Co pálí Nepál?

ZEPTAT SE V ČECHÁCH, kdo prohlásil, že jeho stát připomíná „sazeničku mezi dvěma balvany“, bude asi většina lidí hádat Masaryka, Beneše, možná i Havla. Ale byl to zakladatel nepálského státu král Prithvi Narajan Šáh už v 18. století a měl na mysli místo Ruska a Německa Čínu a Indii. Není to mimochodem – jediná podobnost, která nás s Nepálci spojuje. Porovnáme-li s touhle zapadlou zemičkou mapu bývalého Československa, zjistíme, že se od sebe příliš neliší ani rozlohou, ani počtem obyvatel. A pronikneme-li hlouběji do života těchto obyvatel, zjistíme s úžasem, jak blízcí nám jsou i svou mentalitou. Svým smyslem pro humor, svou pracovitostí na jedné straně a rafinovanou snahou přiživit se na bohatých turistech na straně druhé, svou tolerancí a tisíciletou přizpůsobivostí, s jakou vstřebali tak protichůdná náboženství jakými jsou tantrismus, buddhismus, hinduismus i lámismus, a jak tuto směs ochutili svérázným koloritem horských kmenů. Jinak je tu pochopitelně všechno jiné. A to nejen ve vztahu k Čechám či k Evropě, ale i ve vzájemné vztahu různých částí Nepálu. To nejhorší, co tu může cizinec udělat je zevšeobecnění…
MEČ, HROM, RAKETA? Spojuje-li něco Kathmándú, hlavní město Nepálu, s Prahou, pak nejspíš absurdita a bizarnost. V ohražené horské kotlině kathmándského údolí (zhruba čtyřicet km dlouhého a dvacet km širokého) se uschovala díky terénní nepřístupnosti v docela dobré izolaci po staletí. Není snad absurdní už to, že první auto sem museli před půlstoletím donést rozmontované nosi či na svých zádech, aby se nepálský král po smontování mohl projíždět prašnými ulicemi metropole? Není snad ještě absurdnější, že geologové dodnes přesně nevědí, jak tohle podivné údolí v nadmořské výšce Sněžky vlastně vzniklo? Nakonec bude pravdě další nepálské specifikum: legenda. Podle ní tu v dávných dobách bylo jezero. Až když mocná bytost prorazila v horském valu průsmyk Čhóbar – dnes jedinou pozemní spojnici Kathmándú s Indií a tudíž i okolním světem – jezero odteklo. Ovšem legendisté se nemohou shodnout ani v tom, kdo tou mocnou bytostí byl. Podle buddhistů patriarcha Mandžušrí, který rozťal hory plamenným mečem, podle hinduistů bůh Krišna, který je prorazil hromobitím. Dänikän tu ještě moc popularity nezískal – jinak totiž obě legendy nápadně připomínají přistávací manévr mimozemského korábu…
Nicméně ať tak či onak – po jezeru tu zbylo území se všemi předpoklady pro šťastnou, klidnou lidskou existenci a těm, kteří ji tu našli, píše už ve čtvrtém století před Kristem kronikář Kautilyia pochvalu za „krásné a kvalitní vlněné přikrývky, koberce i výrobky s kůží“. A taky za pilnou práci na polích. Málokdo si tu totiž uvědomí, že Káthmándú leží na stejné zeměpisné šířce jako Florida nebo Kuvajt; díky nadmořské výšce je tu prakticky pořád jaro a to ve spojení s úrodnými naplaveninami, jež tu zbyly po mýtickém jezeru, spolehlivě poskytuje dvě úrody ročně. Stejně jako Praha i Káthmándú a jeho údolí se staly po staletí křižovatkou cest a podobně jako v Praze i tady téměř všichni, kdo sem přišli, soutěžili spíš v řemeslné zručnosti a výtvarném umění než ve vojenské síle. Ať už to byli Bengálci z jihu, Tibeťané a Číňané ze severu, Středoasijci z východu – údolí smísilo jako velká díž jejich schopnosti a dovednosti a nazdobilo se jako dorttřemi krásnými městy: největším Káthmándú, menším Patanem a ještě menším Bhaktapurem. Zatímco Káthmándú krášlí v rozích především stúpy – kouzelné sněhobílé chrámy s namalovanýma očima pod zlatými a stříbrnými čepci – Patan je jednou velkou krajkou, vyřezávanou ze dřeva a kamene. A až jednou Bhaktapur – který dnes pomáhají rekonstruovat zahraniční odborníci – povstane z celkové zanedbanosti, možná předčí obě zbývající.
