V dusném japonském létě se ztenčuje hranice mezi tímto a oním světem. Za časů moru a cholery se v letních vedrech šířily smrtící epidemie nejrychleji. Aby Japonci odehnali zlé duchy a zároveň ujistili božstva o své oddanosti, pořádají už po staletí kajícné a očistné průvody.
Nejslavnějším z nich je kjótský Gion Matsuri. Velkolepý svátek Gion Matsuri je v Kjótu všudypřítomný celý rok, ale v prvních třech červencových týdnech ovládne město naprosto nepřehlédnutelným způsobem. Změní schéma dopravy i tvář hlavních ulic, převlékne domorodce i hosty do tradičních šatů. Až do nebes čnící halapartny alegorických vozů jako by chtěly rozsekat olověná mračna, která na město přinášejí poslední zbytky monzunových dešťů. A když se dají obří alegorické vozy 17. července do koordinovaného pohybu, celé město se svíjí v rytmických záškubech jako ohromný pestrobarevný had. Zrod očistného svátku Gion Matsuri je spojen s velkými epidemiemi, které se v polovině 9. století lavinovitě šířily po celém Japonsku a roku 869 zasáhly i císařskou metropoli Kjóto. Slavný věštec Hiramaro z klanu Urabe tehdy odhalil, že touto pohromou lid trestá rozhněvané božstvo bouře Susano- o no mikoto, jež je třeba usmířit. A to tak, že mu lid dá co nejokázaleji najevo, že ho bezvýhradně uznává jako všemocného vládce a vrchního vojenského velitele. Lidé tehdy obřadně vztyčili 66 obřích halaparten, symbolizujících brannou moc všech japonských provincií. K nim se přidaly skvostné přenosné svatostánky a celé velkolepé defilé přišlo vzdát čest a pokornou úctu mocnému božstvu před svatyni Yasaka ve čtvrti Gion, která byla jeho hlavní pozemskou pobočkou. Původně se jednalo o jednorázový akt. Nicméně manifestace zjevně přišla božstvu k chuti, proto se o sto let později rozhodlo, že se bude opakovat každoročně. Konání procesí bylo pozastaveno pouze ve chvílích největší válečné zkázy, jako byla občanská válka Ónin v 2. pol. 15. století či porážka Japonska ve druhé světové válce.
HORY A HALAPARTNY
Obří halapartny jsou zapracovány do dřevěného lešení, které se stává jádrem do nebe sahajícího alegorického vozu. Celá ohromná konstrukce se musí každoročně opět sestavit – přes rok se díly jednotlivých vozů uchovávají ve speciálním skladišti toho kterého yamaboko-machi, to jest okrsku nejvnitřnějšího Kjóta. Tyto okrsky mají právo postavit a zařadit do průvodu vlastní vozy – ať už jde o jakýmsi vzdušným pavilonem obestavěnou „halapartnu“ (hoko), nebo pouhou „tažnou horu“ (hiki-jama). Králem velkolepého prosebného procesí je halapartna s dlouhou čepelí (naginata-boko), která jede v samém čele a dnes z ní jako z jediné shlíží živý božský posel – posvěcený chlapec chigo. U ostatních pojezdů nahradily živé posly loutky v životní velikosti. Každý vůz má symbolický význam – halapartna s dlouhou čepelí je symbolem očistné síly, která roztíná pouta zla a neštěstí a vítězí nad démony. Jako taková je nejvěrnějším pozůstatkem původního mystického očistného obřadu Gion goryo-e. Některé vozy znázorňují příběhy z čínských a japonských dějin, mytologie či literatury, jiné jsou jakýmsi trojrozměrným ztvárněním kultu božského patrona daného okrsku. Přestože původní poslání vozů bylo – byť jen symbolicky – bojové (byly to vlastně jakési starověké tanky pro boj s démony), dnes připomínají spíše pojízdná muzea. Některé z nich ukrývají poklady nedozírné ceny nejen japonské provenience. V bezpečné době Edo (1603–1867) si mohli prudce bohatnoucí měšťané dovolit furiantsky vystavit na odiv všechno své bohatství, a tím i trumfnout své sousedy. V průvodu tak můžeme vedle mistrovských děl japonských malířů, řezbářů, tkalců a kovotepců spatřit třeba historické perské koberce, jaké už nenajdeme ani v dnešním Íránu.
BOŽSKÝ POSEL
Ztělesněnou duší svátku je dnes už jediný zasvěcený chlapec chigo, vybíraný na základě velmi přísných kritérií z tradičních rodů spřízněných s gionskou svatyní. Výběr je přitom zúžen jen na opravdu bohaté rody – chlapec totiž bude plnit posvátné poslání, a svátosti jsou v Japonsku nesmírně nákladnou záležitostí. Čím výsostnějšího postavení má člověk dosáhnout, tím více hmotných statků musí obětovat. Neoficiální zdroje uvádějí, že nominace na post zasvěceného chlapce pro Gion Matsuri a jeho měsíční posvátná služba přijdou rodinu na 20 milionů jenů (přes 4 miliony korun). Zveřejnění výsledků volby čiga a jeho dvou dětských pobočníků (kamuro) proběhlo letos 8. června a všechna hlavní média hned informovala o tom, že poslem božstva bouře bude osmiletý Imanishi Yutaro, syn majitele slavné cukrářské firmy Kagizen Yoshifusa, která již bezmála 300 let vyrábí cukroví pro čajový obřad. Yutaroův otec nepochybně ví, do čeho investuje – i jemu se totiž jako chlapci dostalo této cti. Zvolený sám byl z výsledku radostí bez sebe a médiím se svěřil, že „již hoří nedočkavostí, až v útrobách lodi, již kdysi o svátcích se zatajeným dechem prolézal, bude tančit posvátný tanec“. Na titulních stránkách novin se poprvé a naposledy objevila chlapcova rozverně rozesmátá tvář. Jakmile z rukou stařešinů oficiálně převezme pověření, dětský úsměv ustoupí důstojnému výrazu hodnostáře a hladká tvář na dlouhý měsíc zmizí pod silnou vrstvou bílého líčidla.
