Dálnice pod černým stropem tmy monotónně ubíhá směrem k jedněm z nejnovějších hranic, které si tenhle podivný svět postavil v rámci nové módy přísně dělit národ od národa. Divné hranice. Trochu jako brána do chemičky. I tam vcházíte do prostředí, kde vaši známí řeší problémy, kterým rozumějí jen oni sami (ani to někdy ne). Okolo páté projíždíme Bratislavou. Po pravé straně se pasou velbloudi, což vypadá v této zeměpisné šířce absurdně jen do chvíle, kdy stromy odkryjí ohrady a boudy typické pro zoologickou zahradu. Nalevo se za pár sekund objeví silueta Devína. To znamená, že slovensko-maďarská hranice je na dosah ruky.I KDYBY NA MĚ HAJNÝ PŘIŠEL, TAKY BY MI VŠECHNO VZAL… Szeged. Kousek za ním se doslova metr po metru sune pestrobarevný had kol a kapot k maďarsko-srbské celní zóně. To je náš první zádrhel na cestě za řeckým sluncem. Pět hodin v úmorném vedru, roztržky mezi nervózními obchodníky i budoucími rekreanty, přispěchavší policie řadí nedo čkavce zpátky do vozové hradby. Cítím, jak se mi připaluje levá ruka opřená o stažené okénko. Rodina emigrantů před námi tlačí ke své původní vlasti auto s rakouskou značkou ručně, zřejmě znají stav na srbských benzinových tocích. Před hranicí už má paní křečovky jako provazy, děti usínají za chůze a pán se usmívá očividně ze setrvač- nosti… Maďarský celník toho po nás moc nechce. Srbský chvíli zírá do pasů a pak poslední z nich zadrží s pokřikem: „Češi! Kárta zeléna!” A mizí. Běžíme za ním v obavě, aby se nám neztratil v ruchu celnice. „Jakou kartu? Kde? Co?” (Nabízíme mu zelenou kartu vystavenou Českou pojišťovnou, která nás zřejmě zapomněla varovat…) „Kárta zeléna,” mává vztekle rukama a ukazuje někam dopředu. „Tám kárta, potom pásport!” Manifestačně se otočí na znamení, že s námi zbytečně ztrácí čas. A vplouvá do davu. Chvíli bezradně okouníme a pak nás vezme ten správný amok.Přes odpor dvou dalších celníků, kteří se jinak poměrně nudí, se s Janou probojováváme až k údajnému zdejšímu šéfovi. Z posledních sil se klidně ptáme, co vlastně po nás chtějí, proč naše spolucestující přišla o pas a kde ho teď budeme shánět. Udělali jsme tří základní chyby. Za prvé nevíme o zelené kartě platící výhradně v Srbsku a stojící devadesát marek (jaképak dináry, že?), za druhé se hloupě ptáme, zda můžeme v tomto rozhovoru použít češtinu (Titova slovanská vzájemnost je tímto zřejmě pošlap ána) a za třetí (chyba nejhorší) jsme Češi. Takže dál se jedná výhradně řevem. On huláká, že jejich karta je pojistka, kdyby se nám ve válčící zemi něco stalo, že se kupuje nejméně na sedm dní a co je mu do toho, že někdo jede tranzit. A že navrch dáme padesát marek za použití srbských cest a silnic (vedle dálničních poplatků, samoz řejmě). A jestli se nám to nelíbí, můžeme se otočit zpět na Maďarsko. My řveme, že s lidmi se dá jednat slušně, i když je chceme obrat o peníze a že je to vůbec roztomilý systém. Náčelník (či co to je) se hbitě vžije do role národního hrdiny a sesype na nás všechnu špínu, kterou v sobě schovává na zrádné Čechy. Vy sankce, my sankce, ječí a nakonec vytáhne trumf nejvyšší, zlověstné zasyčení, že ještě v té Grecii nejsme”… Policejní hlídka se samopaly na prsou nás zastavuje ještě před vjezdem na dálnici. První, co chce, jsou naše cestovní doklady. Pamětlivi ponaučení zkušených, že pasy nemáme pustit z ruky, chceme nejdřív vědět, co jsme provedli. Jeden z policistů se vydá na obchůzku kolem auta a druhý usilovně dumá. Když se znovu sejdou, společně ohrnují nos nad mildesortkami: „Marlboro je?