NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP
„Tak pojď koníčku můj! Neboj se, jenom ti uděláme hezká kopyta,” říká Pavel láskyplným hlasem a něžně objímá bělouše. Ten lehce zařehtá a snaží se mu jazykem olíznout ruku. Je osm hodin ráno, slunce na své nekonečné pouti se už vyhouplo nad obzor a ozářilo zlatými paprsky průčelí cirkusu, bílé maringotky žonglérů a cvičitelů zvěře, kteří ještě dospávají po nočním představení. Na prostranství kolem zvěřince však je už dávno čilo. Slon, který dostal svou obrovskou dávku sena a vědra vody, se nyní monotónně kolíbavě pohupuje ze strany na stranu. Lamy a kozy stále ještě přežvykují poslední stébla slámy a velbloudovi visí u huby velik á slina .
LÁSKA AŽ ZA HROB. Mirek, jenž očistil už dvě bedny mrkve, se ke mně otočí a mrzutě povídá:Mám velkou starost o medvědy, jeden z nich je nemocný. Támhle ten, co leží na kraji klece. Nechce vůbec žrát. Pan Berousek už jel pro doktora. Doufám, že to nebude nic vážného. „Jak ses vůbec dostal k této práci? Je to přece dost neobvyklé zaměstnání,” táži se se zvědavostí v hlase. „Já jsem řidič a tady sháněli šoféra, tak jsem to vzal. Jelikož v cirkuse každý musí dělat všechno, občas jsem vypomohl se zvířaty. Zalíbilo se mi to. Je to ale řehole, tohle vandrácký žití. Bez zvířat bych si však už nedokázal svůj život představit. Ti huňáči mi příliš přirostli k srdci.” „Nebál ses, když jsi s nimi začal dělat?” „Ze začátku jsem měl trochu obavy, ale teď už vím, co si můžu dovolit. Oni už mě znají, a tak je to bez problémů. Mirek odhodil poslední mrkev na velkou hromadu očistěné zeleniny, zvedl se z plastické bedny od mléka a zamířil ke klecím s medvědy. Následoval jsem ho, ale vlčák v ohradě na mě zle dorážel. Zanechal jsem marné snahy. Po deváté hodině se objevil pan Berousek a přivezl zvěrolékaře. Ten naordinoval svému pacientovi léky a dal mu injekci. Všichni si oddechli. Huňáč bude pro odpolední představení v pořádku. A tak zbylo trochu času na osobní zpověď pana Berouska.
KREV S VUNÍ ZVÍŘAT. Náš cirkus má velmi dlouho tradici. My jsme již sedmá generace, která v ní pokračuje. Po znárodnění jsme pracovali pod hlavičkou Státní cirkusy. Po listopadu už zase fugujeme jako „Cirkus Berousek”. Máme cirkus střední velikosti. Dnes už ve světe nejsou v provozu velké stany, jak bývalo zvykem v dobách dřívějších. Ty se v současné době stejně nemohou naplnit diváky. Ale program je velice pestrý. Většina cirkusů má maximálně tři až čtyři vystoupení se zvířaty. My se však na ně specializujeme a máme jich jedenáct. Zvířata jsou hlavn ě pro děti největší atrakce. My si takovýto počet můžeme dovolit, protože všechna vystoupení dělá naše rodina. Máme špičkové drezury exotické zvěře – to se u nás dlouho nevskytovalo. Vystupujeme se slonem a velbloudem, dále máme v programu jaky, lamy, uherský skot, zebry. Roztomilé je vystoupení pudlů a arabských koní. Zlatým hřebem našeho programu je drezura medvědů, která je proslulá nejen u nás, ale prakticky na celém světě. My jsme s nimi dokonoce natáčeli film „Šest mdvědů s Cibulkou”. Z původních medvědů pořád ještě jeden vystupuje. Ti další jsou jejich potomci. Takový medvěd se dožívá věku kolem třiceti let. Kdybych měl angažovat varietní umělce ze zahraničí, nemohl bych je zaplatit.” „Jak dlouho trvá vaše sezona?” „V průměru tak osm až deset měsíců. Začínáme v březnu a končíme někdy začátkem listopadu. O zvířata se ovšem musíme starat i v zimě. Občas však jezdíme se zvířaty na turné do jižních zemí.” „Je to náročné, neustále se stěhovat z místa na místo?” „Je to samozřejmě vyčerpávající, ale je nás poměrně dost a jsme už sehraná parta lidí. Náš stan je super moderní italský cirkus a dá se postavit za čtyři a půl hodiny. Záleží ovšem hodně na organizaci práce.” „Jak zajišťujete krmení a žrádlo pro zvířata na štacích po celé republice?” „Někdy je to problém, ale většinou máme krmení smluvně zajištěno dopředu. My máme v cirkuse kolem padesáti pěti zvířat, a to už je pěkná porce, kterou musíme každý den zajistit. Slon třeba sežere dávku krmení za pět až šest koní.”
