To byla hodně podařená schovka. Petr Vok si prý přál, aby hrobku rodu Rožmberků nikdo nenašel celých 400 let po jeho smrti. A tak se skutečně stalo. Tajemnou rodovou kryptu se podařilo objevit teprve nedávno.
15.februarii bitva v Praze mezi Leopoldovými vojáky, vtrhlými do země, a stavy království. Malé Strany sic se zmocnili, ale nic dál. Na sta z jejich roty padlo, od stavů nemnoho. Pěkná správa! Sám císař takové praktiky vedl a ubohú chudinu hubiti dal.
Psal se rok 1611, do Čech vpadla na pozvání již pološíleného císaře Rudolfa II. vojska Pasovských a rožmberský kronikář Václav Březan se právem obával o osud království. Petru Vokovi, jednasedmdesátiletému nemocnému a bezdětnému vládci rožmberského dominia zbýval necelý rok života, a přesto se pustil do vyjednávání. Z vrcholné politiky se sice už dávno stáhl, ale pasovští žoldáci se po neúspěchu v Praze rozvalili na jihu Čech a brali si zdejší ženy a statky. Na pomoc nového krále Matyáše se Petr Vok nemohl spoléhat, a tak aby uchránil svůj milovaný kraj před cizáky, nechal zmincovat rožmberský stříbrný poklad a Pasovské vyplatil. Tožť ten poklad rožmberský preč! Milá růže již máš pokoj, nebudou tě více škubati! Tisíce žoldáků se rozprchly na všechny strany a poslední Rožmberk tak korunoval až otcovskou péči o blaho svých poddaných, kterou projevovala většina jeho předků a díky které také Jihočeši své Rožmberky tolik ctili.
ZROZENÍ LEGENDY
O čtyři sta let později stojím v presbytáři vyšebrodského klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, přímo pode mnou v cínové rakvi odpočívá Petr Vok. S Jiřím Šindelářem z občanského sdružení Naše historie přemítáme nad tím, jak zásadně se páni pětilisté růže zapsali do tváře jižních Čech. „Byl to nejmocnější panský rod českých zemí, v dobách největší slávy byl vládnoucí Rožmberk první po králi, a přesto nejvíce ze všeho dbali na rozvoj svého dominia,“ vysvětluje Jiří Šindelář, který hledání rodové hrobky Rožmberků zasvětil několik posledních let. „Když pak 6. 11. 1611 Rožmberkové Petrem Vokem vymřeli, byl to pro zdejší lid konec jedné velké éry. Té dobré éry. Vymřeli Rožmberkové, kteří neváhali roztavit rodový poklad, aby uchránili svá města a vesnice před rabováním. A co přišlo po nich? Hrůzy třicetileté války a cizácká šlechta bez vztahu k Čechám, která šla jen po majetku. Není divu, že si lidé staré dobré české pány glorifikovali.“ Petr Vok si vlastně vyplacením Pasovských krátce před svým skonem zajistil nesmrtelnost. Obrovitá částka sta tisíc zlatých ho ale nijak nebolela – neměl už pro koho šetřit. Věděl, že je posledním. První únorový den roku 1612 zamířila zdobená cínová rakev s jeho tělem z Třeboně do vyšebrodského kláštera. A tu po vykonání těch ceremonií do sklepu neb hrobky rožmberské, nebyvši více místa než pro tu poslední truhlu posledního vladaře, spuštěno a k předkům jeho uloženo.
Tam, kde jeden příběh končí, jiný začíná. Příběh hledání rožmberské hrobky. Mniši po pohřbu ukroutili kruhy na vstupu do hrobky a zřejmě ještě před třicetiletou válkou odstranili i další vnější atributy hrobky, aby ji uchránili před vykradením. Když pak v 70. letech 17. století klášter navštívil dějepisec Bohuslav Balbín, tak už při jejím popisu tápal. Dal tedy na svědectví zdejších starců a zapsal, že v hrobce „lze uzřít členy rožmberského rodu, přesněji řečeno jejich mrtvoly a kostry, sedět na stolicích ve velké komoře pod kněžištěm kostela“. Pouhých šedesát pět let po pohřbu tak vznikla legenda, která se udržela až do 21. století.
