Otázka kdo, nebo co tvoří dějiny alpinismu, zůstane snad stále otevřena. Jsou to lidé nebo hory samotné? Pokud si odpovíme, že lidé, vyvstane před námi řada jmen, osobností, samorostlých géniů, ale i hazardérů balancujících mezi životem a smrtí. Do první kategorie této pestré mozaiky patří neodmyslitelně veterán horských stěn a horolezec s velkým „H“ Franz Nieberl. Místo jeho narození mnohé zasvěcené překvapí, neboť ho všichni znají jako arcityrolana se vším všudy, tedy i typickým nářečím. Franz se však narodil 25. února 1875 ve Würzburgu. Ovšem to bylo jen místo narození. Jeho otec byl vojákem z povolání, a to zaručovalo rodině kočovný život po celém císařství. Po vystřídání mnoha škol zakotvila rodina na delší dobu v Mnichově, kde stihl Franz vystudovat matematiku a latinu. To jen díky kantorům, kterým se podařilo zkrotit jeho přirozenou svobodomyslnost. Poté absolvoval katedru přírodních věd v Aschaffenburgu, obor zoologie. Při výuce utrpěl zranění hlavy pádem z koně a celý život tvrdil, že tento úder měl příznivě rozhodující vliv na jeho další život. Rozhodl se totiž pro povolání celníka. Okamžitě dostal umístěnku v Reichenhallu, kde započal jeho horolezecký život. Otázka kdo, nebo co tvoří dějiny alpinismu, zůstane snad stále otevřena. Jsou to lidé nebo hory samotné? Pokud si odpovíme, že lidé, vyvstane před námi řada jmen, osobností, samorostlých géniů, ale i hazardérů balancujících mezi životem a smrtí. Do první kategorie této pestré mozaiky patří neodmyslitelně veterán horských stěn a horolezec s velkým „H“ Franz Nieberl. Místo jeho narození mnohé zasvěcené překvapí, neboť ho všichni znají jako arcityrolana se vším všudy, tedy i typickým nářečím. Franz se však narodil 25. února 1875 ve Würzburgu. Ovšem to bylo jen místo narození. Jeho otec byl vojákem z povolání, a to zaručovalo rodině kočovný život po celém císařství. Po vystřídání mnoha škol zakotvila rodina na delší dobu v Mnichově, kde stihl Franz vystudovat matematiku a latinu. To jen díky kantorům, kterým se podařilo zkrotit jeho přirozenou svobodomyslnost. Poté absolvoval katedru přírodních věd v Aschaffenburgu, obor zoologie. Při výuce utrpěl zranění hlavy pádem z koně a celý život tvrdil, že tento úder měl příznivě rozhodující vliv na jeho další život. Rozhodl se totiž pro povolání celníka. Okamžitě dostal umístěnku v Reichenhallu, kde započal jeho horolezecký život.
Hory ho dokonale okouzlily. Podnikal samostatné výstupy po prozkoumaných horských stezkách, ale brzy poznal, že pouštět se dál a výš by byl pro nepřipraveného člověka z nížiny pouhý hazard. Začal si najímat horské vůdce, ale těm neměl čím zaplatit. Platil v naturáliích z vyšetřeného erárního cukru soli a tabáku. Brzy byl tímto způsobem placení pověstný. Kupodivu kvalitní alkohol, který Franz fasoval v zimním období, příliš u horalů nezabíral. Pravděpodobně si ho vyráběli pro svoji potřebu doma sami. Franz tedy musel podnikat riskantní cesty do města a zde směnit alkohol za marcipán a jiné pochutiny, aby uspokojil přání horských vůdců. Docházelo tak k paradoxní situaci, kdy strážce zákona – celník pašoval přes hranice zakázaný druh potravin. Korunu této činnosti nasadili samotní odběratelé, když mu vyznačovali na mapě terén a radili jak se má obléci.
Jeho podivná činnost neušla pozornosti nadřízených a od vyhazovu k pouhému přeložení ho zachránila snad jen jeho přátelská povaha a fakt, že činnost neprováděl ke svému obohacování. Byl přeložen do Kufsteinu. Aby zapůsobil na tamní velení, hladce se oholil a vzal si frak. Po vojensky srazil paty horolezeckých bot, které kontrastovaly s jeho oblekem plesového charakteru . Po chvíli nekonečného mlčení jej přivítali větou: „To nám tady ještě scházelo.“ Naštěstí ji vyslovil Josef Ostler, legenda rakouského horolezectví, kterého později Franz nazval vysokohorským profesorem. Ostler s přáteli se rozhodli, že otestují Franze v horách. Ten jim zatajil svoji soukromou průpravu a překvapil je výbornou kondicí a smyslem pro orientaci v horském terénu. Ovšem zabodoval také negativně, když si přibalil do batohu jen jednu horolezeckou botu a celou výpravu musel absolvovat v lakýrkách.
