Každý z nás má vztah k místu, kde žije, třeba i jen na přechodnou dobu, k prostoru, kterému říká “doma” a který si přizpůsobuje svým náladám, pocitům a potřebám. Když už si někoho pozveme domů, dáváme mu najevo, že mu věříme. I ten, pro něhož je byt jen místem k přespání, se snaží, aby se v něm cítil příjemně, a mnohdy také, aby vyhovoval neoficiálním měřítkům “jeho kategorie”. . . . . .
Někdo svěří podobu svého bytu či domu bytovému architektovi, jiní jednoduše vyrazí do obchodního domu s nábytkem, nákladnější varianta je do značkové prodejny, a nakoupí všechno tam. Jednak to vyjde levněji, říkala paní z obchodu, taky je to všechno stejné a nehrozí, že každý pes jiná ves.
A pak je tu stále rostoucí skupina, která si s prostorem, který obývá, hraje. Vytváří si virtuální představu a tu pak podle možností finančních i možností nabídky v obchodech či galeriích naplňuje. I z bytu v paneláku se dá udělat příjemné, krásné a originální místo. Někdo kolem sebe potřebuje mít prostředí sterilně strohé, jiný naopak vzývá spousty důvěrně známých předmětů a starožitností, dalšímu vyhovuje teplo dřevěného masivu.
FUNKCIONALISTICKÝ CHLAD
Pokud přijmeme teorii, že žijeme v postmoderní době, není udivující, že neexistuje jeden hlavní směr či idea současného umění, společenského názoru a ani bydlení. Tak jako dochází k prolínání dříve nemyslitelného, tak jako se střetávají východní filozofie a víry se západními, tak jako se spolu učí žít různé národy a národnosti, tak se potkávají v oblasti bydlení kdysi protichůdné tendence. Dnes je “dovoleno” vše.
Dá se však vypozorovat jedno · únik z panelákové a bytovkové univerzality, která byla kdysi tak progresivní. Pravda, když se v polovině dvacátých let tohoto století evropská avantgarda sjednotila pod program funkcionalismu, málokdo asi tušil, co všechno nakonec může a bude (v okleštěné podobě) znamenat. Směr, jehož podstatou byl funkční požadavek, účel a jehož vůdčí osobnost a mluvčí Le Corbusier je stále pro mnohé inspirací, se postupně proměnil v úvahách a projektech například Karla Teigeho, teoretika umění, grafika a malíře, v ideu jedinečně účelových obytných soustav. Progresivní konstrukce, přísná ekonomie, bezozdobné plochy a tedy i nábytek · výroba sestavovacího typového nábytku v UP závodech v Brně. Představa domu s maličkými univerzálními klíckami vybavenými jen nepostradatelným účelovým nábytkem a společné prostory, klubovny, prádelny, místa, kde se budou obyvatelé bavit. Účelový byt, neosobní nábytek.
BEZPEČÍ V LŮNĚ PŘÍRODY
V dnešní době se začal prosazovat trend návratu k přírodě, přírodním materiálům a zdravému životu. Jedním ze současných stylů je stále oblíbenější country · venkovský, lidový. Je součástí tradice, teplý, útulný, trochu nostalgický a vyvolávající pocit bezpečí. Kousky z masivního, kvalitního dřeva, často neupravené či jen zlehka namořené, se zvýrazněnou strukturou. Mohutné stoly, uklidňující židle či křesla, nostalgické skříně. Nábytek sebevědomý tak, že jen pár kousků ovládne prostor.
Dalším ze způsobů přírodního zařízení bytu je ratanový nábytek, který je často kombinován s nábytkem lidovým a se staršími kousky. Ke slovu se vracejí mohutné dřevěné skříně po pradědečkovi či bytelné prádelníky a kostny ze starožitnictví.