VELKÉ ZKLAMÁNÍ
Skokem se přenesme do roku 1902, kdy začaly klesat stupně hlavního oltáře a bylo potřeba podívat se do podzemí presbytáře. V asi metrové hloubce levé části kněžiště narazili kopáči na klenbu, pod ní pak byla hrobka o rozměrech 5 x 3 x 1,5 metru. V ní byly dva cínové sarkofágy (jeden Vokův) a několik zetlelých dřevěných rakví. Tohle že má být velkolepá hrobka, kde spočinulo na čtyřicet členů rodu Rožmberků? Vždyť sem by se nemohli vejít! Průzkum skončil velkým zklamáním. Výkop zalila betonová krusta a historici měli na stole skutečnou záhadu. Literatura hovoří o velké nekropoli pro několik generací rodu, ale nalezená hrobka pojme sotva desítku pohřbů. Jako lichá se ukázala také poznámka z mnoha pramenů, že Petr Vok je pohřben vlevo od zakladatele kláštera Voka I. (1220–1262). Jeho rakev tu ale určitě nebyla. Betonová krusta je na nevzhledné dlážděné podlaze presbytáře patrná i dnes a nechce se ani věřit tomu, že by se pod ní mělo nacházet něco výjimečného.
Následující desetiletí pak nenabídla mnoho příležitostí k objevům. „Nacisté klášter zrušili a komunisté na ně navázali. Poprvé v historii tak cisterciáci nemohli dostát své povinnosti sloužit mši svatou v den vymření rodu zakladatelů kláštera,“ říká vyšebrodský převor Justin Jan Berka. „Teď už tradici opět držíme. V roce 2009 jsme pak oslovili tým odborníků, aby provedli nedestruktivní průzkum podzemí kostela, a při té příležitosti proběhlo i další pátrání po velké hrobce.“ Technici zavedli sondu do prostoru pod presbytářem, ale žádné překvapení se nekonalo. Potvrdila se jen zpráva z roku 1902. Rodová nekropole musela být jinde. „Tehdy jsem se dostal na scestí,“ přiznává Jiří Šindelář, který byl součástí týmu. „Až do roku 1601 mluvil Březan o pohřbech do velké hrobky, pak ale používá výraz sklípek. Poslední Rožmberkové navíc měli v záloze své vlastní hrobky. Usoudil jsem, že rodová nekropole již byla zaplněná, a od roku 1601 se proto pohřbívalo do menší hrobky pod presbytářem, kde také skončil Petr Vok.“ Tým pak pátral i na jiných místech kostela, ale bez úspěchu.
HROBKA POD HROBKOU
Venku na slunci je minus deset, v kostele minus dvanáct. Ještě více mě ale mrazí při představě, jaká to musí být bezmoc, když člověk ví, že hrobka je tady v kostele, ale nikdo ji nemůže najít. Jiří Šindelář si vzal opět všechny plány prostoru pod presbytářem, kde je pochován Petr Vok, a začal přemýšlet: „U středověkých staveb funguje harmonie, objekty prostě lahodí oku. Když jsem si ale vynesl podélný řez hrobkou, tak jsem zjistil, že je to taková podezřelá nudle. A pak je tady jedna velká pravda – lidi byli vždycky hrozně líní. Neudělali by nic, co by jim přinášelo problémy. Máme tady objekt, který je metr a půl vysoký, a v něm obrovské cínové rakve. Proč by to kopali takto mělké? Jak by v malém klenutém prostoru manipulovali s rakvemi? Tady mě poprvé napadlo, že hrobka může být hlubší.“
K potvrzení teorie ale v archeologii vede dlouhá cesta. Prameny tuto možnost nevyvracely, ale bylo potřeba najít analogii. Bylo v té době obvyklé, že by se u hrobek zvyšovala podlaha? Tady prameny mlčely. „Pak se ale stalo něco, co mě utvrdilo v přesvědčení, že právě my máme tuto záhadu osvětlit. V aukci jsem narazil na knihu Františka Šubrta z roku 1882, který popisuje svou návštěvu Vyššího Brodu. Zmiňuje se o tom, že pod kapitulní síní je velká hrobka opatů. Když byla zaplněna, postavila se nad ní nová menší a celá podlaha síně se zvedla o 80 centimetrů,“ vzpomíná Jiří Šindelář na okamžik, kdy už byl o správnosti své teorie přesvědčen. Analogie byla na světě – když šlo nastavit hrobku opatů, proč ne i hrobku Rožmberků? Už stačilo jen napsat studii a představit teorii odborné veřejnosti, jenže…