MONOTÓNNÍ HARMONIE
Stejně tak jako donáší chigův posvátný tanec modlitby ke zraku božstva, donáší je posvátná melodie skladeb Gion-bayashi k jeho sluchu. Každý vůz má svůj vlastní repertoár zhruba třiceti skladeb, které se dělí na vstřícné (watari-bayashi), jež se hrají, když vůz směřuje vstříc božstvu, a návratné (modori-bayashi), určené pro cestu zpět. Skladby mají jednotné, velice jednoduché nástrojové obsazení: příčná flétna, cinkátka a bubínky. Na jednom voze obvykle hraje kolem osmnácti hudebníků (8 flétnistů, 8 cinkačů a 2 bubeníci), všichni přísluší k privilegovaným rodům. Hraní Gion-bayashi je kromě občanského povolání také jejich celoživotním úkolem. S přibývajícím věkem a zkušeností střídají nástroje, přičemž standardní kariérní postup je od cinkátek, s nimiž obvykle začínají jako děti, přes bubny až po prestižní flétnu. Pro necvičené ucho cizince je melodie většiny skladeb velice prostá a monotónní, za vlhkého šera svátečních předvečerů (joi-jama) se však zdá, že toto nezemské cvrlikání vytváří kolem vozů třpytivý oblak, jenž povznáší vědomí účastníků do božské roviny.
PRAVIDLO BÍLÝCH TRENEK
Je-li chigo duší slavnosti a hráči Gion- bayashi jejími ztělesněnými ústy, pak takzvaní tahouni (hiki-te) jsou jejíma rukama a nohama. Tuto tisícihlavou armádu tvoří kromě mužů z jednotlivých okrsků z velké části také dobrovolníci. Většinou jde o organizované skupiny, které se účastní slavnosti každoročně a mají své přesné místo u konkrétního vozu. Nováčků se každoročně přibírá padesát až sto a z kupy oficiálně přihlášených zájemců je vybírá los. Psané podmínky jsou velice prosté: 1) Pochopení ducha slavnosti a bezvýhradné ztotožnění se s ním. 2) Mužské pohlaví, věk 18 až 40 let. 3) Účast na jednodenním přípravném semináři. Existuje ale i řada nepsaných pravidel, která mohou vaši vysněnou účast na poslední chvíli zhatit. K nejčastějším pochybením patří nedodržení pravidel rituální čistoty, například obarvené vlasy či spodní prádlo jiné barvy než bílé (v některých jiných městech se při stejném svátku pyšní tahouni holými zadky, v Kjótu však přešli na bílé trenýrky). Tahouni musejí při průvodu řešit řadu technických potíží. S vozy starověké konstrukce a se všemi koly na pevných osách musejí zvládnout prudký obrat. Řešení je rovněž starověké: obří kola se musejí uvést do smyku. A to díky naštípanému zelenému bambusu pod koly, několika vědrům vody a hrubé síle. Někdy se obr otočí jak lokomotiva na točně, jindy se tahouni se svou horou moří celou věčnost…
ODVĚKÁ MAGIE SVÁTKU
I když žijete jako já v klášterní podhorské části města a váš okrsek tedy nestaví vlastní vůz, ani se jinak aktivně nezapojuje do příprav svátku, přece cítíte, že před Gion-Matsuri v Kjótu houstne vzduch. Navíc aktivními protagonisty je i řada lidí z vašeho okolí. Jeden hraje na voze na flétnu a z titulu své funkce opatří vchod do vašeho domu ochrannými talismany – chimaki, jež odhánějí zlé síly, jiný vám pro změnu přijde ostříhat hortenzie před vchodem, protože má na starosti dekorování obětinových oltářů. Magicky nabitý prostor, který kolem sebe vozy-svatyně a k nim náležející lidé vytvářejí, má takovou přitažlivost, že dříve nebo později nedokážete odolat svrbění, hodíte si na nahé tělo vzdušnou jukatu, vyzbrojíte se plácačkovým vějířem uchiwa a v nezbytných dřevácích vplynete do davu. Vlhké horké šero s magickým přísvitem lampionů prostoupené kvílením fléten a cinkáním vás postupně odlepí od mokrého asfaltu a přenese do zcela svébytného času a prostoru svátku, kam nedoléhá nic z jepičích vrtochů tohoto světa a kde se dávní předkové spolu s budoucími potomky kolébají v odvěkém rytmu.
