Ďábelské stříbro

Říká se, že ze stříbra, které v dolech v Potosí uprostřed bolivijského Altiplana vytěžili Španělé, by se dal odtamtud postavit most až do Madridu, přes celý Atlantský oceán! Cerro Rico neboli Bohatá hora se vypíná do výšky 4824 metrů a po čtyři století kolonizace krmila nenasytné kapsy španělských conquistadorů.  Odhaduje se, že Španělé z Bolívie vyvezli sedmdesát tisíc tun stříbra. Další statistika je mrazivější: při dolování zemřelo osm milionů otroků! Osm milionů zmařených životů jen kvůli chamtivosti! kanárek náhle zemřel, byl nejvyšší čas opustit důl. Než se začaly používat ochranné helmy (před dvaceti pěti lety), nosili horníci kloboučky s anténkami, které je varovaly, když byl strop příliš blízko. Nejdražší helmy jsou ze skleněného vlákna a stojí 108 bolivian, většina horníků ale používá plastové za 25 bolivian. Všichni jsme si kromě dynamitu koupili zápalnou šňůru, pytlíček umělého hnojiva i láhev bublinkové limonády jako dárek pro horníky. Tím ale nákup nekončil. Horníci totiž mají největší radost ze sušených listů koky, pro kterou jsme museli na tržnici. Prodává se z obrovských pytlů a prodavači k ní nabízejí kamínky na lízání, které čistí zuby. Jeden středně velký pytel koky – kúra proti hladu, nadmořské výšce a fyzické únavě – stál jen pět bolivian. Ochutnali jsme všichni. Někdo jeden list, jiný hrstičku. Zato Juan si nacpal do úst celou hrst. Choval se v té chvíli stejně jako pak všichni horníci a pracovníci třídiček, které jsme viděli. Bolivijci si obvykle vloží pod patro pár listů koky, několik minut je žmoulají a pak žvýkají. Nakonec je vyplivnou a vezmou si nové. Horníci takoví troškaři nejsou a berou si rovnou celé hrsti. Nemají přece na titěrnosti čas… Na třídičce Než nás vzal Juan do dolů, odvedl nás nejprve k jedné třídičce. V okolí Cerro Rico jich je třicet dva. Dnes už se nedoluje stříbro nebo cín jako v minulém století, přesedlali tady na těžbu complejo, což znamená, že se vytěží všechna hornina a pak se roztřídí. Dělníci pracují ve dvanáctihodinových směnách, sedm dní v týdnu. Denně se vytěží ze země zhruba jedna tuna zeminy a kamení, ze kterých se odděluje stříbro, zinek, olovo a cín. Práce na třídičce není tak náročná jako v dole. Je ale mnohem nebezpečnější, protože při oddělování kovů se používá kyanid! Dělníci z třídiček se proto dožívají v průměru jen kolem čtyřiceti pěti let. Horníci, kterých pracuje v labyrintu důlních tunelů zhruba osm tisíc, žijí v průměru o pět let déle. Není to velký rozdíl, ale přece. Třídiči berou měsíčně osm set bolivian, horníci okolo šesti set, přičemž dostávají i zisk z těžby. Výklad o způsobu zpracování vytěžené horniny byl příliš náročný, abych ho celý pochopila. Uvnitř třídiček hučely předpotopní stroje s pásy bez ochranného krytu a v hlubokých kotlích se pěnily tekutiny zákeřných barev. Vše pokrývala mastná vrstva jedovatých chemikálií. Jen velmi opatrně jsme prošli okolo, a když jsme konečně vyšli na „čerstvý“ vzduch, ulevilo se mi. To jsem ještě nevěděla, co nás čeká uvnitř dolů! Potosí ve středověku Bohaté naleziště stříbra v Cerro Rico původně objevili Inkové, ale indián Diego Hualpa ho ukázal v roce 1544 Španělům. Ti už v dubnu následujícího roku založili na úpatí hory město a nazvali ho Villa Imperial de Carlos V. podle tehdejšího španělského krále. Zatímco Inkové při těžbě používali primitivní metody, Španělé přivezli svou nejnovější techniku. Navíc záhy vydává Georgius Agricola příručku De re Metallica, která popisuje báňské a metalurgické způsoby používané v pohoří Harz v Německu, a ta Španělům výborně posloužila – z Cerro Rico se stal největší podzemní důl na světě. Potosí bylo v době stříbrné horečky špinavým, zaprášeným městem s nepravidelnými ulicemi, které se ale zároveň mohlo pochlubit