Rozlehlá nížina bolivijského oriente je velmi řídce osídlenou divočinou, kde by jen málokdo čekal větší architektonické zajímavosti. Právě do této oblasti v minulosti pronikl církevní řád tovaryšstva Ježíšova – jezuité. Ti zde zanechali řadu unikátních misijních církevních staveb, které UNESCO zařadilo v roce 1991 na seznam světového kulturního dědictví.
EFEKTIVNÍ MISIONÁŘI
 Jezuité již od příchodu do Bolívie dosahovali mimořádné efektivnosti při získávání nových duší. Dnes již nevíme téměř nic o životě domorodých kmenů žijících na území, které misionáři ovládli. Misionáři z řádů, jež jezuity nahradily, jsou ovšem stále důležitou autoritou ve všech vesnicích včetně osady San Miguel. |
V době, kdy byla Bolívie španělským koloniálním územím, přišli do těchto míst ze sousední Paraguaye jezuitští misionáři. Zatímco pro koloniální velmoci neměla oblast větší strategický význam, jezuité ji považovali za velmi důležitou. Bohatství této divočiny spatřovali především v duších domorodců lačných po slově křesťanského boha. Misionáři tedy dorazili do této odlehlé oblasti mnohdy jako vůbec první běloši. Ve srovnání s dalšími řády (dominikáni, františkáni nebo příslušníci řádu Milosrdných bratří) dosahovali jezuité mimořádné úspěšnosti. Již od založení jejich řádu, potvrzeného definitivně papežem roku 1540, se vyznačovali výbornou organizací a efektivitou práce i promyšleným školským systémem. Samotní misionáři pracovali s neuvěřitelným, až fanatickým nasazením díky vysokému stupni ztotožnění se s cíli řádu. Ten mohl být spokojený jak s výsledky svého náboženského působení, tak i s celkovou činností nově zakládaných misií.
Svoji činnost zahájili jezuité jako potulní kazatelé. Brzy však začali budovat uniformní obce, kde kolem náměstí stál na jedné straně kostel s farou a správními budovami, na ostatních stranách pak obydlí indiánů. O životě celé komunity rozhodoval místní farář. Takzvané redukce (reducción) se staly soběstačnými ekonomickými celky s kolektivní zemědělskou výrobou a společnými řemeslnickými dílnami. Jezuitský “komunismus” fungoval tak dobře, že obce dosahovaly přebytků, které prodávaly na trhu. Z toho plynuly i pověsti o neobyčejném bohatství jezuitů. Ve skutečnosti šlo jen o dobře fungující podnik, kde v “top managementu” stáli schopní kněží. Na bezpečnost některých redukcí dohlížela vlastní armáda. Velmi dobře organizovaní vojáci jezuitů byli ve své době považování za nejsilnější a nejlépe vytrénované jednotky na kontinentu. Dokázali získat lidi pro svého boha především tím, že jim vytvořili významná a dobře fungující centra hospodářského života.
V průběhu první poloviny 18. století slábly pozice řádu tovaryšstva Ježíšova, napadaného osvícenci jako hlavní opora militantního katolicismu. V roce 1767 španělská koruna řád ze svých kolonií vypověděla.
PROBLEMATICKÝ ODKAZ
Díky široce pojaté a promyšlené strategii se jezuité neomezili pouze na šíření víry. Pod jejich vedením se indiáni seznamovali s novými metodami zemědělské výroby – začali s úspěšným pěstováním řady nových plodin.
 Misijní komplex v San José de Chiquitos patří k nejkrásnějším kostelíkům bolivijské oblasti Oriente. Památky nyní procházejí rekonstrukcí za přispění organizace UNESCO. |
Z domorodců se stali uznávaní řemeslníci – své umělecké výrobky úspěšně směňovali s ajmarskými a kečuánskými indiány z hor za jiné dovezené zboží a stříbro. Téměř v každé misijní vesnici založili indiáni orchestr, kde hráli na vlastnoručně vyrobených harfách či houslích. Tito “divoši” žijící uprostřed džungle odříznuté od okolního světa dokázali údajně zahrát i náročné italské renesanční skladby lépe než hudebníci v Evropě! Snad nejhmatatelněji je vidět umění zdejších indiánů v podobě jednotlivých misijních svatostánků. Ty původně navrhl Martin Schmidt, švýcarský misionář, hudebník a architekt narozený roku 1694, který na projektu pracoval až do poloviny 18. století s místními indiány. Jeho dílo nyní prochází čtvrt stoletím intenzivních renovačních prací, které se v této době chýlí k závěru. Každá misie je tu unikátem – mezi nejkrásnější patří svatostánky ve vesnicích San José, San Rafael, San Miguel nebo San Ignacio. Dnes se o ně starají řádové sestry především z Rakouska, které mají dodnes v komunitách vážené a respektované slovo. I přesto, že jezuité působili v oblasti historicky jen velmi krátkou dobu, jejich dědictví je dnes již nesmazatelné – v pozitivním i negativním smyslu. Jejich úspěšnost v úsilí přetvořit si indiány k obrazu svému vedla k tomu, že dnes již neznáme téměř nic z původního světa domorodých kmenů, které tu žily od pradávna až do doby, než přišli jezuité se svým sociálním experimentem.
