Corrida má už po staletí většinou pečlivě dodržované rituály. Několika dějstvím souboje člověka se zvířetem předchází modlitba toreadora v přilehlé kapličce. Při slavnostním nástupu v aréně se nejprve objeví dva jezdci v uniformách konstáblů z doby vlády Filipa IV. (16211665). Zatímco se klaní prezidentovi corridy, vcházejí do arény matadoři se svými pomocníky. Nechybějí ani mulaři, kteří po zápase odtáhnou mrtvého býka. Konstáblové odjíždějí a troubí první matador zůstává. Býk je vpuštěn.PROLOG: Zhruba půltunová hora svalů a tuku pobíhá po aréně, drážděná matadorovými pomocníky. Cílem je i zkouška reakcí zvířete a zjištění, jaký roh používá raději. Záhy se opět ozývají trumpety a vjíždějí picadores. DĚJSTVÍ PRVÉ: Dva muži na koních bodají býka více než dvoumetrovými kopími do šíjových svalů hned za kohoutkem zvířete. Jezdci se snaží opřít do vpichu celou vahou, přičemž jejich cílem je nejen rozdráždění býka, ale i jeho oslabení, aby mohl být zabit zepředu. Býkovi se občas podaří srazit své trýznitele k zemi. Před smrtícími rohy však koně chrání tlustá zástěra, kterou picadores používají od doby generála Prima de Rivery. DĚJSTVÍ DRUHÉ: Na scénu přicházejí banderilleros, kteří se pomocí různě nebezpečných výpadů snaží vbodnout do býkovy šíje dvojice barevných banderill. Účelem je další oslabení zasažených svalů a donucení býka sklánět hlavu. Banderilleros si svou odvahou nijak nezadají s toreadorem a před nebezpečnými rohy je chrání pouze rychlost a hbitost. Hledat spásu za bariérou se nepovažuje za zbabělost. DĚJSTVÍ TŘETÍ: Na scéně zůstávají dva aktéři: matador a k prohře určený býk. Pokud se dvounohému protagonistovi daří, k čemuž potřebuje i spolupráci čtyřnohého protivníka, graduje svůj výstup až k odvážným a elegantním kouskům. Dotýká se hlavy zvířete rukou, kleká si k němu zády… Muleta klouže vzduchem, obecenstvo vře a zvláště dobrý výkon toreadora odměňuje hudebními vložkami přítomná kapela. Nakonec se torero chápe meče a vbodává ho do přesně určeného místa, aby býkovi přivodil co nejrychlejší konec. Když míří špatně a zvíře příliš trpí, ztrácí přízeň publika. V opačném případě se stává jeho miláčkem a přijímá nadšené ovace, zvláště přítomných dam. Hra skončila býk je odtažen. VIDĚNO OČIMA STŘEDOEVROPANKY Jako Středoevropanka jsem předpokládala, že španělský zápas s býkem corridu, v tomto případě v Miraflores de la Sierra budu vnímat jako něco, co by mělo mít něco do činění s nějakým spolkem proti týrání zvířat. Nebylo tomu tak.
Corrida je epická báseň. V pohybu, barvách, zvuku, v prožitku. Na jedné straně býk toro. Nádherně stavěný, černý, všechny svaly na něm jen hrají. Napadá vše, co se pohybuje. Bývá mu čtyři až pět let. Má za sebou krásný život na pastvinách.
Po generace se v genech těchto zvířat pěstuje bojovnost, útočnost. Corrida je vlastně vyvrcholením jejich kariéry. Zkouška pro celý chov. Běda, když se býk nezachová “chlapsky” a spíše hledá, kde nechal tesař díru. Je potupně odveden stádem krav a honákem.
Skutečný toro je jako uragán. Ti malincí tvorové ve třpytivých šatech mu připadají směšní a bázliví, ale barva pláštěnek ho podivně přitahuje. Nejdříve s býkem tančí matadoři a mezi nimi i toreador, který si svého soupeře zkouší. Hra s ohněm. Potom přijíždějí na opancéřovaných koních dva picadoři s kopím. Jeden z nich býka nepříjemně zraní. Zvíře, které to rozzuří, hledá oběť. A oběť stojí proti němu. Bez pláštěnky, bez mulety, třpytivý človíček se dvěma růžovými hůlkami. Ve vypjatém postoji, na špičkách. Bandarillero. Toro se žene, človíček začíná drobnými krůčky zužovat úhel dráhy, udělá zvláštní obrat a zavěsí býkovi hůlky do hřbetu.
Teprve pak přichází ten, kdo před bojovným zvířetem neutíká toreador. Má rudou látku muletu přehozenou přes mečík a tančí s býkem tanec o život. V tu chvíli je to báseň v pohybu, rituál povznesený uměním a elegancí do zvláštní krásy.
Po úspěšném zápasu muži nadšeně házejí do arény čepice, saka, měchy s vínem jako projev uznání. Toreador potěšeně hází věci nazpátek. Z rukou žen padají k jeho nohám květiny, perly, šály, šátky. Někdy se stane, že obdarovaný věc nevrátí, šál táhne okázale za sebou? Znamená to prý, že si pro ni majitelka má přijít až večer.
