TEXT: ROSTISLAV J. PECH, FOTO: MAREK WÁGNER a archiv JIŘÍHO LOUDY
Budeme vás čekat ve tři odpoledne,“ zněl vzkaz od plukovníka Jiřího Loudy, našeho předního heraldika a hlavně úžasného člověka. Pro mě je žijící legendou, ke které cítím ohromný respekt. Zvoníme na minutu přesně. Otevírá nám šaramantní dáma, jeho manželka. „Jiří tu bude hned, šel ještě nakoupit.“ Během chvilky opravdu přichází. „Ono je takový bláznivý počasí, říkám si, to stihnu a vidíte… nestihl. Jedete ještě dnes do Prahy?“
My jedeme až do Ústí nad Labem. Z Prahy už je to kousek, jak říkám, Praha je předměstí Ústí. A Ústí je předměstí Berlína.
Ale začněme v Kutné Hoře.
Já jsem se tam narodil a na Moravu přišel později jako voják.
Dětství jste prý strávil s knížkou.
Četl jsem skoro pořád, hlavně Jiráska.
Tak už chápu, proč jste se cítil vždy husitou.
Rodiče mi to dali do vínku už tím, že nejsem křtěný. My jsme byli rodina, kdy rodiče po skončení první světové války vystoupili z církve. Otec, když se vrátil po všech těch útrapách, přišel do kostela, kde stál takový vypasený kněz, který pravil: „Jsme jako v ráááji, jsme jako v nebi.“ Načež se otec okamžitě sebral a šel rovnou na úřad, kde se odhlásil z církve.
A přitom bych čekal u někoho, kdo se zabývá erby a genealogií, aspoň nějaký vztah k náboženství.
Když jsem dělal znak bývalého arcibiskupa, tak jsem měl pocit, že mu to musím říct, tak mu povídám: „A nevadí vám, že nejsem křtěný?“ a on mi říká: „Ale já za to nemůžu, že já jsem křtěný.“
A kdy tedy slavíte svátek?
Když jsem byl kluk, bylo tehdy v kalendáři sv. Jiří, ale taky byl i protestantský svátek Jiří Poděbradský. Otec se mě ptal, kdy bych chtěl slavit, a já jsem řekl bez rozmejšlení na Jiřího z Poděbrad. Ale teď jsem věrnej zase svatému Jiří, protože to je patron Řádu podvazkového a Anglie. I když Angličani drží svátek sv. Jiří o den dřív než my. Jestlipak tušíte proč?
Netuším.
Sv. Jiří je v církevním kalendáři třiadvacátého dubna, jenomže papež povolil pro České země přeložení na čtyřiadvacátého, protože třiadvacátýho je sv.Vojtěcha, a tak ho slavíme u nás o den později než Angličani, přestože oni jsou převážně anglikáni, drží se toho třiadvacátého.
Jako dítě mě docela husiti brali, snad jako důsledek školní výuky a filmů pro pamětníky. U vás za tím stojí jenom ten Jirásek?
Ono myšlení lidí bylo dřív trochu odlišný. Dnes hodně koukají na televizi a málo čtou, a když u toho nemusí přemýšlet, tak se to projevuje. Když jsem žil v Kutné Hoře, tak vždy šestého července na Husův svátek se na kopci přímo naproti Barboře pálila hranice a zpívalo se: „Hranice vzplála tam na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn a vůkol něho mnichů rota líná rouhavým smíchem velebí svůj čin.“ My jsme to jako kluci zpívali s nadšením, věřili jsme tomu, takovou výchovu jsme měli. Pokud má člověk ideály zakotvené od dětství, tak jde životem rovně. Víte, to byla taky Masarykova doba. Tehdy se jeden ministr dopustil snad nějaké finanční lumpárny, a když byla audience vlády, Masaryk šel a každému z členů podával ruku, ale tomuhle ji nepodal. A v té době to pro toho ministra nebylo možné ustát. Prezident nic jinýho neřekl, jen ho obešel. Ale to stačilo.
