patří i vláček Tramway du Mont Blanc ze vzdálené vesnice Le Fayet nad lyžařskou oblast Les Houches. U její horní stanice začíná v létě nejfrekventovanější a lehčí výstup na Mont Blanc. V Houches se také pořádá jeden ze závodů Světového poháru v lyžování. Závodníci projedou 3343 metrů s převýšením 870 metrů za méně než dvě minuty, tedy rychlostí přes sto kilometrů v hodině. Poznali by Vallot i Balmat své město?
Bez nich to nejde
Nedá se říct, že by zdejší sympatická emancipovaná úřednice Laure měla čísla jako svůj koníček. Kolik procent obyvatel města žije z hor a lyžování, jsem se od ní nedozvěděla. Ovšem čísla se dala zjistit jinde, například to, že město leží 88 kilometrů od ženevského letiště, 47 procent návštěvníků tvoří cizinci a mimo jiné má 130 restaurací, že vlak Chamonix – Praha jede přes Švýcarsko s několika přestupy asi 18 hodin a stojí přes čtyři sta eur, zatímco autobus Chamonix – Lyon – Praha nejezdí sice každý den, ale stojí zhruba třetinu a jede také 18 hodin.
Zato jsem se od ní v kavárně Bar du Chamonix u typického malého stolečku nad typickým miniaturním espresem dozvěděla, že se zde narodila a po dvaceti letech v Paříži se sem zase vrátila. „Tady je krásný život, klid, pohoda a hlavně báječné lyžování. Nelezu, na Mont Blancu jsem ještě nebyla, ale lyžuju. O polední přestávce, kterou máme dvě hodiny, vezmu lyže, vyjedu na Brévent a po černé dolů.“
Hned vedle jejího úřadu, v jedné z mála opravdu zachovalých historických budov ve městě, mají své sídlo průvodci a meteorologové. Jde prý o nejstarší sdružení průvodců na světě Compagnie des Guides de Chamonix Mont-Blanc a bylo založeno v roce 1821. Nejprve ale jdu navštívit školu, kterou musí absolvovat každý Francouz, jenž chce být horským průvodcem nebo lyžařským instruktorem (inspektoři příslušného ministerstva střediska namátkově kontrolují a pokuty za neoprávněnou činnost jsou vysoké).
ENSA, Ecole Nationale de Ski et d’Alpinisme (Národní škola lyžování a alpinismu) byla založena Ministerstvem sportu roku 1946 a dnes sídlí v rozlehlém areálu na okraji Chamonix, v němž nejnápadnější, desetipatrová budova slouží jako studentská kolej. I přes 1500 eur školného je zájem velký a přibližně jen dvacet procent zájemců projde přijímacími zkouškami a pětileté studium také dokončí.
Na závěr se porozhlédnu po knihovně – dvanáct tisíc knih a tři sta periodik o horách by zabralo hodně času, alespoň tedy hledám Čechy. Mezi výpravnými publikacemi se krčí ohmatané Hory a lidé Viléma Heckela z roku 1964 a Praha – matka měst z roku 1968, dar československých horolezců při mezinárodním srazu horolezců.
Mont Blanc
Večer mezi šestou a sedmou se v Maison pravidelně scházejí průvodci na kus řeči, pro přidělení práce, pro informace. Většinou si ale práci obstarávají sami, a sdružení je pak jen zastřešuje a pomáhá jim. Dívám se na ně. Pouze dva jsou mohutní a působí dojmem, že by zvládli vytáhnout člověka i z té nejhlubší ledovcové pukliny. Ale něco je ve všech – znalost hor, solidnost, poctivost v práci, zodpovědnost, dobrá fyzička. Nebo jde jen o to, že jsou štíhlí, usměvaví, opálení a hlaholí a hlasitě se líbají jako všichni Francouzi? Proudí sem tam a bez povšimnutí míjejí desky se jmény svých kolegů, kteří zůstali v masivu navždy – od roku 1820 jich bylo osmdesát osm.
