tvrdí svorně zřejmě nejúspěšnější autorská, herecká a režisérská dvojice – Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak
Jára Cimrman stojí po vašem boku jako třetí do mariáše. V republice vznikají další cimrmanovská společenství, pojmenovávají se ulice…
Smoljak: Mám pocit, že by se mělo s Cimrmanem šetřit. Neměli bychom ho do všeho cpát. A neměli bychom odpovídat na všechny ty notoricky se opakující otázky. Kdykoliv se někde objevíme na zájezdě, tak dorazí někdo z místního časopisu a první otázka je, jaký měl Cimrman vztah k tomuhle místu, městu atd. Někdy se ptají stylem: Už jste narazili na to, co udělal Cimrman například v lékařství? Pohotovost, která se od nás čeká, mě vždycky zarazí. Právě teď, okamžitě a z fleku máme být vtipní. Odpovídám, že kdyby mi dali dva tři dny času, možná bych na něco kloudného přišel.
Svěrák: Já už se otevřeně bráním před rozhovorem, byl bych rád, kdyby to po nás nechtěli. Je to podobné, jako když přijdete k člověku, který ovládá skok o tyči. Bude vaším přáním, aby vám tady a teď o tyči skočil? To nejde. Ale po nás se chce, abychom plnili rozhovory humorem na dané téma.
Ať je to pořádně vtipné…
Smoljak: Přitom všechno vtipné, co jsme kdy vymysleli, je v našich hrách. Žádnou zásobárnu – tašku humoru, kterou bychom nosili po zájezdech a na požádání otevírali, nemáme.
Svěrák: O sdruženích, která mají Cimrmanovo jméno ve štítu, kolikrát ani nevíme, slyšeli jsme, že to řádí na Internetu. Já tam ale našel jen žebříček, kde hlasují o tom, která naše hra je nejoblíbenější. To nevadí, ale pokud jde o tvoření vlastních textů o Cimrmanovi, tak to vadí, a dost.
Smoljak: Dostáváme spoustu dopisů. Kromě normálních, kde chce pisatel něco sdělit, vytknout nebo pochválit, je velká síla lidí, kteří pošlou tvorbu na téma Cimrman. A předpokládají, že s tím něco provedeme, že to třeba zařadíme do nějaké naší hry. To samozřejmě neděláme. Už proto, že si svoje texty chceme psát sami. Navíc to má téměř všechno stejný mustr – těží to jen z toho našeho prvotního nápadu, že Cimrman existoval, že napsal hry, že skoro všechno objevil…
Svěrák: Je to opojení z mystifikace.
Smoljak: Žárovka že může být járovka… Jenže takhle jsme s tím pracovali jen v prvním roce. Ale už ve druhém jsme si uvědomili, že s tímhle typem tvorby nemůžeme vystačit. Začala by to být šílená nuda, protože dělat to takhle je snadné. A právě lidi, co nám píšou, v devadesáti devíti procentech stále opakují tento princip. A myslí si, kdovíjak je to humorné. Takové dopisy čteme bohužel s chladnou tváří. Máme pocit, že už je to stokrát, tisíckrát řečené.
Svěrák: Pak jsou ještě jiné druhy příspěvků, které jsou jako ty Cimrmanovy anekdoty pro úzkou společnost zasvěcenců. Tam chápu, že když si třeba nějací chemici či astronomové udělají takovou přednášku ze svého oboru, tak se můžou kolegové strašně bavit, ale jenom oni.
Smoljak: My si musíme – i kdybychom se pustili do astronomie nebo chemie – pohrávat jen s tím, co je obecně známé. Nemůžeme nejdřív všechny poučit o chemii a pak na to dělat humor. Chemici takový humor dělat můžou, protože to znají, ale my musíme dělat humor na to, co zná divák. A divák může znát nanejvýš všeobecné věci. Bohužel, i naše hry v některých takových momentech stárnou. V době, kdy jsme třeba psali Němého Bobše, jsme mohli spoléhat, že většina publika ví něco o Nerudovi. Například ty školsky notoricky známé věci, že podepisoval své fejetony trojúhelníkem, že napsal Polka jede, Čas oponou trhnul. Takže když jsme sestavili přednášku, kde se třeba řekne: „Ještě že inspicient včas oponou trhnul…,“ tak si tam ta notoricky známá spojení divák vychytal a pobavilo ho to. Dnes jsme zjistili, že hovoříme ke generaci, která se Nerudu takhle neučí. Ví o něm daleko méně a už jí to moc neříká.
Pořád se naříká, jak tady chybí kvalitní politická satira, ale dá se u nás něco takového vůbec provozovat?
Svěrák: Já jsem si tuhle otázku položil. Proč neumíme to, co nás zlobí v politice, uchopit satiricky a vypořádat se s tím jinak, než že se naštveme, že sháníme podpisy. Chce to asi povahu, která si zachová nadhled, a ještě v tom vidí komické prvky. Jenže mně to v tu chvíli komické vůbec nepřipadá, mě to akorát dožere.