Když se podívám na váš život, jste pro mě jednoznačně hrdinou, kde dnes hledat vzory?
To já nevím. My, co jsme měli být shazovaný do protektorátu v dvaačtyřicátým roce, to ještě Němci vítězili na všech frontách a celá Evropa byla v jejich rukách, my jsme nebyli žádní kamikadze, a tak jsem v dopise otci na rozloučenou psal: „Nedělám si iluze, že je to možný přežít.“ Šli jsme za hranice proto, abychom něco udělali pro porážku Německa. Necítili jsme se hrdiny, považovali jsme to za povinnost.
Takže nadšení tam nebylo, spíš povinnost, o které se nepochybuje?
Když měl Eisenhower podepsat poslední rozhodnutí k vylodění v Normandii, dlouho seděl a přemýšlel. On si uvědomoval, že když to podepíše, tak v příštích hodinách tisíce lidí, jeho vojáků, zahynou. A on si říkal: „Mám právo já tohle nařídit? Jenže jinak zvítězí ten ksindl hitlerovskej.“ Tak podepsal. A měl pravdu. Padli. Ale oni šli, nikdo z těch Američanů neuhnul.
A existuje vrozené chování pro různé národy? Jsme spíš tedy švejkové než hrdinové?
Často jsem si kladl otázku, jak by se byli Češi chovali, kdybychom do toho v roce 1938 šli. Dopadli bychom jako Poláci. Ti měli veliké množství raněných a padlých a rychle by se asi u nás zvedla poraženecká nálada. Já jsem zažil mobilizaci, to bylo nadšení, můj otec když slyšel, že byla vyhlášena mobilizace, šel ráno do školy a oznámil řediteli, že jako záložní důstojník musí nastoupit. Tohle udělali všichni záložáci.
Kdyby někdo tušil, jaká to bude hrůza, tak by asi nadšení nebylo tak velké.
Naše mentalita je taková, že jdeme vždycky s nadšením do toho, ale když to selže, začneme hned vinit toho, kdo do toho skutečně šel. Ne ty, co čekali za bukem, jak to dopadne.
Ale při mobilizaci být nadšení musí, nebo ne?
Beneš byl pro nás hlava odboje, ale já jsem nevěřil zejména jedné věci, on ujišťoval hlavně na začátku války, pak už vůbec ne, že válka bude brzy vyřízená.
V čem byl podle vás problém?
Beneš se hlavně spoléhal na platnost smluv a na Francii. Jenže smlouvy se dodržují nebo porušují podle toho, jaká je momentálně vláda. Kdyby byl předsedou vlády Léon Blum, ten by býval šel do války, jenže by to stejně projel.
Měli jsme se bránit?
My bychom to strašlivě prohráli. Náš generální štáb počítal s tím, že Francie vypoví Německu válku, a doufal v aktivní pomoc. A co udělala Francie když měla smlouvu s Polákama? Obsadili pevnosti a vyčkávali. Aspoň kdyby je postavili po celý délce hranice až k moři, oni věřili v neutralitu Belgie a zase se mýlili. A Hitler přitom porušil smlouvu s Polákama, kterou podepsal rok předtím. Francie nebyla připravena na válku. My, co jsme přišli přes Polsko, tak jsme měli vyfasovanou francouzskou uniformu, ale ti, co přicházeli přes Balkán, pro ty už neměli a dávali jim modrý uniformy z první světový války. My byli dělostřelci a neměli pro nás děla. Cvičili jsme tak, že jsme skládali bedýnky a roury a tak suplovali kanon.
Vy jste se původně přihlásil jako dobrovolník.
Už v roce třicet osm, ale přišel Mnichov, tak jsem narukoval až 1. března 1939. Zažil jsem pak v Terezíně, kde jsme byli umístěni, příjezd Němců. Obsazovali kasárny a my začali zpívat hymnu. Oni nějak vycítili, že se jedná o státní hymnu, měli asi pro to nějaký smysl, a stala se zvláštní věc. Jejich velitel zavolal: „K poctě zbraň a salutovat!“
Pak jste odešel do Polska.