úžasnými kostely, nemocnicemi a některými impozantními stavbami, protože španělští kolonizátoři z těžby rychle bohatli. Město zaplavili extrovertní milionáři, kteří si za lehce nabyté bohatství kupovali šlechtické tituly. Na konci 16. století se v Potosí nacházelo čtrnáct radnic, třicet šest heren, desítky kostelů a působilo tu kolem osmi set profesionálních hráčů a sto dvacet prostitutek. Žilo zde téměř dvě stě tisíc obyvatel. Ale každá mince má svůj rub. Na druhé straně řeky a pod Cerro Rico žili v hrozných podmínkách zotročení indiáni. Španělé vybudovali nad městem umělá jezera, která zásobovala třídičky na stříbro vodou. Do vzdálenosti šesti kilometrů nerosl jediný strom a navíc se do Potosí muselo dovážet všechno – železo ze Španělska a Slovinska, ovoce z argentinského Tucumánu, čerstvé ryby z peruánského Cállaa a kukuřice z Limy. Všechno přivážely karavany lam. Obchody po americkém kontinentě i se zahraničím čile rostly. Mina Candelaria Důl Candelaria, do kterého nás zavedl Juan, existuje už tři sta padesát let. Spravovala ho kooperační společnost a pracovalo tu čtyřicet pět horníků. Vchod lemovaly dřevěné boudy s těžkými visacími zámky na dveřích, které slouží jako ubytovny nebo převlékárny. Z tmavého otvoru do dolu vycházely ven kolejnice. Samotný důl měl pět úrovní. První z nich se, stejně jako vchod, nacházela v nadmořské výšce 4325 metrů. Jakmile jsme vešli dovnitř, okamžitě jsem začala narážet helmou do nízkého stropu a boty mi klouzaly po kolejnicích. Sem tam jsme čvachtali v kalužích vody. Navíc jsme se museli vyhýbat vagonům. Na svažujícím se terénu měly docela slušnou rychlost a zpomalily až u východu. Stěny hlavních tunelů byly pokryty pavučinou kabelů. Největšími, které někdy jedovatě zasyčely, procházel stlačený vzduch. Klenby stropů byly vyztuženy hrubými deskami, kusy dřev nebo kameny. První patro ústilo do hlubokých děr, které vedly bez jakéhokoliv varování o poschodí níže. Pak na nás ze stropu začala najednou padat zemina a malé kamínky, což mezi námi vyvolalo paniku. Průvodce nás svolal dohromady a my se pak na chvíli zastavili v prostornější části chodby. Nikdo nemluvil. Hrobové ticho rušil jen šepot Juana se dvěma kolegy, kteří si ale povídali kečuánsky. Přiznám, nebylo mi do smíchu. Proč se průvodci nedomlouvají španělsky? Abychom jim nerozuměli? Dostaneme se vůbec ven? Určitě jsem nebyla jediná, kdo takto uvažoval. V dole se nenacházelo žádné bezpečnostní zařízení a my tu přece byli dobrovolně! Výztuže byly k smíchu a ve zcela vydýchaném vzduchu se převalovaly tuny prachu. Měla jsem problém se nadechnout. Jak mohli někteří horníci v takovém prostředí ještě i kouřit? A dál, hlouběji Do třetího a čtvrtého patra visely dřevěné žebříky přivázané lanem. Do pátého podlaží už vedla jen díra, tam už ale turisté nesměli. V jednom malém otvoru ve skále bouchal pravidelně horník kladivem do dláta a hloubil díru pro výbušninu, kterou odpálí po skončení šichty. Trvalo mu tři hodiny, než vysekal dostatečně hlubokou díru (asi padesát centimetrů). Horníci nakládali opodál lopatami do velkého gumového pytle narubanou horninu a elektrickým výtahem potom vak poslali o patro výše. Tam jiní horníci vysypali horninu na hromadu a zase naložili do jiného vaku, a tak ji dál složitým systémem dostali až do vagonu a na povrch. Vytáhli jsme sáčky s listy koky a horníci natáhli ruce jako malé děti. Cpali je do pytlíků a všech kapes, které měli. Jen jednou jsem se cestou musela podepřít rukama a kleknout si na kolena, jinde stačilo shýbat se nebo se různě krčit. Ale návrat ze třetího patra se změnil ve velký zápas. Ve stoupajícím tunelu se plíce začaly nekompromisně domáhat kyslíku. Zalila mě panika a musela jsem několikrát zpátky. Když jsem vylezla z úzkých tunelů do přece jen