Vzduch rozechvívají údery bubnu, doprovázené ostrým kvílením zpěvu wen-čchang. Tanečníci v reji barevných světel metají kozelce a salta a v rychlém sledu předvádějí boj meči a halapartnami. Chlupy na těle se mi ježí, když tu zařinčí činely a gong zpomalující rytmus. Rytmické nástroje sekvence wu-čchang tak oznamují příchod postavy wu-čchou, klauna, jenž také ovládá bojové umění. Pohyb a především kroky zatím neosvětlené postavy ale nikoho nenechávají na pochybách, že to je cchaj-tan – komická ženská role. Označení čínská opera je pro Evropana trochu zavádějící, neboť ani trochu nevystihuje jevištní útvar, ve kterém se hraje, tančí, deklamuje a zpívá hlasem přecházejícím až do fistule (a to ve verších), kde každá postava má přesné a předem dané charakterové rysy, kostým a líčenou masku, kde každé gesto, každý pohyb má své ustálené konvence a význam.
SETKÁNÍ PRVNÍ – PRO CIZINCE
V přepychové a nákladné divadelní restauraci ve městě Xi?an (provincie Shaanxi) hraje na jevišti západním turistům k jídlu orchestr hudbu z období dynastie Ming. Když jsou poslední misky odneseny, poslední pohárky teplého a mírně alkoholického nápoje nality, sál potemní a začíná představení hry, jejíž námět je inspirován životem na císařském dvoře dynastie Tchang (618-907).
“Inspirován” znamená, že hra je přizpůsobena svou strukturou, scénickým zpracováním a také svou délkou divadelním hrám západního typu (vždyť například jedna hra ze 17. století je rozvržena do pětapadesáti scén).
Ne každý výstup však je v původních hrách stejně důležitý, proto se na dnešní scéně hrají jen ty nejzajímavější. Jednou ze zvláštností čínské opery totiž je, že se často v průběhu hry rekapituluje děj – ať už písní, nebo vypravěčským monologem. Prapůvod této zvláštnosti je velmi prostý – mnohé divadelní soubory totiž dříve kočovaly po venkově a hrálo se na veřejném prostranství, kde diváci volně přicházeli a odcházeli. A tyto rekapitulace pomáhaly čerstvě příchozímu orientovat se v ději. Je pozoruhodné, že tato technika je daleko rozvinutější dnes – ve vysílání rozhlasových stanic, kdy komentátor do omrzení opakuje, kterou že stanici to posloucháte… Další zvláštností čínského divadla je, že nepředstírá divákovi ztotožnění herce s postavou. V praxi to může vypadat i tak, že herec přijde na jeviště, monologem či písní uvede diváka do doby, místa a situace, která se má hrát, požádá diváky, jestli smí hrát tu a tu postavu, a teprve po souhlasu si otočen zády nasadí tradiční umělý vous a začne hrát.
V divadelní restauraci jde ale spíše o efekt, a tak se tančí, provádí akrobacie a zpívá přesně jen tu jednu a půl hodiny, než zahraničním návštěvníkům vytráví.
SETKÁNÍ DRUHÉ – PRO VENKOV
Čínské divadlo ale dříve fungovalo většinou obráceně, soubory kočovaly po venkově a hledaly si své diváky. Právě s takovým divadlem se setkáváme o rok později ve městě Lo-tung na čínském ostrově Taiwan. Na improvizovaném pódiu a pod látkovým baldachýnem tu členové souboru taiwanské opery (ke-chaj) s názvem Han Young hrají před místním obecenstvem. S mikrofony zavěšenými u krku, aby přehlušili hluk přeplněné ulice. Termín “taiwanská opera” znamená, že tyto hry nejsou původními starými čínskými texty, ale že vznikly na tomto ostrově a v poměrně nedávné době. Avšak archetypy postav jsou totožné s operou čínskou.
