Byla zmatená… svým vlastním bytím. Svět kolem ní vířil tisícem vůní a zvuků. Vytržena z tichého, konejšivého tepla matčina těla, ležela v trávě a tropický liják jí právě smýval z kůže poslední stopy porodu. Den se probouzel v kalném svítání konce období dešťů…
Stádo se vydalo na pochod. Nejprve tiše, jako by našeptával, postupně sílil, až vybuchl v jediném příkazu: „Vstaň!“ Hlas desítek generací slonů. Nutil ji opustit místo, kde jí matka dala život. Pokusila se nejistě zvednout. Nohy se jí třásly. Podpíraná matčiným chobotem zkouší první nesmělé kroky. Kroky na cestě z vietnamské džungle životem…
ZAJETÍ
Stádo prchalo. Snažila se držet v blízkosti své matky. Rachot pušek, výkřiky, troubení… Strach se s každým dalším výstřelem zhmotňoval. Utíkala. V plné rychlosti narazila do ohrady z klád. Všechno kolem ní bylo najednou rozmazané, pomalé a tiché. Další náraz sloního těla ji mrštil proti stěně pasti… Neměla šanci…
lll
Několik dní po lovu vjeli mahauti na speciálně trénovaných slonech, kunki, mezi vyhladovělé stádo. V lýkových provazech odvedli Delhi do výcvikového tábora. Přišla tam o ucho. Mahauti věří, že naříznou-li chycenému zvířeti boltec, opustí jej s vytékající krví i nezkrotný duch džungle. Snad byla Delhi příliš nezvladatelná, mahaut nezkušený, horlivý nebo opilý, možná se přidala v tropech všudypřítomná infekce… Delhi ztratila celý pravý ušní boltec a jediné, co znala, než se v květnu 1987 nalodila ve Vietnamu na obří loď, byl mahautův bodec, provazy a tvrdý výcvik. Ve svých třech letech pak poznala moře. Dva měsíce se společně s o rok mladší slonicí Sitou a ošetřovatelem Petrem Kordou plavili do německého Hamburgu. A 18. června všichni překročili bránu ústecké ZOO.
DOMOV S KALOU
Tady začíná nová etapa v jejím životě. Postupně se seznamuje s Kalou, která je v ZOO od osmdesátého pátého roku. Kala je menší, mladší a slabší. Přesto se jí stává učitelkou v dosud neznámém světě. brzy se mezi nimi vytváří vztah, který ani odborníci nedokáží přesně definovat. Slonice Sita (dnes Sunday), která jí dělala společnost na lodi, je 6. července 1988 přemístěna do ZOO v Duisburgu jako výměna za jiná zvířata. Delhi si pomalu zvyká na nové prostředí, přestává se bát a začíná věřit lidem, kteří se o ni starají. Díky důvěře vypěstované mezi ní a jejími ošetřovateli mohl být uskutečněn unikátní projekt. Po dvouletém tréninku byla připravena k umělému oplodnění. Inseminaci provedli pracovníci IZW Berlin (Institute für Zoo-und Wildtierforschung) 4. září roku 2002 a o den později ji úspěšně zopakovali. Dvacátého listopadu, po kontrolním ultrazvukovém vyšetření, několik týdnů po zákroku, prolétla světem radostná zpráva – Delhi je březí.
To byla senzace. Mládě, které se mělo narodit, by bylo prvním slůnětem narozeným v Čechách a prvním v Evropě od uměle oplodněné slonice indické. Ještě nenarozenému slůněti se založilo konto, mělo svého maskota, známý písničkář Jaroslav Samson Lenk mu složil písničku. Spisovatel Josef Formánek chtěl na chov věnovat výtěžek ze své nejrychleji napsané, vytištěné a distribuované knihy na světě. Lidé byli plni euforie a radostného očekávání. Termín porodu, stanovený na přelom června a července 2004, se rychle blížil. Po dvaceti dvou měsících březosti se Delhi měla stát matkou.
…jeho strach a nervozita byly cítit. Přímo čpěly. Byl nový. Sledovala koutkem oka jeho pohyb při ranním úklidu slonince a neslyšně se dorozumívala s Kalou. Během let, které trávily spolu, se mezi nimi utvořil úzký citový vztah. Lidé mu nerozuměli, …nadřazená slonice, podřízená slonice… Všechno škatulkovali. Byla větší a silnější. Často svoji převahu nechávala Kale pocítit dost nevybíravým způsobem. Jizvy na hlavě mladší slonice toho byly důkazem. Ve složitých situacích se ale nechala vést a vedoucí postavení předala Kale, která zvláštnímu světu člověka rozuměla lépe. Tvořily tým. Kala byla mozkem, Delhi rukama. Dnes se měl stát jejich obětí ošetřovatel. Přední nohou přišlápla hadici. Muž neopatrně položil koště v dosahu druhé slonice. Vtom se stalo několik věcí najednou. Muž hledá závadu. Delhi nenápadně uvolní hadici. Kala s radostí láme na kousky násadu odloženého koštěte. Muž se vzteká. Opět vyhrály…
PŘICHÁZEJÍ KONTRAKCE
Když vám v neděli v jedenáct večer zazvoní telefon, většinou to neznamená nic příjemného. Práce nebo průšvih. V tom nejhorším případě průšvih v práci. Chvilku se přemlouvám a nakonec drnčící přístroj zvednu. „Roman Nešetřil, ZOO, rodíme,“ ozve se na druhé straně. „Je… jedu,“ vykoktám, zaskočen informací, na kterou čekám už čtrnáct dní. Cestou vyzvednu dva členy záložního týmu a jedu, co to dá.
