Kategorie: 2006 / 12
„Chcete fotit čerty? Tož přijeďte, u nás chodí tři dny a z děr vylézajů tak po deváté, každý vám ukáže místo, kde je najdete,“ řekla mi paní na obecním úřadě, když jsem telefonoval do Horní Lidče na Valašsku. Tady totiž kromě tří tajemných postav adventu, Mikuláše, čerta a anděla, chodí po vsích také celé roje čertisek.
Démoni z Valašska Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš Bylo mrazivé brzké ráno, pára stoupala od úst a mezi kopci se válely chuchvalce mlhy. Ideální podmínky na zotavení po celonočním cestování vlakem. Vůbec se mi nechtělo opustit vyhřátou čekárnu pohraničního nádraží. Naplánoval jsem si však pěší přesun za místními zvyky a věděl jsem, že do deváté nemám moc času. *** Francova Lhota je malebná vesnička uprostřed kopcovité krajiny jihovýchodního Valašska. Krajina je sice v zimě a bez sněhu smutná, všechno podřimuje, ale proto možná naši předci milovali zimní obyčeje, které dokázaly obohatit jednotvárný život v tomto období. Muži se věnovali péči o dobytek nebo údržbě domů či zemědělského nářadí. Ženy zase předly nebo draly peří a jakékoli uvolnění z každodenních stereotypů bylo vítané.
Z návsi ve Francově Lhotě právě děti odjížděly školním autobusem za povinnostmi a jediný, kdo tu zbyl, byl muž jdoucí pro čerstvé rohlíky. „Tož rohaté tu máme, jdi na hřiště, tam chrní,“ odpověděl s jistotou. A měl pravdu, na silnici u hřiště už postávalo několik malých kluků, kteří hrdinně čekali na pekelníky. A to už několik divných postav opouštělo fotbalovou šatnu, kde přespávaly po náročném koledování předešlého dne. Rozespalé masky vůbec nevypadaly strašidelně. Mikuláš si upravoval vousy, aby dobře držely, a přestříkával je bílým sprejem. Někteří čerti hledali škrabošku s rohy a jiní byli rádi, že vůbec vědí o světě.
„Hale, fotograf,“ zareagovala jedna ze smrtek, která už byla připravena a zkoumala svoji kosu. Zpočátku se jim nelíbilo, že bych chodil s nimi, ale nakonec jeden z čertů dostal spásný nápad: „Víš co, můžeš chodit s námi, když si s každým z nás dáš slivovicu!“ A propukl smích, protože mě považovali za Pražáka, který něco takového nevydrží. Když se pak ještě jednou ubezpečili, že jsem z Prahy, plácli jsme si. Pak se ten nejrohatější čert rozesmál: „To víš, nejsi první. Jednou tu byl fotograf z Lidovek a už nic nenafotil, byl nakonec rád, že jsme se o něj postarali.“ A opět se strhl bouřlivý smích. Jenže milí čerti netušili, že mám na Valašsku spoustu kamarádů. Ten den jsem díky předchozímu tréninku fotografoval. Alkohol totiž k Valašsku patří a dobrá slivovice je v každém domě. Ostatně i čerti, pokud mají přežít celodenní koledu v mrazivém dni, se musejí často posilnit. Pak jsou samozřejmě také divočejší.
Bývalo to tak i v minulosti, kdy koledníci obcházeli chalupy dům od domu. Od prvního do šestého prosince procházeli vesnicemi průvody čertů a Mikulášů, kterým se tu však říkalo „Svatý“. Oproti běžně vžité tradici chodívala s čerty místo anděla kobyla, smrt a Žid, případně Turek. Kobyla nebo postava Turka často dodnes připomíná skutečnou postavu z krvavé minulosti. Odnepaměti kraj napadaly hordy Tatarů a Turků, s nimiž přicházela jen zkáza. Ve vsích také chytali mladé lidi, které odváděli na trh s otroky, a tak i určité chování masek nachází prapůvod nejen v mýtech, ale také v historických událostech. Nu a v genech každého z nás je zafixováno i něco málo z pohanských zvyklostí, které se časem proměnily do podoby dnes zachovalých zvyků.