Smoljak: S kvalitní politickou satirou jsem se setkal ve sloupcích amerického satirika Arta Buchwalda. Bylo to velice vtipné a pro mě literárně zajímavé. U nás jsem ale nic takového neviděl. Pravdou je, že my dva jsme se nikdy na tomhle poli nepokoušeli prorazit.
Je to opravdu tak těžké?
Svěrák: Kromě smyslu pro humor musí mít ten člověk dar, aby to, co se právě děje, mu přišlo směšné, legrační a mohl se na to z této stránky podívat. Někdo má skoro radost z toho, že se takové věci dějí, pase se na tom, inspiruje ho to.
Smoljak: Tady jasně cítíte, že se k tématu vyjadřujeme s rozpaky. Zejména proto, že si uvědomujeme, jak snadné je na tomhle pískovišti získat od diváka nebo posluchače odezvu. Je strašná síla lidí, kterým stačí, aby poznali, že do někoho šťouráte, kopete, že jste udělal na někoho ironickou poznámku, a oni jsou ochotní v tom okamžiku tleskat, ať už je to vtipné, nebo ne, ať je to pravda, nebo ne. A právě snadnost a možnost, že by člověk nebyl spravedlivý, nás od toho odrazuje.
Estráda S politiky netančím…
Svěrák: Já bych se k tomu nevyjadřoval. A taky se na to málokdy dívám…, nechme to kritikům. Nemám rád, když se kolegové vzájemně pošťuchují a hodnotí. Ale když už jste zabrousil na politickou scénu – říkali jsme si, do jaké míry se člověk, který dělá divadlo jako my, může a má do toho míchat. Má volbu: buďto se bude chovat jako živnostník, nebo jako občan. My se učíme občanskému chování, ale víme, že nejvýhodnější by bylo chovat se jako živnostník. Ten si váží zákazníka bez ohledu na jeho politické smýšlení, aby mu do krámu – divadla chodil. Živnostníkovi se nikdy nestane to, co se třeba občas stává nám, že řekneme svůj občanský názor, a divák nám napíše, že právě nese všechny kazety s Cimrmanovými hrami do popelnice. Už naše zboží nechce.
Smoljak: To není vymyšlený případ! Tohle se Zdeňkovi opravdu stalo.
Proběhlo u vás v dávných dobách jakési oboustrané vzájemné prozření typu: s tímhle člověkem je super spolupráce, daří se nám a je to úžasné?
Smoljak: Já myslím, že takhle to nefungovalo. My jsme už před založením divadla psávali ve dvojicích, někdy v trojicích. Dělali jsme na vysoké škole časopis, divadlo a nebyli jsme dvojice, kterou někdo vzájemně seznámil, jako třeba Horníček seznámil Suchého se Šlitrem. Pánové se sešli a oťukali se. My jsme se znali jako spolužáci. A i když nás potom vítr trošičku rozvál, tak jsme se stýkali písemně, navštěvovali se. Společně jsme se dostali do Prahy a spolupráce se postupně vyvíjela. Byli jsme kamarádi a se Zdeňkem jsme postupně objevovali, jak je náš vkus, náš smysl pro určitý druh humoru velmi podobný, takže se nám spolu dobře dělalo. A určité odlišnosti jsou dobré, protože každý to vidí z trochu jiné stránky.
Svěrák: To je dobře vidět na hrách, které jsme dělali samostatně, například Vyšetřování ztráty třídní knihy je úplně jiná hra než Akt. Teprve spojení jiných, odlišných pohledů přineslo to něco, ten styl. Pak se nám stalo psaní ve dvou samozřejmostí. Asi jsme zjistili, že to funguje.
Dokázali jste vůbec někdy spolu z nějakých důvodů nekomunikovat?
Smoljak: Takhle striktně ne. Chvíle sblížení a odloučení mezi námi jsou a opakují se periodicky. Když začínáme uvažovat o nové hře, tak se nutně musíme spojit, chodit k sobě, přemýšlet společně… Tím se sbližujeme a pak i věci, které jsou kolem toho, řešíme společně. Hra se dodělá a začne období vzdalování. To je živeno i tím, že málokdy hrajeme spolu, a tak se pořád míjíme.
Jak vyčerpává popularita?
Smoljak: Nejsem zas tak populární, že bych nepřežil chůzi přes ulici nebo jízdu v MHD. Pominulo období, kdy jsem byl známý ze starých filmů (kde se dnes už nepoznávám) a lidi po mně na ulici pokřikovali. Druh popularity, kterou dnes mám u lidí, co se zajímají o divadlo (což je trošku exkluzivnější skupina obyvatel), se projevuje kladně – kam přijdu, jsou rádi, že mě vidí, jsou rádi, že mně mohou vyhovět. Je to druh mírné popularity, která je snesitelná, nebo dokonce příjemná.
