“Až přistanete v Shark Bay, nemějte strach. Opravdu tam žijí lidé, i když se vám tomu zprvu nebude chtít věřit,” varoval nás s humorem recepční ubytovny v hlavním městě spolkového státu Západní Austrálie Perthu. A opravdu, při přeletu nad dvěma poloostrovy obklopenými pohádkově tyrkysovou vodou, jsme kromě úzkých vyježděných cest, suchých keřů a několika roztroušených domků neviděli jinak nic a ani človíčka.
V KRAJI CYKLONŮ
“Vítejte ve Žraločí zátoce,” zarecitoval nám o pár okamžiků později šofér minibusu, který nás přepravil z malého letiště do nejzápadnějšího australského přístavu Denham, vzdáleného šestadvacet kilometrů od Monkey Mia, pověstného střediska pro výzkum delfínů. Samotný Denham sestává z hlavní ulice, táhnoucí se podél pobřeží, několika hotýlků, benzinových pump a rodinných domků. Na rozhoupané mořské hladině poskakovaly plachetnice a rybářské lodě.
“Pár dnů teď bude foukat silnější vítr kvůli cyklonu John,” vysvětlil nám majitel jedné denhamské ubytovny. Právě v den našeho letu z Perthu do Shark Bay se totiž severním pobřežím Západní Austrálie přehnal cyklon nejvyššího stupně. Naštěstí “odfoukl” jen dva prázdné karavany – ne tak jako Tracy, který v roce 1974 skoro úplně zničil Darwin. Časté australské cyklony nezabírají přední stránky světového tisku, protože zdejší cyklonové oblasti jsou osídlené velmi řídce a obvykle dochází jen k materiálním škodám a dočasnému přerušení cestních tahů kvůli vzduté mořské vodě. Jediná denhamská ulice byla teď na pár dnů prostě zavátá pískem.
Na západě Austrálie žije přinejmenším osm z dvaatřiceti druhů delfínů. Bottlenose – podle “lahvovitého” tvaru delfíní tlamy, u nás známí jako delfíni skákaví (Tursiops truncatus), obývající Shark Bay, dorůstají délky 3-4 metrů, jsou neobyčejně hraví, dobře trénovatelní, a proto také nejoblíbenější aktéři zábavních, ale i vědeckovýzkumných delfinárií. Jejich přátelský smích odhaluje zhruba čtyřmilimetrové zuby. Hřbet mají tmavě či světle šedý, břicho bílé, někdy skvrnité.
VÝZKUM DELFÍNŮ V MONKEY MIA
Hned druhý den jsme se za nimi vypravili do Monkey Mia. Vstupní brána, celá sestavená z mušliček, chodník mezi bungalovy vedoucí přímo k pláži. Ačkoli je ještě brzy, u mola už postávají davy lidí, po kolena ve vodě. Masa těl mi zakrývá výhled na dva ošetřovatele se kbelíky plnými ryb a staršího obtloustlého muže s mikrofonem. Je zjevně čas ranního krmení, ale všechno to trochu páchne – víc komercí než rybinou. Konferenciér nás vítá, hřbety delfínů se vlní, krmení začíná. Vzrušení proběhne davem ve chvíli, kdy ošetřovatelé vybírají z houfu pár šťastlivců. Snažím se vnímat atmosféru očima pozorovatele postupně ztrácejícího počáteční skepsi. Delfíni vás prostě dovedou přivést do jiné nálady… V očích těch vybraných šťastných čtu: “Já? Opravdu já smím vložit rybu do té rozesmáté delfíní papuly?” Je legrační, jak reagují. Někteří zvládnou úlohu krmiče na jedničku, jiní vzrušením rybu upustí, tomu největšímu trémistovi dokonce do vody spadne kamera… Za chvíli je po snídani. Sytí delfíni odplouvají, lidé se kvapem rozcházejí – do stínu restaurace, na paluby jachet a katamaranů. Ne každý snáší palčivé australské slunce.
Zůstávám na dopolední pláži skoro sama, s prvními zážitky, když se delfíni znovu vracejí a vesele si hrají na mělčině. Teprve v tom okamžiku mě opouštějí poslední zbytky skepse z podobných atrakcí. Blaží mě nepopsatelný pocit svobody, ba dokonce jakési pocty, že mohu být tak blízko těmto volně žijícím nádherným savcům. Zažila jsem to už jednou, před dvěma lety při plavání s delfíny u rybářské vesničky Kizimkazi na Zanzibaru… Vracejí se po skupinkách, matky s mláďaty i mladí samci. Když zpomalí, dají se skoro chytit. Ale všudypřítomný ošetřovatel taktně upozorňuje: “Prosím, nechytejte je!” Jak plavou podél pláže, sleduje je z břehu dlouhonohá žena, která s jednou dlaní stále na tváři bez přestání sama k sobě mluví… Později jsem zjistila, že celou tu dobu “krmila” svůj malý přehrávač podrobnými informacemi o chování jednotlivých delfínů. Zda připlul sedmiletý Nomád s novým kamarádem, jestli nějaký mladý samec nedoprovází osmnáctiletou maminku Surprise s ročním mládětem Sparky…
Výzkumníci v Monkey Mia mají zkrátka každý viditelný pohyb delfíního hejna pod palcem. Když před dvaceti lety začínali, moc se toho ještě o volně žijících delfínech nevědělo. Dnes ale právě jejich zásluhou 85 procent nových výzkumných poznatků pochází přímo odtud, ze Shark Bay. Dlouhonohá dáma s přehrávačem je jednou z členek americko-kanadského týmu, který zavítal do Žraločí zátoky před dvěma desítkami let a začal s výzkumem z obyčejného karavanu.