Z DENÍKU CESTOVATELE THEO INCY: Neznalí dopodrobna zdejších poměrů sbíráme též první kulturní zkušenosti. Tak se při návštěvě chrámu se zlatou sochou blaženého Budhy v několikanásobné nadživotní velikosti jsme z úcty sundali čepice z hlav a vzápětí jsme se vášnivě vyplísnění za to, že jsme si naopak nesundali boty. Čepičky si můžeme ponechati. Pashupatinath je architektonickým skvostem soustavy romanticky umístěných v údolí kolem řeky Bagmati. Fotografujeme z různých pohledů a úhlů, každé místo nám poskytuje unikátní obraz. Uprostřed jako královská koruna je posazen hlavní chrám se zlatou střechou. Všimli jsme si, že dav návštěvníků chodí dole podél řeky postranními schody stoupá ke skvostu. Bez nejmenšího zádrhele jsme se ocitli na dvoraně u skvostu. Zlatá a stříbrná stavba oslňuje krásou a my se ohlížíme po takovém místě, abychom dostali celý chrám do objektivu. A k tomu se nám náhodně namanulo i zajímavé popředí. Na dlouhém kamenném obětním stupni, kam věřící házejí rýži a kukuřici, je plno holubů pohotově konzumujících obětiny a pomáhá jim i jedna opice, která se láduje kukuřicí střídavě pravou a levou přední končetinou ve spěšném rytmu, aby stačila holubí převaze. Zaostříme, nastavíme clonu, a ejhle, opice se k nám otočila zády. Ale to by přece nebyl snímek jaký má být. I zahvízdli jsme na neslušnou opici, poslušně se k nám otočila tváří a cvak. Náš kraťoučký hvizd byl nám ale osudným jakožto zvukem v těchto posvátných místech se nikdy nevyskytujícím. Tím jsme na sebe, jako cizí objekty. kterým je sem vstup absolutně odepřen, upozornili jednu z nábožensky horliv ých žen, která se rozkřičela alarmujícím hlasem: Policie! Policie! Policie! A už přibíhá malý snědočerný policajtík s velkým pendrekem. Ihned se sápe po našich fotoaparátech a chce nám je zabrat. Držíme je křečovitě pevně, přitlačené k našim vyplašen ým tělům se zrychleně bušícími srdci. Rozlícen nás vystrkává několik schodů nahoru k přispěchajícímu vysokému církevnímu hodnostáři. Také on by chtěl fotoaparáty. Vidíme, že se situace zvážňuje a ani naše sliby eventuálních nefinančních i finančních darů chrámu nepomáhají. Musíme vyfotit filmy a jakmile vyskočí z navíjecí cívky, policajtík po nich drapne a vysápne je z přístroje. Ramínko zákona zachránilo svoji služební i církevní čest.
