Krajina kolem bezejmenné vesnice pod vrcholem Kawah Ijen byla kouzelná: plantáže a vzdušné lesy s mýtinami zlaté trávy. Kopce a návrší musela kdysi na úsvitu věků modelovat gigantická ruka samotného stvořitele. Mohutné vulkány a erozí vyhlodané svahy vytvářely neuvěřitelně nádherný chaos, jímž protékaly hluboké a čisté potoky.
V polovině cesty se však začalo zatahovat, netrvalo dlouho a spustil se liják. Blesky doprovázené ozvěnou hromu co chvíli nasvětlily scénu. Blíží se večer a tak jsem rád, že jsem se dostal alespoň do téhle čajovny vysoko v horách. Chtělo by to nějaký žvanec. Během let muž získává jednu téměř mysteriózní schopnost – dokáže ukojit svůj sexuální hlad obyčejným jídlem.
Jak už bývá pro tenhle kout světa typické, déšť ustal stejně náhle, jako začal. Mezi roztrhanými bouřkovými mračny, která odnášel čerstvý vítr, vysvitly první hvězdy. Zachumlal jsem se do spacáku v místnosti sloužící jako kuchyně, restaurace i ubytovna. První nosiči síry prý vyrážejí na vrchol vulkánu Kawah Ijen už ve čtyři ráno, to mi zbývá ještě pár hodin spánku.
Probudil mne jakýsi šramot, možná pouhá myš. Měsíc začínal blednout, nepochybná známka blížícího se svítání. Vrchol hory se vytrvale schovával v mračném příkrovu, jehož šedivý studený strop visel pár metrů nad střechou chýše. Je čas vyrazit na vrchol. Nemělo by to odtud trvat déle jak tři hodiny.
Cesta je pohodlná a vede hustým temným lesem, pod mohutnými kmeny pralesních velikánů. Člověku s nenavyklým sluchem se les může zdát pustým a tichým místem. Ale jakmile si zvyknete naslouchat tomu, co je v pozadí zdánlivého ticha, poznáte, že les je stále plný živých zvuků.
Do sedla pod dvojitým vrcholem jsem se vyškrábal s prvními slunečními paprsky. Hustý mrak zakrývající výhled se rozplynul jako mávnutím kouzelného proutku. Rozbřesk pro mne představuje nejúžasnější část dne a na vrcholu činného vulkánu to platí dvojnásob. Svítání přicházelo kradmo. Šálivou rychlostí barvilo mráčky nad mořem do pastelových odstínů růžové a šedé a zvedající se ranní mlha pulzovala nad temnými horami nedalekého ostrova Bali.
Stačilo se však otočit, a pohled na ráj se zcela změnil. Hluboko dole zel rozervaný kráter, z něhož stoupal oblak šedého kouře. Vzduch čpěl pekelným pachem síry a v uších zněl podivný svištivý zvuk doprovázený temným duněním z nitra hory. V ohybu pěšiny se objevil první nosič síry s několika prázdnými košíky, ledabyle zavěšenými na krátké tyči přes rameno.
Byl evidentně překvapen, že mě vidí. V čokoládově tmavé tváři zasvítila čerstvá jizva. Muž měl menší, ale statnou postavu se širokými rameny a svalnatými pažemi, které halila roztrhaná khaki košile. Zjevně dlouho pochodoval, protože měl košili propocenou a z kalhot ztvrdlých vrstvou špíny vyčuhovaly uprášené boty. Rychle jsem ucukl, když jsem ucítil pach starého potu, čpavý kozí odér nemytého těla.
Nosič postřehl mé gesto a úsměv se mu změnil v nefalšovaný škleb. „Máš cigaretu?“ zeptal se lámanou angličtinou. Nabídl jsem mu. Zapálil si a než dokouřil, došlo jej dalších asi dvacet nosičů. Po plné krabičce se jen zaprášilo.
„Pojď s námi dolů, na dno, je to jen půl hodiny. To teprve něco uvidíš.“ Kývnu, stejně bych tam asi lezl i přes několikajazyčnou ceduli „zákaz vstupu“.
Chlapi v sandálech hbitě jako gazely sbíhají kamenitou stezkou do dunícího nitra vulkánu. Netrvá to snad ani patnáct minut a jsme dole. Kráter je zaplněn zelenkavým sirným jezírkem, na jehož strašidelné hladině plave vysrážená bíložlutá pěna. Z několika puklin na břehu stoupá mohutný dým, země dokola temně hučí. Ze skalního ostrohu kouká několik ocelových trubek, ze kterých pod vysokým tlakem syčí jedovatý plyn.
Země je jasně žlutá, místy je vysrážená síra pokryta sklovitou železitou glazurou a tvoří malé krápníky. Nedá se moc dýchat. Vážu si navlhčený šátek přes tvář alespoň jako malou náhražku plynové masky. Chlapi si u jezírka zapalují ještě jedno cigárko a pak se pouštějí do práce. Zašpičatělou ocelovou tyčí odlamují ze svahu kusy čisté síry. Musí být jasně žlutá, bez příměsí. Občas jsou nuceni uhnout proudu horkého jedovatého plynu, který náhle změní směr.
Muži naplní své čtyři košíky upletené z palmových listů, každý označený specifickým znakem nosiče. Zapálí si u jezírka další cigaretu, pak naloží dva košíky na tyč, prudkým pohybem zvednou náklad na rameno s podložkou z kusu hadru, načtyřikrát přeloženého, a vydají se na namáhavý výstup. S nákladem to na vrchol trvá nějakých čtyřicet minut, z vrcholu do výkupny pak dvě hodiny lesem. Denně se takhle otočí dvakrát. Cestou se dvacetkrát zastaví, složí na zem svůj náklad a vykouří další cigaretu.
Napadlo mne, že bych jim pomohl. Popadl jsem tyč a chtěl košíky zvednout na rameno. Ježíši Kriste, ono je to snad přišroubované k zemi! „Kolik to proboha váží?“ ptám se toho zjizveného, co zná pár anglických slovíček. „Sedmdesát kilo, ale někdy i ke stovce.“ Zdání klame, čistá síra vypadá na pohled jako jakýsi žlutý porézní polystyrén. Dojem lehkosti podbarvuje i vrzání košíků při chůzi a elegance, s jakou nosiči stoupají vzhůru. A co za to? Pět až deset dolarů za den otrocké dřiny v oblacích plynů rozežírajících vnitřnosti. Podle kvality a množství odevzdaného vzácného prvku. Občas si některého z nich vezme matka země při nečekané erupci plynu, ostatní po několika letech umírají na následky pomalé otravy. Jiná práce široko daleko není a početná rodina potřebuje peníze. A tak znovu a znovu vstávají v hluboké noci, aby na svých šlachovitých bedrech den co den nesli ve vrzajících koších svůj žlutý osud urvaný snad přímo z pekla.
