Můžeme si představovat průvod Keltů vcházejících branou akropole do světa polostínů ozářeného mihotavými plameny, vnímat dávno odvátý dým ohňů a naslouchat zvukům oznamujícím začátek obřadu. To všechno na hranicích Prahy, na Závisti. Spekuluje se také o tom, že se tu odehrávaly krvavé zvířecí oběti, dokonce se prý obětovali i zajatci a otroci – lidské oběti tu však nikdy nebyly prokázány. Od jara letošního roku však oppidum Závist, vyhlášené za národní kulturní památku, přichází o jednu ze svých dominant. Mizí pod sutí a tím se ztrácí i zvláštní atmosféra, genius loci tohoto výjimečného místa, které sloužilo stovky let jako duchovní centrum našich dávných předků.
Oppidum Závist je jednou z nejstarších stavebních památek na území České republiky. Nejstarší doklady o osídlení hradiště na kopci nad Vltavou pocházejí už z pozdní doby kamenné, tedy z třetího tisíciletí před naším letopočtem. Význam pak nabylo v pozdní době bronzové, v období knovízské kultury, tedy přibližně v devátém až osmém století před naším letopočtem, kdy tu vyrostlo opevnění a přibližně na padesáti hektarech tu vznikla také osada.
O čtyři století později, tedy už na rozhraní doby halštatské a laténské, se Závist změnila na významné mocenské, hospodářské a náboženské centrum. Pak toto místo ovládli Keltové. Ve 2. století před naším letopočtem zde dobudovali oppidum, tedy sídlo městského typu, u nás bezkonkurenčně nejrozsáhlejší. Proč o pouhé století později zaniklo, je dodnes záhadou. Ohořelé zbytky bran, spečené úseky valů, množství hrotů šípů a jiných zbraní ale svědčí o zuřivé bitvě, velkém požáru a krvavém konci, který pravděpodobně souvisel s příchodem germánských kmenů na naše území.
Tajemstvími opředeným duchovním srdcem celého areálu je akropole – také ona se ale s postupem času významně měnila. Již za laténského osídlení bylo temeno kopce zarovnáno, vybudovány mohutné valy a do skály byly vylámány příkopy. V této době také pravděpodobně vznikly dnes sutí zavážené kamenné kultovní stavby. Největší z nich, označovaná jako oltář, měla tvar plného masivního obdélníku s delší stranou dvacet sedm metrů a kratší jedenáct metrů, se zvýrazněnými ostrými rohy. Nedaleko byly odkryty dva další výrazné objekty – atypická trojboká stavba (její nepraktický tvar může souviset s významem čísla tři v keltské mytologii a náboženské symbolice) a nižší, čtvercová stavba, možná jakési pódium pro účastníky obřadů. Jaké tehdejší rituály byly, se dnes můžeme jen domýšlet, protože byly určeny jen hrstce vyvolených příslušníků duchovní a mocenské elity keltského hradiště.
Další úpravy ale charakter posvátného místa podstatně změnily. Celý prostor byl zvýšen, vyrovnán a rozšířen. Staré stavby byly zasypány a části, které vyčnívaly nad zamýšlenou úroveň, byly rozebrány. Akropole si však zachovala jak svůj účel, tak i pravidelný čtyřúhelníkový tvar. Dříve měly být obřady skryty před nepovolanými zraky za vysokými hradbami, teď se nová akropole stala otevřenou monumentální stavbou, pravděpodobně sloužící obřadům pro mnohem širší skupinu lidí. Této úpravě paradoxně vděčíme za to, že archeologický průzkum, který zde probíhal systematicky od roku 1973, našel části halštatsko-laténských kamenných staveb dobře zachovalé.
Výzkumy Československé akademie věd byly ukončeny v roce 1990 a od té doby areál chátral a zarůstal náletovými dřevinami. Letos proto začala na popud archeologů nákladní auta se stavební sutí prostor vykopávek zavážet. Zavážení samo o sobě není nijak neobvyklý postup, protože se tak dají cenné lokality zakonzervovat a lépe chránit proti zničení. Ale v zahraničí se k tomu používá šetrnější materiál – například čistý písek.