BOZI STÁLE FUNKČNÍ. Nelze psát o Kathmándú a nezmínit se o bozích a dé monech, stejně jako nelze projít jeho ulicemi, aniž byste nezakopli o nějaký ten chrám či chrámeček. Často doslova. Rozšklebený kamenný obličej skrývá nenápadný výklenek, před nímž se tísní se svým krámkem prodava č banánů. Před kamennou hlavičkou, jejíž rysy zpola vyhladil čas a déšť, je zdánlivý patník na plácku mezi domy, kolem něhož se honí bosé děti. V křivolakých, úzkých ulič- kách se jen stěží vyhnete podivným skulpturám, na něž vás často na poslední chvíli upozorní kamenné baldachýnky nebo jen křiklavá barva obětních květin. Každý dvorek starých domů v centru Kathmándú nebo Patanu je vlastně takovým svébytným svatostánkem se začernělými dřevořezbami a kamennými zvířaty, jaká nestvořila příroda, nýbrž jen lidská fantazie. Vše očouzené od stovek olejových lampiček a pokryté make-upem slavnostních barev, zase už z části opršel ých. Co na tom, že se tu rozléhá bujný dětský křik. Že se tam klapající pingpongový míček bere odraz i od hrůzostrašným tlam bájných lvů a draků? Všechno sem patří stejně přirozeně k životu – démoni i hra. Stejně tak spojuje život i legendu nepálský unikát – živá bohyně. Děvčátko většinou z rodiny zlatníků či stříbrotepců, které je ve věku kolem čtyř let vybráno, aby ztělesňovalo bohyni Parvatí. Říká se jí Kumarí. Nestačí, že budoucí bohyni prozradí dvaatřicet charakteristických znaků na dětském tělíčku: čeká ji ještě ponurá zkouška v temném chrámu, kde ji kněží straší krvavými býčími hlavami a rejem hrůzostrašných masek, aby zjistili, zda se bude chovat tak, jak se na pravou Kumarí sluší a patří. Teprve pak je přesazena z rodného domu do posvátného paláce a z dětských šatiček do roucha ze šarlatu a zlata. Ale hlavně z volnosti do izolace: nohy Kumarí se nesmí od té chvíle dotknout země, bohyně se nesní zranit, nesmí opustit palác. Vyjma svátku boha Indrym, kdy ji jednou za rok vynesou ven a po tři dny vozí ulicemi, aby se jí nakonec při závěrečné slavnosti poklonil i sám král. Cizinec se musí spokojit s daleko menším projevem boží přízně: podplatit dveřníka, aby se Kumarí alespoň na okam žik zjevila v bohatě vyřezávaném okně paláce. Mě ale lákal jiný kuriózní bůh. Přiznám se, že z donucení.
Dva týdny jsme šlapali po horách, s denními výškovými rozdíly třeba tisíc metrů nahoru, a šest set zase dolů. Od dvacetikilogramové krosny na zádech většinou bolí na takové túře celé tělo. Mě navíc zuby. A dobrý, skutečně dobrý zubař evropského řazení je v Kathmándú vzácný a tudíž i drahý. „Snadná pomoc.” radili mi Nepálci. „Nedaleko malého dvouposchoďového chrámku Ikha Narajan, jednoho z hlavn ích stanovišť rikšarům je Vajša Dév, bůh bolavých zubů. Stačí, když na něj přibiješ hřebíkem drobnou minci – a bude po bolesti. A kdyby ti náhodou bolest šla až do uší, taky žádný problém. Kousek od něj dál najdeš boha bolavých uší…” Našel jsme boha bolavých zubů. Byl to prastarý, už notně ztrouchnivělý kus dřeva, z něhož čas a živly už dávno vyhladily jakousi podobu a jehož povrch pokryly tisíce trpících takřka souvislým „pancířem” přibytých mincí. Ale našel jsem i něco jiného: v přilehlých uličkách obklopovala boha bolavých zubů řada zubařských ordinací. Přece jen má ta víra nějaký materialistický základ, říkal jsem si v duchu. Přece jen se dočkám pomocí z lidských rukou! Dokud jsem do několika těchto ordinací nenahlédl. Všude tentýž obrázek: holé, flekaté, oprýskané zdi, dřevěná holičská křesla z roku raz dva, vrtačka na šlapací pohon a mučící nástroje, které si co do hygieny v ničen nezadaly s vidlemi na hnůj. Nevím, zda bolavý zub nakonec utišila mince, věnovaná dřevěnému bohovi – anebo strach z těchhle dentistických mučíren. Anebo rakší, výborná nepálská slivovice, v níž jsem bolavý zub štědře koupal…
Z DENÍKU CESTOVATELE THEO INCY: Po chaotické jízdě stařičkým rozhrkaným autobusem značky Tata a ještě otřesnější cestě na zaprášené korbě náklaďáku spolu s dalšími čtyřiceti lidmi a jejich zavazadly (zčásti v tropickém vedru, zčásti v tropické bouři, která nám promočí na kost) konečně pro nás začíná to, čemu se zde říká „trekking”. Původem anglický výraz má význam namáhavého postupování kupředu, což v přeneseném slova smyslu má význam zdejší vysokohorské turistiky.