Milí Středoevropané, corrida není sadismus. Je to pro nás pravda trochu cizí kultura národa, dovedená až k vrcholům umění. Vzpomeňte si, kolik malířů, spisovatelů a básníků jí bylo oslněno.
Za měsíčných nocí, přes veškeré zákazy a ostrahu, vnikají do ohrad s býky kluci, kteří chtějí zápas alespoň jednou zkusit. Teprve to může být skutečná hrůza?
Napsala Daniela Sýkorová OHLÉDNUTÍ ZA ROKEM 1996 Sezóna býčích zápasů se ve Španělsku naplno rozbíhá v březnu. Je tedy ještě namístě ohlédnout se za některými zajímavostmi té loňské.
Kupodivu i španělská corrida měla a nejspíše i nadále bude mít problémy s legislativou. Když po dlouhých diskusích král Juan Carlos podepsal v roce 1991 zákon číslo 10 o státním dozoru nad býčími zápasy a rok nato byl stejný zákon rozpracován královským dekretem číslo 176 do podrobných pravidel, málokdo tušil, že se brzy spustí nová legislativní lavina. Zákon totiž umožňuje i respektování normativní činnosti jednotlivých autonomních zemí. Dnes se již otevřeně hovoří o chaosu a anarchii, když se pravidla “reglamentos” od sebe liší v Andaluzii, Kastílii či Baskicku. Často jenom malá odlišnost se však může stát důvodem k udělení pokuty, když se v zápalu boje či fandovství něco opomene.
Přesto loni nezahálelo všech 323 arén, kde četné publikum mohlo vidět 706 corrid, 552 novillád (zápasy se začínajícími toreadory) a 302 zápasů s rejoneadory zápasníky na koních. Ačkoli počet všech zápasů byl asi o stovku nižší než v roce 1995, jde oproti osmdesátým letům o nárůst téměř dvojnásobný. Dvě stě devadesát farem ze všech koutů Španělska prodalo skoro pět tisíc býků, aby se v arénách zaskvěli ve své divoké a důstojné kráse. Zní to paradoxně, ale dá se říci, že právě corrida nám zachovala toto vskutku nádherné divoké zvíře, druh, který by jinak asi již dávno vyhynul. Současná corrida se ostatně právě silou a divokostí býků vzpamatovává z nedávné hluboké krize, kdy nejpopulárnější matadoři museli upoutávat pozornost publika spíše na svoji osobu a různé riskantní kousky, jež sice zvyšovaly napětí a vzrušení, ale často postrádaly eleganci. NĚKOLIK TĚCH NEJLEPŠÍCH Hlavním představitelem tohoto polemického kurzu se stal Jesulín de Ubrique (22 let), který v minulém roce získal při sto dvaceti jednom zápase jako trofej a vyznamenání úspěchu 169 býčích uší. Ale to, že jen o deset zápasů za ním stojí na neoficiálním žebříčku Enrique Ponce (25 let), představitel klasické “sevillské školy”, svědčí o tom, že se do corridy opět vrací zájem o hodnoty vytvořené a ustálené staletími. Stejně tak je stále žádanější Vicente Barrera, osmadvacetiletý vystudovaný právník. Jeho zápas je chladnou elegancí, když jako socha očekává útok býka z té nejnebezpečnější vzdálenosti. Velkou nadějí pro španělskou corridu je i Rivera Ordonez (22 let), kterého od toreadorské kariéry neodradila ani tragická smrt jeho otce, slavného Paquirriho v Pozoblancu v roce 1984. Loni úspěšně vystupoval při sto prvé corridě. A mezi tím jeho děda, živá legenda padesátých let, samotným Hemingwayem zmytologizovaný Antonio Ordonez, asistoval při slavnosti v andaluzské Rondě, při odhalení své bronzové sochy v životní velikosti za zásluhy o obnovení býčích zápasů ve stylu obrazů Franciska Goyi.
Po mnoha letech a po mnoha marných pokusech se na scéně býčích zápasů konečně usadila i žena. V květnu byla na matadora pasována nešpanělsky světlovlasá Cristina Sanchezová. Těžce, ale přece, se prosazuje do stále větších arén. Historici býčích zápasů přiznávají, že dosud žádná žena nebyla tak odvážná a vytrvalá. Skalní fandové však zatím s přehnanou chválou nepospíchají.
Vedle současných hvězd se do arén vracejí i hvězdy poněkud vybledlé, aby znovu zazářily, a to třeba i v jiném kabátě. Jako například Paco Ojeda (42 let), v roce 1983 absolutní jednička, zahájil loni zcela novou kariéru, tentokrát však jako matador na koni rejoneador, v rockovém obleku s krajkami a fižím, užívaném výhradně v sousedním Portugalsku. Také po několikaleté odmlce zápasil při šestatřiceti corridách Emilio Mun~oz (34 let), snad povzbuzen novou vlnou popularity související s videoklipy, v nichž je společníkem hvězdy ze světa hudebního samotné Madonny.