POSLEDNÍ SIESTA. V cirkuse pracuje směsice různých národností. Polák pečuje o slona, klaunov é jsou z Ruska. V poledne odchází většina z nich na oběd a pár piv do blízké hospůdky. Voloďa, který je hudebníkem v cirkusovém orchestru a učitelem hudby z Minska, si půjčuje od místních kluků kytaru a prsty prohrábne struny. Zakouřená hospoda ztichne jako očarov ána naslouchá melodiím Beatles, zpívaným v anglickém originálu. Následují rychlé a rytmické španělské kastaněty a závěrečná směsice klasické kytary. „Půjdu si na chvíli zdřímnout, klíží se mi oči. Šel jsem spát po půlnoci a ráno vstával v šest,” přerušuje viditelně unavený Mirek polední odpočinek. „Já jdu taky. Tady se snad nikdy pořádně nevyspím,” zvedá se ze židle Pavel. „Už dávno bych s tím praštil, je to rasovina. Co však můžu dělat, mám rád koně. Nemůžu bez nich být. Nejraději bych pracoval někde na farmě. Mít tak svých pár koní a místo, kde bych mohl spát. Třeba i ve stodole, mně by to nevadilo. Tohle věčné putování už mně leze krkem.
OCHRÁNCI ZVÍŘAT. „To, co se nazývá ochrana zvířat, my samozřejmě uznáváme,” pokračuje pan Berousek. „Washingtonská dohoda o ochraně zvířat je podepsána i naší zemí. My například musíme dodržovat správné metráže v klecích. Taková organizace musí existovat. Ochránci zvířat jsou rozumní lidé a nechtějí, aby se zvířatům ubližovalo. To je v pořádku. Avšak ti, se kterými se občas setkáváme a máme snimi určité problémy, nejsou ochránci zvířat, ale anarchisté. Jsou to lidé, když se na ně podíváte, tak ta zvířata vypadají lépe. Přijdou manifestovat před cirkus, jsou většinou opilí a dělají problémy. Když se jich slušně zeptáte, proč se třeba nepostarají o psy a kočky, které se toulají na ulicích, odpoví vám hrubým a hulvátsk ým způsobem. Neznají možnosti a řešení ochrany zvířat, ale jen využívají možností, které jim dává demokracie k protestům a angažování se na nesprávném místě. Jistě vidíte sám, že u nás se pečuje o zvířata velice pečlivě. Ta jsou u nás jako rodinní příslušníci., Vězměte si například takového koně. Ten je přítelem člověka už od pradávna a byl vždy člověkuk nápomocen. Když to zvíře u nás vystupuje, dostává za to odměnu a má se dobře. To, že zvířata vystupují, je pro ně radost, a že žijí v zajetí: to je pro ně normální způsob života.
Odpoledne bylo ve stanu k nevydržen í. Do cirksusu jsem se vrátil až na večerní představení, kde následovalo jedno vystoupení za druhým. Žongléři metali svým nářadím, akrobatky se kroutily do nemožných pozic a klaunové dokázali vyloudit bujarý smích na tvářích všech návštěvníků. Závěrečná drezura pana Berouska se šesticí medvědů byla vskutku vrcholem celého představení. Dětské oči zářily a potlesk nebral konce.
Venku už byla tmavá noc a pro lidi ze zákulicí začala konečná fáze dne. Bylo nutné odnést cirkusové náčiní, nakrmit zvířata a poklidit ve stájích. Kolem půlnoci je čekal zasloužený odpočinek. Druhý dne ráno jsem přišel už před šestou hodinou. Protáhl jsem se plotem za maringotkami a našel pečovatele zvěře spící na otevřené plošině hned vedle klecí s medvědy. Slunce svými prvními paprsky svítilo do tváří spáčů a voříšek přivázaný ke kolu vozu na mě zuřivě štěkal. Jeden z pečovatelů, ještě zachumlán do spacího pytle, procitl a nelítostným šťouchnutím lokte budil ostatní. „Tak hoši, vstávejte! Musíme nakrmit zvířata.” Z druhé strany cirkusového dvora se mu v odpověď ozvalo protáhlé zatroubení hladového slona.
PŘEŽIJE CIRKUS ROK 2000? „Cirkus je velice stará záležitost.” říká ředitel Berousek. Je v něm něco kouzelného. Nezáleží na letopočtu. Cirkus byl, je a bude. Možná, že bude malinko pozměněný, třeba v jiné formě, neboť všechno se vyvíjí, ale princip zůstává stejný. Já si myslím, že bude vzdělávat děti a okouzlovat diváky i v příštím tisíciletí.”