… Ne dvě krabičky. Karton.” Jedeme dál. Netrvá dlouho a je tu další „ostraha národa”. Ne čtyři piva, šest piv a dvoje marlbora. Začínáme trpět silným stihomamem. Nejdřív výhrůžky na celnici, pak tohle… Sjíždíme z hlavního tahu. Po třetí policejní kontrole, kdy nás za jeden nezapnutý pás posílají v deset večer měnit marky za dináry s tím, že neznají kurs, pasou se na našem kňourání, nevědí, jestli je v jejich malém městě banka, líbí se jim, že je holky hladí prosebně po ruce a nakonec nás milosrdně propouštějí… tak po této kontrole se ptám své posádky, co dál. „Na Rumunsko,” zazní sborově. „Nic horšího už potkat nelze.” Až přijdeme na svůj omyl, bude pochopitelně pozdě…ZEMĚ SLEPÝCH ZÁKONŮ Z říše uniforem do Rumunska – země bezvládí – se dostanete poměrně snadno. Jen odpovíte na dotaz, zda vezete zbraň… Zatím jediným naším problémem je sehnat benzín. Pumpy jsou zavřen é, ne však osiřelé. „Zajímavý způsob večerní zábavy,” praví Jitka na adresu postavi ček sedících na obrubníku vedle stojanů. Napadá mě projet pomalu benzinovou stanicí… „Marku za litr,” oznamují mi německy dva mládenci, které doprov ází starší muž. Mám jet za nimi. Táhnou nás do opuštěného dvora se dvěma garážemi a zavírají vrata. Přemýšlím o tom, že hrdinstv í má své meze, zvlášť, když s sebou vezete jen dvě blondýny a kluka. Ropní veksláci se však ukazují jako „čestní obchodníci”. Loučí se úklonou a dokonce i zamávají. Za to, že mi jejich benzín udělá z filtru odpadkový koš, za to nemůžou. Lepší „šťáva” se tu netočí, pokud se vůbec točí nějaká (při zájmu řidičů ze Srbska, kde je benzin nejen drahý, ale vzhledem k válečnému stavu země také téměř nedostižný). Jedeme v noci horami bez jediného záblesku světla, po neuvěřiteln ě špatných silnicích, které nesou mezinárodní označení E 77. Chvílemi nevím, jestli je to výmol, nebo jestli už nejsem v příkopu. Po pár hodinách spánku u jakýchsi domečků v podhůří pokračujeme už za denního světla. Vlastně je tu nádherně. Jakoby se člověk vrátil o století zpět, do poklidného kraje mírných zemědělců a pastýřů. Jedeme krokem (kvalita mezinárodní silnice ještě poklesla, ač se to zdálo nemožné), krajinou neposkvrněnou sebemenším náznakem průmyslu, potkáváme milé a ochotné lidi. Asfalt se odlupuje v hroudách, ale koním a oslům to nevadí. Motorizovaný mládenec nám přelévá deset litříků ze své nádrže do naší, aniž by věděl, jak budeme platit. Desetimarkovku pak něžně obrací v ruk ách a skoro se klaní. Hraniční přechody – přívozy na Dunaji nejsou pro cizince. Musíme na Giurgiu-Ruse. Docela se těšíme na bulharské dálnice…Giurgiu nás vítá sluncem dalšího dne, který bude nejen parný, ale i perný. Fronta kamionů bez konce a šňůra osobáků, končící daleko, předaleko v polích, napovídajíc hodně. Policie pečlivě hlídá, aby nikdo nepředbíhal. „Na kolik to vypadá,” ptám se ukrajinského řidiče před námi. „Minimum dvanáct.” Přemýšlím jestli muslim, který se nerušeně modlí pár metrů od fronty aut mezi nízkou pícninou u elektrického stožáru, nemá jednodušší život a uvažuji, které náboženství zvolit… „Pépsi – ajn mark, vóda – vasr – zvaj mark, bír – zvaj mark!” hulákají rumunské děti a mezitím občas potáhnou z cigarety. Ty nejmenší špinavou vodou šmudlají okna přes odpor řidičů. Za zády rodiče jako dohled na placení (v „tvrdých” samozřejmě). Těch Rumunů, kteří jsou na první pohled chudí, a Ukrajinců se nevšímají. Čas plyne a my stojíme stále na jednou místě. Beznaděj se stupňuje. „Chceš … hned …. hranice?” ptá se mě mezinárodní „lámanou ” překvapivě uhlazený a dobře oblečený chlapík, který se zničehonic zjevil vedle auta. „Kolik?”, ptám se. „Sto marek.” „Dobře. Ale platím až na hranici. ” „Ja, na hranici. Marky.” Kdo nezažil, nepochopí zoufalství, které vás donutí obětovat spoustu peněz a nechat se vláčet za bílou dacií se dvěma chlapy opuštěnými polními cestami a jednou zběsilou cikánskou vesnicí, plnou nenávistných obličejů a materi álu, kterým se dá trefovat do auta. Jana svírá v ruce krátký nůž. Jitka láhev od coly. Převaděče zajímá nervově paralytick ý sprej a kazetami. Ptá se, jestli si ho může vzít jako suvenýr. Beze slova odkládám nádobku do Janina klína. Převaděč chce pivo a cigaretu. Pak ještě. Boční stezkou se dostáváme doprost řed hraničního pásma. Taxa je zvýšena na sto padesát, údajně kvůli mostnému. Nedáš, vrať se nakonec fronty. Dám. Vím to. Už kvůli těm, které vezu s sebou..Další „oddělení” pohraniční mafie se stará o vaše místo na celnici. Zaplatili jste – zastaví se poctivě čekající (řada kamiónů a osobáků už