Svěrák: Ve veřejném vystupování je ješitnost zakódována a herec, který řekne, že nechce být známý, lže. Musíte být známý, aby na vás lidi chodili, když se vaše jméno objeví na plakátu. To patří k profesi. Mně osobně popularita nevyčerpává. Spíše se projevuje moje ješitnost. Když mě lidi nepoznávali, tak mě to štvalo. Láďovi třeba dlouho říkali Spálený, protože mu byl podobný, pak už říkali: Smoljak, hele koukej, Smoljak, ale nikdo neřekl: hele, vedle něj, to je přece Svěrák. Tehdy jsem si uvědomil: „Hergot, ty jsi taky ješitný, chtěl bys, aby tě lidi poznávali, ty bys chtěl být známý svojí držkou.“ Teď už toho mám dost, takže bych zase byl kolikrát raději neznámý.
Co jste byli schopni udělat pro úspěch kdysi a co dnes?
Smoljak: Rozdíl je nebetyčný. Dnes cítím, jak se u mne vytratila snaha mít úspěch v tom smyslu, že si mne všichni všimnou. V mládí u mne byla – na začátku vstupu do publicity, když jsme ještě netočili filmy, ale já jsem si chtěl ve filmech zahrát. Chtěl jsem být ve filmu vidět. Dnes nejen že tu touhu nemám, ale přímo to odmítám. Dneska mě nejvíc baví napsat si sám nebo se Zdeňkem hru, režírovat ji a zahrát si v ní. Už ale spíš než po úspěchu toužím po ohlasu u lidí, kterých si vážím, protože to je snad potvrzení toho, že jsem odvedl dobrou práci. A odvést dobrou práci, to pokládám za nejdůležitější. Samozřejmě rád slyším, že těch lidí, co si toho nebo onoho konkrétního díla cení, je hodně. Ale už to není snaha blýsknout se.
Svěrák: Když jsme začínali v divadle, byli jsme bez hereckých zkušeností. Amatéři, kteří se divili, že na ně lidi chodí. Dlouho jsme byli na jevišti neotesaní, ploší, a asi to bylo na tom roztomilé. Když to potom děláte tolik let, tak na prknech přece jenom nabudete sebevědomí. Víte, že když to uděláte takhle, když do toho třeba trochu šlápnete, bude to mít úspěch. Prostě ty stovky představení se na tom podepsaly. Mám vadu, kterou mi Láďa občas vyčítá, že jsem schopen pro smích publika udělat víc, než mám. Opepřit, přišlápnout, víc se do toho položit. Já se rozumově krotím, ale vím, že pokud jdou diváci naproti a mě přemůže chuť přiložit pod kotel, tak do toho zase spadnu. Když slyším, jak mnozí mluví o nezměrné touze být úspěšní, tak si myslím, že u nás ta touha byla taky, ale spíš převažoval strach z neúspěchu. Vzpomínám, že když jsme psali film Jáchyme, hoď ho do stroje, tak jsme vůbec netušili, že bude mí takový úspěch. Psali jsme scénář v neustálých obavách, že to bude málo legrační.
Jste z nějakého společného díla na rozpacích?
Smoljak: Myslím, že se nemusíme stydět, že bychom v předlistopadových dnech nějak sloužili režimu. Z téhle stránky rozpačití nejsme, a pokud jde o uměleckou stránku, tak samozřejmě ve starších dílech jsou pasáže, kdy si říkám, že bych to dnes udělal trochu jinak, uvěřitelnější, elegantnější… Mám pocit, že někde jsme z dnešního hlediska skoro až dětinští a ta dětinskost je ne vždy půvabná. Ale do revize minulých děl se nepouštíme a necháváme je tak. Není tam nic, co by nám vadilo natolik, že by se to muselo předělat.
Svěrák: Vím, že jsme si říkali o filmu Trhák, že to je asi nejslabší článek našeho řetězce a že jsme tomu měli dát víc. Psali jsme ho tehdy z vděčnosti režiséru Podskalskému, který byl velkorysý a umožnil Láďovi, aby začal svou režijní kariéru tím, že se stal supervizorem natáčení filmu Kulový blesk. A když nám řekl, že by rád natočil parodii na muzikál, na písničkový film, tak jsme mu ji slíbili. Slib jsme dodrželi, ale myslím, že to je právě film, kde jsou místa, kdy trošku klopím oči, ale zase je tak blbý, až je to chvílemi hezké.
Píše se s přibývajícími lety lépe?
Smoljak: Nevím. Někdy si čtu své staré texty a mám pocit, že je to tak dobře napsané, až si říkám: „Napsal bys to dnes ještě tak dobře? S takovým elánem a svěžestí?“ Na druhé straně zase toho vím o tolik víc, jsem zralejší a střízlivější.
Svěrák: Je to horší. Vždyť je přebráno. Nejlepší je, když píšete z vlastní zkušenosti, jenže život není zas tak bohatý, aby byla nová zkušenost pořád po ruce. My jsme se postupně vypsali ze svých zážitků školních, chalupářských, divadelních, stěhovacích, a teď už je stále těžší najít oblast, kde byste tu zkušenost měl, mohl ji uplatnit a nemusel se inspirovat jinými uměleckými díly, ale životem.