Dlouho si ho pro tuto situaci přátelé dobírali, ale stále více a více získával na vážnosti pro svoje odvážné výkony.
Na stěnách Juweliersu, Niedernissetutmu, v Dolomitech nebo na Marmoladě byl Franz jako doma. Některé stěny zlézal i dvakrát v jednom dnu. S Josefem Klammerem, Josefem Ostlerem a Hermannem Rychlym podnikl impozantní prvovýstupy na Totenkirchl severní stěnou. Další víkend se už rozhlížel po prvovýstupu severozápadní stěnou z Predilstuhlu. V oblasti Wilden Kaiser zdolala tato skupinka Ellmauer Halt a Ellmauer Tor. Samozřejmě neunikla jejich zájmu stěna Fleischbank, meka mnoha horolezců. Výstup na tuto stěnu smrti, jak ji neoficiálně nazvali, náležitě na vrcholu oslavili.
Ač napevno usazený v malebném tyrolském městečku Kufstein, oblíbil si Nieberle oblast kolem Totenkirchlu. Ve výstupové knize se objevuje jeho jméno třiadevadesátkrát. Poprvé se zapsal jako pětadvacetiletý se svým přítelem Ostlerem, naposledy jako osmdesátiletý s o třicet let mladší manželkou Ernou e Peterem Aschenbrennerem. Naposled se rozhlédl po krajině, kterou tak důvěrně znal a poděkoval svým spolulezcům. Čekalo ho zde také překvapení. Místní starosta mu předal diplom a titul „starosta Totenkirchelu“.
Vedle aktivit v těchto horách se povedly Franzovi a jeho partě zajímavé výstupy na stěny Karvendelu. Otevřel také cesty k vrcholům Crozzen a Marltgrat. Zlezli 59 vrcholů čtyřtisícovek a třikrát se objevili na Mont Blanku. Navštívili také Pyreneje a Korsiku, kde provedli řadu zajímavých výstupů.
Franz Nieberl v roce 1901 spoluzakládal „Zelený kříž“, s nímž se zúčastnil mnoha záchranných akcí. V roce 1919 vystřídal prvního předsedu sekce Kufstein, třiaosmdesátiletého Antona Karga, a téměř 25 let řídil tuto instituci. Za jeho činnosti se sekce rozrostla ze dvou set členů na osm set. Získával také četná členství v okolních sekcích a třeba i v Bavorské a Mnichovské oblasti. O jeho vážnosti svědčí i příhoda, kdy se vedly dlouhé spory o tom, zda kouřit na horských chatách či nikoliv. Franz si vzal slovo a ač sám příležitostný kuřák dýmky, rozhodně kouření zakázal. A tak to také po mnoho let zůstalo.
K neoficiálnímu titulu „Císařský papež“, který ho proslavil po celém horolezeckém světě, přišel při jednom s výstupů na Ellmauer Tor ve Willden Kaiseru (Divoký Císař).
Příležitostně se živil jako horský vůdce a při různých akcích se vyprávěly samozřejmě i hrůzostrašné historky o krkolomných pádech a zázračných záchranách při horských výstupech. Nejvíce si přidával Franz. Dobře věděl jak vytáhnout nějaký větší obolus z peněženek bohatých turistů. Když však jednou došli po velkých útrapách na vrchol Ellmauer Tor, výhled nebyl vůbec žádný. Všude jen mlha a deštivé mraky. Bohatí turisté chtěli být samozřejmě za tu štrapáci a svoje peníze odměněni krásným výhledem. Když se všichni smířili se svým osudem, turisté se špatným výhledem a vůdcové s menší odměnou, a chtěli sestoupit, Franz v zoufalství padl na kolena sepjal ruce a porosil Boha hor o trochu slunce. A stalo se nemožné. Mraky se jako zázrakem rozestoupily a všem se naskytl nádherný rozhled. A Císařský Papež byl na světě.
Literární pokusy F. Nieberla jsou pouze časové. Příručky jsou několikanásobně překonány a technicky nepoužitelné. Zůstal pouze historický charakter děl a vroucí srdce, se kterým byla díla sepsaná. Jeho nejslavnější kniha „Pravdy a nepravdy o horách“ se dočkala několika vydání. Přítel, horolezec a krajan Maduschka napsal v předmluvě, že dílo je napsáno logicky a s nadhledem a každému pochopitelné. Ale přátelé dávali k dobrému, že ty pravdy a nepravdy o horách si vymýšlel sám Nieberl…
Při oslavách 90 narozenin si Franz dovolil trochu zafilozofovat: „V horolezeckém nebi si na mne ještě počkají. Chci se dožít 100 let.“ Tato „Papežova“ předpověď se však už nevyplnila. Zemřel 18. srpna 1968 v Kufsteinu, kde je také pochován. Na pomníčku má motto: „Když se ohlédnu, vidím jen dobré.“ Napsal: Pavel Roháček
