Překvapilo mě, že se chtěl sejít už po deváté hodině. Čekal bych, že muž, který rozhodně nechodí „spát se slepicemi”, nebude po ránu tak čerstvý. Přišel jsem o dvacet minut později. „Nevadí mi to, protože jsem doma. Ale kdybych kvůli vám čekal jinde, už bych odešel,” řekl a podíval se na němou televizní obrazovku, kde ze záznamu probíhal tenisový turnaj. Usadili jsme se v bytě, který dříve obýval idol dámských srdcí Oldřich Nový.
Bartoška též nenechává ženy lhostejnými, ale oproti Novému tu žije se svou ženou archeoložkou, dcerou, synem a jezevčíkem. Vyprávěl jsem mu, jak Miloš Forman poklusem spěchal na jeden rozhovor s českým novinářem, a pak se omlouval za dvě minuty, o které se opozdil. Když ho zneklidněný novinář uklidňoval: „Mistře, to je v pořádku,” dočkal se odpovědi: „Přesnost! O tom to je.”
Jiří Bartoška se pousmál: „Já to mám po dědovi Skalickém, který chodil na nádraží o čtvrt hodiny dřív. U sebe bych to nebral jako svou dobrou vlastnost, má to v sobě geneticky zakódováno. Chodím všude dřív,” řekl a podíval se z okna. Mohl mít důvod. Často mu jeho japonský vůz z „české radosti” někdo poškrábe.
Pane Bartoško, vy jste teď na vrcholu. Uvědomujete si to? Co je to, uvědomovat si? Když jsem před devíti lety onemocněl, tak se ve mně cosi zlomilo. Měl jsem rok a půl přemýšlet o věcech, na které jinak čas nemám. Možná to nebylo nemocí, ale překročením čtyřicítky. Možná je to věk, kdy člověk začíná některé věci přehodnocovat. Nemoc má v sobě možná jedno pozitivum. Nemocnému si díky dotyku se smrtí některé věci „zázračně” zjednodušují.
Setkal jste se s tím? Když mně tenkrát praskly vředy, tak jsem málem umřel: našli mě bez tlaku. Potom mi píchli železo, a proto že jsem alergik – což nikdo nemohl tušit -, čtyři hodiny mě dostávali z klinické smrti. Neocitl jsem se v žádném tunelu, neviděl ono světlo ani jsem neslyšel velebnou muziku, pouze jsem si uvědomil, jak je smrt rychlá a milosrdná. Nemluvím o gerontologii, kde lidé na smrt čekají; to musí být strašné, ale pokud smrt přijde, tak jak na mě – ochromily mně plíce a začal jsem se dusit -, dostavila se jenom panika. Krátká panika. Ale máte pravdu, že při tom přehodnocování života už nejde o jemný pilník, ale o hrubší řez, kdy si člověk ujasní, kam může. Jeho úvahy už nejsou rozptýlené.
Zakazuje vám vaše nemoc alkohol? Díky prasklým vředům jsem dostal asi devět krevních konzerv a infikovali mi žloutenku. Budiž mi ke cti, že jsem pak dva roky nepil. A mile mě překvapilo, že mi to nevadilo. Vadilo mi, že už jsem nevěděl, co mám ve společnosti pít. Říkal jsem si: „Tak kolu už jsem měl, dva džusy taky…” Nepříjemná byla též idiocie lidí, kteří věděli, že nesmím pít a nutili mi panáka s tvrzením, že je to lék. Tahle společnost asi není připravená na to, že někdo nepije. Všichni tady zřejmě chlastají a považují to za normální. Teď piju pivo. Ale fatální drogou jsou pro mě cigára.
A panáka si nedáte? Jo, taky, ale jsem pivař.
Zakázali vám to doktoři? Já k nim nechodím. (Smích.) Po té nemoci jsem byl v lázních s panem profesorem Masopustem a tento geniální biochemik mi řekl: „Pane Bartoško, záleží, jak se cítíte klinicky. Kdyby se udělaly testy celé populaci, zjistilo by se, že sedmnáct procent žije s nabouranými játry. Žijí normální život, protože o tom nevědí.”
Jak se cítíte klinicky? Já jsem po té nemoci nemohl ani dohrát představení. Nabouraná játra způsobují strašnou únavu. Tenkrát mě dávali do invalidního důchodu, ale raději jsem ji podepsal revers a šel jsem dělat. Dnes se cítím dobře.