NÉVAR, MAGAR, GURUNG, THAKALI. V Nepálu opravdu neplatí nic obecně. Jiné je kathmándské údolí obydlené plnou patnáctinou obyva tel státu, kde už dnes natahují k nebi své prsty první televizní antény, kde už jsou ulice přecpané automobily a motocykly a kde jsou v průměru tři lékaři na 100 000 obyvatel – zatímco v ostatním Nepálu na totéž množství pouze jeden… Jiná je tropická nížina na jihu, při hranici s Indií, zvaná teraj: domov nesčetných exotických zvířat (od nosorožců až po tygry) potravinová zásobárna celého státu – 90 procent veškeré nepálské rýže se ve dvou ročních sklizních rodí právě tady. Jiné jsou pochopitelné i hory – ale co víc: jiné jsou hory na západě, jiné na východě, někde je dokonce každé údolí jiné než to sousední. Hory, nakrájené do jednotlivých masivů spletitou sítí hlubokých údolí, se jako přirozené izolační vrstvy postaraly o to, že tu přežily v těsné blízkosti původní národy, nárůdky i kmeny, aniž by ztratily cokoli ze své osobitosti. Přizpůsobiví Magarové, stateční Gurungové, kteří prosluli jako vojáci britské armády v obou světových válkách, obchodně zdatní Thakaliové, kontrolující někdejší obchodn í stezky na pomezí Tibetu a Nepálu, početní Tamangové, „obchodníci s koňmi”, jak zní jejich název v překladu z tibetšiny, Tharové, obývající stejně tak jižní svahy Himal áje jako horskou nížinu na jihu či vysokohorští Šerpov é, proslulí horští vůdci. Některé kamínky téhle etnické mozaiky jsou větší – Tamangů je např. kolem 600 000, Tharů 500 000 – jiné co do počtu téměř zanikají. Ale jejich význam nelze měřit početností, vždyť například Newarové, jichž dnes žijí v kathmándském údolí sotva 4000, položili základ celého nepálského státu a lidé z venkova dodnes říkají, když jedou do Údolí: „Jedu do Nepálu.” V Nepálu je opravdu ošidné zevšeobecňovat, zvlášť když tu člověk našlape po horách sotva dvě stovky kilometrů a navíc ještě jen v jediné horské oblasti, mezi osmitisícovkami Annapurnou a Dhaulághirí. Ovšem některá čísla mají přece jen obecnou platnost. K nim patří i údaje ze studie, vydané UNICEFem k Mezinárodnímu roku dítěte. Podle nich v horách umírá dvojnásobek dětí do jednoho roku než v městech, trojnásobek dětí ve věku od jednoho do čtyř let a dvojnásobek dětí od pěti do čtrnácti let. Přičemž mrazí i celonepálský průměr: jednoho roku se tu nedožívá ani každé páté dítě, čtyř let ani každé čtvrté. Průjmová onemocnění (především úplavice), tuberkulóza a virózy mají zásluhu na jedné z nejvyšších dětských úmrtností v celé Asii – a podvýživa umetá ničivé síle chorob cestičku…
Přitom malý Nepálec jí rozhodně více a hodnotněji než malý Ind nebo Bangladéšan. Malý Névar až do svých šesti měsíců. do slavné chvíle prvního „krmení rýží” pije pouze mateřské mléko, pak dostává takzvanou sattu (kuličky z cukru a mouky), později vařenou zeleninu a nakonec přechází na nejběžnější nepálské jídlo dalbhát – rýže s luštěninovou polévkou a různé druhy dušené zeleniny. maso bývá tak jedenkrát týdně, vejce poměrně vzácně a rýžové pivo jen při oslavách. Malý Thákur ze západního Nepálu je na tom o něco líp – průměrná usedlost mívá čtyři až pět krav, a stejný počet koz – a malý Tharu z jižních svahů ještě líp: krom pomeran čů a luštěnin jí i skopové maso, kuřata, raky, ryby. Občas – jako pochutinu – i larvy divokých včel. Snad jen malí Šerpové z vyšších poloh jsou na tom o něco hůř – vedle zeleniny si přilepšují pouze chlebem a mlékem jaků. Ovšem podvýživa se dá kontrolovat, nemusí-li se při ní těžce pracovat – a Nepál je na tom ve statistikách „dětské” práce z asijských zemí daleko nejhůř. Pracuje tu – lépe řečeno musí tu pracovat – každé druhé dítě. Pětkrát víc než v