Už jsme si zvykli, že magické datum 1. 1. otevírá nový rok. Už za života nejstarších pamětníků tomu nebylo jinak, ovšem dříve i v našem křesťanském světě bývalo počítání letopočtu vskutku rozmanité. Příchod nového roku se slavil nejen 1. ledna, ale i o Vánocích, Velikonocích, či za rovnodennosti.
Spoutat čas do škatulek vůbec nebylo tak jednoduché. Čas je výsostně svobodný a nikterak nedbá naší vymyšlené matematiky. Protože Země neoběhne kolem Slunce za určitý počet celých dnů, stanovit a přesně rozdělit rok bylo čím dál tím složitější, jak člověk postupně upouštěl od pouhých přibližných odhadů podle tmy a světla či střídání ročních období, a učenci se něco natrápili, než se jim to jakž takž zdařilo.
Den, ten byl zřejmý. Jak se říká od slunka do slunka. Rozdělit ho na přesný počet hodin, ty na minuty a vteřiny, to byla vlastně maličkost. Ale rok? A měsíce? Nebeská tělesa nedbají na lidská čísla.
Doba oběhu Země kolem Slunce je 365 dní a přibližně jedna necelá čtvrtina. Takže když Gaius Iulius Caesar zavedl ve čtyřicátém šestém roce před Kristem po dlouhém pachtění svých vědců juliánský kalendář, užívaný potom celá staletí, který rozdíly vyrovnával pomocí přestupných roků, začal se i ten během času rozcházet. Chyba narůstala každých sto let zhruba o jeden den, což za dobu lidského života podstatné není, ale když uplynou věky, jde už o velký rozdíl.
Dodnes platný pořádek v kalendáři určil papežskou bulou až po dalších šestnácti staletích Řehoř XIII., který rozhodl, že ve čtyřech stech letech nebude sto, ale jen devadesát sedm přestupných roků. K vyrovnání nahromaděné chyby pak bylo třeba prostě přeskočit deset dnů. Po čtvrtém dni určeného měsíce měl následoval hned den čtrnáctý.
Ani papež si nemohl být jist, že se mu nový kalendář podaří prosadit. Lidé se doslova bouřili, jak se cítili ošizeni o deset dní života. Gregoriánský kalendář byl s nesnázemi zaváděn v křesťanských zemích od roku 1582 a do konce století ho přijaly jen katolické země. Těm protestantským to trvalo o půl století déle. Jediní Švédové šli na to od lesa a vyhnuli se zmatkům: místo aby přeskočili deset dní najednou, od roku 1700 do roku 1740 se ve Švédsku jednoduše 29. únor vůbec nekonal. Od prvního dne roku 1700 ale v Rusku probíhala úplně jiná reforma. Až dosud Rusové užívali datování byzantské, v němž měřitelný čas začínal dnem 1. září 5509 před Kristem. Ačkoli v západní Evropě i u nás byl juliánský kalendář zastaralý už přes sto let, reformátor své země car Petr Veliký ho zavedl jako skutečný dernier cri, jímž se Rusko mělo přiblížit západnímu světu. Jenomže jak se dále hromadilo zpožďování juliánského času, došlo ke kuriózní absurditě, na kterou se ještě dobře pamatujeme: za břeskného hlaholu dechovky ze všech tlampačů se s naprostou samozřejmostí slavila říjnová revoluce v listopadu, protože v Rusku 1917 byl sedmého listopadu ještě stále říjen.