Jenže přišla nabídka, která se neodmítá. Na rok 2013 se chystá velká česko-rakouská zemská výstava, kvůli níž prochází kostel celkovou obnovou. Převor se opět obrátil na osvědčený tým, aby do hrobky Petra Voka umístil zařízení ke snímání mikroklimatu. Blížilo se navíc čtyřsté výročí Vokovy smrti. Lepší příležitost k ověření teorie nemohla nastat! „Ačkoli jsme byli přesvědčeni o správnosti nové teorie, byli jsme hodně nervózní. Provrtali jsme podlahu a dostali se do hrobky s Petrem Vokem. Pokračovali jsme dál. Čekal jsem, že narazíme na pevnou podlahu a pod ní bude klenba rodové hrobky, ale vrták hladce projel velmi měkkou vrstvou,“ popisuje napětí, které loni v listopadu panovalo v kostele, tvůrce průzkumné sondy Josef Vandělík. O překlenutí původní hrobky nemohla být řeč. Byla tedy zasypána? „Vrtali jsme dál a v hloubce dvou a půl metru pod podlahou kostela jsme narazili na dřevo. Nebylo pochyb, šlo o pozůstatky rakví ze starých pohřbů Rožmberků. Velká rodová hrobka byla objevena přesně 400 let po smrti posledního Rožmberka!“
PODZEMNÍ RARITA
Co se tedy s velkou hrobkou nejmocnějšího šlechtického rodu své doby stalo? V blíže neurčené době, nejspíš na přelomu 15. a 16. století, už v ní nebylo místo na další pohřby. Byla proto zavezena asi metr mocným zásypem, čímž vzniklo další patro. Další Rožmberkové tak mohli k věčnému spánku uléhat v blízkosti svých předků. Velikost hrobky je ale ohromující, už samotný fakt, že si někdo na přelomu 13. a 14. století nechal zbudovat takové místo odpočinku (a vlastně i celý klášter jako rodovou nekropoli), je naprosto ojedinělý. „A to nejen u nás, ale v celé Evropě. Vždyť i slavná královská hrobka Karla IV. na Pražském hradě je o padesát let mladší,“ podotýká Jiří Šindelář s tím, že i průzkum ve Vyšším Brodě mohl být ozdoben královskou korunou. „V rodové hrobce je totiž pochována královna Viola Těšínská, manželka Václava III. a pozdější choť Petra I. z Rožmberka. Kdyby totiž nebyla hrobka zasypána, ale překlenuta, možná bychom její královskou rakev ještě mohli vidět,“ popisuje Šindelář jediné zklamání, které mu jinak úspěšný průzkum přinesl.
Jedno drobné zlaté překvapení přeci jen sonda přinesla. Práce už byly téměř u konce, když se na monitoru cosi charakteristicky zalesklo. Na sarkofágu Petra Voka ležel renesanční prsten zdobený kytičkou. Jeho cesta na rakev je ale zatím zahalena tajemstvím. „Je možné, že dřevěná rakev, která leží na vedlejším cínovém sarkofágu, patří Kateřině z Ludanic, manželce Petra Voka. Když se rakev začala rozpadat, prsten z ní mohl vyklouznout a dokutálet se až na jeho sarkofág. Symbolicky pak zůstal ležet na místě, kde lze tušit Vokovu pravou ruku,“ usmívá se Jiří Šindelář.
KDE LEŽÍ ZAKLADATEL?
Odpočinek Rožmberků by v následujících letech už nic rušit nemělo. K dalším invazivním průzkumům není důvod, protože záznamů z vnitřku hrobky je tolik, že nebude problém vytvořit například kopii sarkofágu Petra Voka. To však neznamená, že jsou všechny záhady kolem nekropole vyřešeny. Naopak! V mnoha článcích se například dočtete, že v hrobce je pochován i první pán z Rožmberka Vok I. To ale není možné z prostého důvodu – v době smrti Voka I. z Rožmberka (1262) byl kostel teprve ve výstavbě. Místo odpočinku zakladatele kláštera bylo velkou výzvou i pro tým Jiřího Šindeláře: „Na termometrii nám vycházelo ve středu presbytáře teplejší místo. Když jsme odkryli dlaždici, tak na ní byl zespoda kříž. Provedli jsme kontrolní vrt a v hloubce 170 cm jsme narazili na dřevo. Jsem přesvědčený o tom, že Voka I. pohřbili do země přímo před hlavním oltářem, tedy na nejčestnějším místě nedostavěného kostela.“ Mozaika je teď téměř úplná – Vok I. leží uprostřed presbytáře, proto tam už nemohla být vybudována rodová hrobka. Konečně lze také rozumět poznámce, že Petr Vok odpočívá nalevo od zakladatele. Neleží tedy vedle sebe v jedné hrobce, ale celá hrobka je vlevo od místa, kde je pohřben zakladatel Vok I. z Rožmberka. Všechno do sebe krásně zapadá.
Chce se nám otevřít ještě další rožmberské příběhy, ale je nám jasné, že bychom přimrzli k podlaze a vytvořili tu podivné křečovité sousoší. Opouštíme proto presbytář a necháváme Petra Voka a jeho předky ve společnosti dělníků, kteří obalují stěny lešením, aby mohl být kostel už na konci léta zcela restaurován. Venku je o poznání tepleji, odpolední ticho ruší pouze úpění ker na zamrzlé Vltavě. Její koryto se bude ještě dlouho kroutit krajinou, než opustí území, které kdysi spravoval nejmocnější panský rod Českého království.