Chtěli jsme bojovat a denně tam přicházeli další Čechoslováci. Dokonce i několik vojáků ve slovenských uniformách, kteří nechtěli sloužit Slovenskému štátu. Češi si dělali tenkrát z Poláků legraci, že je to „cirkus plechovy“. Viděli jsme, když stěhovali armádu k západní hranici, jak jela velká polská jednotka na koních s kopími, na kterých vlály na koncích praporečky, a my si říkali, proboha, tím se budou bránit tankům? Později došlo k povstání ve Varšavě, kdy už byli na druhým břehu Rusové. Ti čekali, až Němci povraždí dost Poláků, a teprve potom udělali ofenzivu.Víte, já si jako malý kluk taky dělal legraci z Poláků, ale já se je naučil mít rád. Oni jsou statečný národ.
Takže přeci jenom národní dispozice?
Já se dal po Mnichovu zapsat na techniku, a tam jsem viděl, jak ničili portréty Beneše, nadávali, že hnal republiku do války s Německem. Takhle by to bývalo vypadalo všude, kdybychom se pustili do války. Když se elita národa na to takhle dívala. Takže nevěřím, že by se náš národ ve své většině choval tak, jak se chovali třeba Poláci.
Z Polska jste ale odešli ještě před začátkem války.
Šli jsme do francouzské cizinecké legie a byli jsme umístěni na výcvik do Alžíru. Bylo to docela zvláštní, když nám veleli třeba Němci. Ne že by to byli fašisti, ale byl z nich cítit pocit nadřazenosti, že jsou lepší vojáci než my. Pak vypukla válka, a my se stěhovali zpátky do Francie.
Do bojů ve Francii jste už nezasáhli a odplul jste do Anglie.
Strašně jsme chtěli bojovat, a tak jsme se hlásili někam, kde by nás použili. V polovině roku 1941 jsem se přihlásil k parašutistům. První část výcviku byla commandos. To byly úderné jednotky, které prováděly takové krkolomné kousky.
Tam jste si zranil nohu a z výsadku do protektorátu sešlo.
Sloužil jsem pak do konce války na druhém odboru, což byla rozvědka, u plukovníka Moravce jako radista. Zažil jsem tam nejdramatičtější chvíle konce války – Pražské povstání – protože jsme byli ve styku s vysílačkou v protektorátu. Ten, který tenkrát vysílal, ještě pořád žije a vždycky 18. června se při vzpomínce na parašutisty v Praze vídáme.
Takhle válečná zkušenost vám ale později přinesla problémy.
Po válce jsem se vrátil k dělostřelcům jako důstojník z povolání a tak jsem se dostal do Olomouce. V dubnu 1949 k nám přišli z StB, že se mám oblíct a jít s nima na služebnu SNB podat vysvětlení. A já jen, že si zabalím pár věcí. Zarazili se, povídali, že o nic nejde, že jsem hned zpátky doma. Ale já věděl svoje, a nakonec jsem skončil bez jakéhokoli soudu na Mírově. Taky jsem byl asi jediný, kdo tam měl svoje holení.
Vybavujete si cestu do vězení?
Jeli jsme nejdřív vlakem. Bylo už pozdě večer a ti chlapi to tam neznali, trochu bloudili, tak se museli ptát na cestu. Museli jsme jít pak ještě docela dlouhý kus pěšky lesem. Dodnes jsem přesvědčený, že nás tam tehdy měli všechny zlikvidovat při vyprovokovaným pokusu o útěk. Paradoxem bylo, že když jsem pracoval v knihovně v Olomouci, chtěli po mně vědět, za co jsem byl zavřený. To já nemohl říct, protože jsem nikdy neměl žádný soud. Prostě za nic.
V knihovně jste se začal věnovat heraldice?
Ne, to už v Anglii za války. V College of Arms dokonce chtěli, abych u nich pracoval, ale já sloužil v armádě, nemohl jsem se jen tak sebrat. Po válce jsem se tomu začal věnovat intenzivněji.