Zahrada je tmavá a opuštěná, září jen světla slonince. Ve správní budově se seznamuji se zbytkem záložního týmu, zoologem Pavlem Paličkou a Věrou Vrabcovou. Dozvídám se, že se v pět odpoledne objevily první příznaky porodu. Odešla hlenová zátka, která po dobu březosti uzavírá děložní krček. Od té chvíle je slonice pod stálým dozorem ošetřovatelů, kteří v posledním stadiu drželi čtyřiadvacetihodinové služby. Večer přivolali veterináře Václava Poživila.
Obraz ze slonince přenáší kamerový systém přes internet do hlavní budovy, kde ho sleduje podpůrný tým. Ten má v případě potřeby pomoci ošetřovatelům. Přístupová hesla jsou tajná. Přenos se nesmí dostat mimo zoologickou zahradu. Šest mužů se tísní u obrazovky v malé místnosti. Je zakázáno mluvit. Dorozumívají se šeptem. Ve sloninci panuje naprostý klid. Oproti nim máme výhodu. První fázi porodu sledujeme v relativním pohodlí zoologovy kanceláře.
Delhi je neklidná. Kontrakce se objevují stále častěji a v kratších časových intervalech. Odeznívají, aby se vrátily v nových vlnách. Krátce po půlnoci si slonice poprvé lehá, aby si odpočinula. Střídá levou a pravou stranu, klečí a opět vstává. Situace se po celou noc nemění. S příchodem nového dne se porod zastavil. „Vše je v pořádku, normální průběh. Ve většině monitorovaných případů probíhá porod v noci, a ve dne se pozastaví. Z jakého důvodu, bohužel nevíme,“ informuje nás ráno v kanceláři Václav Poživil. Chce ale mít jistotu, proto kontaktuje tým IZW, se kterým spolupracuje už od příprav inseminace. Berlínští lékaři před pár hodinami teprve přiletěli z Kanady, přesto přislíbili osobní účast. Na Vaškovi je i přes únavu znát náznak úlevy. Pracovníci IZW mají praktické zkušenosti z mnoha sloních porodů po celém světě. Pro zdárný průběh porodu lze těžko udělat víc.
Ještě jedna věc z onoho rána mi utkvěla v paměti. Veterinář sedí u pracovního stolu a po telefonu objednává potřebné léky. „Já vím, že je brzy… Nebudím vás? …Potřeboval bych…,“ všichni přítomní se ho snaží přemluvit, aby si šel aspoň na chvíli odpočinout. Vrtí hlavou, mává rukama, odmítá. A do toho shonu přichází ošetřovatel: „Je tu jeden pán, přinesl strakapouda, asi má zlomený křídlo.“ Rozhlédne se po unavených a napjatých tvářích: „Mám ho poslat pryč?“ „Ne, podívám se na něj,“ odpoví po probdělé noci bez zaváhání Vašek.
RODÍ MRTVÉ MLÁDĚ
Jako by tančila. S nohama spoutanýma řetězy se houpala v rytmu pulzující bolesti. Nejasně vnímala rozmazané postavy kolem sebe, které v marné snaze omezit její pohyb uhýbaly z dosahu jejího chobotu. Znala je. Jejich pach, doteky. Ti muži byli její rodina. Dnes přinášeli bolest, která vystřelovala z břicha až do nitra mozku. Byla zmatená. Chtěla pryč. Těžký vzduch slonince rozřízlo její zoufalé troubení. Trhalo přítomným uši i srdce. Jen Kala rozuměla, byla s ní.