prostornějšího prvního patra, nesmírně se mi ulevilo. Tady mi hrozilo už jen rozmačkání vagonem. Až tehdy jsem pochopila, proč horníci neustále žvýkají koku. Bez ní by se v tomto horku, prachu a ve velké nadmořské výšce nedalo deset hodin práce vydržet. Víra v ďábla Každý pátek po šichtě se horníci oddávají alkoholickým orgiím. Pijí prý méně než v minulosti, ale devadesátišestiprocentní alkohol vylouhovaný z cukrové třtiny je stále stejný. Pijí ho i děti – horníci. Ochutnají ho jako desetileté nebo jedenáctileté a ve třinácti letech ho už popíjejí pravidelně. Horníci věří v ďábla a hluboce ho respektují. Jsou katolíky nebo vyznávají katolické náboženství smíšené s indiánskou vírou. Pro ně je bůh daleko na nebesích, ale ďábel přímo v jejich dolech. Pití v podzemí se proto stalo jakousi tradicí spojenou s pověrou. Na prvním patře dolu Candelaria se nachází malé muzeum s figurou ďábla v lidské velikosti. Má vztyčenou hlavu, sedí na kameni, v jedné ruce drží láhev pálenky, z úst s vyplazeným jazykem mu trčí cigareta. Právě tady se horníci každý pátek oddávají pití. Nezapomenou přitom polévat alkoholem i ďábla. Někdy se opijí tak, že tu i spí. Podle Juana se pít hned tak nepřestane, i když o to vedení společnosti usiluje. Queso Suiza Nikdo přesně neví, kolik rudy v hoře ještě po čtyři sta šedesáti letech dolování zůstalo. Možná na takových deset dvacet let. Před dvanácti lety zde američtí odborníci provedli průzkum a předpověděli, že do sedmi let tu už nic nebude. Jenže se těží dál. Místní jsou přesvědčeni, že hora vydala jen asi čtyřicet procent svého bohatství a naleziště se nikdy nevyčerpá, protože chybějí moderní stroje, na které chudí horníci nemají. Do břicha hory vede čtyři sta dvacet vchodů, jen sto dvacet se dnes používá. Žíly rud se táhnou od severu na jih a vertikálně odshora dolů. Proto se tunely kopou zásadně jen ve směru od východu na západ. Více žil na jedné úrovni tvoří takzvané paraje neboli pracoviště. Pokud jedna žíla přesahuje více úrovní, přístup k ní pak zajišťuje celá série vzájemně propojených tunelů. Když skupina horníků, kteří pracují pro některou společnost, najde novou žílu, automaticky ji vlastní a ostatní společnosti to respektují. Ale pokud horníci pracují na vlastní pěst, dochází i ke krádežím. Patra musejí mít mezi sebou alespoň dvacet metrů neporušené zeminy, což všichni striktně dodržují, nikdo nechce riskovat zřícení. Práce v dole se přesto stává stále nebezpečnější. Cerro Rico je plné děr a čím dál více vypadá jako Queso Suiza – švýcarský sýr plný děr. Bolívie je velmi chudá země a Potosí její nejchudší město. Výdělky horníků a třídičů, které začínají na úrovni 600 bolivian, by jim jinde v zemi nestačily. V Potosí jsou králové. Průměrný měsíční plat je tu totiž 250 bolivian. Žádný div, že si pak spousta chlapů zahrává s osudem a riskuje zdraví i život. Sní o velké žíle, která by je vytáhla z bahna chudoby. Epilog Byl to mrazivý a hrůzostrašný zážitek plný nervozity. Patří ale k mým nejcennějším. Kde jinde na světě by mě pustili na tak nebezpečné místo a k tomu mi dali do ruky dynamit? Nakonec jsme viděli i jeho odpálení. V bezpečné vzdálenosti od vchodu do dolů jsme si mohli na několik vteřin podržet dynamit vložený do sáčku umělého hnojiva a s hořící odpalovací sňůrou. Juan ho asi minutu před výbuchem odnesl dál. Exkurze skončila eplozí, pach z chemikálií, kterým mi nasákla pokožka, se vytratil po několika dnech a huboký kašel a tlak v plicích zmizely po týdnu. Ale na závěr cesty nezapomenu nikdy. Po návštěvě Cerro Rico jsem se ponořila do večerního Potosí a v jednom baru při láhvi domácího piva mě čekal poslední šok – dozvěděla jsem se, že jen den před naší exkurzí zemřel v hoře horník. Padající skála mu rozdrtila hrudník. V dole prožil třicet sedm let.