Vy asi nejste typ, který by si v takových chvílích sahal na dno duše a propadal depresím? Víte, když jsem rok a půl nedělal, neměli jsme skoro žádné úspory – i když herec hrál, měl takovou navoněnou bídu – a někteří lidé se mi ozvali, jestli nepotřebuji peníze. Upozorňoval jsem je, že jim je možná nebudu moci vrátit a oni na to? „O to se nestarej!” Zajímavé poznání. Většinou se slavní lidé v krizi opouštějí. Takže to dno, jaké máte na mysli, jsem asi nepoznal. Pouze jsem se dostal do stadia, kdy už nemáte strach o sebe, ale o své bližní. Pokud vám říkám, že jste na vrcholu, není to tak jednoznačně lichotka. Po vrcholu pyramidy následuje pouze sestup.
Třeba se dostanete na náhorní plošinu, co vy víte. (Smích.) Nejsou jenom takovéto vrcholy. Jsou prvohory, druhohory a ty mají své vrcholy různě zaoblené.
Slyšel jsem, že ve filmu POSLEDNÍ PŘESUN máte životní roli. Také si to myslíte? Za životní roli považuji tu, kterou mám ve filmu MÁ JE POMSTA s Lordanem Zafranovičem. Možná to nedopadne nejlíp, protože když se člověk moc snaží, většinou to nevyjde. Ale pro mě to není zas tak podstatné: důležitý je proces vzniku. Chtěli jsme s Lordanem natočit výpověď člověka na konci století: jedinec s citovou absencí ovládaný médiem versus společnost. Byla by ale škoda, kdyby naše práce nedopadla dobře. Trvala skoro čtyři měsíce a byla dost problematická.
Slyšel jsem, že producentům kvůli tomu vstávaly vlasy na hlavě…? Tady jsou zvyklí šetřit materiálem. Neuvědomují si, že všude na světě je filmový pás nejlacinější položka. U nás bohužel nejdražší. Lordan točil čtyřicet sedm dnů (běžně se točí kolem dvaceti dnů, pozn. aut.), ale já bych to bral skoro jako za pozitivum filmu: nechtěl ho ošidit. Na té práci mě nejvíc fascinovala Lordanova spolupráce s herci: dá vám možnost se spolupodílet, ne film pouze odehrát. Točil jsem s Františkem Vláčilem a s Dušanem Hanákem, ale Zafranovič mě nejvíc konvenoval.
Zajímavé je, že například Ivana Chýlková, která v tomto filmu s vámi hraje, byla ze spolupráce s režisérem trošku posmutnělá. Oni se asi nesešli. Ivana potřebuje obrovskou volnost a Lordan je režisér, který má dost jasnou představu: Jeho mantinely jsou úzké, ale když je pochopíte, dá vám v nich svobodu. Ivana možná potřebuje absolutní svobodu.
Téma jednotlivec versus společnost je zvláště v konci tohoto tisíciletí vyhrocené… Tomu bylo vždycky. Mluvím o tom z toho důvodu, že to provází citovou vyprahlost, okoralost v lidských vztazích a možná že právě tohle může být i váš případ. Myslím, že není. Mám dobré zázemí, mám malého syna a každé nové dítě do rodiny je vlastní renesance: člověk si vzpomíná na básničky, na pohádky. Ale když si vezmete…(pohled na obrazovku) Vidíte ji! Čekám teď na Grafovou. Bude hrát s Novotnou, ale ona ji určitě porazí… Když se díváte na Novu, tak to je obraz doby. Lze říct, že Nova je špatná, ale ta společnost si to vyžaduje, takže se spoluúčastí to není nejlepší. I divadlo se dělá zespoda. Mnichovské divadlo je špatné, protože tam žijí bohatí lidé a ti chtějí divadlo k obrazu svému. V Berlíně nebo v Hamburku je divadlo dobré, protože tam žije zajímavější a barevnější sociální skupina.
Tuhle otázku jsem vám položil, protože jste na mě při různých recepcích působil znuděně až arogantně… Lidé si o mně myslí, že jsem arogantní, ale já si tím vytvářím pouze slupku, aby se ke mně nedostali.
