Nikdy, nikdy jsem neslyšel tolik bombardování jako dnes. Ozývalo se přibližně každých pět sekund. A také těžké zbraně. Velké rakety, které se objevovaly ve čtyřiceti kruhových explozích, 150mm dělové koule, které byly vypáleny z 20kilometrové vzdálenosti, střely odpálené z SU-27 a samozřejmě bomby, které Jelcin včera slíbil zakázat. Poté, co jsme si trochu zvykli na množství olova kolem nás, pokračovali jsme. Šli jsme stejným směrem jako včera, přímo rovně dolů po hlavní třídě k prezidentskému paláci. Šli jsme kolem kolejí, držíce se podél pravé stěny obytných domů, následujíce několik čečenských dobrovolníků, kteří se nabídli nám dělat průvodce. Došli jsme do vzdálenosti 50 metrů od mostu, který vede do paláce, ale protože jsme měli strach, nepřešli jsme ho, a ani jsme nedošli k místu, odkud bychom měli výhled na palác. Nikdo z nás neměl dostatek odvahy, aby to zkusil. Poté, co jsme tam asi 5 minut stáli se skupinou Čečenců, došli jsme k závěru, že není bezpečné jen tak tu postávat s velkou skupinou čečenských dobrovolníků, a tak Míša, Boris (ten člověk od AFP) a já jsme vyrazili dál po silnici. Je tu podchod pod rozlehlou ulicí Leninskij Prospekt, a tudy jsme šli. Očividně někdo vystopoval všechny lidi, kteří se tlačili, protože hned jak jsme se tam dostali, rakety, tankové exploze a děla duněly téměř přímo nad námi. Tlak byl tak veliký, že by nám praskly ušní bubínky, kdybychom nevydechovali ústy (důležitá informace pro ty, kteří se chystají pozorovat lidi střílející ze zbraní těžkého kalibru). Byli jsme zde uvězněni nejméně hodinu, střely dopadaly každých 10 sekund. Strašidelné, když si člověk uvědomí všechny ty exploze kolem. Pokaždé, když jsme si mysleli, že už odejdeme (hej, Míšo, střela sem nedopadla dobrou minutu, všechno už bude lepší), další střela vybouchla a donutila nás se schovat do samého centra tunelu. Konečně jsme odměřili pětiminutovou přestávku a využili ji k úniku. Mimochodem, je to jedinečná šance, jak se dostat do formy pro slalomové lyžování. 10. leden Šli jsme dolů po Velmi nebezpečné ulici. Nazývala se tak, protože byla okupována dělostřelectvem, tanky, raketami a kulkami. Procházet touto ulicí, je vzít život do vlastních rukou. Jít po Velmi nebezpečné ulici až k Velmi nebezpečnému mostu, nazývají mnozí lidé bláznovstvím. Jít po Velmi nebezpečné ulici až k Velmi nebezpečnému mostu a přejít Velmi nebezpečný most v neděli, je považováno za hloupé. Rusové bombardovali most a Velmi nebezpečné náměstí mnoha střelami, než aby to bylo bezpečné nebo alespoň únosné. Velmi nebezpečné náměstí se nachází před prezidentským palácem.Když jsem byl v Grozném naposled, byli zde chlapci připravující hot-dogy na věčném plameni Sovětského Vojáka. Tento plamen už neexistuje. lll Jít přes Velmi nebezpečný most je zážitek, jaký jsem nikdy předtím nezažil. Především si člověk musí dodat odvahy, aby vůbec mohl uvažovat o tom, že půjde. Je to dlouhý most, kolem 200 metrů nebo víc. Na jeho pravé straně by měli být ostřelovači, schovaní někde v okolních budovách. Avšak mohli by být i na levé straně, také v budovách. Takže kudy a jak je nejbezpečnější běžet? Ptali jsme se tří různých lidí a dostali jsme tři různé odpovědi. První člověk