NAPSAL JAN ŠKVÁRA
Stáli jsme na nábřeží. Byla zima, měli jsme hlad, nohy ušoupané a Callum MacDonald ještě ten den odlétal zpět do Anglie. Zkoušel jsem ho přesvědčit, že bychom se měli podívat ještě do jednoho vetešnictví k Andělu. Ale měl jsem toho taky dost, a tak jsme zapadli do hospody, dali si pivo, něco k jídlu, a to nás trochu osvěžilo, takže jsme tam nakonec šli. Dorazit tam o pár minut dří- ve nebo později, ten archív by nás nikdy nepotkal.” Tak popisuje Jan Kaplan, režisér a dokumentarista, jeden ze svých šťastných okamžiků při hledání materiálů z nacistické okupace pro svou publikaci „Praha ve stínu hákového kříže” (Melantrich). Toho letního dne totiž do smíchovského vetešnictví také zavítala jistá žena. Že doma po pantátovi Netušilovi toho má spousty a že neví, co s tím.
Bylo to opravdu kvalitní, dosud nepublikované a čišela z toho česká nátura. Když se na ty fotografie po padesáti letech dívám, dýchne na mne něco povědomě známého. Zalidněná náměstí, prapory – jenom na těch praporech jsou hákové kříže jaksi navíc. Nebo snímek českého skla ve vitríně (kde je mimochodem na jediné zachycen autor) s nápisem ČISTĚ ARIJSKÝ OBCHOD mi evokuje stolky s nápisy BOHEMIA GLASS, které se vynořily po listopadu u silnic našich příhraničních obcí. Celý soubor jako by byl fotografován někým, koho ovlivnila a zasáhla tzv. česká vlna. Jenže pan Netušil v polovině šedesátých let zemřel a tyto snímky pořídil zcela jistě v době okupace, jak nás o tom přesvědčuje i jeho deník a dokonalá katalogizace snímků. Každý negativ má svoje číslo, a podle čísla je v knize uvedeno datum pořízení, námět, druh negativu, čas, clona, objektiv a několik dalších pozn ámek, kterým rozuměl snad jen pan Netušil.
Ale čemu rozumíme i my, je obsah jeho záběrů. Například snímek poutače z r. 1939 nás upozorňuje, že „OD 26. BŘEZNA JEZDÍME VPRAVO “. Mimochodem, to je také věc, na kterou v žádné učebnici nenarazíte, že toti ž po různých českých vlekl ých diskusích přišli Němci a po čtrnácti dnech se prostě jezdilo vpravo. Jen trochu rozmazaný chodec uprostřed vozovky na snímku pana Netušila jako by nevěděl, co vlastně… A tak dál, a tak dál. Ale také deník pana Netušila stojí za přečtení. Pro ukázku vybíráme dny Květnového povstání: 5. sobota. Dopoledne trikolory a po šesti letech nezvykle jednojazyčné nápisy. Odpoledne první, ještě neumělé barikády a zčerstva na německých spoluobčanech. Je to pocit mohutný, když vedle stojící dostane kouli do ramena nebo když našinec je veřejně stíhán jako Němec. 6. neděle. Barikády proti tankům, ve kterých jsou začleněny předměty surrealisticky různorodé, od vlečňáku po necky. Následkem toho mohutného deště a živé palby je město špatně schůdné. Odpoledne se vyčasilo, i přiletěl bombarďáka osolil rozhlas; ale Strašnice si zaimprovizovaly vlastní vysílání. Američani se udánlivě řítí ku Praze. 7. pondělí.
Svazy generála Pattona sice včera obsadily Plzeň a podle nezaručených zpráv se odpůledne dostaly do Berouna, ale dnes se tu neukázaly. Místo nich přišli Vlasovci; mezi jinými si postavili baterii pod Vidoule a pálíce někam ku Hradu, nabourali střechu sousedovi, svoloč. Střelba velmi čilá, i bombardování vynikaj ících budov z letadel se vyskytuje. Rozhlas praví, že Německo bezpodmínečně kapitulovalo. 8. úterý. Služba především, i vydal se přes barikády do ÚB a došel po četných oklikách do Sokolské, neboť přes veškerou kapitulaci se střílí dál a po Karlově mostě jsem se pohyboval přískoky. Odpoledne jsem to zkoušel přes Břevnov, rovněž marně. K večeru palba polevila, a teprve hlášení rozhlasu, že nepřátelství je definitivně skončeno v dohodě s Germány, střelbu opět oživilo. 9. středa. Ráno to ještě nešlo do ÚB, neb na Klárově rajtovalo několik tanků; i šlo se po Národní, zatím přijeli sojuzníci a je po ftákách. Klid je rušen jen oslavnými pokřiky, bouráním barikád a občasnými šelesty v zahradách, kde se sem tam ještě někdo schovává. Tak tedy skončila válka pro pana Netušila. Ale pan Netušil jistě netušil, že jeho osobní svědectví spatří světlo světa až po celých padesáti letech, aby dalším generacím, jež zažily pouze „bratrskou” okupaci, jako by pomocí stroje času zprostředkovalo chuť a vůni doby našich dědů. Jako na snímku, kde vedle zasaženého protitankového děla již domovník zametá chodník. Válka neválka, život jde dál…
Pozn. redakce: Protože je jisté, že podobných materiálů a předmětů, jež mají nesmírnou cenu pro historiky a dokumentaristy, je po Čechách ještě mnoho, byla založena na popud Jana Kaplana nadace „KRONIKA”, jež má za úkol tyto materiály vyhledávat, shromažďovat a pro další využití třídit a archivovat. Kontaktní adresa nadace je Regula Pragensis, pan Faktor, Jilská 2, 110 00 Praha 1.