DNES SE MŮŽE VŠE
Návrat k přírodním materiálům však ještě nevylučuje uplatnění skla a kovu. Kombinace teplého dřeva a chladného kovu se hodí jak do interiéru lidového, tak do bytu, kde v jednom rohu stojí váza od Bořka Šípka, ve druhém lampa od Ingo Maurera a před okny odpočívá skleněné křeslo Ghost. Dalším současným trendem je totiž transparentnost. Skleněné či umělohmotné předměty, jež se mění se světlem, prostředím či náplní. Není také žádným proviněním ve jménu lásky k retro stylu vybavit svůj byt třeba červeným koženým křeslem, které navrhoval Franz Romero a jehož inspirací byly automobily Bugatti z dvacátých let. A aby retra nebylo příliš, co takhle vyvážit ho klasikou · třeba již legendárním křeslem od Rietvelda.
A pak jsou také designové stálice, které se drží v popředí už pěkně dlouho. Jsou nejen krásné, ale i časem ověřené. Právě proto patří mezi poklady soukromých sbírek i světových muzeí. Jsou natolik žádány i dnes, že se vyrábějí jejich kopie. Pro některé firmy designéři svá díla přímo navrhli · Vitra, Thonet, jiné koupily autorská práva a snaží se dodržet původní postupy. A mezi takové stars na designérském nebi patří třeba kovové křeslo LC 4 od Le Corbusiera, Pierra Jeannereta a Charlotta Perrianda z roku 1928, nebo dřevěná židle č. 144, design Adolf Loos, z roku 1908, ale i jasně žlutá umělohmotná židle Panton Chaire z roku 1960.
Nejen do minulosti je nutné sahat pro krásné kousky nábytku, současní designéři (a není jich málo) se také činí. Na ušlechtilé materiály a rozum vsadila naděje českého designu, pětadvacetiletá Barbora Škorpilová. Vrhla se na židle, lavice a poličky z nerezové konstrukce s hliníkovou fólií, látkou, trubkami a lanky. Naopak pro šťavnaté interiéry a cit se rozhodla francouzká dvojice Garouste a Bonetti. Jejich poživačné tvary, kudrlinky, oblinky, měkké polštářky a hřejivé rozverné barvy přesvědčily například firmu Nina Ricci, pro kterou oba navrhovali flakony, obaly, křesla.
Návrat k přírodě i strohost progresivních materiálů, historické styly z minulých století i art deco, moderna i lidová tradice. Individuální styl. Osobitost. Oproštění se od předsudků. Nejen to, co čteme, nosíme a jíme o nás vypovídá, jací jsme. . . . . .
ROZHOVOR S AK. ARCHITEKTEM JIŘÍM PELCEM
Akademický architekt Jiří Pelcl absolvoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a design nábytku na Královské akademii umění v Londýně. Byl zakládajícím členem skupiny ATIKA a od roku 1990 má vlastní studio ATELIER PELCL. Od roku 1997 je vedoucím atelieru Architektura · design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
V období 1990-97 realizoval např. interiéry pro Václava Havla (Pražský Hrad), rekonstrukce budovy a interiéry velvyslanectví ČR v Itálii a v Jihoafrické republice, navrhuje nábytek a užitkové předměty pro výrobní podniky. Vystavoval v renomovaných galeriích doma a v zahraničí.
Pochází z Moravské vesnice, žije v Praze a nemá doma video, mikrovlnou troubu ani fritovací hrnec.
Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohl zabývat designem a architekturou?
Poprvé asi v Brně na střední uměleckoprůmyslové škole, tam jsem začal tento obor studovat. Potom jsem si čím dál tím víc myslel, že bych to mohl dělat jako práci a povolání. Tenkrát nešlo přímo o bydlení, ale o různé předměty, věci, které nás obklopují. Představoval jsem si, že by mohly vypadat jinak.
Proč, vadily vám v podobě, v jaké byly?
Jsou předměty, které člověku vadí, některé jsou vyloženě hnusné. Ale většinou je bere v podobě, v jaké jsou. Když o nich začne přemýšlet, uvědomí si, že by je udělal jinak. Jsou věci šedé, jež nic nevyjadřují, a přitom by mohly být pěkné. Když si jdu do obchodního domu koupit hrníček na kávu, znovu zjišťuji, jaká záplava nepěkných a nic neříkajících věcí nás obklopuje. Není to příjemný pocit.