Prorazili ti, co nevystudovali ani filmovou, ani divadelní fakultu. Kde je zakopaný pes úspěchu?
Svěrák: Omezím se jen na divadlo. Došlo zde ke šťastné souhře, která ani nebyla plánovaná. Pár lidí, kteří měli rádi humor a dělali ho, si řeklo, že to zkusí na divadle. Naštěstí si vzali jako téma Cimrmana. Člověka, kterému se nedařilo proslavit, jehož hry nebyly v té době uznávané a navštěvované. My jsme začali psát hry, které byly jako ochotnické se vším všudy, se snahou o nejlepší hraní, ale jen snahou. Se snahou o iluzi jsme postupně nechtěně došli k tomu, že naše neherectví a naše texty k sobě patří. Kdyby to dělali lidi, co mají příslušné školy, tak by to bylo jiné a horší. Další šťastné náhody byly ve schématu – udělat seminář a teprve pak vlastní hru. V první půli předstoupili před diváka civilisté, kteří četli přednášky, a divák byl připravován na to, že po přestávce se ti pánové převléknou a pokusí se mistrovu hru předvést. Pokusí! To bylo šťastné – přiznali jsme se, že to neumíme, ale pokusíme se, aby to vyšlo.
Smoljak: Myslím, že to není a nebyla náhoda, že na divadle byli tak výrazně úspěšní lidé bez hereckých škol. Vezměte si třeba kabaret Červená sedma a Eduarda Basse, Vlastu Buriana a Oldřicha Nového. Voskovce a Wericha. Z nové doby třeba Ivan Vyskočil, Skoumal, Vodňanský, Šimek s Grossmannem – všechno je to neškolené a všechno většinou autorské divadlo… Herec se vyučí hrát a pak mu stačí řemeslo, aby plnil svou roli. Jenže právě řemeslo je unifikační prvek. Krejčí šije saka většinou pořád stejným řemeslným způsobem. I herci mají řemeslný a optimální způsob, jak zahrát starého, hluchého, rozčileného, jak hrát to či ono. Na to jsou zaběhané postupy. Zkoušením se vše vypiluje a zbaví individuálních chyb. Potom z toho mizí individualita a vede to k univerzálnímu herectví, které lidi začne trošku nudit. Samozřejmě, tohle je zjednodušené schéma, ale i dnes je výjimečných osobností s vlastní individualitou v herecké branži málo.
Stačily tři čtyři roky, a aniž jste chtěli, jste jakýmsi záhadným vírem vtahováni zpátky do politiky.
Smoljak: Po listopadu jsme se všichni snažili chránit svobodný svět. Po OF jsme byli příznivci ODS, protože jsme se domnívali, že je to ta správná síla, která to politickým způsobem v parlamentu zaštítí. Zemanovy kecy o spálené zemi nás štvaly, viděli jsme na zájezdech, co se v republice děje, jak ta města a městečka rozkvétají, jak s ní mává čerstvý závan kapitalismu. Jenže nadšení vyprchá, svobodu máte, a najednou se zajímáte o jemnější kvality – o kvalitu demokracie – a ta se nám jeví jako špatná. Sám mám obavu o účinnou svobodu slova. Aby byla možnost oslovit s kritikou většinu společnosti, to vidím jako základní pilíř demokracie. Ten když se podetne, tak je s demokracií konec. Proto jsme se také tak angažovali v dění kolo České televize (kde jsme mimochodem zvítězili opticky, ale prohráli fakticky). A nejhorší je, že lidi přestávají naslouchat, bouřit se, že jsou otupělí a apatičtí. Pořád platí, že jedna vražda je tragédie, milion vražd statistika. Stejné je to i se skandály našich politiků. Na západě se skandál tak dlouho přetřásá, až dotyčný odejde. U nás je toho tolik, že už to bereme jako statistiku. To je průšvih! A jestli se politikům podaří ovládnout mediální prostor tak, že už nebude kde proti nepravostem bojovat, tak je konec.
Jak moc se u vás v divadle rozhoduje referendem?
Smoljak: To je věčný spor, který mám se Zdeňkem, ale trošku jsem ho snad už dotlačil k názoru, že ne vše se má řešit demokraticky. Jsou věci, o kterých mohou rozhodovat všichni – třeba co se má udělat s penězi, které jsme společně dali dohromady. Na to může být referendum. Jenže pokud jde o umělecké otázky, jak má činnost divadla vypadat, kdo, co a jak má hrát a podobně, tak si myslím, že ti, co autorské divadlo jako autoři vedou, jsou zároveň těmi, kdo za ně mají odpovědnost. Mohou se s ostatními radit, ale rozhodnout musí sami. Žádné hlasování.