nám doporučil běžet pomalu a pohybovat se od strany ke straně. Druhý člověk řekl, běž jako o závod. Třetí řekl, prostě běž a budeš v pořádku. Všichni tři se shodli na tom, že bychom měli jít po levé straně mostu a vejít do budovy z té nejvzdálenější části. To by mělo být nejbezpečnější a my si budeme moci odpočinout, než vejdeme do paláce. Vyrazili jsme se dvěma místními výrostky, kteří nám ukázali, jak na to. Došli jsme ke schodům na začátku mostu a čekali. Výrostci se rovněž připravovali na cestu. Konečně se jeden odhodlal a střídaje běh s klusem, zdolal most bez problémů, nedošlo k žádnému střílení. Druhý chlapec se připravoval, když v tom jiný bojovník náhodně vběhl před něj, běžel přes most po pravé straně a vběhl do budovy naproti paláci. To je přesně kam jsem chtěl jít i já, protože odtud bychom mohli udělat pěkné fotky paláce, který ještě nikdo během posledních čtyř dnů neviděl, s výjimkou několika bláznivých vojáků. Pak i náš druhý chlapec vyrazil. Nechal jsem ho chvíli běžet a potom jsem také vystartoval. Běžel jsem, jak jsem nejrychleji mohl, během několika sekund jsem ho předhonil. Doslova jsem se vařil.Snažil jsem se vyhnout spadlým elektrickým drátům, běžel jsem přes díry způsobené bombardováním směrem doprava, do budovy, odkud jsem chtěl fotit. Zastavil jsem se v místě, o kterém jsem si myslel, že je bezpečné a začal jsem natáčet na video. Mike a Míša mi byli v patách, také vběhli do budovy a začali točit. Všichni jsme funěli a oddechovali jako staří vlci. Je obtížné běžet s kamerami a neprůstřelnými vestami. lll Co jsme viděli, bylo neuvěřitelné. Něco podobného jsem viděl i v Tanzánii na Kilimandžáru, kde NASA naimitovala všechna ta přistání na Měsíci v šedesátých a sedmdesátých letech. Byla zde všude špína z explodovaných bomb a granátové krátery po celém náměstí. Zničená auta, která se dostala do exploze, polámané elektrické vedení, zničený palác, ale žádná těla. Čečenci už vyprostili všechny své lidi, aby je pohřbili. Čečenci jsou muslimové a v muslimské tradici je celkem důležité, aby tělo bylo pohřbeno do 24 hodin po smrti. Nevím, proč tomu tak je, ale umožňuje to lehce získat fotky z pohřbů, pokud o ně máte zájem.lll Doběhl jsem do paláce, tam, kde ostatní postávali. Před týdnem, než začalo vážné bombardování a ostřelování, se všichni čečenští bojovníci shromažďovali na zadním schodišti a zadním prostranství paláce. Nyní tam nebylo živé duše, kromě jedné bláznivé staré ženy, která hledala chléb. Hned vedle hlavního vchodu byl ohromný kráter po bombě. Všechna auta na parkovišti byla zničená. Stejně jako tanky, které Čečenci zneškodnili. Hlavní hala paláce byla totálně zdemolovaná. Nic než kusy betonu, šrapnely, kov, sklo, to vše rozmetáno po celé budově. Vojáci se soustředili dole v protijaderném bunkru. Před lety ho vybudovali Rusové, bylo to tam poměrně bezpečné. Je vcelku odolný i proti obyčejnému bombardování. Lidé v bunkru postávali, kouřili, hovořili, kontrolovali si zbraně, jedli a vůbec se nestarali o válku. Zajímavá scéna. Přibližně po půl hodině zde strávené a poté, co jsem získal vskutku velmi dobré fotky, dostal jsem nepřekonatelné nutkání odejít. Několik granátů právě dopadlo nepříjemně blízko