Jak už to podle obyčeje bývalo, Svatý děti obdarovával, a čerti je naopak strašili a vyjednávali formu výkupného před peklem. Nosič, tedy mladší čert nebo Žid, byl velice důležitou osobou, protože nesl výslužku. Než stačili obejít celou obec, nashromáždili často i několik pytlů, které nakonec skončily v hospodě, kde se vše vydražilo. Z výdělku bylo na jídlo a pití pro všechny masky. Vše skončilo nevázanou hostinou a pitkou. Tak se mohli v minulosti dosyta najíst i chudí, kteří byli obdarováni přebytky z nadílky. V dnešní době je výslužka spíše symbolická – především je to slivovice, jídlo a peníze, přesto výsledek zůstává stejný. I když se rituál průvodů čertů a Mikulášů rozšířil po celé zemi, přece to kouzlo, které mají průvody na Valašsku, se mnohde už dávno vytratilo. Ve městech se dnes čert často objednává přes internet nebo pomocí vyvěšovaných inzerátů, případně se do masek oblékají tátové a jejich kamarádi. A dokonce se pořádají velké soutěže, kde se vyhlašuje nejlepší maska. Kdo nechce být umačkán, ten by tam raději neměl chodit. Sváteční atmosféra však přece jen zůstává. Je ovšem krásné zažít rojení čertů takové, jaké bylo původně. A průvod už se vydává na cestu. Je v něm sedm čertů, Svatý, kobyla a několik smrtek hrozících všem už zdaleka kosou. Nejdříve se po ránu šli podívat do místní školky. Pro děti to byl opravdu silný zážitek, i když byli démoni po ránu ještě trochu rozespalí a ještě nebyli plně v ráži; mnohé děti se ale opravdu bály. Naštěstí vše zachránil Svatý, který rozdal předem připravené dárky. Pak započala koleda po staveních. Ač byl všední den, na průvod už v nich nedočkavě čekali. Starý děda, jakmile uslyšel zařinčení řetězu a zvonců, hned rozradostněně vyběhl s láhví slivovice a začal čety přesvědčovat, že se hned po ránu musí zahřát. Protože pekelníci už zdaleka oznamovali, kde právě jsou, začal se zvětšovat shluk dětí, které spolu s rodiči pozorovaly počínání masek a zvědavě se přibližovaly ke koledníkům. A za chvíli už ti největší hrdinové pošťuchují ďábly. Ovšem jakmile se po nich čert ožene, nebo za nimi dokonce vyběhne, hrdinství okamžitě končí. Ono vlastně koledovat je dosti náročné. V masce musíte být celý den, v koženém obleku je sice dobře, ale pokud se často běhá za nezbedníky, tak se i takové šaty dají pořádně propotit. A kukla s rohy na hlavě není zrovna z goretexu. Některé masky ještě pamatují dědy. Podle zachovalých fotografií a kreseb mají podobu stejnou jako před sto padesáti lety. K maskám patří také různé nástroje, jako jsou rákosky nebo dřevěné čertovské vidle na snopy, smrtky mají kosy. Kromě rekvizit patří ke správnému čertovi i zvonce, které pak po celou jejich cestu typicky cinkají. Průvod je tak slyšet už zdáli, aby obyvatelé vsi mohli nedočkavě postávat před chalupami s něčím na zub a na zahřátí.
Samotnou kapitolou jsou psi, kteří se mohou zbláznit, když děsivé masky přicházejí. Jindy naopak i ten nejodvážnější, jakmile uvidí masky, ihned mizí z dohledu do své boudy.
Některé vesnice jsou natolik velké, že koledníkům tři dny na obchůzku sotva stačí. Obejít je ale nutné všechny domy, i když ne vždy je každý doma, obzvláště pokud jsou pracovní dny. Tímto se i zvyky přizpůsobují době a v některých ze vsí se koná obchůzka až o víkendu.
Nevěříte? Vydejte se na Valašsko.Není čert jako čert Je zajímavé, že průvody koledníků na Valašsku se poměrně výrazně odlišují od podobných průvodů v Bílých Karpatech, a rozdíly jsou i mezi obcemi, které to k sobě mají, co by kamenem dohodil. Tak například v Horní Lidči, která je opravdu jen kousek od Francovy Lhoty, už nechodí jen čertiska, ale ještě i vousatí starci s dlouhými vlasy – kvašáci. Snad mají připomínat předky. Každopádně i čerti jsou tu jiní, mají vysoké kožešinové kukly s kozími rohy a ježčí kůží. A v nedaleké Štítné nad Vláří zůstala tradice vyřezávaných strašidelných masek čertů, dosti podobná té ze Švýcarska. Nebo například ve vsi Nedašov chodí čerti ve slaměné sukni s jalovcovou metlou, kdežto za hřebenem Bílých Karpat na Slovensku se už nic takového nekoná, žádná mikulášská obchůzka.
