napsal a vyfotografoval František Petrák Kanadský sociolog David Lyon v knize Ježíš v Disneylandu tvrdí, že aby dnes náboženství ještě vůbec někoho zaujalo, musí to být hlavně „mimořádná podívaná“. Pod tlakem konkurence televize byla totiž víra nucena převzít styl, způsoby a vnější projevy typické pro zábavní parky. Lidé si chtějí „poskládat vlastní víru jako kutil podle svého, vybrat si, co se komu hodí, a vyřadit, co do toho nepasuje“. Americký teoretik médií Neil Postman ve studii s názvem Ubavit se k smrti mluví o převádění všech součástí veřejného života na zábavu. Platí to podle něj i pro náboženství, které se už dnes inspiruje křiklavou kulturou televizních kabaretů.
A francouzský filozof Gilles Lipovetsky v knize Éra prázdnoty píše: „Lidé jsou věřící, ale podle vlastního výběru: v nějaké dogma věří a jiné zase zavrhují, nazdařbůh míchají evangelia s koránem, s buddhismem a zenbuddhismem… Duchovnost přešla do kaleidoskopického věku supermarketů a samoobsluh. Nestálost zasáhla posvátnost stejně jako módu: můžete být nějakou dobu křesťan, pár měsíců buddhista, pár let přívrženec Krišny nebo žák Maharadže Dží…“ Laoský mystik Luang Sulilat tyhle knihy nemohl znát, protože byly napsány teprve pár let po jeho smrti. Nějakým zázrakem ale mistrně předjal, o co jednou jejich postmoderním autorům půjde. Přezdívali mu „Ctihodný dědeček“ a nejspíš to byl tak trochu cvok, nebo spíš věštec, který pronikl hloub, než se podaří většině smrtelníků. Od mládí se ve svých meditacích nořil do různých náboženských vizí a postupně vytvořil eklekticky pestrou směs různých tradičních asijských věroučných systémů. Théravádový buddhismus, který v Laosu zakotvil někdy na začátku 13. století, spojoval s hinduismem, jehož zbytky se tu udržely jako památka na dávnou khmérskou říši v sousední Kambodži. Výslednou směs kořenil motivy z čínského konfucianismu a taoismu a zjemňoval animismem. Lyon, Postman a Lipovetsky by z toho duchovního guláše měli radost.
Mystiku, mytologii a náboženskou ikonografii studoval Luang ve své poustevnické chýši tak dlouho a tak usilovně, až ho lidé ze široka a daleka začali uctívat jako svatého muže, jogína a šamana. V roce 1958 nakoupil několik náklaďáků cementu, písku a armovacích ocelových drátů, kromě svých žáků najal i četu dělníků a dal se do práce. Na břehu řeky Mekongu začal podle jeho plánů vyrůstat železobetonový Buddhův park (Xieng Khuan), přezdívaný také Město duchů.
*** Luangova zhmotněná kosmická vize připomíná řadu betonových bunkrů z roku 1938 v českém pohraničí a vypadá trochu jako splněný pětiletý plán budovatelů socialismu. Ale zapomeňte na materialismus, tohle je vrcholně spirituální stavba! Najdete tu snad každou myslitelnou figuru z buddhistických legend, hinduistického panteonu i tradiční čínské mytologie. Nebeské nymfy přinášejí obětiny bohům, světci moudře rozmlouvají s bájnými zvířaty, ďáblové a běsi se vztekle pitvoří. Osmiruké bohyně si blaženě protahují své pavoučí údy hned vedle děsivých apokalyptických sarančí a obrovitých tříhlavých hadů – nágů.
Je to fortelná práce. Železobeton se zatím nikde nedrolí a sochám v nadživotní velikosti nevzalo lesk ani čtyřicet let monzunových dešťů. V obrovitém třípatrovém domě ve tvaru melounu, rozděleného na sféry nebe, země a pekla, dnes hnízdí vlaštovky a ležící Buddha velikosti autobusu se vědoucně usmívá. Některým návštěvníkům parku prý připomíná velrybu vyvrženou na břeh.
Když v roce 1975 uchvátili v Laosu moc komunisté, musel „Ctihodný dědeček“ Luang uprchnout do sousedního Thajska. Zakotvil v městečku Nong Khai, které leží na druhé straně Mekongu jen pár kilometrů od Buddhova parku. Koupil zde pozemek a v roce 1978 začal budovat další park s názvem Sala Kaew Ku, který v mnohém připomíná jeho násilně opuštěné dílo. V jednom z betonových pavilonů tu dnes odpočívá i Luangovo mumifikované tělo. Český normalizační spisovatel Ivan Skála, který do původního Buddhova parku zavítal koncem 80. let, si zapsal do notesu tato slova: „Zatímco prostí venkované vytvářejí v Laosu po staletí skvosty folklorního umění, laoští boháči zanechali v džungli paskvil z betonu. Obludné ukázky pseudokultury byly zhotoveny před nemnoha lety pod koloniální nadvládou. Každá z těch cementových potvor, z nichž některé jsou dokonce kolorované, nese pečlivě vyryté jméno zazobaného donátora… A pak jsme ještě viděli ve studijní knihovně, jejíž osmdesátitisícový fond se vytvářel většinou za francouzské nadvlády: Sartrovu knihu Etre at le Néant, Jaspersův Esprit, mnohadílné Dějiny metafyziky a mnoho podobného býlí. Ale revoluce má dobré nohy a dlouhý krok.“ Jenže revoluce na celém světě naštěstí nevyhrála. Komunistický Laos se po mnoha letech izolace otevřel západním turistům a v Česku si už názor na metafyziku, náboženství a podobné „býlí“ může udělat každý sám i bez ideologických školení. Pokud máte dost času a lehce masochistickou slabost pro estetiku kýče, stihnete oba bizarní železobetonové „duchovní parky“ navštívit za jeden den. Ten na thajské straně Mekongu je pečlivě udržovaný. Ten v Laosu si rudé gardy buď netroufly rozmlátit, nebo jim k tomu prostě chybělo pár vagonů dynamitu.