paláce. Neměl jsem nejmenší touhy zde zůstat uvězněn v případě, že bombardování opět začne. Chtěl jsem se dostat ven k telefonu nebo vysílačce a někam, kde bych mohl vyvolat fotky. Zkonzultoval jsem to s Mikem a shodli jsme se, že je čas odejít. Dohodli jsme se na cestě, kde jsme viděli bojovníky běžící směrem k paláci. Věděli jsme, že tam je ostřelovač, kontrolující cestu, ale řekli jsme si, že je to pořád lepší, než být ubombardován k smrti. Tak jsme vyrazili. Běželi jsme a běželi. Doběhli jsme k malé zdi, odkud se dva chlapci snažili dorazit k paláci. Ptali se nás, jaké to bylo a my řekli, že to celkem šlo. My jsme se jich také zeptali, jaké to bylo a oni také odpověděli, že to šlo. Všechno bylo dobré, tak odešli a my také. Sprintovali jsme k další zdi. Po pěti sekundách, co jsme tam doběhli, ozvala se ohromná exploze. Míša, který nás pozoroval z druhé strany ulice, říkal, že okamžik poté, co jsme odběhli od zdi, mina nebo něco podobného, přistála tam, kde jsme před chvílí byli.lll Rozhodli jsme se trochu si odpočinout. Zůstali jsme v pokoji jednoho domu, ve kterém nebyly díry od šrapnelů. Je velmi důležité se po nich dívat, když se hledá bezpečné místo pro odpočinek. Pokud někde jsou, znamená to, že možná, jenom možná, tu člověk může být zastřelen. To by bylo pošetilé. Tak jsme odpočívali a čekali. Připravili jsme se na běh přes most. Zvládli jsme to dobře, všichni úplně bez dechu, téměř na omdlení. Vojáci, kteří stáli opodál, se mě a Mika zeptali, odkud jsme (každý se vás tu ptá odkud jste, zdá se, že je to určitá forma pozdravu). Byl jsem úplně vyčerpaný, než abych se zmohl na odpověď. Čekali jsme pět minut, než jsme dech opět popadli, když k nám po mostě spěchal Míša. I on toho měl dost. Počkali jsme dalších pět minut, ale já už jsem neměl stání. Měli jsme perfektní fotky a bombardování už zase začínalo a já se nechtěl nechat zabít dřív, než je vyvolám. 11. ledna Dnes jsme to skoro dostali. Mike, Míša a já jsme se vrátili do paláce, abychom zjistili, co se děje. Přišli jsme tam brzy, kolem deváté. Nebyli tam téměř žádní vojáci. Míša uvažoval, že možná jsou v okolních budovách, takže i když byl palác úplně zničen, budou zde pořád chlapci schopní bojovat s Rusy. Vypadalo to jako dobrá teorie (já a teorie…).Tak jsme zůstali před prezidentstvím asi půl hodiny, fotili jsme, ale nebylo to jednoduché. Ozvalo se tu několik výbuchů velmi, velmi blízko budovy. Proto jsme se rozhodli odejít. Jeden z vojáků běžel s námi, aby nám ukazoval cestu. Proběhli jsme oknem, přes verandu, přes zídku a přes blátivé políčko. Když jsme byli zhruba 50 metrů daleko od řeky, naším cílem za zdí, zasvištěla střela, pouze několik metrů kolem našich hlav. Průvodce klopýtnul a spadnul. Ježíši, myslel jsem, že ho zastřelili. Přemýšlel jsem, jestli mám zastavit a podívat se, zda je v pořádku nebo mám pokračovat. Prásk. Další střela, tentokrát blíž u mě, slyšel jsem hvizd kulky, jak kolem mě vířila vzduch. Začal jsem běžet jak rychle jsem jen mohl, strach a adrenalin mne popoháněly. Doufal jsem jen, že ten chlapík je v pořádku. Míša a Mike mi byli těsně v patách. Také si myslím, že ještě nikdy neběželi tak rychle. Potom se objevil náš průvodce, byl úplně od