A tak se ukazuje, že býčí zápasy, pro Španěly “spectáculo” představení, pro okolní svět často jen “krvavá podívaná”, ještě dlouho nezaniknou a arény neoněmí. Je sice pravda, že i zde hrají velkou úlohu peníze, ale je pravda i to, že corrida prožívá po nadvládě dobrodružných inovátorů, jakými byli například na přelomu 60. a 70. let El Cordobes a naposledy Jesulín de Ubrique, renesanci klasických stylů.
Napsal Jiří Tláskal SMRT ODPOLEDNE Kniha “Smrt odpoledne” se zrodila z Hemingwayova vášnivého zaujetí pro býčí zápasy, jež se snaží zasvěceně a zároveň poutavě přiblížit ze všech úhlů, do nejmenších podrobností včetně jejich zákulisí i samotného boje s býky, líčeného jako dramatický rituál, jehož aktéři se na každém kroku vystavují nebezpečí smrti. Od roku 1932 do dneška se patrně neobjevilo zasvěcenější a zároveň poutavější svědectví. . . . . . Pokud jde o etiku, vím zatím jenom to, že etické je všechno, po čem má člověk dobrý pocit a neetické to, po čem má pocit špatný a že býčí zápasy, posuzované těmito měřítky, jež samozřejmě neobhajuju, jsou pro mě záležitost skrznaskrz etická, poněvadž při nich mám pocit velmi dobrý pocit, že poznávám co je život a co smrt, co smrtelnost a nesmrtelnost, a je mi po nich sice strašně smutno, ale krásně… . . . . . Potěšení z býčích zápasů vzrůstá jako při každém umění s poznáváním tohoto umění, ale pokud přijde člověk na zápas bez předsudků a bude cítit jenom to, co skutečně cítí, a nikoli to, co by podle svého názoru cítit měl, pozná už hned napoprvé, zda v nich najde zálibu či ne. . . . . . Býčí zápasy nejsou sport v anglosaském slova smyslu, to znamená, že to není rovnocenné utkání ani snaha o rovnocenné utkání mezi býkem a člověkem. Daleko spíš je to tragédie: tragédie o smrti býka, v níž účinkují tu líp tu hůř dotyčný býk a člověk a v níž na člověka číhá nebezpečí, ale na zvíře jistá smrt. . . . . . Aby matador býka ovládl, k tomu potřebuje znalosti a vědecký přístup. Krása podívané se řídí dávkou půvabu, s jakým to dělá. Síla není matadorovi takřka k ničemu, leda v okamžiku, kdy býka zabíjí. Kdysi se někdo zeptal Rafaela Gómeze jaká dělá tělesná cvičení, aby si uchoval sílu k zápasení s býky.
“Sílu?” odpověděl Gallo. “Nač by mi byla síla, člověče? Dyť ten bejk váží půl tuny. To mám dělat cviky, abych byl silnej jako von? Silnej ať si je bejk.” . . . . . Kdyby se býkům dovolovalo sbírat znalosti jako zápasníkům a kdyby se býci, kteří nejsou zabiti během těch stanovených patnácti minut v aréně, po corridě neporáželi v ohradách, ale směli zápasit znovu, zabili by všechny torery, pokud by proti nim matadoři bojovali podle pravidel. Býčí zápasy jsou založené na tom, že se tu divoké zvíře střetává poprvé s pěším člověkem. . . . . . Rozdíl mezi býkem pěstovaným pro corridu a býkem domácím je asi jako rozdíl mezi vlkem a psem. Domácí býk může mít zlou povahu a být zlomyslný, stejně jako pes může být záludný a nebezpečný, ale nikdy nebude tak rychlý, nikdy nebude mít ty šlachy a svaly a tu zvláštní stavbu těla arénního býka, stejně jako pes nebude mít šlachy vlka ani jeho úskočnost, ani ty široké čelisti. . . . . . Je to podivný pocit mít proti sobě zvíře, jež se blíží s úmyslem vás zabít, vidět jeho otevřené oči, které se na vás dívají, a pozorovat, jak skloněný roh, jímž vás má v úmyslu zabít, je čím dál blíž. Je to vzrušení tak silné, že se vždycky najdou muži, kteří jsou ochotni při capeas zápasit, aby se mohli pyšnit tím, že to zažili, a pro tu radost, že si zkusili nějaký ten torerský manévr s opravdickým býkem, i když jejich radost v onom okamžiku nemusela být zrovna velká. . . . . . Statečný býk je ten, který bez váhání a v takřka téže části arény zaútočí čtyřikrát za sebou na pikadory a který nevšímaje si potrestání, jehož se mu dostává, útočí s ocelí v těle znova a znova, dokud nepovalí jezdce i koně. Statečnost býka se dá měřit a hodnotit jedině podle toho, jak se býk staví ke kopí, a je úhelným kamenem španělských býčích zápasů. Statečnost vpravdě statečného býka je něco nadzemského, něco neuvěřitelného.
Úryvky z knihy Ernesta Hemingwaye “Smrt odpoledne”