Proč si lidé vyberou raději něco, co viděli u sousedů nebo v časopise, než to, co je oslovuje?
Lidé v zásadě nevědí, jak by věci mohly vypadat, v našem školství je estetická výchova velmi podceněna, lidé nejsou zvyklí nad těmito věcmi přemýšlet.
V současné mediální době nás obklopuje svět vzorů. To, co vidíme někde jinde a co je spojeno se známou osobou, se pro nás stává vzorem, aniž bychom o té osobě více uvažovali. Vždyť to znáte, časopisy si vytipují nějakou celebritu a vlezou jí do bytu, ofotí tam všechno, začnou obývákem a skončí na toaletě. Lidé vnímají prostředí a věci, jimiž se jejich idol obklopuje a snaží se ho napodobit.
Pohledy do koupelen a záchodů mi velmi vadí. Já bych nikomu nedovolil ani fotografovat můj byt, natož koupelnu.
Myslíte, že bohatší vrstvy obyvatel se o to, jak a v čem budou žít, zajímají víc a jinak?
Bohatší lidé kladou větší důraz na reprezentaci. Vlastní dům je pro ně často zrcadlem jejich postavení.
Myslím, že většina lidí, i když má dostatek peněz, zřídkakdy přemýšlí o svém domu ve vztahu ke svému okolí, krajině, povolání, životnímu názoru a hodnotám, které vyznávají.
Stavebníci prolistují časopisy, katalogy stavebních firem, navštíví kolegu, který má nový domek. Často se rozhodnou objednat dům na klíč. Dnes patří k dobrému tónu vlastnit takový katalogový útulný domek. Tyto domy mají okna jako v Bretani, dveře jako ve Skotsku a střechy jako v Pensylvánii. Říkám tomu internacionální bastard.
Nechtěl bych nikoho odsuzovat a paušalizovat a věřím, že situace, kterou popisuji, se časem změní.
Pokud se týká bydlení a nábytku, také věřím, že vzdělanější vrstvy u nás začínají nakupovat a zařizovat se tak, že se ptají sam sebe, zda-li je nutné, aby zrovna tento kus nábytku měli doma.
Protože každá věc je do jisté míry krám, který někde stojí a zabírá místo. Jde o to, aby jich člověk neměl příliš, aby si uvědomil, že ho věci mohou omezovat.
Děláte raději domy nebo design?
Design. Navrhuji občas interiéry, rodinné domy a menší stavby.
Projektování budov je v současnosti čím dál složitější činnost, která se realizuje v týmu lidí. Jsem svým založením individualista, což pro projektování není ideální. Architektura je dnes kolotoč velkých peněz, spletitývh vztahů mezi úřady, stavebními a dodavatelskými firmami. Je to politika. Podívejte se třeba na budovu Myslbek v Praze, která bývá kritizována. Nakonec všechno odnesli architekti. Znám je a myslím si, že jsou dobří. Byli nuceni čelit velkému tlaku různých zájmových skupin, které vyznávají jinou hierarchii hodnot.
Tyto tlaky v designu nejsou?
Ne že by vůbec nebyly, ale v designu se netočí tolik peněz a tím je tlak menší. Na designu mě fascinuje jeho demokratický rozměr. Je rozdíl mezi novým domem a novým předmětem. Když je dům dostavěn, investor ho po kolaudaci převezme a začne jej užívat, i když se mu některé věci nelíbí.
Ale vy, když jdete do obchodu a chcete si koupit židli, vybíráte si. Buďto k tomu předmětu něco cítíte a vyberete si ho, nebo jdete dál. Na designu je velmi obtížné navrhnout předmět, který osloví širokou část zákazníků a přitom si podrží jisté estetické a kulturní hodnoty.
Jak poznáte, že jste udělal něco, co se bude líbit?
Na reakcích lidí. Pro mě je známkou úspěšnosti nového tvaru hrníčku to, že se začne ztrácet už v továrně. Potom se zpravidla i dobře prodává.
Změnil se nějak v poslední době vztah lidí k bydlení?