bláta, ale jinak v pořádku. Kdyby to byl ostřelovač ze Sarajeva, všichni bychom byli určitě mrtví. Díky Bohu, že nebyl. lll Groznyj znamená v ruštině Hrozný, a to je také nejlepší charakteristika toho, jak to tady vypadá. Samé bláto, prach, kulky a bomby. Tábořím ve sportovním komplexu, alespoň tak to nazývají. Myslím si, že je to původně vojenský tábor, který koupil muž, jenž chtěl trénovat mladé zápasníky. Alespoň je tu sprcha a sauna. Ujde to. Také nám dávají jednou denně najíst, říkám tomu polévka pro utečence. Celé to zorganizoval Bruno, který pracuje pro Evropskou rozhlasovou společnost – EBU.lll Kolem druhé jsme se shodli, že už jsme toho měli dost a je na čase se rozejít. Nacpali jsme se do postarší lady, kterou měl Paul pronajatu, a vyrazili. Museli jsme překonat most, který hlídali z obou stran ostřelovači. Naštěstí jsme v pořádku vyjeli z města. V Argunu, tam kde se musí odbočit doleva, když se jede do Dagestánu, jsme objevili úplnou spoušť a také několik mrtvých Čečenců. Obyvatelé nám oznámili, že tu před 10 minutami letadlo bombardovalo tyto tři, nyní už mrtvé, muže. Chvíli jsme fotili, ale letadlo bylo stále na dohled, tak jsme radši zmizeli. Uháněli jsme z města pryč, Paul hlavu vykloněnou z okénka, aby případně uslyšel letadla. Poslední co bychom si přáli, bylo být ostřelováni z letadla v pomalé ladě na otevřené silnici. Najednou Paul zakřičel: „Zastavit!“ Vyběhli jsme ven a schovali se v keřích u řeky. SU-27 prolétlo nad námi tak, abychom viděli, že je plně vyzbrojeno. Byla to ta, co předtím střílela. Odletěla a my se rozhodli ještě chvíli počkat, než se přiblížíme k autu. Než jsme se odvážili jít, objevila se tu opět, ještě s jiným letadlem. Kroužilo nad námi asi 10 minut. Celou tu dobu jsme byli střídavě šokováni, ustrašeni a vzrušeni představou bojového letadla v akci. Potom to začalo. Terčem útoku byl most, ačkoli my jsme to odtud neviděli. Letadla zpomalila (SU-27 může letět nejpomaleji na světě), doletěla na dohled svému cíli do správného úhlu, odstřelila ho a odletěla. Ohromující pohled. Snažil jsem se vyfotit letící střely, ale nějak to nevyšlo. Asi za 20 sekund poté, co jsme viděli oheň střel, uslyšeli jsme i hřmot. Až když jsme další den uviděli ten most, uvědomili jsme si, jaký rozsah škod mohou letadla způsobit. Konečně, když jsme je viděli pěkně vysoko, naskákali jsme do auta a ihned odjeli. To byl pravděpodobně nejúzkostnější okamžik mého života. lll Myslím, že jsem získal dostatek fotek lidí, kteří běželi sem a tam, snažíce si zachránit život. Myslím si, že by tohle všechno už mělo brzy skončit, protože to vypadá, že ruská veřejnost nesympatizuje s tím, co tu ruská armáda provádí. Neradi vidí, když jejich chlapci umírají, a to je opravdu poprvé, co jsou o tom informováni. Ruský tisk ještě nikdy nebyl tak svobodný ohledně válečných záležitostí, a to se vládě nelíbí. Naneštěstí to ještě může vést k dalšímu puči a pokusu ultrapravice a nacionalistů uchvátit moc. Avšak myslím si, že v zemi je více umírněných, než si radikálové a nacionalisté dokáží představit a doufejme jen, že se ukáží dříve, než pravicová linie udeří. A to je vše z Grozného pro tento týden, přeji vám pěknou sobotu.
Category:
1996 / 09