Čínské divadlo si totiž během staletí vytvořilo určité stylizace typů postav, a to včetně kostýmů a líčení. Takovými čtyřmi hlavními typy jsou šeng – hlavní mužská role, tan – ženská představitelka, dále pak ťing – nalíčená tvář a nakonec čchou – komická postava. Dále tyto základní druhy mají ještě přívlastky – například ženské role tan se dělí na několik druhů: starší tan, květinová tan či bojovná tan. U líčených masek ťing zase velkou roli hraje barva líčení, která vyjadřuje charakter postavy – červená znamená věrný, přímý a poctivý charakter, zatímco bílá tvář značí prohnanost a intriky. Černá je výrazem statečnosti a práva, modrá je vypočítavá a zelená znamená divokou a tvrdou povahu. Stříbrná a zlatá jsou vyhrazeny abstraktnímu světu, zejména pro duchy a bohy.
Další charekteristickou postavu, čchou (klauna), poznáme také na první pohled podle líčení – charakteristický je nalíčený bílý obdélník přes oči a nos. Čchou ale není klaunem evropského stylu, čchou může být třeba hostinským, ale také vysokým hodnostářem, dokonce i císařem. Může být dokonce i ženou, ale pak je to typ Cchai-tan. Tento archetyp postavy měl a má v čínské opeře velmi důležitou roli – odlehčovat a zpřístupňovat hru, mnohdy velmi “těžkou”. Čchou se musel přiblížit širokým vrstvám obecenstva, často udržoval s diváky kontakt a mluvil místním dialektem.
SETKÁNÍ TŘETÍ – AKADEMIE
V 17. století se čínské divadlo (styl kchun-čchü) orientovalo na dvorské prostředí a vzdělance, což vedlo k vytříbení a kultivaci hereckého projevu do složitého systému konvenčních gest a znaků.
Jeden z hereckých typů postav, čeng-šeng (zralý muž), má vždy charakteristický divadelní plnovous. Vousy jsou připevněny k drátu zavěšenému za uši a opřenému o horní ret. Mimika v takto maskované tváři je silně omezena, protože ústa nejsou vidět. Ale právě vous je zde prostředníkem při demonstrování hnutí mysli. Například ruka hladící několikrát vous shora dolů je gesto váhání, přemýšlení. Vous, který je roztřesen rychlým kmitáním prstů ruky schované pod vousem symbolizuje strach, hněv nebo vzrušení. Vous rozhozený při prudkém hnutí mysli do stran vyjadřuje zděšení. Každá postava má svá až do symbolu jdoucí gesta – postavení rukou či pohyb těla – která jsou teatrálně nadsazena. Herci bývají mnohdy na konci jednání poskládáni do jakéhosi seskupení postav s ustrnulými gesty, aby výsledek byl co nejpůsobivější. Expresivnost čínského hereckého vyjádření ukazuje například výjev ze hry “Pavilon čistého vánku”, kde starý muž vyjadřuje své zděšení nad hrůzyplnou sebevraždou své ženy. Místo aby zděšeně ustoupil o krok, dva zpět, tuto scénu herec hraje silněji – bleskurychlým saltem nazad.
Je jisté, že takové herecké výkony vyžadují od herců opravdu plné nasazení a hlavně dlouholetou přípravu. Například na Taiwanu děti, které chtějí být herci tradiční čínské opery, už ve věku 8-10 let začínají osmileté studium na Národní akademii dramatických umění Fu-Hsing, kde mají vedle všeobecně vzdělávacích předmětů tvrdý výcvik v akrobacii, bojovém umění se zbraněmi zaměřeném na jevištní projev bojových typů a v mnoha jiných technikách, které vyžadují zase jiné herecké typy. A tak, i když se nám, Evropanům, na první pohled a poslech může zdát čínská opera jen nesrozumitelným “mňoukáním a břinkáním”, vězte, že je to opravdu umění.
Umění vycizelované mnoha staletími do vysokého lesku.Poznámka autora: Místopisné čínské názvy použité v textu byly ponechány v anglické transkripci. Ostatní čínské pojmy byly transponovány do češtiny podle zásady nejbližší fonetické podoby. Odborná spolupráce – Doc. PhDr. Dana Kalvodová
