Indiáni Aymarové (dnes asi dva milióny lidí) tvoří houževnatý vysokohorsk ý národ, který si i přes dlouhá období nadvlády Kečuů (Říše Inků) a později španělských konkvistadorů, uchoval do dnešních dnů svůj jazyk a pod maskou zdánlivé uzavřenosti zřejmě i řadu zvyků a rituálů z dávných časů. Jedním z rituálů dávných obyvatel potosijského krále byl zvyk uctívat jakési božstvo v místě dnes zvaném Ďáblova strouha. Zvyk se uchoval přes inckou éru až do příchodu Španělů.
LOS CHUTILLOS
Když v průběhu 16. století Španělé kraj kolonizovali a zjistili, že Indiáni nosí oběti k Ďáblově strouze, počali vymýšlet a šířit sérii pověstí a fám. Indiánskému božstvu přiřkli ďábelský původ a ve své poslední pověsti nechali roku 1589 svatého Bartoloměje zhoubného ďábla z údolí vyhnat. A aby domorodce o vítězství přesvědčili, nechali jezuité od té doby Indiány každoročně slavit vyhnání ďábla. Během let vznikaly nové rituály, které měly bránit ďáblovu návratu a které vznikaly v hlavách těch samých Indiánů, kteří tu předtím prováděli své obřady… Stejně mlhav ý jako původ fiesty zůstává i původ názvu, který se v době jejího konání skloňuje ve všech pádech. Jedna verze prostě tvrdí, že se jedná o staré aymarské slovo pro malé dítě (jež představovalo božstvo uctívané v Ďáblově strouze), jiná uvádí jeho původ ve fúzi kečuánského „ch_utir“ (uloupený, protože San Bartolomé zemřel oloupený) a aymarsk ého „kusillo“ (označují božstvo vyznávané Aymary v Ďáblově strouze). Bez ohledu na to se každoročně koná v Potosí festival „Los Chutillos „, festival, jehož dnešní podoba skrývá stopy tří kultur: zá- klad tvoří tradice dávných Aymarů, je přiživený kečuánskou (inckou) kulturou a probíhá v rámci katolického svátku. Dnes je fiesta „Los Chutillos“ jednou z největších v zemi. Sjíždějí se sem lidé z celé Bolívie a společně se bezstarostně baví několik dní.
BOLIVIJSKÁ DECHOVKA
V centru města mě vítá halasný zvuk bolivijské dechovky a davy lidí. Ulice jsou zcela zaplněny, chodníky jsou zastřeny tribunami nejrůznějšího provedení, od seriózních několikapatrových konstrukcí až po dvě prkna přes prázdné barely. Zbylá místa plní na zemi sedící prodavači nápojů a jídla všeho druhu: sladkostmi, praženou kukuřicí a banány počínaje a pečenými kuřaty konče. Jinde se prodávají magické předměty: semínka trav, mušličky, oblázky, vysušené plody ovcí a lam a jiné pomůcky na vyhnání zlých duchů z těla či domu… Zvuk trumpet sílí, ulicí zaujatě podupává skupina postav v pestrých monstrózních maskách, pohybujících se v rytmu pozvolna vpřed. Je následována „bandou“ – lidovou dechovkou. Její vřískavá produkce se nedá označit za falešnou, nýbrž za roztomilou. Dav jim uvolňuje cestu, ale hned za kapelou se ulice opět zaplňuje neuspořádaným procesím. Celá formace tanečníků mizí za rohem, odkud ještě dlouho doléhá zvuk trumpet. To už se z davu ozývají nové zvuky, zvuky „zampoň“ – panových fléten. Lidé se rozestupují, z davu se vynořuje další do rytmu zasněná skupina. Snědí bosí tanečníci mají všichni hnědá ponča a k pochodové- mu tanci si sami s plnou vážností pískají na „zamponi“ jednoduchou melodii. Za šera, mezi věkovitými stěnami starobylých domů, to působí úplně středověce. Ulicí procházejí nové a nové skupiny s postupujícím večerem stále rozjívenějších tanečníků za stále razantnějšího povzbuzování publika.
PLAZA DE ARMAS
Druhý den se ulice začaly zvolna plnit lidmi před jedenáctou, kdy od hřbitova na kraji města vyráží první skupina účinkujících. Ti pak v rytmu svých doprovodných kapel procházejí městem předem danou cestou, lemovanou diváky, tribunami, stánky i chodícími prodejci. Všechny skupiny míří do centra, kde před katedrálou na náměstí „Plaza de Armas“ končí svou produkci. Průvody se předhánějí jak zaujatým tancem tak různorodostí pestrých obleků, převleků či masek. Ani horské slunce, nadmořská výška nebo někdy těžké monstrózní obleky nemají vliv na energičnost rozjívených Bolívijců. Střídají se lidé z různých částí země – tajemné převleky obyvatel Altiplána, zahalených do plášťů visí- cích z nepřirozeně vyztužených ramen, pověstné (sádrové, několik kilogram ů těžké) masky ďábla z Orura, nohaté tanečnice v krátkých sukních, bílých halenkách a slunečnicích v ruce, parodující španělskou módu, děvčata v křiklavě vyšívaných blůzách, s píšťalkami a bičíky, prostě odění Indiáni v hnědých pončech z chudších oblastí, nebo naopak opět pestře odění obyvatel é z nižších poloh Bolívie. Ti poutají pozornost především dlouhými barevnými brky na hlavách. Tanečníci se v ulicích vydrželi neúnavně střídat po celý den až do pozdních nočních hodin, kdy se zábava stává ještě divočejší spolu se stoupající hustotou alkoholických výparů ve vzduchu… Z přítmí to lidské hemžení tiše sledují zdiva starých, honosných staveb z dob největší slávy kolonie. A zpovzdálí tomu přihlíží pravidelný obrys hory „Cerro Rico“, již město vděčí za svou slavnou historii.
