To, že všechno souvisí se vším, jsem si potvrdil při rozhovoru s Jiřím Stivínem, který jsme spolu vedli v pražské kavárně Slavia. Závodil jsem s časem, jelikož pan Stivín několikrát zkontroloval hodinové ručičky, aby nezmeškal další naplánovanou schůzku. Podobný souboj s časem sváděl Stivín ještě jako kluk, když řezal vody s plachetnicí. Jakmile si k pozdnímu obědu objednal vepřové soté pana Wericha, možná si vzpomněl na svůj školní film, dokument o Janu Werichovi, na kterém se podílel coby kameraman. V okamžiku, kdy jsme nakousli nedávné společné koncerty s Richardem Müllerem, jsme si zároveň připomněli dobu, kterak ještě neznámý Müller-novinář dělal se Stivínem rozhovor a psal recenze na jeho desky. Vrcholem byly studentky, které si u stolu vedle nás četly své diplomové práce. V roce 1985 napsala Martina Cillerová, studentka konzervatoře v Žilině, diplomku o Jiřím Stivínovi.
Až posléze jsem si uvědomil, jak nevhodné místo k interview kultovní kavárna Slavia je. Mohlo mě napadnout, že známý Jiří Stivín má spoustu známých, se kterými se neopomene pozdravit. Proto nebylo jednoduché neztratit myšlenku a následující otázku v okamžiku, kdy se někdo přiřítil ke stolu a na několik desítek vteřin vytrhl pana Stivína od naší rozjeté práce. Teprve až o pár dní později ve Stivínově ateliéru mi došlo, že takovému tempu života je vystaven každý den a zvykl si na ně. Vše vystihla situace, kdy v jediné minutě stihl hledat saxofon, s kterým se chystal odejít na zahájení jakési vernisáže, své asistentce rozdával pokyny, kdy se sejdou další den, mně ukazoval fotografie z posledního koncertu, usmíval se do fotoaparátu Honzy Škváry, nahlas přemýšlel o tom, co bude vlastně na oné vernisáži hrát, a stačil vypít anglický čaj. Saxofon se nakonec po deseti minutách našel ve skladišti všemožných futrálů, píšťalek, fléten, stojanů a notových zápisů. Jsou lidé, kteří vyžadují k práci čas, pan Stivín patří mezi ty, kteří potřebují k času práci. . . . . .
Co od tohoto rozhovoru očekáváte a jak k němu přistupujete?
Vím, že se interview neubráním, a myslím si, že je potřeba prezentovat se na veřejnosti také tímto způsobem. Lidé se o vás mohou dozvědět něco nového a možná díky tomu přijdou na koncert noví příznivci mé hudby.
V kolik hodin jste dnes ráno vstával?
Dnes jsem se probudil poměrně brzo, asi v devět, což je pro mě téměř noční čas.
Co jste od rána už stihl udělat?
Měl jsem dost vyřizování, xeroxoval jsem noty pro svůj koncert, který připravuji, běhal jsem po úřadech a ještě jsem se nestačil najíst, a to už jsou čtyři hodiny odpoledne.
Až dokončíme tento rozhovor, tak vás čeká ještě hodně práce?
Hned vedle kavárny Slavie jdu hrát do galerie Hollar na vernisáž pánů Pilečka a Součka a večer budu ve svém ateliéru společně se synem Adamem a jeho kamarády natáčet demosnímky pro jejich desku.
Takto zaneprázdněn jste každý den?
Zpravidla ano. Když mám ale večer vystoupení a mohu si to dovolit, tak prospím klidně i celé dopoledne.
To nemáte ani čas na příjem základních informací?
Čtu denní tisk a pokud možno sleduji televizní zprávy. Abych ale řekl pravdu, jsem spíše přepínací typ. Přijdu domů a přepínám. Potřebuji čejndžovat programy. Teď už mám na televizi bohužel jen čtyři kanály, ale v době, kdy jsem měl satelit, jsem si skutečně užíval.
Slyšel jsem, že zakládáte kulturní centrum, o co jde?
Přesný název je Centrum pro improvizaci v umění, které bude ve Všenorech nedaleko Prahy, kde jsem po otci zrestituoval starý mlýn. Mou snahou je, aby tam bylo nahrávací studio, výtvarný ateliér, prostor pro balet a mladé divadelníky. Rád bych, aby se začalo už na podzim.
