TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ
Chodsko, je země pod šumavskými hvozdy, ve které žili strážci českých hranic a solné stezky – Chodové. Čistá líbezná krajina, dosud živé tradice, dějiště historických událostí a inspirace mnoha našich básníků, malířů a spisovatelů.
Putování bychom mohli začít v Poběžovicích nedaleko Domažlic, kde na zdejším zámku působil roku 1844 Bedřich Smetana jako učitel hudby. Sídlo vzniklo na zbytcích gotického hradu, pocházejícího z poloviny 15. století. Jeho poslední majitel, Johann Nepomuk Coudenhove-Kalergi dal roku 1923 objekt zrekonstruovat, mimo jiné nechal postavit spojovací bránu mezi zámkem a bývalým předhradím a exteriér zámku „vylepšil“ o kopie středověkých náhrobníků a různé věžičky. Roku 1937 zde byla dostavěna horní část zámecké věže. Po roce 1945, kdy museli bývalí majitelé sídlo opustit, se do něho nakrátko nastěhoval útvar Pohraniční stráže a náležitě ho „zvelebil“ v tehdejším vojenském duchu. Pak zámeček pustl a v osmdesátých letech bylo dokonce rozhodnuto o jeho demolici. V současné době tu probíhá nákladná rekonstrukce. Návštěvníkům je zatím zpřístupněna část interiéru, a to pouze o prázdninách. Lze tady navštívit tři místnosti s nástěnnými malbami a stálou výstavu, nazvanou Himálajské dobrodružství, obsahující fotografie, dokumenty a osobní předměty cestovatele Karla Beneše. V budoucnosti zde počítají se zřízením muzejní expozice, připomínající osobu Richarda Mikuláše Coudenhova-Kalergi, který se zasloužil o vznik Panevropské unie. Zámek v Horšovském Týně získal levně jako pobělohorský konfiskát císařský diplomat Maxmilian Trauttmansdorff. Jeho předchozí majitel Vilém Popel z Lobkovicz byl totiž za svou účast ve stavovském povstání popraven. V současné době patří zámek s budovou purkrabského paláce a téměř čtyřicetihektarovým parkem k největším zpřístupněným památkovým objektům u nás. Jeho chloubou je v současnosti i expozice rodu Coudenhove-Kalergi. I když většinu orientálních předmětů z hraběcího majetku převzalo Náprstkovo muzeum v Praze, najdete zde i obrazy, rodinné fotografie a porcelán. Hraběnka Mitsuko zde byla u knížecího rodu Trauttmans dorffů častým hostem – cesta kočárem z Poběžovic sem tenkrát mohla trvat slabou hodinku. Dochoval se tu i její podpis ve sto let staré návštěvní knize, psaný latinkou a japonskými znaky. Bývalý augustiniánský klášter Pivoň založený roku 1047 knížetem Břetislavem na paměť vítězství nad Němci, který se nachází nedaleko Poběžovic, byl k poběžovickému panství přičleněn roku 1843. Husitskou dobu prý přetrval a zcela ho nezničili ani drancující Švédové během třicetileté války. Svou konečnou barokní podobu získal ve třicátých letech 18. století, ale bohužel se mu nevyhnuly josefínské reformy – byl jedním z těch, na které se vztahovalo císařské nařízení o zrušení. Deset let po smrti Josefa II. ho v dražbě získal advokát Stohr za 141 tisíc zlatých a budovu konventu přestavěl na zámek o třiceti pokojích. V roce 1863 získal Pivoň do svého držení rod Coudenhove-Kalergi. V době první světové války tu hraběcí rodina zřídila vojenský lazaret pro raněné rakousko-uherské vojáky. Za „odměnu“ byla jejich rodu tato država po válce odebrána. Po devastaci v době minulého režimu dnes rozměrná budova působí trochu dojmem zakletého zámku, jako kulisa z hrůzostrašného hororu. Kopule věže však již svítí novotou a opravena je i střecha. Je tedy jistá naděje, že časem bude zámek znovu ozdobou tohoto krásného kraje. Putování po Chodsku bychom mohli zakončit v Domažlicích v Muzeu Chodska. O zvláštním privilegiu svobodných sedláků, zvaných Chodové, se písemné prameny zmiňují již v roce 1325. Císař Karel IV. v roce 1353 zařadil město mezi ta, která nemají být českému království nikdy zcizena ani zastavena. Na to byli Domažličtí patřičně hrdi. Na počátku 17. století, v době stavovského povstání, se Domažlice postavily na stranu českých stavů. Po bitvě na Bílé hoře jim proto byla zkonfiskována část majetku a město zažilo drancování Švédy i císařskou armádou. V době národního obrození a znovuvzkříšení legendy o vyzvání na boží soud Janem Sladkým, řečeným Kozina, se dvanáct chodských vesnic společně s Domažlicemi stává symbolem národní svébytnosti, odbojnosti a odmítavého postoje k „cizáckým“ vlivům. Putují sem vlastenci, populárními se stávají díla Jindřicha Šimona Baara, inspiraci zde nachází i Božena Němcová a později regionální spisovatel Jindřich Jindřich.