splynuly v jednu) a vy se vměstnáte před ně. Platící jsou přednostně vpouštěni za nízká železná vrata. Tam stojí kontrola pasů, kterou především zajímá, zda máte zbraň, zatímco vedle si povídá policista s člověkem, jež po vás vzápětí chce padesát marek. Uniformy unaveně sledující, jak s ním smlouváme a čekají na konečný výsledek. Dvacet dolarů a nemusíme zpátky do fronty, kde už jsme samoz řejmě ztratili i svou ubohou polní pozici… K bulharské hranici na druhém konci mostu přes údolí se auta sunou plynule, s pravidelnými krátkými přestávkami. V jedné z takových nás osloví řidič pardubického kamiónu s dotazem, jak dlouho jsme čekali. Odpovídáme po pravdě, že asi čtyři a půl hodiny se vším všudy. S útrpným úsměvem říká: „Obrali vás, co?” A rychle dodává: „Buď rád. Nevíš, co se tu děje v noci. Počkej moment…” Potom přivádí šoféra jabloneckého tiráku. Kus chlapa, ale s pořádnou podlitinou přes levé oko a kus tváře. Noc tu znamená pro ty, co nezaplatili, hodiny hrůzy – bandy se řetězy a klacky, rány, nadávky, poškozená auta… „Kurvy,” řekne první řidič nenávistně. „Čekali jsme šestadvacet hodin. Na vyslanectví jde jedna petice za druhou, jenže co naděláte, když stejnokroje a mafie táhnou za jeden provaz.. svině.” Přemýšlíme, kde může mít rumunská chobotnice hlavu… Bulharskému celníkovi intuitivně lžeme, že míříme k Černému moři. Má zjevnou radost a pouští nás bez průtahů. Vjíždíme na dálnici, která se nám nutně musí jevit jako silniční ráj… Uprostřed noci nám sice hrozí pokuta – tentokrát spravedlivá, za rychlou jízdu – ale po plechovce gambrinusu a krabičce marlborek oběma policistům stačí i k milému úsměvu a k získání informací o nejkratším obchvatu Sofie. Téměř pravidelně stavíme, protože rumunský benzin ucpává „skleničku” čím dál tím víc, ale jet se dá. K ránu už překračujeme bulharsko-řeckou hranici .RÁJ NA BŘEHU EGEJSKÉHO MOŘE. Řecká celní kontrola ke přísná, ale rychlá. Začíná svítat, když vjíždíme do země, která nám už není tak docela cizí, jenže tentokrát máme pocit, že si ji nějak víc zasloužíme. Zbožňujeme průzračnou čistotu Egejského moře, kemp plný vavřínových keřů, dlouhé horké večery. Díky diskotékám v bělostném hotelu Petrosbeach, odděleném francouzským parčíkem od pláže, poznáváme řecký noční život, od malička společensky vedené děti, bezmeznou lásku k národním písním… Ale taky družnost, která končí smrští šampaňského, balantinky, flambovaného karamelu od šéfa hotelu… „V noci bylo zemětřesení,” hlásí ráno důležitě paní správcov á. My víme… cestou na jih sjíždíme strmé štíty hor. Ty končí vlastně až v přístavu Igumenitsa. Čekalo nás dvanáct hodin na palubě Marca Pola, krále mezi trajekty, které zbyly po „rozvodu” Chorvatům. Ve chvíli, kdy loď odrazila od břehu, vyšel na kopci obrovský měsíc a holky chytly splín… Jen do chvíle než se horní paluba zaplnila námořníky s bílým a růžovým italským vínem. Mluvit se mohlo, o čem chtělo, jen slovo „Jugoslávie” bylo přísně zapovězeno. K ránu se z lodních frajerů stali malí kluci, uplakaní a toužící po svých rodinách v Záhřebu, ve Splitu… Slovo „Československo” řekli dvakrát a vždycky se hodinu omlouvali, přesvědčeni, že máme stejně bolavá a zuřivá srdce. Srbové jsou komunisti, řekli, Češi jsou dobří a Češky blonďaté. Nad hlavou nám občas prosvištěla letecká obrana NATO. Ranní Bari pak zdobila nádhern á a zároveň strašidelná loď letecké podpory, ověnčená lesem antén a německou vlajkou…NENÍ EVROPA, JAKO EVROPA. No. Pak už nic. Jen to, co se mnohým z nás rychle stalo samozřejm ým. Špinavý a mělký italský Jadran, zlověstné štíty nočních italských Alp, ráno v Alpách rakouských, jakoby vystřižených z reklamy na čokoládu, nepřekvapující Německo. Celníci, které zdržujete vnucov áním svých cestovních dokladů… Jenže to už je milé děti, jiná pohádka. O zemích, kde rumunské „za týden” a naše „zítra” již znamená včera… Nahlas počítám, kolik jsme včetně Čech projeli za těch pár dnů států. Deset. Zamrazí mě. když jim přidělím přívlastek, který nedělá rozdíly. Deset států EVROPSKÝCH…