Compagnie má dnes dvě stě členů. První žena se stala členkou až v roce 1985 a ještě dnes je tu pro vysoké hory jen jedna žena (průvodci se dělí na střední a vysokohorské). Za rok dosáhne vrcholu asi deset tisíc lidí, k nim se přidá na třicet procent neúspěšných pokusů. Kromě dvou hlavních francouzských výstupových cest vede na vrchol ještě jedna delší a málo využívaná z Itálie. Průvodcovským rekordmanem je současný penzista, který stanul na vrcholu Mont Blancu celkem 520krát! Jiný rekord padl v plné sezoně, kdy jeden průvodce vystoupal za čtrnáct dní na vrchol celkem třináctkrát!
S takovými lidmi se při dobré fyzické kondici a minimálně třídenní aklimatizaci ve výšce nad 3500 metrů dostane na vrchol každý (výstup není technicky náročný). Průvodci si berou na starost maximálně dva lidi, kteří za dvoudenní trek a jednodenní aklimatizaci zaplatí 1050 eur. Za dobrého počasí vyjde na vrchol docela slušné procesí – až čtyři sta lidí denně! Díky svému oblému vrcholu vypadá Mont Blanc ze Chamonix jako mírný kopeček, cesty jsou prošlapané, a tak se mnoho turistů vydá na vlastní pěst (průvodci mluví asi o padesáti procentech). Někteří z nich se pak objeví v nepříjemné statistice: za rok 2001 třicet procent lidí sestoupilo z Mont Blancu s různými omrzlinami a zraněními, 151 muselo být zachraňováno a 8 zemřelo. Jedna minuta letu záchranného vrtulníku stojí přes 40 eur. Hlavním problémem ale není množství lidí na trase, nýbrž malá kapacita lůžek pro jedno nutné přespání.
Úplně normální městečko?
Nejnápadnější postavou v turistické části města je doktor Živago (francouzsky psaný Jivago). Ano, v Chamonix skutečně potkáte kočár ve tvaru ruské trojky vyložený kožešinami a řízený mohutným ruským „izvódčikem“ v kožichu a papaše. Je to ale Francouz jako poleno a anglicky umí stejně jako já francouzsky.
Jeho kůň je v ulicích jediný. Provoz aut utichá dlouho po půlnoci, vždyť údolím a tedy i po okraji města vede silnice do Švýcarska. Doprava v údolí představuje trochu problém. Jednotlivé lyžařské areály patřící pod Cham ski leží kilometry od sebe a u všech dolních stanic lanovek jsou vybudována velká parkoviště. A tak se lyžaři ráno a odpoledne řítí svými auty tam a zase zpět. Město má sice autobusy, které jsou zadarmo, ale jezdí jich i ve špičce málo a ještě jsou nacpané. Největším dopravním počinem v údolí je samozřejmě 11 600 metrů dlouhý tunel pod Mont Blancem, otevřený prezidentem de Gaullem v roce 1965. Jeho zprovoznění ale vliv na dopravu v samotném městě příliš nemělo. Své dopravní problémy si bude muset řešit jinak.
Je krásný slunečný zimní den, na chodnících obleva, nahoře prašanová paráda. Ať se podívám kamkoliv, všude kolem zasněžené štíty, skály, hory, lanovky a sjezdovky. I když jsem v Savojsku, jež bylo k Francii trvale připojeno až v roce 1860, kolem mě pulzuje typický francouzský život, šedesát procent dnešních Chamoniards totiž pochází z jiných departementů. Po ulicích, stejně jako v kavárnách nebo v hale poštovního úřadu svobodně pobíhají chlupatí psi všech velikostí, teď zoufale urousaní. Normální francouzské město s abnormálními podmínkami pro ty sportovce, kteří umějí.