Svěrák: Já jsem opravdu demokratický, až referendový typ. Soubor by měl říct co ano a co ne. Láďa je v divadle spíše pro diktaturu, a tak je to u nás na půli cesty mezi našimi požadavky. My dva rozhodujeme o tom, kdo co bude hrát, ale zároveň platí nepsaný zákon, že všichni členové divadla musí dostat roli. Představa, že bychom napsali hru a byl by tam člověk, který by nehrál… to nejde.
Vnímáte kritiky?
Smoljak: My jsme ze začátku také potřebovali trochu pozornosti tisku, dostalo se nám jí v míře, jaká se uděluje sympatickým novinkám. A my jsme sympatickou novinkou byli. Od jisté doby jsme při každé premiéře zaznamenáni recenzemi, ale pověst našeho divadla rozhodně nedělá kritika. Pověst se vytvořila ústním podáním. Záhy jsme si zvykli, že vůbec nezáleží na tom, co kritika o premiéře napíše, že záleží jen na ústním podání. Lidi se jdou podívat, a když se jim to líbí, řeknou to dál. Mně se třeba nelíbilo, když po premiéře Záskoku někde napsali „Cimrmanovské perpetum mobile“, což mělo zřejmě sugerovat názor, že na téma Cimrman stačí zase trochu plkat, a ono to funguje. To se mě dotklo, protože vím, co ten nový kus stál práce a invence. Návštěvnost nám to ale nijak neovlivnilo, takže proč se tím trápit… Ke kritice sice přezíravý vztah nemáme, zajímá nás, co o nás píšou, ale nejsme na ní existenčně závislí.
Svěrák: Už jsem si zvykl a zocelil se. Ze začátku se mi ale po čtení kritik špatně spalo. Říkal jsem si, že jim odpovím… Vyvrcholilo to, když mne jeden kritik urazil nepravdami ve stylu, že Obecná škola byla nominována na Oscara proto, že někdo strčil někomu pod stolem prachy. To už byla taková hovadina, že jsem mu napsal rozhořčený dopis. Přečetl jsem ho manželce a ona řekla, fajn, rozčilení sis odbyl, vypsals ho na papír a teď ten popsaný papír zmuchlej a dej do kamen, protože to se nedělá. Měla pravdu. Člověk musí křivdící pocity ustát a do souboje vstoupit novou prací, ale nikoliv dopisem do novin. My jsme tu od toho, abychom psali, oni od toho, aby posuzovali. My jsme karavana a oni jsou psi. Oni štěkají, my jdeme tiše dál.
Stalo se, že jste vymysleli fór, těšili se, jaké to bude v akci, a diváci ho nevzali?
Smoljak: To se stává zřídkakdy. Častěji nás překvapí, když věc, kterou jsme za fór nepokládali, najednou sklidí potlesk na otevřené scéně. Třeba ve Švestce stále jako sklerotický děda zapomínám, že nám vechtr nechce půjčit žebřík. Všem je už jasné, že žebřík nebude, takže když už zase – nevím pokolikáté – prohlásím: „Žebřík, a jde se na to,“ vyjede na mne Sváťa Pulec, stařec na vozíčku, s výhrůžkou: „Ještě jednou řekneš slovo žebřík, a já vstanu z toho vozejku a přerazím tě.“ Na to další sklerotik na scéně – Motyčka – řekne: „To prej se stalo!“ A vybuchne obrovský smích. Ten jsme jako autoři nečekali. A ani teď přesně nevíme, proč se tak hrozně ti diváci smějí. Když jsem říkal Marku Ebenovi, že si s tím nevíme rady, pokrčil rameny a poznamenal: „Já se tomu taky smál.“ Asi nedovedeme analyzovat, co se v tom okamžiku všechno v divákově hlavě protne a co pak vyvolá tu reakci. Všechno se nedá vysvětlit, a to je možná dobře.
Svěrák: Stává se to i ve filmu. Naplánujete si, že smích bude tady, jenže on přijde dřív, a máte po pointě. Divák si ji nevychutná, protože ji neslyší. Například ve filmu Vesničko má středisková – pan Hrušínský jako doktor vyšetřuje hypochondra Líra, on skončí se seznamem chorob a Hrušínský mu říká: „Víš co, tak jdi do Pelhřimova,“ a lidi se smějou už na ten Pelhřimov. Už nezaregistrují dokončení repliky „prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš“, a přitom teprve tam je čemu se smát. S tím se v biografu ale nedá nic dělat. Na divadle ještě máte šanci – počkáte si, až se divák ztiší, nebo to naopak sjedete bez pauzy a ten první smích prostě neumožníte.
Dáváte dohromady novou hru. Jak probíhá příprava?
Smoljak: Jsme ve stadiu intenzivních zkoušek – zkoušíme dvakrát týdně tři hodinky, s přestávkami na kafe. I když jsme ještě na začátku, už se tam rýsují věci, které text obohacují.
Svěrák: Řečeno termínem lidojedů – maso je ještě syrové.
Máte už konečný název?