V zátoce žije asi 600 delfínů, z nichž 120 dostalo jméno podle charakteristické hřbetní ploutve, tak individuální jako lidská dlaň. Podél pláže obvykle proplouvají tři matky se čtyřmi mláďaty a nechají se nakrmit dvakrát denně – ale jen malými “porcemi”, aby byly nuceny učit mladé vlastní lovecké technice. Jeden z ošetřovatelů mi některé delfíny ochotně představil: ten s jakoby odříznutým vrcholem ploutve se jmenuje Blip. Dvouletá Kia má na spodní části ploutve dva hluboké zářezy, sameček Puck zase zářezy podél celé plochy ploutve. “Samičky se dožívají pětačtyřiceti let, samci zpravidla jen pětatřiceti, protože vedou agresivní život,” vysvětlil mi ošetřovatel. Přímo před námi vyplouvá na mělčinu Fat Fin, aby se pochlubila teprve dvouapůltýdenním mládětem Blubbym. “Je na něj opravdu pyšná. Před ním ztratila dvě mláďata ze tří, která buď nepřežila útok žraloka, nebo se nakazila virem…” Malý Blubby se ustavičně dotýká matčina boku. Za čtyři roky začne chytat “vlastní” ryby a na pár hodin denně se stane nezávislým, až do šestého roku, kdy definitivně opustí “teplo domova”. Fat Fin se vrátí do skupiny samiček a odrostlý Blubby se stane právoplatným členem hejna. Teprve pak se jeho matka začne znovu pářit. První mláďata začínají přivádět na svět třináctileté samičky a rodí až do čtyřicítky. V zátoce je prý i jedna dvaatřicetiletá matka s dvouletým mládětem.
MOŘSKÉ ŘASY, KTERÉ NEVIDÍME
Nastupuji do osmnáctimetrového katamaranu Shotover. Pod patronací Jaspera a Scottyho, dvou usměvavých průvodců, si máme prohlédnout zajímavosti mořského parku Shark Bay: delfíny, dugongy (“mořské krávy”), mořské řasy, želvy, mořské hady a žraloky. Bílou krasavici Shotover, původně postavenou pro oceánské závody, která si hned při své první soutěži vyplavala rychlostní rekord jižní polokoule, řídí Scotty. Rodák ze zátoky Jasper moderuje výlet ze špice katamaranu. “Protože nám už pár dnů silně fouká, nemůžete bohužel vidět raritu zátoky – mořské řasy…” Škoda! Shark Bay je největší oblastí mořských řas s nejvyšším počtem dosud zaregistrovaných druhů mořských řas na světě – dvanácti. To Evropa a Severní Amerika se mohou pochlubit jen jediným druhem… V mělké, ale zakalené vodě vidíme během plavby jen konečky řas. Za normálních okolností je ale prý mezi koberci řas vidět až na písečné dno. Tentokrát jsme neměli štěstí – za dvě hodiny na moři jsme dostihli jen tři delfíní samce. Snad tedy druhý den odpoledne dopadneme líp…
V Monkey Mia nám nabídli i pozoruhodný film o delfínech. Využila jsem ho pro rozšíření svých znalostí. Film zachycující výzkum sociálního chování delfínů za posledních třicet let mi prozradil, jak se delfíni pro výzkumné účely chytají, jak se chovají a co vše se zatím nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Při záběrech porodu mláděte v zajetí jsem se dozvěděla, že se dosud nikomu nepodařilo vidět porod ve volné přírodě. Odrostlá mláďata se sice vydávají na několikahodinové dobrodružné výlety bez matky, ale vždycky ji najdou pomocí dorozumívacího pískotu. Proč však opouštějí bezpečí, se zatím neví. Podmořská kamera zachytila i chování tří mladých samců během hry. Tříletí samečci dosáhli ustavičným vzájemným otíráním erekce, aby se pak vzápětí vrátili k matce. Delfíní dětství je plné fyzického kontaktu a vzdělávání. A čím jsou mláďata nezávislejší, tím jsou později zkušenější a úspěšnější.
Druhý den ráno jsem se na pláži cítila už jako zkušená pozorovatelka. Během dne se tu spolu s lidmi bezstarostně procházeli velcí pelikáni. Přisedla jsem k jednomu z nich. Jen si mě nonšalantně přeměřil a přimhouřil oči. Ale když jsem se opatrně dotkla zarosených konečků peří na jeho hlavě, slastně, jako pes, se oddal hlazení.