Narodil jste se den po sv. Cecílii, patronce muzikantů, vidíte v tom pro sebe nějaký symbol?
Ne, to si nemyslím. Ona ani sv. Cecílie, jak jsem se později dočetl, s tou muzikou příliš společného neměla. To vzniklo jen na základě obrazu, kde Cecílie chodila po rozžhavených roštech, které někdo považoval za varhanní píšťaly. Snad proto z ní nakonec udělali patronku muzikantů. V mém případě to je úplná náhoda, ale to, že oslavuji narozeniny den po svaté Cecílii, je mi sympatické.
Váš dědeček byl architekt hl. města Prahy, tatínek vynálezce a maminka herečka. Snažili se vás nasměrovat do těch svých oborů, nebo jste měl volnou ruku?
Já měl ideální dětství, protože jsem mohl dělat, co se mi líbilo, a zlobil jsem taky pořádně. Samozřejmě jsem ve škole neprospíval a opravdu se věnoval věcem, které mě bavily. Jako dítě jsem začínal hrát na housle, a to jen proto, že se mi líbilo chodit po ulici s futrálem. Lidé se na mě dívali a to mi zvyšovalo sebedůvěru. Měl jsem pocit, že jsem důležitá osoba. Housle mi kupodivu vydržely relativně dlouho, ale na druhou stranu mi na delší dobu otrávily přístup k hudbě.
Zahrajete si ještě někdy na housle?
Občas z legrace.
Říkáte, že jste špatně studoval, ale na maturitu jste se s pomocí maminky naučil za dva dny?
Špatně učil, neučil. Já si myslím, že děti by měly chodit do školy, a když skončí vyučování, mají se starat o jiný věci. Vždyť jsou zavřené ve třídách celý dopoledne a část odpoledne. Potom přijdou domů, musí psát úkoly a dřít něco zpaměti. Je zajímavé, že svého času například v barokní hudbě učitelé zakazovali svým žákům cvičit na nástroje doma, mohli hrát nebo zpívat jen na hodinách. Většina současných učitelů vyžaduje od rodičů, aby se se svými dětmi připravovali doma, protože to samotným učitelům pomáhá. Tím ale rodiče suplují pedagogy.
Jaké výchovné praktiky jste zastával doma vy?
Problém byl v tom, že já jsem nebyl často doma a na děti jsem neměl čas. Samozřejmě se z nich stali ti “neučiči”. Škola je totiž soubojem rodičů. Není to o tom, jak se děti učí, ale jak se jim věnují jejich rodiče. Existuje názor, že když se o některé děti starají rodiče víc, pak jsou jejich ratolesti možná o poznání inteligentnější a lepší. Zatímco děti, které přijdou ze školy domů a hodí aktovku do kouta a jdou hrát fotbal, tak jsou těmi vyvrheli společnosti a gaunery. Myslím si, že tak to ale neplatí. V centru pro improvizaci se budeme snažit tento mýtus odstranit. Chceme vycházet z osobnosti člověka, a ne z toho, co se kdo nadřel. Bohužel to nefunguje na školách. Pokud někdo vybočuje, nemá šanci. Učitelé se mu individuálně nevěnují, protože na to nemají čas. Já to v podstatě chápu, protože při stylu našeho školství jsou takové metody těžko proveditelné v praxi.
Vy rozpoznáte ve svých žácích osobnosti?
To víte že jo. Musíte jim ale dát ten prostor. Myslím si, že spousta talentů byla přístupem svých pedagogů k výuce znechucena natolik, že nakonec ten svůj oblíbený předmět nadobro opustili. Říká se jim, musíš to dělat tak a tak, protože jinak je to špatně.
Při natáčení filmu Vyšší princip jste pracoval jako rekvizitář. Ovlivnila vás do života myšlenka tohoto snímku?
Z hlediska vyššího principu mravního ovlivnila. Bohužel se v dnešní době na podobné filmy téměř nikdo nedívá. Doufám, že to ale ještě není tak tragické a najdou se lidé, kteří vědí, o čem tento film je.