Bangladéši a Pákistánu a osmkrát víc než v Indii… Je ovšem práce a práce. Jinou práci má s prací malý kamelot z Kathmándú a jinou chlapec, který v údolí řeky Kali Gandaki pod Annapurnou orá s buvolem kamenité pol íčko, velké jako kapesník. A ještě jinou práci mají nosiči. Muži, ženy a děti většinou v polorozpadlých teniskách nebo úplně bosí, s chodidly jako podešev, co cupitají po nekonečných kamenitých stezkách s vratkými sloupy beden a kartónů, s kmeny, pod nimiž nejsou málem ani vidět, se svazky elektrických kabelů, které normálně přepravuje vysokozdvižný vozík i s pytli cementu. Dny, týdny, měsíce. To vše uchycen é nikoli na zádech, ale na čelním pásku, měnícím šíji v jednu přepínanou páku… „Každý nosič dostává osm rupií za kilogram nákladu,” vysvětloval mi hostinský v Tukučé pod průsmykem Thorong- La. Unese-li čtyřicet nebo dokonce pětačtyřicet kilogramů, dá se z toho žít.” Nosičství je v horách – vedle zemědělství – opravdu jediným prostředkem obživy. Tady silnice nikdy nebudou – není je kudy postavit – a přitom je pořád co dopravovat. Starají se o to jednak nekonečné karavany mezků (na úzkých stezkách s oblibou remplují cizince k okraji strmých srázů!) ale především lidské muly. Sto kilometrů neustálého klesání a stoupání z Pokhary, kam ještě vede silnice, do Tukuče jim trvá pět dní. Dá se to i – přežít? Statistiky v tomhle moc optimistické nejsou. Zvlášť když kromě malého počtu lékařů tu blokuje skutečnou medicínskou péči i odvěká nedůvěra k nim. V Nepálu odjakživa léčili vaidjové – obdoba indických přírodních léčitelů – a v horách často výhradně šamani. I když moderní psychiatrie už dávno zjistila, že krvavé zvířecí obětí a zaříkávání mohou přinést psychologicky účinnější úlevu trpícímu, než nevraživá tvář českého obvoďáka a jeho stejně nevraživé: „Další, prosím.”
Z DENÍKU CESTOVATELE THEO INCY: Všichni mají přání dosáhnout pro nás, obyčejné nehorolezce, nebetyčné výšky 5416 m překročením průsmyku ThorongLa. Odpoledne navštěvujeme v Manangu přednášku o výškové nemoci, pořádanou Himalájskou záchrannou asociací. Po dni odpočinku opouštíme Manang a po sedmi hodinách jsme u Thorong Phedi (4420 m n. m.), poslední zastávce pod průsmykem. Další ráno vyrážíme už o půl páté. Venku je ještě tma a mráz. Stoupáme podél západní skalní hradby, kde se k nám připojuje dvojice Angličanů s nosičem. Ti však brzy začínají mít potíže. Pán, věku asi třicátníka, kašle více a více, nemůže dýchat, nakonec se hroutí. Nepomáhá ani povzbuzovat jeho prestižní ženy: „Edie, ty jseš přece dobrej, vstávej, jdeme dál!” Nakonec se dohodnou s nosičem, že ho dovede zpět. Nedostatek kyslíku svírá organismus více a více. Dokážeme ujít sotva 30-40 metrů, zastavujeme, opíráme se celou vahou o hůl, zavíráme oči, a dýcháme a dýcháme. Hlemýždí přískokový styl s vysoko frekvenčním dýcháním opakujeme pravidelně několikasetnásobně. Přicházíme k Velkému bodu. Dosahujeme naší rekordní velehorské výše 5416 m. Stojíme mezi dvěmi šestitisícovkami a vehementně si gratulujeme, známí i neznámí, příchozí i odpočívající. Radostí vyhazujeme čepice do výše. Škoda, že s sebou nemáme klobouky, ty bychom si jistě sundali na počest dvou Francouzů, kdy pánovi je úctyhodných 64 let a jeho ženě 62 let. To je výkon! Mezi námi se vyrojil nápad, že číslo 5416 je sice vysoké, ale takových 5444 je lépe zapamatovatelných a je esteti čtější. A již stoupáme na jižní svah hory Yakawa Kang o dalších 28 metrů, abychom tedy zaokrouhlili sumu metrů na 5444. Vrcholu a cíle našeho úsilí je dosaženo, všechny tělesn é, psychické a vnější obavy padly, je lehko, vítězně, rozhostil se dobrý pocit uspokojení a vyrovnanosti, pocit oduševnělosti.