Pamatuji se, jak jste na jednu slavnostní premiéru přišel s košilí přes kalhoty a na ní jste měl sako. Říkal jsem si: takhle vyjadřuje svůj postoj k lidem kolem kumštu. Je to jinak. Tím, jak piju pivo, roste mi břicho a volná košile ho zakryje. To je taky kumšt se dobře oblékat. (Smích.) Ne, mně nechybí citová vyprahlost, mně teď chybí divadlo. Jsem ve věku, kdy jsem líný dělat divadlo, které mě neoslovuje. Divadlo člověka strašně limituje, a proto se už i u nás rozdělují herci na filmové a divadelní. Dříve jsme všichni stíhali všechno. Proto byly tak dobré dabingy, kterých se účastnili špičkoví divadelní herci. Dnes už v dabingu češtinu rolují a mluví jakousi českou angličtinou. Je to hrůza. Vím, že by mě stálé angažmá limitovalo, ale zároveň mi divadlo chybí.
Proč jste se rozešel s Karlem Heřmánkem? Nevyhovoval mi jeho model. Je to škoda, i když taková divadla, jako bylo Divadlo Na provázku, které jsme zakládali s Heřmánkem, Jurou Pecou a Gábinou Wilhelmovou – až později přišel Bolek Polívka s Dášou Bláhovou – mají trvat tak pět šest let. Když to pak trvalo čtyřiadvacet let, poetika se vytrácela. Divadlo Na Zábradlí nebylo sice tak vyhraněné, ale jednou skončit muselo. Za výjimečnost divadel se platí jepičím životem.
Nepoznamenala váš vztah s Karlem Heřmánkem změna doby? Je pravdou, že se o našem divadlu mluvilo jako o divadlu party. A to jsem ztratil. Je to zvláštní, že tím, že nejsme svázáni jevištěm, nemáme čas se sejít. Nevím, jestli je to dobou.
Mrzí vás to? Mrzí mě to. Bylo to opravdu nádherné období. Tím, že jsme byli malé divadlo, nezažil jsem divadelní intriky. Na velké scéně je v každé šatně devět Hamletů. Každý máme pocit, že on by byl ten ideální, ale přitom mnoho z nich si ve velkých rolích ani nevrzne. Musí to být pro ně hrůza: čas hoří a oni jenom odškrtávají tituly, které si kvůli svému fyzičnu už nikdy nezahrají. Na Zábradlí jsme všichni věděli: teď mám malou roli, příště bude větší.
Jste cynik? Cynik jsem, nikoliv arogantní. Helejte, když už jste takovou dobu v téhle branži, snadno se cynikem stanete. Tady nikdy nebyl hvězdný systém, ale oni z vás přesto hvězdu udělali. Ale nedali vám podmínky, abyste jako hvězda žil. Bydlel jsem na Jižním Městě a do práce jsem jezdil metrem. Lidi vás oslovovali, někdo příjemně, někdo nepříjemně, a pokud nemáte na to, abyste si postavil barák se čtyřmetrovými zdmi, za nimiž by se na zahradě proháněli čtyři vlčáci, musíte si vytvořit svět sám pro sebe.
Možná si svou aroganci jenom zdůvodňujete? Je to možné. Mohl byste o sobě říct, že máte rád lidi? Mám rád lidi. Dokonce dokážu vycházet s lidmi všech sociálních struktur. Byl bych raději, kdybych mohl s nimi jednat anonymně: mám profláknutý ksicht.
Říkáte, že máte svou slupku. Jste opravdu tak zranitelný? Máte pocit, že člověk v mém postavení není zranitelný?… Vždyť je to šílené. Trávíte se synem dovolenou u moře a lidé po vás chtějí, abyste se s nimi fotil. Pak se stane, že toho padesátého odbudete a oni té své skupině žalují, že jsem namyšlený frajer.
Vaši kolegové si v tomto smyslu na vás nestěžují? Možná ti, kteří se mnou nekonvenují. Ale co to je kolega? To je taky člověk.
Pokud vím, jste nejlépe placeným českým hercem… Nevím. Doufám, že se stane pravidlem, že se nikdo nebude zajímat, kolik kdo vydělává. Dokonce se teď dává do smluv bod, že produkce pomlčí, kolik vám dává a zároveň vy pomlčíte, kolik jste dostal. Už nejsou tabulky, kdy každý dostával stejně, dnes dochází k velké diferenciaci. Peníze mě teď dělají svobodným. Na jednom bijáku mohu vydělat tolik, že nejsem hnaný tím, abych honil další kšeft. Mně se líbilo, když jsem si přečetl, že se Trigtignant Jean-Luis cítil svými rolemi unavený a na dva roky odjel do Afriky. Teď jsem natočil sedm filmů, takže to chápu.