Myslíte, že přijde renesance v uvažování lidí a pohledu na svět?
Určitě přijde, ale bude to trvat hodně dlouho. Teď jsme zase zpátky. Všechno už bylo zrealizováno v módě, umění. Lidé se vyblbli a teď najednou nevědí, jak dál. Romantika je prý hrůza, uznává se jenom samé dusání, jako je techno hudba. Melodie jde stranou. Vracíme se do středověku. Nyní tedy startujeme na té nižší úrovni, a tak, jak je to v přírodě, začne se vše vyvíjet postupně znovu.
Vynaleznou se tedy nové hudební nástroje, které si nyní nedovedeme představit?
Jednou určitě. Musíme se ale naučit je využít. Například saxofon, který je znám z minulého století, se teprve až před válkou dokonale uplatnil v jazzu. Vždy musí přijít hráč, který s tím začne. Velké ambice na využití moderních elektronických nástrojů měl svého času Jan Hammer, ale bohužel se trochu zhlédl v penězích a komerci a ten jeho talent se malinko ořezal. On byl jedinečný ve věcech, kterým se bohužel nevěnuje.
O vás se říká, že jste byl talent v kameře, kterou jste vystudoval. Chtěl byste se jí znovu chopit?
To bych rád, ale chce to vybavení a digitální kameru, která je příšerně drahá. Odjakživa uvažuji o tom, že spojím svoji hudbu s obrázky. Dvacet let nosím v hlavě nápady, ale bohužel nemám možnost je zrealizovat. Chce to dobré zázemí a to já zatím nemám. Dokonce jsem chtěl dělat audiovizuální projekt o pražských mostech. Na každý bych napsal konkrétní hudbu. Nebo projekt o motýlech. Když se podíváte zblízka na motýla, uchvátí vás, jak jeho křídla vytvářejí krásné abstraktní obrazy.
Jaká hudba se vám nelíbí?
Ta, která neodpovídá mojí náladě. Pokud se trefí do mého duševního rozpoložení, akceptuji téměř vše.
Agresivita v hudbě se vám nepříčí?
Nejenom v hudbě. Myslím si, že každý je ve své podstatě agresivní, i já. Je to jen otázka toho, jak to v sobě dokáže člověk potlačit a jak se s tím dokáže vyrovnat. Bohužel někteří jedinci to nedokážou. To je ale znovu otázka osobností. Někdo může být agresivní a nevadí vám, a naopak někdo vám leze na nervy a agresivní vůbec není.
Máte někdy chuť zeptat se lidí po koncertě, jak se jim to líbilo nebo nelíbilo?
Ne. Vůbec ne. Teorie v jakémkoliv umění je pro teoretiky, mluvit o tom je zbytečné. Jde jen o momentální vnitřní pocit. Jakmile to začnete rozpitvávat, stanete se pouze teoretikem, a to je k ničemu.
Sportovec si před svým výkonem klade cíle, kterých by rád dosáhl a s jakým výkonem by byl spokojený. Lze něco podobného aplikovat i před vaším vystoupením?
Nedá. Já když hraji na koncertě, snažím se vždy hrát, jak nejlépe umím. Můj výkon je obraz mého momentálního stavu. Já mám tu výhodu oproti sportovcům, že u mě se nic na metry, centimetry a sekundy neměří. V hudbě je vše otázkou jiskření, emocí, vztahů. Tak se pozná, zdali to funguje či ne. A hlavně by si měli lidi zjistit, na jaký koncert Stivína jdou. Kromě jazzu hraji taky vážnou hudbu v kostelích, a tam nemohou ode mě očekávat, že budu pískat nosem, hrát v čepici a podobně.
Dá se v průběhu vystoupení přizpůsobit náladě publika?
To ne. Musí to být oboustranné. Já se nepřizpůsobím náladě obecenstva a zároveň není ideální, když se fanoušci snaží vžít do mých pocitů. V poslední době se mi stává, převážně na koncertech sponzorského ražení, že přijdou lidi ne kvůli tomu, aby si poslechli muziku, ale kvůli rautu, který bude následovat. Ti tam jen sedí a v duchu si říkají, a já to na nich vidím, tak ukaž, co umíš; to je všechno? A co ještě? To byste se mohl rozkrájet a nejde to. Hudba bez komunikace.
