Holandští misionáři, kteří zde začali působit, zpočátku aluk zcela zavrhovali. Když se však ukázalo, že se jim nepodaří ho vymýtit, omezili zákaz pouze na původní náboženství. Dnes tak jsou Toradžové pravověrnými křesťany, ale udržují i starobylé rituály.
Chléb náš vezdejší
Každou vesnici v Tatoru obklopují rýžová políčka a ve stínu kopců, na okrajích lesů se skrývají keře kakaovníků. Doslova na každém rohu najdete také banánovníky, stejně jako hejna slepic, jež se batolí okolo každého domu. Chlívky s prasaty jsou však specialitou, ve zbytku ostrovního, převážně muslimského státu nevídanou.
Zdaleka nejmajestátnějším zvířetem je ovšem několikasetkilový vodní buvol. Jinde v Indonésii majetek určuje tučnost konta, v Tatoru se počítá na buvoly. Čím více buvolů člověk vlastní, tím vyšší je jeho společenské postavení. Buvoli tak místo toho, aby pomáhali při obdělávání rýžových políček, celý den odpočívají, ponoření až po rohy v řece Sundai Sadan. Jsou krmeni kvalitní pící a někteří majitelé je přímo rozmazlují.
Toradžové rozeznávají pět různých druhů buvolů, za nejdražší se považují růžoví s černými fleky, jejichž cena může být až dvacetkrát vyšší než u běžných zvířat. Přestože se cena za kvalitního buvola zdá v poměru k běžným příjmům astronomická, obchody s nimi na obřím tržišti v Bolu jenom kvetou.
Jak burza veteránů
Na tržiště vyrážíme časně zrána neuvěřitelně nacpaným bemem společně s vesničany a jejich zvířaty určenými k prodeji. Muži pokuřují aromatické hřebíčkové cigarety, ženy probírají nejnovější drby a slepice kdákají jako o život. Po necelé čtvrthodině přijíždíme do Bolu, kde se jednou za šest dní koná obří trh. Kromě standardních zemědělských produktů, jako rýže, ságo, káva, kakao či banány, se zde obchoduje i s buvoly.
Na travnaté ploše, jinak sloužící jako fotbalové hřiště, postávají desítky hrdých majitelů nabízejících své miláčky k prodeji. Celá scéna připomíná víkendovou burzu veteránů. Stejně jako automobiloví nadšenci i majitelé buvolů své těžkotonážní miláčky horlivě obskakují a neustále je pulírují. Zájemci o koupi korzují mezi nabízenými zvířaty a znaleckým okem je posuzují. Obchody se hýbou, co chvíli zašustí někdo naditým svazkem bankovek a v připravené oprátce si odvádí domů vypasený dáreček.
Živo je také v sekci, kde se obchoduje s prasaty. Pohled na řady pašíků přikurtovaných na bambusová nosítka je značně depresivní. Když se k tomu navíc přidá jejich srdcervoucí kvičení, běhá mi doslova mráz po zádech.
Rohaté domy
Rohy nemají u Toradžů jen buvoli. Mají je i jejich barevné domy, takzvané tongkonany. Připomínají chaloupku na kuří nožce – stěny podpírají čtyři silné dřevěné pilíře, domky na nich sedí zhruba ve výšce jednoho metru. V okolní tropické krajině vypadají jako zjevení. Při pohledu z profilu připomínají domky rohy buvolů, sami Toradžové však zvláštní tvar střech vysvětlují jinak.
Legenda o příchodu Toradžů do oblasti jejich dnešních sídel říká, že připluli na Sulawesi ze severu – pravděpodobně z dnešní Kambodže. Kvůli kruté bouři, jež je na cestě potkala, byly jejich lodě poničeny, a nehodily se pro plavbu. Důvtipní Toradžové je proto použili jako střechy k prvním obydlím. Od té doby mají toradžské domy zvláštní tvar střechy a jsou orientovány k severu, směrem k původní domovině.
Zvláštní ovšem není jen rohatá střecha, ale i mistrná výzdoba stěn. Pokrývají je do dřeva vyřezané zvířecí motivy (buvoli, kohouti, koně, ptáci) a geometrické vzory následně překryté vrstvou barev. Podle symbolů může zasvěcenec odhalit, jak vysoko stojí rodina majitele na žebříčku společenské hierarchie. Jednotlivé motivy totiž přísluší konkrétním společenským třídám. Bohatství a význam té či oné rodiny také potvrzují na průčelí domů přibité rohy buvolů zabitých při pohřebních slavnostech.
I sem přicházejí změny
Toradžské domy vypadají křehce a určitě by se daly i přenášet na jiné místo. To se ale nikdy neděje – jedním z důvodů je to, že na východní straně domu se zahrabávají placenty čerstvě narozených dětí, které je mají v budoucnu přivolat zpět, pokud by se vydaly na dlouhé cesty.