Odjel byste do Afriky? Odjel. V roce 1990 jsem byl chvíli v Jihoafrické republice a ta země se mi zdála být nádherná. Ale teď bych se spokojil i s týdnem obyčejné dovolené. Bohužel, musím připravovat karlovarský festival. A mrzí mě, že jsem musel odříct projekt Jardy Brabce KUŘE MELANCHOLIK, na nějž konečně sehnal peníze… (pohled na obrazovku) Ta Sabatiniová v druhým setu pět jedna vyhrávala – já jsem fanatik, včera jsem do noci sledoval – pak v tiebreaku prohrála sedm šest! Pak pět jedna vedla a zase prohrála sedm šest!!!
Hrajete ještě tenis? Už jsem ho půl roku nehrál. Nemám čas. Možná bych si ho našel, ale je blbý po tak dlouhé době…
Cítil byste se trapně, protože jste z formy? To ne, ale nerad kazím hru. Už jsem líný běhat. Mám vzácný dar: nevadí mi prohrávat. Někdo háže nebo rozbíjí rakety. Třeba Vladimír Dlouhý.
Když jste hrál s Václavem Klausem, kdo vyhrával? On. Protože dělal závodně basket: má to sportovní nasazení posledního fiftýnu. Já ho nemám.
Patří premiér mezi ty, které mrzí nepodařené míče? Strašně. Tenis je pro mne jeden z nejideálněji vymyšlených sportů. Dokonalá hra v počítání a náročná na psychiku. Ve Wimbledonu Novotná s Grafovou prohrála, protože se bála vyhrát. Já se nebojím vyhrávat, ale nevyhrávám. (Smích.)
Co vám nejvíc vadí na českých scénářích? U všech českých scénářů chybí dramaturgie. Postrádám u nich složku, kde bych si přečetl životopis postav, jejich sociální zázemí. Takhle se ocitám někde uprostřed postavy. V POSLEDNÍM PŘESUNU jsou lidé „zvířata”. Žijí v jeskyních, objevují se tam i lidojedi a najednou je tam scéna s třináctiletou holkou a ani náznakem se neobjeví moment, že by chtěli i její tělo. Říkám režisérovi: „Probůh, ať se aspoň jeden z nich po ní kouká a druhý řekne: ,Jestli na ni sáhneš, tak tě zabiju´.” Prostě špetku napětí i morálky, která v nich zůstala. Ne, my jsme na ni všichni hodní, já jí vyprávím pohádku, vytahuji si cigáro, ale pak si uvědomím, že bych neměl… Říkám mu: „Jdi někam, lidi už dávno tohle v sobě ztratili.”
Sledujete u sebe tu dávku cynismu? Já sleduju jenom tu postavu. Vy jste jí chtěl polidštit? Jo, polidštit. Když jsem četl scénář filmu (scénář i režie Kryštof Hanzlík), říkal jsem si, že tam je – možná pro vás zajímavě – spojeno básnictví s cynismem… No právě, že to je přesně tak, jak říkáte. Já jsem hrál v Sanitce atraktivní roli doktora, který umírá. Pak jsem se ocitl ve stejné situaci a zjistil jsem, že smrt je mnohem prozaičtější: bez gest. Televize je manipulace s lidmi a vlastně trochu podvod, protože lidé si představovali, že i oni takhle „nádherně” umřou.
V nadaci Karlovy Vary se musíte setkávat s lidmi, se kterými byste se asi nestýkal. Asi vám někteří „lezou dozadku”…? Spíše já lezu jim. (Bez smíchu.) Tušit, co to obnáší, nikdy bych to nedělal. Připadám si jako Quijot, který si dal holičskou misku na hlavu (jde o čestnou neplacenou funkci, pozn. . aut.). Protože nejsem právně ani ekonomicky vzdělaný, tak loni došlo ke zbytečným věcem. Je to alespoň poučení pro letošní ročník.
Dotýká se vás osobně aktivita nadace Zlatý Golem? Bohužel jsme s panem Moskalykem, který 29. ročník spoluvytvářel, pozvali celý svět na třicátý ročník do KarlovýchVarů… Ale všechno zlé je pro něco dobré. Tento spor nám naopak pomohl získat sponzory daleko snadněji.
Proč? Píše se o tom a bude se o tom psát.