Proč na takových akcích hrajete?
Protože se hudbou živím a snad se může i na takových večírcích někdo na mou hudbu chytit.
Podle teorie Josefa Čapka, kterou zastáváte i vy, je podstatou všeho magie a alchymie. Co je však kamenem hudebních mudrců?
Ať páni alchymisté prominou, já to beru čistě amatérsky, ale mě zajímá proces zrodu, vývoj. Když se něco dělá a vytváří a nakonec z toho nic nevznikne, nevadí. Důležité bylo o něco se vůbec pokusit. A tím kamenem je druh sdělení, komunikace.
U vás doma se takto komunikovalo při tzv. quodlibetech, kdy se ve vašem bytě scházely různé osobnosti a společně jste si hráli. Má takovýto druh hraní budoucnost?
Samozřejmě že má. Kdo ovšem nechce, má smůlu. Podle mě bude za chvíli nejrozšířenějším quodlibetem Internet. Tam se lidé scházejí a je to jiné než dřív.
Chybí ale fyzický kontakt.
No a co? Proč by nemohl chtít člověk, aby se něco změnilo? My jsme taky dělali spoustu věcí jinak než naši dědečkové.
A skončí to tak, že budou neveřejně veřejné koncerty na Internetu.
Proč ne? A budou výjimky, kdy se najde pár špeluněk, kde několik maníků bude hrát naživo.
Když jsme u těch experimentů, proč jste se podrobil lékařskému pokusu a pět dní v kuse jste nespal?
To bylo opět kvůli penězům. Ze začátku to byl hec, ale dodnes jsem to nedospal, a to se ten pokus prováděl v roce 1965. Dobrý co? Podobnému experimentu se podrobil i fejetonista Rudolf Křesťan, ale to už bylo v televizní podobě. Nakonec to zakázali, protože zjistili, že to dělá obrovskou paseku s lidským tělem. Pamatuji se, že jsme přišli v neděli večer do nemocnice v Krči a naposledy se vyspali. Až do soboty do večera jsme nesměli zamhouřit oko. Nemohli jsme pít kávu, či cokoliv s kofeinem. Neustále nás testovali a chtěli vedět, co to s námi udělá. Každý den nám dávali matematický příklady typu 3+2-1=? a zjišťovali, kolik jich za minutu spočítáme. První den jsme stihli asi třicet, ale poslední den nikdo nevypočítal ani jeden jednoduchý příklad. Neuvěřitelné. Za těch pět dnů se nám změnil obličej, měli jsme halucinace a lehce jsme zešedivěli. Ale pozitivní bylo zjištění, že to lze vydržet. Když mám spoustu práce a potřebuji ji dodělat, vím, že nejhorší je přežít dobu mezi třetí a sedmou hodinou ranní. Potom už organismus pracuje relativně normálně, a to platí i pro ostatní dny.
Stálo vám to za to?
Byla to dobrá zkušenost. Spíše recese.
Recese je vám asi hodně blízká, když jste mamince dával na Vánoce pádlo, potápěčskou výstroj, granát apod.
Ano. A umělý prsa, sněžnice, vidle, tureckou šavli a hokejku. Já jsem nakupoval dárky na poslední chvíli a pokaždé tam, kde měli ještě otevřeno, což byly většinou sportovní potřeby. Myslím si, že je to dobrý návod pro vánoční dárky, protože vám garantuji, že na takové nikdo nezapomene.
Dalším experimentem, ke kterému jste se uvolil, byl psychoanalytický rozbor vaší osobnosti pro knihu Ivana Poledňáka “Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi”. Obohatil vás osobně závěr pana psychologa?
Vůbec ne. Všechno je to jen teorie a ta je k ničemu. U nás psychologa většinou až na pár výjimek nikdo nepotřebuje, protože jim ho suplují kamarádi, s kterými si může své problémy vyříkat třeba v hospodě.
V roce 1996 jste v rozhovoru s Jiřím Černým ale řekl, že toho opravdového kamaráda, takovou vrbu, nemáte.