Ale i sem moderní doba přinesla řadu změn. Původní tongkonany se třemi tmavými stísněnými místnostmi dnes nahrazují praktičtější příbytky. Některé rodiny si ponechávají tongkonan jako znak své prestiže a z úcty ke starobylým tradicím, ale fakticky v něm nebydlí. K tomu jim slouží poměrně kýčovité, zato praktické jednoposchoďové nebo vícepatrové betonové obydlí. Jiní Toradžové zase modifikují tongkonany podle soudobých indonéských standardů – k tradičnímu domu prostě přistaví jedno patro a dílo zakončí rohatou střechou. Donedávna byly střechy pokryté bambusem, dnes ho často nahrazuje vlnitý plech.
Stavba tongkonanu ale není snadná. Je komplikovaná a drahá. Prestižní zdobené domy si mohou dovolit pouze ti zámožní, protože si musejí najmout profesionální řemeslníky a bombastickým ceremoniím, které jsou spojené s dokončením nového tongkonanu, pak padnou za oběť tolik cenění buvoli a další zvířata.
Krvavé divadlo
Ceremonie při zasvěcení domu bývají sice velkolepé, ale rozhodně se nedají srovnávat s pompézností pohřebních slavností, které jsou základním kamenem toradžské kultury. Při několikadenních pohřbech jsou poraženy desítky buvolů a nejméně dvakrát tolik prasat. Podle střízlivých odhadů je v celém Tatoru ročně zabito až šedesát tisíc buvolů, přičemž průměrná ceremonie si vyžádá život dvaceti pěti rohatých kolosů.
Nejpříhodnějším obdobím pro konání slavností je doba sklizně od července do září. Sejde se dost peněz a také vrcholí turistická sezona. Toradžové totiž nepohřbívají těla ihned po smrti, ale třeba až po několika měsících. Všichni totiž věří, že člověk je opravdu mrtvý až po nákladné pohřební ceremonii. V mezidobí mezi fyzickou smrtí a pohřbem umístí tělo zesnulého do samostatné místnosti a chovají se k němu jako k nemocnému – nosí mu jídlo a pití, povídají si s ním. Jak se jim podaří uchránit tělo před rozkladem, zůstává tak trochu záhadou. V této době musí rodina shromáždit dostatečné množství prostředků na nákup buvolů. Nezřídka se stává, že si musí na pohřeb vypůjčit a své dluhy pak splácí několik let.
Vzhledem k tomu, že pohřeb není smutnou událostí, jsou vítáni i hosté z řad turistů. Toradžové totiž věří, že čím více osob pohřební slavnost navštíví, tím je prestižnější. Mimo to jsou turisté vítaným zdrojem peněz a darů.
Pohřby trvají několik dní a nezřídka i týden. Ceremonii organizuje obřadník – tomadalu. Vše začíná tanci a procesími u domu zemřelého. Zúčastnit se jich mohou pouze nejbližší příbuzní, odění v černém. Poté je rakev s tělem zemřelého vynesena ven a umístěna na speciálně vztyčenou dřevěnou pohřební věž, zdobenou zlatými, žlutými a rudými ornamenty a fotografiemi zesnulého. Další dny se sjíždějí příbuzní a přátelé z jiných vesnic. Každý host přináší dary v podobě buvolů, prasat, cigaret či jídla. Všechny dary jsou pečlivě zaznamenány, aby mohly být dárcově rodině „vráceny“ při slavnosti, kterou bude v budoucnu pořádat zase ona.
Hosté jsou usazeni ve speciálně postavených dřevěných přístřešcích, tampangách. Vše začíná masakrem buvolů – jejich život ukončí jedna prudká rána mačetou do zátylku. Poté následuje bombastická hostina prokládaná zpěvy, tancem a kohoutími zápasy.
Tyto zápasy se konají v rámci ceremonií i mimo ně. Alespoň jednoho kohouta vlastní snad všichni muži v Tatoru. Svých „zápasníků“ si náležitě cení, nosí je pod ramenem, podobně jako byznysmeni složku s důležitými dokumenty, chlubí se ostatním a čas od času vypustí svého šampiona proti konkurenci. Státní moc ovšem chce kohoutí zápasy vymýtit.
Menhir za mrtvou
Do vesnice Bori jsme vyrazili s kartonem hřebíčkových cigaret – nezbytným darem pro rodinu zemřelé, kam jsme byli pozváni na ceremonii. Na místě nás ovšem čeká malé překvapení – nejedná se totiž o klasickou pohřební slavnost, ale o ojedinělý obřad, při němž se za dávno zemřelou ženu z bohaté prominentní rodiny vztyčuje menhir.
Slavnost je už v plném proudu. Na malém plácku posázeném drobnými i vysokými kamennými stélami vězí hluboká díra. Do ní bude zasazen nový menhir, otesaný ze skály pár metrů odsud. Skupinka mužů se řadí do kruhu. Chytají se okolo ramenou a za hlasitého zpěvu monotónní písně se pomalu dávají do pohybu. Po chvíli se zaklesávají do bambusových lan ovázaných okolo menhiru a symbolicky zvedají kamenný pomník od země. Hlavní díl práce však nesou tlusté kovové řetězy napnuté přes kladku. Rytmus vztyčování udává několik malých kluků bušících paličkami do gongu.