Během dopoledne odešla Delhi část plodové vody. Odpoledne tráví ve výběhu s Kalou a dvěma ošetřovateli. Ti se u slonic střídají, aby si alespoň částečně odpočinuli. Okolo desáté večer přijíždí berlínský tým, doktoři Thomas Hildebrandt, Frank Göritz a Robert Hermes. Po krátké poradě s ošetřovateli i veterinářem vypínají světla slonince a očekávají další fázi porodu. Ta bohužel nepřichází. Rozhodují se pomoct Delhi masážemi a léky podporujícími vyvolání porodu. Vše bez výsledku. Matka na injekce oxytocinu téměř nereaguje. Masáže – čekání, masáže – čekání. Dvě noci se pokouší skupina odborníků vyvolat porod. Litry redbullu a potu. Nikdo nespí. Na lidech i slonech se projevuje únava. Objevují se pochyby, že by slůně nemuselo zůstat naživu. Ve středu ráno se lékaři rozhodli pro operační zákrok. Na tvářích ošetřovatelů lze číst smutek. Někteří se odvracejí. Snaží se skrýt emoce. Začal boj o záchranu slůněte i matky. Šíří se fámy. Vrátnice je bombardována telefonáty. Televize… Noviny…
Brzy ráno vyjíždí auto, aby z drážďanské ZOO přivezlo závěsné zařízení, kterým má být Delhi během operace vyzvednuta. Bude v ložnici (oddělená část ustájení), na traverzách ukotvených ve stěnách místnosti.
Během čekání na návrat služebního eskortu z Německa se uklízí a provádí dezinfekce ložnice. V jednu odpoledne se vůz, který se zdržel v dopravní zácpě, konečně vrací. Instalujeme celé zařízení, sundáváme ho a znovu věšíme. Prověřuje se funkčnost kladek, pevnost a délka provazů, řetězy. Každý musí být v co nejkratší době schopen zaujmout přidělené místo a bezchybně vykonat daný úkol. Celé zařízení může být zavěšeno až v okamžiku, kdy se slonice pod vlivem sedativ ocitne uvnitř. Pokud by ucítila cokoliv podezřelého, vůbec by nevešla.
Sedíme za vraty slonince, abychom slonice při příchodu do ustájení nerušili. Nikdo nemluví. Podvečerní slunce uspává. Čekání se nekonečně vleče. Co se uvnitř děje? Radostná zpráva. Plod se několik minut před operací posunul a lékaři se ho dalšími stimulačními procesy pokusí vypudit přirozenou cestou. Všem se ulevilo. Chirurgický zákrok je u tak velkého zvířete velmi riskantní a nebezpečí ohrožení života matky příliš vysoké. Následuje další noc masáží podporovaných aplikacemi hormonů. Ráno je Delhi uvolněna z řetězů a za asistence Kaly rodí přirozenou cestou své první slůně. Stotřicetikilový sameček je bohužel mrtvý. Příroda tentokrát řekla své ne. V pralesích jihovýchodní Asie běžný případ. V oblasti sledované pracovníky IZW se u prvorodiček rodí mrtvé mládě v osmdesáti procentech případů. V polovině případů umírá i samice. V ústecké ZOO se díky profesionalitě a nasazení mnoha lidí podařilo matku zachránit.
PŘIPRAVENA STÁT SE ZNOVU MATKOU
Ve čtvrtek byla svolána tisková konference. Vedle ředitelky, veterináře a pracovníků IZW sedí i kluci ve špinavých zelených montérkách, propocených tričkách, se zarudlýma očima. Honza Javůrek, Pavel Kökert, Honza Fišer, Petr Kiebel – SLO“ÁCI. Dva roky trénovali se slonicemi inseminaci, další dva roky žili každým dnem Delhiny březosti, v posledních týdnech drželi čtyřiadvacetihodinové služby a od neděle neopustili sloninec vůbec. Spali na zemi, pokud vůbec spali. Dělali „jen svoji práci“.
Čtyři dny trvající porod byl náročný nejen pro ošetřovatele, lékaře a personál ZOO, ale především pro slonici samotnou. S obdivuhodnou trpělivostí a klidem snášela všechny lékařské zákroky i přítomnost pro ni téměř neznámých lidí. Jen aplikace lokálních anestetik a lubrikačního gelu do dělohy pro ni byla natolik nepříjemnou, že se pokoušela odejít. Ale ani v tomto případě neprojevila nejmenší náznak agresivity. Poté co z ní několik dní po porodu vyšla sedmnáctikilová placenta, je zcela v pořádku, připravena stát se znovu matkou. Vedení ZOO uvažuje v dohledné době o další inseminaci. Ztracený život bude nahrazen životem novým. Zákon přírody. Příběh slonice Delhi nekončí, jen začíná nová kapitola…Pokud chcete i vy pomoci psát další osudy Delhi, vaše příspěvky na konto CHOBOTI (č. účtu: 440022/0300) budou vítány.
Nemusí to být jen pokračování příběhu, který začal před dvaceti lety ve vietnamské džungli. Společně můžeme vytvářet příběh nový.
Třeba o velkém snu malé ZOO, o lidech a slonech, o prvním slůněti narozeném v Čechách…září 2004
Spisovatel Josef Formánek splnil svůj slib a při příležitosti otevření nového slonince, který kromě nadstandardního bydlení pro slony umožňuje monitorovat jejich život kamerovým a počítačovým systémem, věnoval koncem července ústeckým slonicím 58 174 Kč – výtěžek ze svého druhé knihy.
Pro velký úspěch nyní Létající jaguár, napsaný ve světovém rekordu za necelých 12 hodin, vychází v reedici.