Asi je to pravda, ale já jsem tak ukecaný, že si tu vrbu dokážu udělat z každého, kdo je mi sympatický, a cítím, že je ochoten mě poslouchat. Potom jsem schopen mu vykecat i to, co bych neměl.
Přemýšlíte často o životě a vašem poslání v něm?
Ne. Snažím se žít tak, abych měl co nejméně stresu a dělal věci, které oslovují nejenom mě.
Vrátil byste některé vaše životní situace zpět a zachoval se v nich jinak?
Asi bych se zachoval jinak, ale nic bych nevracel. Kdybych o tom takto uvažoval, jedině bych si, jak se říká, zasíral podvědomí. Je lepší se na to vykašlat.
Vy jste věřící?
Já jsem ten typ, který věří a nevěří a není mu to jasné. V každém případě nejsem ortodoxní katolický věřící. Vím, že bůh existuje, ale nedokáži ho definovat. Důležité je vědět, že součástí toho všeho jsem já sám. Čím více má člověk potřebu se na někoho upichovat a na něčem být závislý, tím více ztrácí sám sebe. Proto je nebezpečné být na někom přehnaně závislý. Když si žena myslí, že teď je to s určitým partnerem na celý život a pokud ji třeba opustí, tak umře, sama ztrácí svoji osobnost. A ten člověk ji opouští, protože chce mít vedle sebe osobnost.
Proto jste se rozvedl?
Ne, to nebyl ten důvod. Přestali jsme si rozumět a manželé by si měli vycházet vstříc. Možná jsem tak trochu chtěl zlegalizovat svůj bohémský život.
Váš otec rodinu opustil, když vám bylo devět. Srovnáváte ten svůj krok s jeho?
To bylo za jiných okolností. Já jsem měl otce jako okrajovou záležitost, protože se o nás moc nezajímal a téměř jsme se neviděli. Žil si po svém.
Cítíte už někdy, že vám při hraní dochází dech?
To jo. Taky nejsem nejmladší. Smířil jsem se s tím, že to, co jsem dokázal ve dvaceti, nemohu bohužel v pětapadesáti zvládnout. Je to docela dobře, protože se musím kontrolovat a k věcem přistupuji profesionálněji, ale na druhou stranu se z toho možná vytrácí taková mladická dravost a ojedinělost.
Budete hrát až do smrti?
Tak dlouho, dokud na to budu mít. Já nad tím zatím neuvažuji. Karel Velebný hrál do vysokého věku na saxofon, ale protože ho unavoval a vyčerpával, začal hrát na vibrafon. Já můžu klidně zkusit triangl. Vše je jen otázkou chutě a motivace.
Ztrácíte ji někdy?
To víte, že mám někdy pocit, že bych se nejraději na všechno vybodnul.
Jak se s tím vyrovnáváte?
Přepínám nebo zavřu oči a dívám se na vlastní televizi svých myšlenek a fantazie.
Přemýšlel jste o možnosti, že se vám, nedej bože, něco stane a nebudete moci hrát na nástroj?
Je zbytečné o tom uvažovat. Nejlepší je nad tím dumat, až to opravdu přijde. To je jen další zasírání podvědomí. Stejně byste musel přemýšlet, zdali máte vyjít z domu na ulici, kde vám může třeba spadnout na hlavu cihla.
Jste rád, že jste si život vyplnil hudbou?
Jsem. Myslím si, že je dobře, že jsem se nakonec pro hudbu rozhodl. Hodně mi pomáhala v bolševických dobách, protože byla nenapadnutelná, a obzvlášť jazz, kterému nikdo nerozuměl. Věděli, že jazz není masová záležitost, a proto není tak nebezpečný.
Proč, když se s někým loučíte, říkáte naschovávanou?
To jsou takové džezové přesmyčky, které zavedl Karel Velebný v Divadle Járy Cimrmana, kde jsem taky hrál ve hře Domácí zabijačka. “Ať se vám dobře vejde” a “rádoby stálo” jsou už pro mě docela běžná klišé. Já to říkám seriózně a někdo si toho ani nevšimne, ale spousta lidí se nad tím pohoršuje. Právě proto tato spojení užívám.
Co byste chtěl ještě v životě stihnout?
Dožít se dalšího dne.
Tak naschovávanou! Dobře jsme si poklobásili.
