Uskočil jsem na krajnici vposlední vteřině. Jen jsem při tom zahlédl, jak si pětičlenná posádka vozidla mezi sebou podává láhev Bihorky a zapáleně o čemsi diskutuje. Teprve pak si uvědomili, že jsem na cestě i já, a zamávali mi a zmizeli v rozvířeném prachu. Omladina z nedalekého Branu vyráží na sobotní tah.
lll
O Rumunsku jsem valné mínění neměl. „Do Rumunska? Tam nejezdi! Tam tě jenom okradou!“ slýchal jsem od některých známých. Na svoji jedinou kratičkou cestu po Rumunsku kdysi dávno jsem si pamatoval jen mlhavě. Bylo mi šest nebo sedm a cestoval jsem vlakem s babičkou do Bulharska k Černému moři. Už před rumunskou hranicí nás spolucestující varovali před žebráky a zloději, kteří neváhali na jediném rumunském nádraží, kde vlak stavěl, vlézt až do kupé, aby na lépe situovaných zahraničních turistech vyžebrali alespoň nějakou tu cigaretu, konzervu či alkohol.
lll
Dnešní Rumunsko se sice pomalu, ale přece jen začíná podobat státu Evropské unie. I na venkov dorazily stožáry s elektrickým vedením a dopravu již neobstarává jen žebřiňák tažený koněm. I když v horských oblastech, kde se civilizace šíří daleko pomaleji, žijí lidé stále ještě postaru. V horských salaších obstarává jedinou elektřinu na kilometry daleko naftový agregát.
Alespoň v pohoří Piatra Craiului je to docela běžné. Vesnice tam připomínají české a moravské skanzeny: Dřevěné, většinou patrové chalupy z hrubě tesaných klád se škvírami utěsněnými blátem a se střechou z dřevěných šindelů. Kolem menší pozemek obehnaný prkennou ohradou, na němž místní pěstují slunečnice, fazole, hrách, sóju, řepu, melouny a brambory a kdo ví co ještě, hlavně když to hospodářům zajišťuje alespoň skromné živobytí. Samozřejmostí je tu proto chlév s kravkou, koněm, ovcemi, drůbeží a nepostradatelným psem.
Zato pravoslavné kostely jsou překrásné. S malebnou, ale hlavně účelovou architekturou vesnic vytvářejí svérázný kontrast. Kde je nuzota, je zřejmě i silnější víra v zázraky Boží. Nebude moc vesnic, v kterých by chrám Páně chyběl. Ostatně právě podle stavu kostela se dá odhadnout jejich bohatství.
lll
Vesnice Runc v soutěsce Cheile Runcului je toho typickým příkladem. Domy se krčí po obou březích dravého horského potoka, který je jako snad všude po Rumunsku zaneřáděn samými PET láhvemi. Zdejších zhruba dvě stě obyvatel se živí převážně zemědělstvím a chovem domácího zvířectva nebo pracuje na místní pile. V obci stojí i jeden dosti zchátralý kulturní dům, který působí spíše jako pomník minulého režimu. Kostel je zato nově omítnutý. I on je symbolem – návratu starých pravidel.
Zastávka kvůli doplnění zásob vmalém obchůdku zřízeném na dvoře jednoho ze stavení se proměnila v příjemné posezení u piva Bucegi a ochutnávku vyhlášené asi šedesátiprocentní ovocné domácí pálenky Bihorka. Po několika marných pokusech domluvit se s místními obyvateli rukama nohama jsem to vzdal a na rumunštinu odpovídal česky. Slovu čeko, při němž jsem ukazoval na sebe, se nejdříve smáli. „Da, da,“ nejspíš mi nakonec přiznali moji národnost u skleničky pálenky rumunským ano, které zní stejně jako v ruštině. I tak jsme si dobře popovídali, i když každý asi o něčem jiném.
Po celkem krátké, ale o to intenzivnější družbě s místními přišla velmi vhod koupel v horském potoku kus od vesnice proti proudu, která byla v té chvíli skutečným luxusem. Silný proud spláchl prach a špínu posledních dvou dní a studená voda zas trochu zostřila vědomí otupělé pálenkou. Ze břehu jsem pak líně pozoroval, jak kolem mne proplula konzerva, starý hrnec a opět tady tak oblíbená PET láhev.
Už dříve mne napadalo, že v Rumunsku se zřizují přírodní rezervace spíše, aby se vybralo vstupné, než aby se někdo snažil chránit zatím nepříliš dotčenou přírodu. Většina tábořišť, kterých je všude bezpočet, je zaneřáděna odpadky bez ohledu na to, jestli se nacházejí v pásmu rezervace, či mimo ni.
lll
Na rumunských horách je nejpůvabnější (a zvláště to platí pro nejvyšší a nejrozlehlejší pohoří Fˇagˇaras5), že se tu stále dají najít místa, kam celé dny nevkročí lidská noha. Stezky, po kterých bačové shánějí svá stáda, vedou přes husté smíšené lesy s majestátními stoletými stromy. Střídají se s horskými pastvinami, zekterých se ozývají jen ovčí zvonce a hvizd bačů.