Svěrák: Afrika aneb Češi mezi lidožravci. Premiéra bude 4. října 2002. Ten den budeme oslavovat 35 let činnosti Divadla Járy Cimrmana.
Mám to chápat tak, že spouštěcím mechanismem pro vznik nové hry byla snaha napsat něco na počest výročí založení divadla?
Smoljak: My píšeme až tehdy, když máme pocit, že už je třeba nějakou novinku napsat, což je pro život souboru akt důležitý. Pořád je zde velké nebezpečí, že se divadlo stane jenom provozem, kam se chodí do práce. S novou hrou se soubor jakoby probudí k životu. Najednou má před sebou novou metu.
Svěrák: Paradoxní je, že když píšeme novou hru, jsme jaksi sami proti sobě. Nemáme nedostatek diváků, a kdybychom hru nenapsali, stejně bude plno. Novou hrou jsme nuceni přiškrtit ostatní. Musíme je odložit, aby se nová hra mohla hrát. Mít na repertoáru 14 her už pro nás znamená například to, že si starší hry třeba tři měsíce nezahrajeme, a když je dáme na repertoár, musíme dělat tzv. oprašovací zkoušky.
Jak bude vypadat poslední představení vašeho divadla?
Svěrák: Neumím odpovědět.
Smoljak: To je stejné, jako byste se zeptal starého člověka: „Jak si představujete že zemřete? Bude to v pohodě, nebo ne? Budete se při tom usmívat, nebo budete zasmušilý?“
Počítáte s tím, že by divadlo mohlo pokračovat bez vás?
Smoljak: Takovou otázku jsme si nepoložili, a tím pádem ji neřešili. Když jsem zakládal Studio Láďa, napadlo mě mimo jiné, že by tu jisté pokračování být mohlo. Říkal jsem si – je to kolektiv otevřený novým lidem, ženám, jiné divadelní tematice, než je tvorba na téma Cimrman, je tam i mladší generace herců z divadla Járy Cimrmana, možná že se tu časem – a třeba i po našem odchodu – objeví někdo, kdo by zajistil, že by studio žilo dál, i z Cimrmanova dědictví. Je to možnost. Napadlo mě to, ale nic pro to nepodnikám.
Svěrák: Nerozumím. Jako že by Studio Láďa, když bychom zanikli, pokračovalo v našich hrách?
Smoljak: Proč by se mladí lidé po našem odchodu, a právě třeba ve Studiu Láďa (nebo pod nějakým jiným názvem) nemohli rozhodnout dělat divadlo, které nějak využije naše dědictví?
Svěrák: Třeba to opravdu zanikne s námi a stane se to, co se přihodilo Ivanu Mládkovi ještě za jeho života. Vznikl Děda Mládek Ilegal Band, který hraje totéž co on, jen je to stylově mladší, ostřejší, svižnější…
Hrajete bez nápovědy, když má někdo okno, vypadá to autentičtěji?
Smoljak: Pokud je to standardní situace, je to bez nápovědy. Pokud jsme ale museli hru najednou nově obsadit – například Dobytí severního pólu, když se náčelník Honza Kašpar zranil a nemohl hrát – a do představení tak čerstvě nastoupí někdo, kdo tu roli předtím nehrál, pak tam nápověda je.
Svěrák: Když se to přesto zadrhne, je v zákulisí připravený text a mezi kulisáky nastane poplach. Cítí, že tápeme, a začne horečné listování. Moc často to chválabohu není.
Smoljak: Ovšem pozor! V nové hře už na to máme mechanismus. Rozhodli jsme se, že objevíme Cimrmanův text, který se dá použít v kterékoliv hře a poslouží jako záplata té pauzy do chvíle, než někdo napoví správný text.
Svěrák: Všichni ho budou muset povinně umět a nasadí se, když vyroste palma.
Smoljak: O tom se divák dozví už v přednášce a ve hře se předvede ukázka, jak to funguje.
Svěrák: Slibujeme si od toho, že až text vejde ve známost – jmenuje se Jmelí – tak si ho budeme moci dovolit i v jiných hrách a divák bude na vahách: jsou doopravdy v úzkých, nebo to hrajou?
Dokážete navzájem popsat, jak se za roky spolupráce změnily vaše herecké profily?
Smoljak: Když jsme začínali, tak se Zdeněk ve svém uměleckém projevu opíral výhradně o svou schopnost vcítit se do situace a nějak půvabně a s vědomím neohrabanosti roli prezentovat. Myslím, že Zdeněk nejvíc urazil dráhu k vědomému herectví. Dnes je u něj inspirace z prožitku slabší, vědomě se víc stylizuje.
Svěrák: (dlouhé mlčení) Já nevím, jestli se Láďa změnil… I když… připadá mi, že za mlada byl jiskrnější, že se jakoby sám těšil a bavil svým hraním. Někdy mi připadá ten jeho civilismus na pódiu až moc…, to si říkám: tady bych trošku přišláp, aby to dostalo šťávu. Ale tohle jde z mého naturelu, zejména u rolí, které hraju i já, a tam člověk podvědomě chce, aby druhý to hrál podobně, a když tam něco udělá nebo neudělá, tak si říká: škoda.
