Je to tady, máme vlastní přehlídku novinářské fotografie. Soutěž obeslalo 229 fotografů, 13členná porota vyhodnotila ve třech kolech celkem dva a půl tisíce snímků v osmi tematických okruzích. Ačkoli jsme všichni doufali, že té krve a násilí bude v porovnání se starší a proslulejší sestrou – světovou World Press Photo – méně, názvy ocen ěných prací v nejprestižnějších kategori ích (Aktualita, Každodenní život, Reportáž) vyvracejí představy o české holubiččí povaze: Čečensko 1995, Živí a mrtvý, Hrobníci kopou hroby do zásoby · · · Naprostá většina snímků si ovšem nekladla za cíl těžit z brutality a na výstavě, která proběhne od 24. 11. do 10. 12. v ambitu Františkánského kláštera na Jungmannově náměstí v Praze, to jistě bude znát. Daniela Mrázková (šéfredaktorka FOTOGRAFIE, členka poroty a motor celé akce) k tomu říká: Hodně silná byla kategorie „Lidé, o nichž se mluví. Ve srovnání s World Press Photo naši fotografové – ať fotí jakkoli významnou osobnost – kousíček té ironie nebo nadnesenosti v přístupu vždycky do obrázku dostanou. Když premiér, tak na velbloudu. Když už, tak to vždycky trochu shodíme. Ale hezky, docela úsměvně, s pochopením. To si myslím, že dělí kategorii osobnosti silnou. V čem je naše soutěž jiná než World Press Photo? Především v tom, kdo soutěž obeslal. World Press Photo spíše obesílají tiskov é agentury a redakce za fotografy, aniž by o tom ten který mnohdy věděl. Naši soutěž obeslal téměž každý sám za sebe. Zřejmě to znamená, že to bude prestižní záležitost a bude odrážet život v uplynulém období. To tu chybělo. Co by se v příštím roce mělo na sout ěži změnit? Řekla bych, že by bylo dobré, kdyby alespoň z poloviny byla mezinárodní porota. Cizí oči vidí trošku jinak. Letošní dva zahraniční porotci do toho přinášeli jiskření. Hlavní cenu Czech Press Photo ´95 získal Jan Šibík (Reflex) za snímek Rwandský uprchlík z kategorie tradi čně nejsledovanější: Reportáž – sé- rie. Navzdory tomu nejvíce překvapila kategorie „Lidé, o nichž se mluví. Z této kategorie také pochází snímek Jiřího Turka (MF Dnes) „Jan Saudek. Jak jste dělal Saudka? Saudek vznikl pro řadu rozhovorů v našem magazínu. Vždycky se snažím, aby fotografie vystihovaly atmosféru rozhovoru, protože většinou vidím nejd řív text. A u tohoto rozhovoru jsem vě- děl, že je o stáří. A protože Saudek se poslední léta prezentuje jako velkej chlap, fyzickej chlap – dělá stojky na jedn ý ruce, ukazuje se nahej – tak jsem si řekl, že když o stáří, tak stařík s hůlčičkou, v podlíkačkách, s bačkorama Fakt je, že prvních deset vteřin váhal, nejdřív se zarazil. Ale je to profík, takže ví, že od toho jsem tam já, abych si určil, jak má on vypadat. A ten výraz? Dyť von se mockrát vidí, vždyť se fotografuje třicet nebo čtyřicet let, tak zná sám sebe. U prominentních lidí je ale dost probl ém, aby se vám věnovali, ne? Už dost lidí pochopilo, že když fotografov ání dají čas někde ve dveřích, může to být horší. Že i tomu se musí věnovat. Jinak, to focení začíná být pří- jemný po hodině, po dvou Obecně chvilku trvá, než najdeme mezi sebou nějakou společnou řeč. A Spielberg? To je reportážní věc, něco jiného než Saudek. Je to vychytávka okamžiku. Byl to takovej velkej moment, že on konečně po těch letech dostal Oscara. Jinak šlo o pózování pro fotografy. Všichni fotografové mají vlastně stejnou šanci, protože fotografují všichni ve stejnou dobu a ze stejného místa. Je to tak profesion álně zorganizované, že kdo dostane akreditaci, není na tom o nic hůř, než ostatní. A špatně na tom není nikdo. · · · Turkův portrét Jana Saudka získal zvláštní uznání časopisu FOTOGRAFIE- MAGAZÍN, cenu (NplusN)2 = NOVINÁŘSKÝ NOS ´95 udělovanou za reportérskou pohotovost a vynal ézavost. Stejnou cenu získala série fotografa Františka Ortmanna (Ring) „Přepadení arabského podnikatele v Rytířské ulici l.ll.l994: Jak tyhle fotky vzniknou? Naprostou náhodou. Vystupoval jsem z auta, foťák přes rameno. Slyším nějaký hluk, oto- čím se, a vidím, že tam nějaký maníci začali mlátit jinýho chlapíka. Vzhledem k tomu, že jsem se do takový situace nedostal poprvé a že jsem věděl, že mám jenom posledních osm oken ve foťáku, tak jsem fotil celkem s rozmyslem. Nebyl čas prohazovat objektivy, takže jsem musel jít docela blízko. Stálo spousta lidí okolo a že by někdo pomáhal, to v Praze už nějak nefunguje. Potom si mě všimli. Jestli jsem se bál? Ne Potom Dlouho jsem uvažoval, jestli ty fotky vůbec pustím, nebo ne. · · · František Ortmann je fotograf, kter ý je k vidění všude, kde se něco děje. Karol Kállay je fotograf, který si za dlouhá léta vybudoval věhlas trochu jiným způsobem. V soutěži Czech Press Photo žádnou z cen nezískal. Jeho lehké, stylově vybroušené a pohodov é snímky z australských národn ích parků by si každý bez váhání pověsil do obývacího pokoje, nicmé- ně porotu nezaujaly. Ne tak mně. Jak ten cyklus vznikl? Naše agentura Bildberg nás poslala do Austrálie a já měl za úkol zpracovat téma národní parky Mildura a Menendel Lakes ve státě Nový Jižní Wales (New South Wales). Byl jsem tam l4 dnů. Je to hrozně krásn á příroda a byla to pohoda. A doufám, že je to z těch forek znát. Vy jste ale jeden z fotografů, kteří už soutěžemoc neobesílají. Co vám na soutěžích vadí? Jedna jediná věc: Že pokaždé musí být první cena nějaká mrtvola nebo něco ohavného. Já to nemám rád. To náhodou uděláte „velikou fotku, jak někdo někomu střílí do hlavy, proto že jste u toho! Ale já si myslím, že v takové situaci je nutné ještě říct – prosím vás, nestřílejte! Jestli se to vůbec dá …Napsal JAN ŠKVÁRA
Category:
1995 / 11