Může tedy heraldika za to, proč nemáte televizi?
Většinu života jsem vstával časně ráno a má žena také, pracoval jsem v univerzitní knihovně a heraldice jsem se věnoval večer, dlouho do noci.
Ale včera jste se byli dívat na královskou svatbu?
Ano, to jsme si nemohli nechat ujít. Je třeba zajímavý, jak se oficiálně jmenuje princ William. Slovo princ má v angličtině dvojí význam, kníže anebo princ. Záleží na tom, kde je to slovo uvedeno. William je Prince of Wales, kníže velšský, královna ho korunovala na knížete velšského. Jeho celý titul zní, Prince William the Prince of Wales. On je královský princ, člen královského rodu, ale zároveň kníže, vládce Walesu.
Jak je to s podvazkovým řádem?
Královna má třiadvacátého dubna možnost, pokud jsou volná místa, jmenovat nové rytíře.
A sledujete teď aktuální situaci?
Samozřejmě, že sleduju. Vybírá se dřív, ale na třiadvacátého se to vždy oznamuje. Nedávno mi totiž psal „garter“, nejvyšší herold, že letos zemřeli tři rytíři a že královna jmenovala dva nové členy. Ona ale nerada jmenuje těsně po úmrtí některého z rytířů, potřebuje čas na rozmyšlenou. Členy královského rodu může jmenovat i mimo termín, na ně se to nevztahuje.
Členy řádu sv. Jiří jsou jenom šlechtici? Má šanci i obyčejný smrtelník?
Dřív to bývali jenom šlechtici, stačilo, aby byl rytířem. A dneska když není a dostane podvazek, tak se automaticky rytířem stane.
To znamená, že se stává šlechticem, a že potřebuje erb.
Mimo šlechtice znak dříve nikdo neměl, a podvazkový rytíř samozřejmě znak mít musí. Pořídí si na vlastní náklady řádový plášť a cedulku, je to teda spíš smaltovaná kovová deska, kterou připevní v kapli sv. Jiří na windsorským hradě. Tam visí znaky všech rytířů podvazkového řádu od počátku řádu až do dneška, s výjimkou těch, které cromwellští vojáci zničili. Ty už nebyly obnovený, všichni ostatní tam svoje destičky mají.
Když jde novopečený rytíř na úřad požádat o erb, může si ho sám vymyslet?
Pokud nemá svůj znak, protože znak dnes může mít každý. To stojí jen peníze, ale tím nezískává žádný titul, to máte jako svoji značku, která je zákonem chráněná a nikdo jiný ji nemůže užívat.
Tak přichází na erbovní úřad a má nějako představu…
A oni mu buď řeknou, že je to nevhodné, nebo mu sdělí, že se pokusí jeho představu nějak zpracovat. O znaku pro podvazkové rytíře rozhoduje vždy nejvyšší herold, Garter King of Arms.
A pak se obrátí na někoho, kdo mu erb nakreslí?
To oni mají i své herold painters, vlastní malíře, které určí „garter“.
A kolik mají ti heroldi práce?
Tak oni se nezabývají jen novýma znakama, mají na starosti veškeré erbovní záležitosti, spolky, instituce a věci okolo.
Takže nejen šlechtické erby.
Naštěstí Angličané měli do jistý míry rozum, že nepropadli nové módě a nesnaží se nahrazovat tradiční znaky. Víte, nesnáším to slovo – logo. Víte, jak vypadá logo Olomouce? Červený obdélník a v tom je zlatě napsáno Olomouc.
Taky jsem slyšel, že máte zálibu v hymnách?
To je pravda, já umím hymny všech evropských zemí nazpaměť. Jednou jsme byli ve valdštejnské zahradě a já zaslechl, že vedle je skupinka Norů, kteří zpívali pod lodžiemi, byli to profesionálové. Požádal jsem je, aby zazpívali i norskou hymnu, oni s elánem začali a já se připojil. Byli tím nadšeni.