Dvojice mužů se sekerami v rukou mezitím o kus dál porcuje zabitého buvola a několik prasátek. Naporcované maso házejí do obrovského kotle. Z nedalekých domovů se postupně začínají trousit ženy s rýží a jinými pochutinami. Po dvou hodinách je menhir vztyčen a po krátkém kázání protestantského kněze přechází slavnost plynule v hostinu. Každý obdrží papír, na který mu ženy nasypou horu rýže a kuchař přihodí stejný kopec masa. Zpočátku se divíme, jak mohou místní takové porce sníst. Vzápětí je tato záhada vyřešena – co kdo nesní, odnese si v úhledném balíčku svázaném ratanem domů.
Zemřou, až je pohřbí
Je toho hodně pozoruhodného na obyvatelích Tana Toraja. Ale snad nejpozoruhodnější jsou jejich pohřebiště. Mrtví odpočívají takřka u každé vesnice v nejrůznějších typech hrobů. Jejich klid ruší pouze zástupy vědců a turistů okouzlených morbidní krásou těchto posledních příbytků.
Na geograficky poměrně malém území Tatoru je možné nalézt několik základních typů pohřebišť. Mohou to být skalní hroby, jako na útesu zvedajícím se uprostřed rýžových polí kousek za vesnicí Lemo. V tvrdé hornině zde řemeslníci specialisté zvaní to pande batu vytesali desítky hlubokých děr, do nichž jsou ukládáni nebožtíci zabalení v sarongu. Z pohřebních děr pak shlížejí dolů dřevěné sošky tau-tau (někdy též tao-tao). Jsou naprosto realistickým zpodobněním zemřelého – kopírují jeho tvář, postavu, oblečení i šperky.
Přítomnost duchů zemřelých Toradžů působí i na nás – v zapadajícím slunci jako by se sošky každou chvíli dávaly do pohybu jako v podivuhodném loutkovém divadle.
Jiným druhem toradžských hrobek jsou pohřební schránky podobající se rakvím. V nekropoli u vesnice Kete Kesu odpočívají na skalních převisech umně vyřezávané rakve plněné lidskými kostmi. Některé již značně nahlodal zub času a kosti z nich jsou rozházené všude okolo. Na jiných víka chybějí nebo jsou odsunutá stranou. Uvnitř se k našemu úžasu povalují mezi kostmi cigarety. Jsou to dary pro duchy zemřelých, jež sem přinesli jejich příbuzní.
Zemřelé děti, které ještě nemají zuby, se ale pohřbívají do dutin stromů. Podle Toradžů mrtví do záhrobí odjíždějí na hřbetech buvolů a prasat zabitých při pohřebních ceremoniích. Malé děti ještě nejsou schopné se na hřbetech zvířat udržet. Stromy, jejichž bílá míza symbolizuje mateřské mléko, se o neviňátka starají do šestnácti let jejich věku. Pak se koná obřad a podle místních se teprve potom vydá duše zemřelého do záhrobí. Díra ve stromu se za ty roky postupně zacelí a po pohřbu jsou patrné pouze drobné otvory v kůře.
Tana Toraja
l Oblast, místními důvěrně nazývaná Tator, leží v horách uprostřed členitého indonéského ostrova Sulawesi.
l Ještě v nedávné minulosti bylo slovo Toraja spíše pejorativním termínem používaným cizinci. Do konce 19. století žili dnešní Toradžové v rozptýlených, těžko dostupných izolovaných vesnicích vysoko v horách, kde se schovávali před loupeživými nájezdy lovců otroků – Bugiů a Makasarů. Holandští kolonizátoři v roce 1906 zrušili otroctví a Toradžové se začali stěhovat do úrodnějších údolí.
l Po příchodu protestantských misionářů dostal formující se národ nový ideový základ. Na druhou stranu, přestože se dnes sedmdesát procent Toradžů hlásí k protestantismu, křesťanství nikdy plně nepřekrylo původní animistické náboženství, zvyky a praktiky.
l Přes své zvyky se Toradžové nebrání pokroku a jsou nejvzdělanějšími a nejpodnikavějšími obyvateli celého ostrova.
l Centry hospodářského života i turistického ruchu jsou dvě městečka: Makale a Rantepao.
l Tvář krajiny ovlivňuje střídání suchých a deštivých období. S příchodem dešťů se vyprahlá prašná vysočina promění rok co rok v zemi šťavnatých rýžových políček obklopených banánovníky a svěží zelení bambusových hájů na pozadí modravých hor.
Toradžská společnost
l Důležitým znakem toradžské společnosti je silná stratifikace. Ještě na začátku 20. století stála na straně jedné hrstka vyvolených – šlechta, jež určovala běh dějin, a na opačném břehu bezprávní otroci. Své postavení aristokracie posilovala sňatky uvnitř své společenské třídy a řadou dalších nařízení předepisujících výsady a povinnosti příslušníků jednotlivých tříd.l Dnes podobná omezení neexistují, otroctví bylo zrušeno a postavení jednotlivce závisí na jeho majetku. Přesto v myslích Toradžů původní společenské rozvrstvení stále přežívá.
