ladovna, varna, spilka, sklep – tradicni cesta surovin pivovarem, kterou musejí projít, než se dostanou do půllitru v podobě zlatavého moku. O tom, jaké to je, když propadnete tomuto tekutému zlatu s pěnou, jsme se přesvědčili v minipivovaru v Kostelci nad Černými lesy.
Vystupuji s kolegou před varní budovou v Kostelci a s napětím očekáváme pana sládka Tomáše Vodochodského, který nám přislíbil rozhovor a exkurzi po celém pivovaru. A už se k nám někdo blíží. „Ahoj kluci, pojďme do lokálu, tady je zima,“ říká muž a potom, co nás usadí ke stolu, se představí. „Já jsem Vodouch, co si dáte?“ a než stačíme něco říct, objedná Janáčka, místní desítku. „Začneš od nejslabšího a pak budeme pokračovat dále,“ informuje nás Vodouch a pokračuje, „pokud chceš pořádně poznat místní pivovar, tak bez piva to nepůjde, to patří neodmyslitelně k věci.“ Nejsem pivař, ale hned po prvním doušku je jasné, že mě tato reportáž bude bavit. Z historických pramenů víme, že v Kostelci se pivo začalo vařit v druhé polovině 15. století a od 17. století pod správou Lichtensteinů pivovar vzkvétal až do roku 1924, tehdy byl prodán společnosti Hostinský pivovar. Akcionáři byli převážně hostinští z okolí a tak měl pivovar stabilní odbyt. Situace pivovaru se ale zhoršila v době, kdy byl pivovar zestátněn, i přes průběžné modernizace se v roce 1968 započalo s odstavováním provozů. Koncem osmdesátých let zde byla uvařena poslední várka a od roku 1994 byl pivovar zavřen. Znovu začal žít až po roce 2000, kdy se jej ujala parta nadšenců a začala ho pozvolna zprovozňovat.
ŤAPKY A OTISK MYŠLENKY
„Opusť minulost, jdeme do budoucnosti,“ drcne do mě sládek a vyrážíme na první procházku po pivovaru. Vcházíme na pivovarský dvůr vystavěný do tvaru písmene U a hned míříme k budově, nazývané mlýn. „Je to polygon, z venku má tvar osmihranu, ale vnitřní stavba je kruhová, a také si všimněte střechy, samonosná konstrukce dělaná postaru,“ říká náš průvodce Vodouch. Vstupujeme do obrovského kruhového sálu mlýna, z vyprávění vím, že dnes slouží pro konání větších akcí při nepřízni počasí. „Hele Marťas, něco ti ukážu,“ říká náš průvodce a vede mě k prázdnějšímu místu. „Koukni na tu podlahu.“ Pozoruji precizně poskládané cihly na zemi. „Je to poctivá ruční práce, dlouho jsme je sháněli. Dokonce jsou na nich i otisky kočičích tlapiček. To z doby, kdy cihly schly před vypálením a přeběhly přes ně cihlářovy kočky.“ A dodává: „Ty ťapky jsou tak trochu otiskem i naší myšlenky. Celý pivovar zařizujeme v duchu první republiky a zaměřujeme se na ryze české produkty. Restauraci zásobuje místní řezník a zelinář, i jídla se vaří staročeská. Pivo zatím, než rozjedeme svou výrobu, bereme od malých pivovarů v okolí. Dokonce i části zařízení jsou původní originály. Prostě zde nechceme nic ze zahraničí.“ Napadá mě, kolik času, práce a financí si tato práce vyžádá. Asi mi to Vodouch vyčetl z očí: „Vezme si to všechno, ale pokud nedáš všechno, nebude to nikdy ono. My například, místo abychom jeli na dovolenou na Seychely, tak koupíme starý stroj nebo jako loni atypické obklady na toalety.“ Sestupujeme do zašlých sklepů, kde se dříve uchovávalo nejen pivo, ale také led. Je vidět, že vlhko a chlad se zde hodně podepsaly, ruce mě bolí z toho, co tu vidím. Ze sklepů přecházíme na spilku, také ta je zanedbaná, nicméně parta nadšenců to i zde pomalu dává do pořádku. „Nějak mi vyschlo,“ zazní Vodouchova slova, která jsou nepřímým povelem k přesunu do restaurace. Tady pro změnu dostávám jedenáctku se jménem Vévoda.
TEČE-LI TI DO BOT…
Při první cestě pivovarským zázemím bylo vidět spoustu kádí a sudů, poukazujících svou přítomností na rušný život. „Kde berete původní sudy? V bazarech?“ ptám se. „Ani ne,“ odvětí Vodouch, „z bazarů zde máme minimum věcí, vetešníci většinou chtějí nekřesťanské peníze.“ A hned dodává: „Velice často já nebo někdo z naší bandy cestujeme po republice a hledáme staré artefakty pivovarského řemesla. Když se podaří, seženeme vyřazené zařízení i za odvoz. Jen je potom potřeba vše zrestaurovat.“ Přichází k nám mohutný chlapík s copánkem na bradce, sládek počká, až se k nám posadí: „Tak to je Karel, náš všeuměl, který nám pomáhá s kovářskou i bednářskou prací.“ Vzpomněl jsem si, jak mi Vodouch vyprávěl, že i on sám se musel učit bednařinu, protože toto řemeslo bohužel již skoro vymizelo. Zeptal jsem se Karla, kterého jsme viděli už v dílně, jak se k pivovarským do Kostelce dostal a na jeho upřímnou odpověď, že „před šesti lety přijel natřít dveře a už zůstal“, asi nikdy nezapomenu. Nechtěli jsme Karla rušit u zaslouženého oběda a vyrazili jsme na další část prohlídky. Po celou dobu prohlídky jako by na nás dýchal pohodový duch hostinců první republiky. Smysl pro detail, který všemu kraluje, podtrhuje mravenčí práci místních lidí. Jejich nápaditost je vidět i u sebemenších věcí. Na toaletách mě pobavil slogan, na který dokonce sládek nechal vypsat konkurz. Soutěž vyhrála Lenka Votrubová a z mozaikových dlaždic nad žlábkem si každý návštěvník může přečíst „Teče-li ti do bot, nadzvedni si chobot“.
SRDCOVÁ ZÁLEŽITOST
Přicházíme k posledním prostorám pivovaru, které skrývají pomalu se plnící muzeum pivovarských artefaktů. S krýglem v ruce povídá: „Věděli jste, kluci, že do padesátých let 20. století měla každá hospoda vlastní sklo?“ Rozhlížím se po malém muzeu, z jedné strany je průhled prosklenými dveřmi na varnu s měděnými kotli, dále vidíme skrz okna napůl zrestaurovaný stroj Českomoravské Kolben- Daněk. „Na všem průběžně pracujeme, ale je toho dost a lidí málo. Všechno je zatím dotažené tak na 80 procent,“ ozývá se mi za zády sládek. V muzeu se náš okruh uzavřel a my jsme ještě jednou zavítali do lokálu, kde jsem ochutnal kvasnicovou dvanáctku a výborné biftečky. „V rámci české kuchyně děláme i tématické akce, jako zabijačkové hody. Pozitivně byl přijat i kulinářský počin Mezi stehny, kdy se servírovalo vše od kuřecích stehýnek po velké vepřové či hovězí kýty,“ chlubí se sládek, „a abych nezapomněl,“ doplňuje, „15. května budeme dělat největší párek v rohlíku.“ Při pohledu na sládka Vodoucha a skupinu lidí, která se v minipivovaru činí, je znát, že veškerá práce se tady dělá nejen rukama, ale především srdcem.