Chcete-li se zabít, je to vaše věc
„To opravdu tak milujete svoje liberté-égalité-fraterité (volnost-rovnost-bratrství), že na horách nic nezakazujete a nepřikazujete?“ ptala jsem se Laure. „V Rakousku, Švýcarsku, všude jsou zákazy. Tady je nad lavinovým svahem jen pouhé upozornění na nebezpečí smrti. A o jízdě po ledovci jen píšete, že se vřele doporučuje jet s průvodcem, žádné ‘musíte’.“
Laure je pravou příslušnicí národa milujícího svobodu: „Ano, naše Alpy jsou svobodné, každý se v nich může volně pohybovat. Chcete-li se zabít, vydejte se na ledovec bez znalostí a náležitého vybavení. Je to na vás, každý má možnost volby.“
Nikdo není nucen poslouchat a možná právě proto převážná většina lyžařů schází z Aiguille du Midi na Mer de Glace ve Vallée Blanche (Bílé údolí) ověšena mačkami, cepíny, karabinami, lany a často s průvodcem. Mnohakilometrový sjezd po tomto ledovci se stal jakousi povinností každého lyžujícího Francouze. A protože scenerie je nádherná, vyplatí se počkat na dokonalé počasí. Pokud jde o čekání na dobré počasí, na to musí být připraveni všichni, kdo si chtějí návštěvu masivu Mont Blanc a města v jeho stínu dokonale vychutnat.
Lyžařská oblast Chamonix
Základna – město Chamonix leží ve výšce 1035 metrů nad mořem, nejvyšší bod oficiální sjezdovky je 3275 m.
74 sjezdovek (10 černých, 24 červených, 25 modrých, 15 zelených);
47 vleků (hodinová kapacita 52 660);
42 procent návštěvníků přijede v létě, 49 procent v zimě, 9 procent na podzim;
23 000 hotelových lůžek a 43 000 privátních lůžek v soukromých víkendových domech (ne na pronájem), v létě je v údolí v provozu 13 velkokapacitních kempů.
Ze 47 procent zahraničních návštěvníků je např. 13 procent Angličanů, 6,5 procenta Němců, výčet končí Rusové s 1,5 procenta. Češi na seznamu nejsou, české cestovní kanceláře sem však jezdí.
Zajímavostí je tzv. free hand skipass, tedy permanentka s magnetickým odečítáním, kterou mají lyžaři v kapse a elektronika jim automaticky otevře přístup k lanovce. Další předností je i malý kapesní průvodce s popisem jednotlivých sjezdovek a dalšími informacemi. Je k dostání zdarma v několika jazycích.
Cena šestidenní permanentky v sezoně 2003/2004 byla 176 eur pro dospělé.
Aiguille du Midi (lanovka z nadmořské výšky 1035 m do 3842 m) – pouze pro sjezd volným terénem a pozorování Mont Blancu z vrcholu. Je z roku 1955, byla zrekonstruována 1990/91 a je v provozu celoročně.
Les Grands Montets (lyžuje se od výšky 1252 m do 3275 m) – oblíbená je např. 4 km dlouhá černá sjezdovka, která plně vyhovuje dnešnímu adrenalinovému pojetí sportu. Celé dvoutisícové převýšení se dá sjet najednou.
Brévent-Flégere (lyžování od 1035 m do 2525 m) – nejblíže Chamonix, na jižních stráních nad městem, s překrásnými výhledy na masiv Mont Blancu.
Le Tour Vallorcine (lyžování od 1462 m do 2270 m) – oblast pro milovníky celodenního „loučkaření“ na rolbou upravených prosluněných stráních.
Le Montenvers Mer de Glace – zubatka z 1042 m (nádraží v Chamonix) do 1913 m k výhledu na ledovec. Vrací se jí freeridisté po sjezdu Vallée Blanche. Postavena 1908, délka 5141 m. Hotel u horní stanice je rekonstruován, funguje však pouze restaurace.
Tramway du Mont-Blanc – zubatka z 584 m do 1794 m, doba jízdy 1 hodina, délka 9,1 km. Další informace: www.chamonix.com (oficiální www stránka turistických informací); www.cieguides-chamonix.com (průvodci) nebo www.chamonix-guides.com; www.ensa.jeunesse-sports.fr (škola průvodců).