Mohl byste jednoduše říct, co stojí za motivací pražského festivalu Zlatý Golem? Kontrola z ministerstva kultury, která posuzovala hospodaření v minulém ročníku v Karlových Varech, pojmenovala tuto hrůzu velice slušně. Třicet procent rozpočtu bylo prohospodařeno. A lidé, kterým jsme neprodloužili smlouvu, si možná řekli, proč bychom je nezkusili prohospodařit na jiném festivalu. V tom vidím jeden z důvodů založení Zlatého Golemu. Tvrdí, že mají peníze a snoubí se tam ambice s uraženou ješitností. Je to, jako když běžíte štafetu, někdo vprostřed trati vám vytrhne kolík a řekne: „My to doběhneme za vás.”
Co když se oba festivaly plus minus povedou? Ta ostuda, kterou jsme si udělali, bude pokračovat dál. Ideální by bylo, kdyby jeden z festivalů skončil fiaskem.
Jak se vám zamlouval postoj ministerstva kultury? Žasnu nad ním. Ministerstvo je jedním ze zřizovatelů nadace Filmový festival Karlovy Vary, a přesto nebylo schopno vysvětlit Golemu: „Ano, přátelé, dělejte si festival, ale mezinárodní festival s tradicí třiceti let je tady jenom jeden.” Oni byli schopni pouze iniciovat schůzky mezi nadacemi.
Čím si to vysvětlujete? Bohužel nevím! Ale je to trošku málo: očekával bych od pana Tigrida zásadní stanovisko.
Zarážející je, že mluvíte o člověku, jehož kulturní činnost se rozvíjela ve Francii, tedy ve státě, který na kulturu přispívá tak, jako žádný jiný? Možná právě absence třiceti let, kdy pan Tigrid žil ve Francii, mu brání pochopit tradici karlovarského festivalu.
Pokud se váš festival povede, budete ho i nadále zaštiťovat? V dané situaci opravdu nevím. Vím, že mi to odebírá spoustu času a že bych měl nějakou satisfakci…? V dané chvíli jsem naštvaný, protože příští rok může dojít k precedensu a vznikne třeba festival Pražské předjaří. A řekne se: to je podnikatelský záměr… (pohled na obrazovku) Hele, Novotná vede jedna nula. Ta Grafová má hrozný frňák, ale má nádherné nohy. Ale Novotná dělá už dvojchyby, to je v…
Když jste byl vážně nemocný, možná jste si i řekl: je to už v… S těmito úvahami se vynořuje téma víry… Já jsem fatálně založený. Nevím, co je pro mě Bůh. Vy jste se ptal, jestli mám rád lidi… Já skutečně věřím v člověka. To je asi Bůh. Jsem pokřtěn a děti jsem pokřtil.
Proč? No protože, probůh, to je rituál. Dítě je pak něčím limitováno. I svatbu jsem měl v kostele. Člověk si může vysvětlit, proč se nenechat pokřtít, má to svou logiku, ale ona vás v určitém stadiu zrazuje. Myslím, že je dobré být něčím svazován., být něčemu zodpovědný. Každou zemi, město, obec poznáváte podle hřbitovů a hospod. Miluji hřbitovy. Ne že bych byl dekadentní, ale hřbitovy povídají o té které lokalitě nejvíc. Pelhřimov je nezaměnitelný třeba s Ústím nad Labem. Do Ústí jezdili lidé na nábor a nemají tu pochované své dědy a pradědy a podle toho mají i ke svému městu vztah. Víte, já Boha v člověku vidím pouze v jeho útlém dětství… Zrovna včera jsem vykládal v této souvislosti historku o jednom prezidentovi Spojených států, kterému zemřel tajemník. Jeho známý k němu poslal muže, o němž byl přesvědčen, že by tajemníkem mohl být. Prezident ho půl hodiny poslouchal, muž odešel a když se známý prezidenta zeptal, jak se mu líbí, prezident mu odpověděl: „Mně se na tom jeho obličeji něco nezdá.” A známý: „Ale za obličej přece nikdo nemůže.” A prezident? „Do třiatřiceti ne, a po třiatřiceti ano.” Vybavte si obličeje našich bývalých funkcionářů. Dušan Hanák natočil krásný dokument OBRAZY STARÉHO SVĚTA o starých lidech. Tam je ten Bůh, jak nikde. A jsou to staří lidé a ne děcka. Staří lidé se podobají dětem. Jistě, protože se ten kruh uzavírá. Nedávno jsem se díval na pořad „Ta našepovaha česká”, kde skupina turistů jela do Benátek. Jednoho člověka tam ranila mrtvice. A oni si odhlasovali, že chtějí vidět Benátky. S tímto umírajícím člověkem tam dojeli, sedm hodin chodili po Benátkách – nezavolali doktora, protože nebyli pojištěni -, vrátili se a tento člověk je dnes nemohoucí. Do dnešního dne se mu nikdo neomluvil. Reportér chodil po těch spolucestujících a nikdo z nich nepochopil, co vlastně udělali. Jediná ženská řekla: „Chovali se jako hovada.” V jejich tvářích vidíte, co jsou za lidi.