Diskutujete o tom?
Smoljak: My si něco o tom řekneme, ale v tomhle se tolerujeme jako dvě tvůrčí osobnosti, které mají právo realizovat si na svém vlastním těle svůj umělecký názor.
Svěrák: Ono je to možná i dobře, když divák třeba vidí hru s Láďou a pak se mnou. Jde na to podruhé a nevidí obtisk, je to zase originál. Představení ale není jiné jenom námi dvěma, je jiné i ostatními kolegy. Je to živá věc. Stačí, že přijde na jeviště někdo, kdo nasadí jinou míru hlasitosti, a soubor se tomu nevědomky musí přizpůsobit. Začínáme třeba Záskok, je tam scénka z Hamleta, já začnu mluvit a Jarda Weigel zašeptá: „Neřvi, co řveš?“ Je mu jasné, že on bude muset řvát taky. Stačí, když někdo nasadí rychlejší tempo, a všichni se hned musejí přidat.
Smoljak: To je právě výhoda, že tam vždycky někdo z nás je. My si tak pohlídáme i interpretační stránku. Málokterý autor tuhle možnost má.
Hry Voskovce a Wericha se dnes dost obtížně inscenují… Uvažovali jste, jak v budoucnosti asi budou vypadat ty vaše?
Smoljak: Když už jste to vzal za tenhle konec… Myslím si, že oni si nedali moc práce s hrou samou. Jejich hry měly, jak známo, těžiště v dialozích před oponou, takže tím pádem velká část toho, co uměli, odešla s nimi. V textu her samotných toho mnoho nezůstalo. Zůstaly ale jiné skvosty: písničky s jejich texty a s hudbou Jaroslava Ježka. My se v hovorech „před oponou“, tedy v našich přednáškách, ani neopíráme o aktuální téma, ani neimprovizujeme. A hra sama, ta musí stát na vlastních nohou. V tom je šance, že přežije.
Svěrák: Jejich představení byly vlastně hudebně taneční férie s příběhem a aktuálními komickými výstupy dvou protagonistů. Jejich satirické výstupy se promítly i do hry. Jakoby vylezli ze hry před oponu, a pak se do ní vrátili. Divák měl možnost odpočinout si od mluveného slova jiným požitky – krásná hudba, Jenčíkovy Girls (které nám dnes připadají tlusté a krátkonohé, ale zřejmě to bylo tenkrát v módě). My divákovi moc pohybových požitků nenabízíme. A erotickou krásu už vůbec.
Smoljak: Leda že by se koukal na šatnářku.
Svěrák: Co se týká toho pohybu: nad některými našimi scénami mnozí režiséři žasnou, jak je Láďa drzý. Nechá herce stát nebo sedět – oni si jen tak povídají – a Smoljak se vůbec nestará o to, že tam je málo pohybu. Ale proč by tam měl vlastně být? Nám jde o to sdělit vtip a třeba právě pohyb by způsobil, že by divákovi vtip utekl. Bolek Polívka nám říká sedací divadlo.
Smoljak: Jsou samozřejmě výjimečné případy, kdy pohyb pomáhá…
Svěrák: Chtěl jsem dojít k tomu, že asi víc stárne aktuální politická férie, než hra, která se o politickou satiru nesnaží.
Soudobá technika – děsí, nebo jste z ní nadšení?
Svěrák: S počítačem jsem se spřátelil brzy, a dokonce tak, že můj psací stroj Wanderer, o kterém jsem si myslel že s ním dožiji, promazával ho a šetřil (je to právě ten, na kterém jsme spolu napsali dost věcí), tak ten si už léta nezaklapal. Počítač se pro mne stal darem, který osvobozuje a zjednodušuje spisovatelství.
Smoljak: Začerníte, zmáčknete „delete“, a odstavec je pryč.
Nebo celodenní práce…
Svěrák: Tak se mi ztratil scénář Kolji… a bylo to poprvé, kdy jsem měl nad počítačem nervový šok. Nevím, proč text zmizel, ale zachránil ho až počítačový odborník. Druhá věc je mobil, ten mě zbavuje strachu, že mám být v divadle, a nejsem. Mám ho pořád zapnutý a vím, že když nebudu hodinu před představením v divadle, tak mě začnou shánět. Uklidňuje to. Přece by zvonil, kdyby mě potřebovali…
Smoljak: I mně se ze začátku stávalo, že jsem celé dopoledne pracoval, nadšený, jak mi to jde, a najednou jsem na něco sáh, a všechno zmizelo. Protože jsem zpanikařil a ještě na to sahal dál, tak už jsem to nenašel. Měl jsem chuť napsat na to téma fejeton: Píšu, a najednou mi zmizí celý soubor. Zpanikařím, zkusím ještě něco zmáčknout, a zmizí i počítač. Po deseti minutách marného snažení zavolám odborníka a ten mi řekne: „To je jednoduché, pane Smoljak, dvakrát poklepete na kterékoliv místo pracovní desky, a počítač se znovu objeví. Ale musíte to udělat do pěti minut.“
Využili byste možnosti žít v Cimrmanově době?