Před revolucí byt znamenal něco jiného než dnes. Byla to oáza, kam přišel člověk utahaný a zmožený, zabouchl dveře, sesunul se na pohovku, pustil si Svobodnou Evropu. Potom zavolal svým známým a sešli se na mejdanu, protože hospody byly nepřívětivé, obsluha arogantní. To veřejné bylo nepříjemné a nepřátelské.
Dnes je byt úplně jiný a mejdanů, co se odehrávají v bytě, je čím dál méně. Taky je s tím docela práce, uklízet po návštěvách. Je příjemnější jít do restaurace. Odpadlo spiklenectví.
Byt je dnes více rodinná a soukromá zóna. Lidé, alespoň myslím, omezují návštěvy a více si váží soukromí. Já se také v poslední době sejdu s někým, kdo mi není příliš blízký, raději v kavárně než u sebe doma. Byt cítím jako osobní záležitost.
Byt je podle vás tedy záležitostí intimní. Je takto intimní i nábytek?
Určitě. Dnes si lidé více rozmýšlejí, čím se obklopí. Je tu možnost cestovat, a tak poznávat jiné země a kultury a odtamtud si přivážet inspiraci.
Dříve se z bydlení dělala věda, byli jsme poučováni, jak se správně zařídit. Časopisy jako Domov nebo Bydlení mají dodnes jemný nános mentorského přístupu. Je to složité, na jedné straně lidé nechtějí být poučováni, ale ve skutečnosti jsou velmi ovlivňováni televizí anebo tiskem. Nejúspěšnější jsou ta média, která nabízejí jednoduché návody a řešení. Já bych byl také rád, kdyby věci šly jednoduše, ale ono to tak není, nejsou jednoduché vzorce, jak žít nebo jak si zařídit byt.
Co pro vás znamená byt a nábytek?
Kdybych měl prázdný byt, volnou plochu… To by byla fantastická situace, mít prostor, který je váš. Nejkrásnější jsou totiž začátky, kdy máte třeba jen koberec. Potom si člověk koupí tamto, přinese toto a je to stále takové prázdné. To je krása.
Potom se pomalu místnost zaplní a atmosféra prostoru se změní. Spousta lidí se snaží co nejdříve zaplácnout každé volné místo, aby bylo vše kompletní. A nábytek? Mám rád takové věci, ke kterým něco cítím. Největší luxus je mít málo věcí. Málokdo si to však může dovolit.
Teď jste si sám položil otázku – co je to luxus?
Jak jsem již řekl, luxus je volný prostor, prázdná stěna, velký dům. Pokud máte prostorný a krásný dům, vlastníte vzduch. Volný prostor symbolizuje svobodu, je abstraktní, neuchopitelný. Mnohdy lidem vadí, provokuje je, tak raději prostor zaplní a mají pocit definitivnosti, ukončenosti. Funguje také předsudek, že když je místnost poněkud prázdná, majitel není moc při penězích.
Jak se žije designérovi v Čechách?
Design je svět předmětů, které vznikají a ucházejí se o naši přízeň. Někdo vymýšlení a vývoj nových předmětů platí a očekává, že se budou dobře prodávat. Pro malé výrobce je obtížné uvést nový výrobek na trh a profitovat z něj. Vývoj stojí hodně peněz a je riskantní. Snadnější je získat licence nebo obchodovat. Firem, které si uvědomují důležitost vlastního designu, u nás pomalu přibývá, ale je jich pořád málo. Není to žádný med dělat v Čechách design · zatím.
Navrhujete na zakázky nebo si raději jen tak objevujete nové tvary?
Většinou pracuji na zakázku. Někdy je obtížné dodržet termín, když cítíte, že se práce nedaří. Samozřejmě, když tuto profesi děláte nějakou dobu, vždy najdete řešení, to je rutina. Ale ne každá věc se podaří.
Pro mě je ideální, když mohu pracovat volně, bez úzce specifikovaných zadání. Hodně záleží na klientovi. Musím ale říci, že teprve v poslední době si mohu klienty a zakázky vybírat · a to je potom jiná práce, je to radost.