Díváte se někdy na svou tvář? Jenom když se holím. Když točím, podívám se, jaké mám oči a podle toho si do nich dám sanorin nebo nedám.
Inspirují vás děti? Herectví je odkrývání archetypů, které máte v břiše a podvědomě je odkrýváte. Herectví čerpá z dětství, ale ne vědomě. Čerpáte z břicha a hlava tomu dává tvar. Měl jsem na mysli dětskou spontaneitu, čistotu v myšlení. Člověk stárne a je stále „špinavější”… Lennon řekl: „Nevěř nikomu, komu je přes třicet.” Nevím, jestli je to hranice dětství, já jsem stále postpubertální.
Kolik je vám vlastně let? Osmačtyřicet let. Dokonce dnes. Takže vám blahopřeji. To je den, kdy má člověk list z kalendáře vytrhnout a hodit ho do uhláku. To už se neoslavuje.
Vy neslavíte své narozeniny? Ale oslavuju. Večer jdeme na kuželky do hotelu Forum. Sejde se nás tam asi patnáct. Tam si dáme pivo, mají utopence, škvarky… A proto že ženě Adélce bude špatně, půjdeme zítra s dětmi na oběd.
Cítím z vás, že máte šťastné manželství. Velice šťastné. Všude říkám, že Adélu jsem vyhrál ve sportce.
To u herců není běžné? Na mé svatbě byli s manželkami Bolek Polívka, Karel Heřmánek, Zdeněk Dušek. Nikdo z nich už není po kupě.
Často se hovoří o invazi barbarských amerických filmů do lůna kulturní Evropy. Ponechme to, ale řekněte mi, co si myslít o Američanech, o jejich přímočarosti. Oni mají oproti nám obrovskou bezprostřednost. Tvrdí se, že jejich střední školy nestojí za nic. Možná ano, ale ty děti se nestydí. Učitel navodí problém a ony se o něm nebojí mluvit. Říkají třeba bláboly, ale mluví. Já jsem mockrát dělal besedy pro střední školy, kde byl plný sál, ale oni se styděli zeptat. A učitelka řekne: „Tak Nováková, zeptej se!” Nováková vstane a s mrtvýma očima jako zfetovaná se zeptá na napovězenou otázku. Mají v sobě zakódovaný mindrák, že se jim bude někdo smát a nebo jsou zvyklí jednat jenom podle návodu. Evropany limituje jejich historie, v níž je mnoho balastu… Tradice nám svazuje nohy. Angličani jsou nešťastní z toho, že Shakespeara musejí hrát tak, jak to napsal. Ti, co ho překládají, si s ním nakládají podle svého… (pohled na obrazovku) Helejte, už je to čtyři dva. To je v háji. To jsem věděl. Teď je Grafová na podání, takže pokud ho neprolomí… Aut! Dobrý.
Jste hravý? Co je definice hravostí? Hravý člověk je třeba Bolek Polívka. Tak to už je disciplína. To je ten nejčistší extrakt hravosti. Ale zkuste ho ze své hravosti nakopnout do zadku. Zabije vás. Definuje své klaunství jako inklinaci k animálnosti mláděte… Takhle hravý nejsem. (Smích.)
Řekl jste mi, že nosíte košili přes kalhoty kvůli břichu a přesto jste své tělo ve VÁŠNIVÉM BOZKU tak nemilosrdně vystavil kameře. Naštěstí jsem to neviděl. Já sedmdesát procent svých filmů nevidím: přijde mi to jako sebetrýzeň. Jinak bych další filmy ani nemohl točit. V tom filmu to byl problém kameramana: měl si uvědomit, že už prince nehraju, že jsem ve stáji králů a starších pánů. Já se domníval, že to nějak šikovně střihne. Ale vždyť je to jedno. Jenom špatný herec nevydrží dvě hodiny ostudy.
Chtěl byste někdy režírovat film? Každý herec chce v té hierarchii postoupit. Najednou vás ta vaše profese začne urážet.
Uráží i vás? Někdy ano… (pohled na obrazovku). Kolik ta káča hraje?… Hele, tři dva! Kdyby ještě chytla svoje podání…