Smoljak: Jsem realista a beru život jako něco, co je mi dáno a co má tak být. Z důvodů složitějších – vydalo by to tak na celou esej – se nám na tom přelomu 19. a 20. století líbí. Proto listujeme ve starých knihách, zajímají nás staré fotografie, děláme o staré době divadlo. Těší nás to, ale kdybychom tam žili, tak se třeba budeme hrozně trápit, v jaké že to době musíme žít.
Protože byste věděli, jak dějiny pokračovaly?
Smoljak: Stojíme na jevišti Divadla Járy Cimrmana, evokujeme tu dobu a lidi se smějí. Baví se konfrontací oné doby s dneškem, která tam sice není prvoplánová, ale zní tam, aniž by si to divák uvědomoval.
Svěrák: My si z té doby do naší autorské sítě lovíme ryby, které potřebujeme. Ona měla i jiné ryby, ale ty nás nezajímají, ty házíme zpátky. Nás zajímá to, co potřebujeme k humoru, a to rozhodně třeba není tuberkulóza.
Smoljak: V té staré době je jeden důležitý aspekt, který nás v konfrontaci s dneškem naplňuje hořkostí. Tehdy si lidé obecně víc uvědomovali, že se musí živit prací. Nebyl tak rozšířený parazitismus. Dnes je společnost tak bohatá, že uživí i obrovské vrstvy parazitní populace. Populace, která necítí zodpovědnost živit se vlastní prací. Vždycky se něco – na rodičích či na ulici – vyžebrá, vždycky se dá něco ukradnout, vždycky to, že se neživím prací, někdo zaplatí. Společnost má přebytky a sociální síť, která uživí kdekoho. Minulá společnost tak bohatá nebyla a nemohla si to dovolit. Já nevím, jestli to nezní trochu marxisticky, ale práce opravdu člověka šlechtí.
ZDENĚK SVĚRÁK
*28. 3. 1936
Po studiích na Vysoké škole pedagogické (obor český jazyk a literatura) působí v letech 1958-1961 jako učitel na Žatecku. 1961-1969 redaktor Československého rozhlasu, 1969-1977 svobodné povolání, později scenárista Filmového studia Barrandov. Od r. 1994 prezidentem nadace Paraple, která získává peníze na pomoc vozíčkářům. S Ladislavem Smoljakem se znají už 48 let. 29. 10. 1966 se Zdeněk Svěrák stává jedním ze zakládajících členů Divadla Járy Cimrmana. Je uměleckým vedoucím souboru a spoluautorem všech inscenací.
Filmové scénaře: Vrchní, prchni, Tři veteráni, Vesničko má středisková, Obecná škola, Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, Lotrando a Zubejda, Kolja, Tmavomodrý svět.
S Ladislavem Smoljakem: Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna.
Hlavní role ve filmu: Co je vám, doktore?, Jako jed, Jára Cimrman ležící spící, Kolja.
Knihy: Jára (da) Cimrman, Cimrman v říši hudby, Divadlo Járy Cimrmana, To nejlepší ze Smoljaka a Svěráka, Filmové komedie od Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, Obecná škola, Vesničko má středisková, Kolja, Tmavomodrý svět, Dělání, Tatínku, ta se ti povedla, Radovanovy radovánky.
Držitel medaile Za zásluhy a ocenění nadace Pangea Za úsilí o nápravu věcí lidských. Ženatý, manželka Božena, dcera Hana, syn Jan.LADISLAV SMOLJAK
*9. 12. 1931
Absolvent oboru matematika-fyzika Vysoké školy pedagogické v Praze. Učil na střední škole a na večerní škole pro pracující 1958-1961, redaktor Mladého světa 1961-63 a nakladatelství Mladá fronta 1963-1975, 1975-1990 nejprve scenárista, později režisér Filmového studia Barrandov. 29. 10. 1966 se Ladislav Smoljak stává jedním ze zakládajících členů Divadla Járy Cimrmana.
filmové režie: 1978 – Kulový blesk, 1980 – Vrchní, prchni, 1983 – Jára Cimrman ležící spící, 1984 – Rozpuštěný a vypuštěný, 1987 – Nejistá sezóna
Scénáře společné se Zdeňkem Svěrákem: Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Marečku, podejte mi pero, Kulový blesk, Trhák, Jára Cimrman ležící spící, Rozpuštěný a vypuštěný, Nejistá sezóna.
Spoluautor a režisér všech inscenací uváděných v Divadle Járy Cimrmana. Autor her pro vlastní autorské Studio Láďa (založeno 1998): Hymna, Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Pro Divadlo Na zábradlí napsal a režíroval hru Malý říjen. Potřetí ženatý, manželka Alice (*1974), čtyři děti.