POKROK – NEBO HROZBA? Kolem Gorapani (v překladu „voda pro mezky”) se ve výšce 2800 metrů nad mořem rozklene nejkrásnější nepálské panoráma: sněhobílá Dhanlágilíí Annapurna South a pod nimi kilometry daleko rozkvetlé rododendronové lesy. Teprve tady člověk pochopí, proč se rododendron (nepálsky „laliguran”) stal nepálským národním stromem. Žádné keře z českých parků a zahrad, vzrostlé stromy výše dubů nebo buků, svítící všemi odstíny červeně. Ale z téhle vyhlídky zároveň prosvitnou i jizvy na té jedine čné kráse. Holá, zmrzačená torza stromů, ohlodaná jak rybí kostry. Drobné postavičky, zručně šplhající větvovím, a hromobití seker okamžitě napoví, kdo to způsobil. Rododendronové dřevo je tu jediným stavebním materiálem pro horské chalupy, jediným topivem na zahnání sněhových plískanic i k uvaření dalbhátu. Z nadhledu vám připadá, že živelná dřevorubecká činnosti domorodců nemůže tu kompaktní růžovočervenou masu ohrozit. Že je tu dřeva pro celé generace Nepálců. Jenže je to klam. I zdejší pamětníci vám řeknou, že kraje dnes vyprahlé a kamenité pokrývala stejná vlhká, stinná pokrývka, a statistiky jsou ještě nelítostnější: jen od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let Nepál přišel o plnou čtvrtinu svých kdysi bohatých lesů. A devastace se stále zrychluje. Obnažená zem není schopna udržet na strm ých svazích přílivy monsumů, rok co rok odnáší voda tuny zeminy, na jejíž plodnosti závisí obživa vesničanů. A rok co rok osiří v horských vesničkách další domy, protože jejich obyvatelé odešli. Kam? Dolů. Do měst jako Kathmándú nebo Pokhara. Tam přijíždí stále víc a víc turistů, bezstarostných, příjemně vzrušených exotikou Nepálu i vidinou, že vystoupí na jeho hory. Z vesničanů se stávají veksláci a prodavači hašiše, z dětí pouliční žebráci, zlodějíčci, prostitutky. Lidé, kteří zapalují vonné tyčinky u pouličních bůžků a obětují jim rýži, ubývá, zato přibývá těch, kteří se klaní novým bohům. Videorekordéru, motocyklu, radiomagnetofonu, dolaru. Možná je to dobře – s civilizací obvykle chodí ruku v ruce rozhled, vzdělání, lékařská péče a blahobyt, zatlačující podvýživu. Ale přijde i v Nepálu, kde zat ím blahobyt znamená víc co si kdo z turistů urve než skutečné podnikání a rozvoj? Nezbyde po těch půvabných květech zapomenuté kultury taky jen splavený úhor?
Foto: Theo Inca, Jiří Hladík Redakce děkuje za finanční a realizační pomoc při zajištění našeho reportéra během jeho pobytu v Nepálu cestovní kanceláři MANZANA.