ZA MOŘSKÝMI KRAVAMI
Druhý výlet na katamaranu byl úspěšnější. Už když jsme se u mola otáčeli do plánovaného směru, zaleskla se ve vzduchu vedle nás dvě delfíní těla v nádherném výskoku. Tenhle druh pohybové synchronizace delfíních samců nazývají odborníci “mužskou koalicí”. Někdy se však dají dohromady dvě samčí dvojice, aby zaplašily jinou nevítanou dvojici. To je “politická intrika”. Nechali jsme hrající si samce za zádí, stejně jako všudypřítomnou a pyšnou Fat Fin s Blubbym. Za chvíli, už v zátoce, se dokonce ukázal mořský had, brázdící hladinu typickým esovitým pohybem. Prý je sice smrtelně jedovatý, ale neagresivní. Náš výlet se tentokrát soustředil na dugongy (Dugongidae). Jeden z pěti druhů těchto “mořských krav”, savců z řádu sirén, žije totiž právě v tropických a subtropických vodách Austrálie. Až do 400 kg dorůstající a někdy i třímetrové “mořské krávy” se prý dožívají i sedmdesátky. “Vyplouvají na hladinu jen kvůli nadechnutí, přibližně každých šest minut,” vysvětlil nám Jasper. Jeden z dugongů k naší radosti vyplul aby se nadechl přímo před přídí katamaranu a chvíli zůstal dobře viditelný pod hladinou. Scotty zatím uspokojoval naši zvědavost. “Věk dugongů se odhaduje podle počtu růstových vrstev na tesácích – podobně jako se stáří stromu měří podle letokruhů… Samičky rodí každé tři, nebo pět let. Pokaždé jen jedno mládě, které pak osmnáct měsíců kojí. To znamená, že míra přežití dospělých dugongů je velmi vysoká…”
Cestou zpátky do přístavu nás provázely skákající dlouhé rybky, tenké jako tužka. Shark Bay, přírodní oáza, která je součástí Světového přírodního dědictví a jejíž krásy si rok co rok přijíždí vychutnat na sto padesát tisíc lidí, ve mně i přes ten mírně komerční nádech vyvolala příjemný pocit člověku tak vzácné přírodní svobody a inspirace k přemýšlení.
SHARK BAY
Žraločí zátoka leží na území Západní Austrálie, asi 800 km severně od Perthu. Nejzápadnější cíp Austrálie tvoří dva poloostrovy, několik ostrovů a ostrůvků. Samotnou zátoku omývá 8000 km² moře s průměrnou hloubkou 10 metrů. Čtvrtina zátoky však není v průměru hlubší než pouhý metr.
Před čtyřmi stoletími se jeden z poloostrovů stal místem historicky teprve druhého vylodění bělochů na australském kontinentu, když Holanďan Dirk Hartog vstoupil 25. října 1616 na dnešní Cape Inscription. Angličan William Dampier tu strávil v srpnu roku 1699 týden a musel zřejmě vidět spoustu žraloků, protože právě po nich pojmenoval zátoku. Jeho kuchař Goodwin je také prvním známým Evropanem pochovaným na australské půdě, právě v Shark Bay. Městečko Denham dostalo jméno po kapitánu Denhamovi, který v roce 1858 zmapoval celou oblast Shark Bay a jeho jméno také stále figuruje v námořních mapách. První chovatelé dobytka osídlili zátoku v šedesátých letech 19. století – právě v době, kdy se obchodníci z Perthu začali zajímat o hojně se vyskytující perly v zátoce. Od sedmdesátých let 19. století pak v této oblasti vyrůstalo mnoho usedlostí. Evropští perlaři najímali Malajce a Indonésany, zatímco Číňané s vlastními loděmi konkurovali při lovu perel Evropanům. Obchod s perlami kvetl zhruba až do období velké hospodářské krize ve 20. století. Dnes je v Shark Bay hlavní obživou rybolov a v zátoce žije asi 500 lidí. Shark Bay se v roce 1991 stalo součástí Světového dědictví (World Heritage Area). Příklad hlavních období evolučního vývoje Země poskytují nejstarší formy života – stromatolity v Hamelin Pool. Jsou to nejstarší a největší zkameněliny na světě, vytvořené činností mikroorganismů. Unikátním přírodním fenoménem je i Shall Beach – šedesátikilometrová Mušlová pláž, pokrytá miliony drobných bílých mušlí místy až do hloubky 10 metrů. Na tomto přírodním unikátu se podílí vliv větru, vysoké teploty a tvaru i mělkosti Žraločí zátoky. Významným přírodním prostředím, kde stále přežívají ohrožení živočichové a rostliny, je Monkey Mia se střediskem pro výzkum delfínů a mořských řas. Ve třech klimatických zónách Shark Bay žije deset druhů savců, 98 druhů plazů, víc než sto druhů ptáků a 700 druhů divokých rostlin. Klima je teplé během celého roku, s průměrnými teplotami 15,7 °C v zimě a 27,3 °C v létě a průměrnými srážkami do 180 mm za rok.