Jsou to místa, kde se ještě dají spatřit volně žijící medvědi nebo vlci. Proto se tu dají potkat i pěkně ostrá ovčácká psiska, kvůli kterým se vyplatí pohybovat se po stezkách spořádnou holí.
lll
Rumunsko ale není jen zemí pro turisty-tuláky. Pro toho, kdo dává přednost hotelovému komfortu před spaním pod hvězdami, je třeba ideální městečko Bus5teni. Velmi připomínalo stejně velká podhorská městečkave Vysokých Tatrách. Stovky stánků s kýčovitými suvenýry, naleštěná auta většinou zahraničních značek, prvotřídní hotely a cikáni se svou vařenou kukuřicí za čtyři lei, kteří odhánějí věčně hladové toulavé psy.
Z Bus5teni vede kabinová lanovka na Babele do výšky dva tisíce sto metrů nad mořem. Kabina pojme dvacítku výletníků a cesta stojí v přepočtu sto devadesát korun. Trvá slabou čtvrthodinku.
Výlet lanovkou je sám o sobě celkem silný zážitek. Zařízení není z nejnovějších, a tak si provozovatelé bezpečnost jistí i malou ikonkou Krista uvnitř kabiny.
Z Babele se pak dá pokračovat nenáročným terénem až na nejvyšší vrchol pohoří Bucegi Omul (2507 m n. m.). Zdatnější si mohou zvolit i trasu přes vrchol Caraiman, kde byl poprvní světové válce vztyčen obrovský památný kříž.
Osobně zatím nemám se speleologií žádné zkušenosti. Po rozhovoru s Anou a Mariem, kteří provázejí jeskyní Pes5tera Ungurului a zároveň provozují menší občerstvení a nabízejí i přespání, bych se, myslím, rád nechal touto činností strhnout. Rumunsko má totiž pro ty, kdo sem zamíří, velké překvapení – mnohé ještě neprobádané jeskyně. Ana mi ukazovala fotografie z podzemních prostor, kde kromě ní a Maria možná ještě nikdo nikdy nebyl. Jeskyně, ve které provázejí turisty, není na rozdíl od jiných míst – až snad na nedávný nález pozůstatků jeskynního medvěda – příliš zajímavá. Je však bez problémů přístupná.
lll
Rumunsko pro mě bylo překvapením. Oslovilo mě průzračností čistoty jak přírody, tak myšlení lidí. Když jsem doma rozbalil kus sýra, který jsem si koupil snad z nostalgie vysoko v horách, trochu jsem zaváhal. Nijak vábně nevoněl už tam nahoře, natož po tak dlouhé cestě. Ale pak jsem si odkrojil. Bylo v něm spousta plnokrevné živočišnosti, která možná nám uprostřed té naší „opravdové“ civilizace chybí.
Kdo žije v Rumunsku
l Původními obyvateli území dnešního Rumunska byly thrácké kmeny, především Dákové. Posledním dáckým králem byl Decebal. Ve válkách s Římany v letech 101–106 ovládl Dacii císař Traianus a do země přišli kolonizátoři z různých koutů impéria. Původní obyvatelstvo se romanizovalo. Společným jazykem budoucího národa se stala lidová latina.
l Od 2. století procházely Dacií barbarské kmeny Gótů, Vandalů, Hunů a Avarů. V Transylvánii se ve 3. století na čas usadili Vizigóti. Od 5. století se tu začaly usídlovat slovanské kmeny, které silně ovlivnily vývoj země a přispěly k vytvoření rumunské národnosti i jazyka.
Jak Rumuni jedí
l Jako všude na Balkáně jsou i v Rumunsku oblíbené speciality připravované na rožni (grˇataru). Například mititei jsou tradiční silně kořeněné šištičky z mletého masa, pečené na rožni. Rožní se také kýty, mozek, pečou se beraní varlata.
l Sarmale je mleté maso zabalené v zelných nebo vinných listech.
l Kdušenému vepřovému i jiným jídlům se podává kukuřičná kaše mamaligˇa doplněná tvarohem, smetanou, ovčím sýrem či vejci.
Informace pro turisty l Od 1. 7. 2005 se v Rumunsku zavádí nová měna. Jeden nový Leu (RON) je ekvivalentem 10 000 starých Lei (ROL). Obě měny souběžně platí do konce letošního roku.
