Dali světu výrobní linky a národní parky, stejně jako kolu a párky v rohlíku. Říkají o sobě, že vyvážejí demokracii, a v roce 1864 si poprvé nechali zastřelit prezidenta. Při hrdinském dobývání západu téměř vybili indiány a následky vietnamské války někteří z nich nesou dodnes. Díky televizi jsme s nimi prožili 11. září. Část Evropy nemá ráda jejich Bushe. Ale jaká je obyčejná Amerika, která ho znovu zvolila? Jací jsou obyvatelé oblastí, kterým se ve Státech říká middle of nowhere, zatímco my bychom řekli, kde lišky dávají dobrou noc?
Na svou Ameriku jsou hrdí. Jen si najdou místo v kempu, už vytáhnou nad střechu svého obytného auta vlajku. Jako by mohli být z jiného státu než USA! Vlajky jsou všude, hodí se sem, člověk by uvěřil, že je navrhl zkušený reklamní grafik. Někdo má na zahradě vedle vlajky ručně malovaný billboard s nápisem Podporujeme naše vojáky.
Na parkovišti u dálniční křižovatky, lemované obvyklou sbírkou benzinek a občerstvení, zastavil speciální konvoj: jeden vyšperkovaný truck vezl požárnický vůz, který hasil newyorská dvojčata, druhý mohutné ohořelé traverzy. „Chceme lidem připomínat 11. září a sbíráme peníze na pomník,“ vysvětlil nám šerif doprovázející konvoj v jasně červeném luxusním sporťáku. Při vzpomínání se objevily i slzy, na 11. září se tady dlouho nezapomene.
V nevadské poušti je u městečka Hawthorne největší světové skladiště zbraní. Chrání ho jednoduchý plot, silnice vede přímo podél něho. Nikde žádný zákaz. V témže státě je u takzvané silnice mimozemšťanů největší atrakcí tajná, přísně střežená letecká výzkumná základna Area 51 (nedaleko se točil film Den nezávislosti). Dovnitř nikdo nesmí. Atrakcí ale je přijít sem a okukovat plot s tisíci zákazy, popřípadě doufat, že ze základny vzlétne nějaký „neidentifikovatelný předmět“ (my jsme nedaleko našli kus raketové hlavice).
Kvůli nebezpečí terorismu už své vojenské základny neukazují kdekomu. Po návštěvě přehradní hráze v kaňonu Glan na řece Colorado nás to nepřekvapilo. Turisté si na prohlídku nesmějí vzít ani peněženku, dokonce si ji ani nemohou dát do úschovny, protože tam není. Když byl v roce 1985 můj otec v Americe, navštívil v Arizoně leteckou vojenskou základnu. „Ale jsem z komunistického Československa, nevadí vám to?“ ptal se. „Ne, proč? Jen se dívejte, jaké máme letectvo,“ řekl mu důstojník.
Zato své věznice střeží Američané důkladně. Například městská šatlava v centru města Vernal (Utah) je strohá krabice bez viditelného vchodu s malými střílnami místo oken. Stylovou atmosféru doplňuje soud a pohřební ústav přes ulici. Když v kalifornském Bridgeportu vězňové zapálili starou dřevěnou věznici a uprchli, místní šerif bleskově zorganizoval stavbu nové – má metrové kamenné zdi a vevnitř oplechované cely bez oken. V pouštích Arizony a Kalifornie stojí několik ostrých věznic. Minimálně trojnásobný plot, betonové budovy připomínají bunkry. Přívětivá místa. Výstražné tabule upozorňují řidiče: Pozor státní věznice, neberte stopaře.
O pár mil dál stojí někdo vedle auta a mává. Zapomínáme na varování a stavíme. Stopařka má mužské montérky s utrženými rukávy. Na krku obrovský železný límec, který jsem původně považovala za součástku určenou k opravě. Proboha, nemají ho ženy v amerických věznicích místo koule na noze? napadá mě, když sedá do našeho auta. V ruce kanystr s vodou a deku. Obličej strašně spálený, zánět spojivek, sotva vidí a mluví. Ptáme se, proč drží dřevěný půlmetrový klacek – prý aby se bránila. Kam jede? Na hranice a do Mexika. Uprchlý vězeň? A co když ne? Jak ji slušně vysadit? Řítíme se čtyřicet mil do nejbližšího města. Tam ji vysadíme a pak, ještě poněkud v šoku, vrazíme na plný plyn při couvání do betonového sloupu.
NEŘÍDIT ZNAMENÁ BÝT MRTVÝ
Vedle státní poznávací značky mají Američané na autech různé nápisy: Jsem hrdý, že jsem Američan. – Bůh ochraňuj Ameriku. – Vietnamský veterán. – Válečný zajatec. Auta ze státu Idaho mají přímo na své SPZ nápis Slavné brambory (prý jsou vynikající). „Nikdy jsem je neochutnal,“ vysvětlil nám řidič, „všechny se vyvážejí do ostatních států.“ Koneckonců, všechno, co souvisí s motorismem a policií, je od Evropy dost odlišné.
Když američtí řidiči uvidí blikat výstražná světla sanitky nebo policie, sjedou téměř do příkopu a zastaví bez ohledu na to, zda blikající auto jede stejným směrem, nebo proti nim. Pokud policejní vůz pokračuje, je pohoda, zařadí-li se za řidiče a stále bliká, je zle. Řidič musí na prvním vhodném místě zastavit, dát ruce na volant, zůstat klidně sedět a čekat, až policie přijde k němu. Čeští emigranti na tuhle situaci našli recept – i když perfektně ovládají angličtinu, odpovědí nebohému policajtovi uctivým tónem česky: „Ty vole, já ti nerozumím.“ Když to pronesou několikrát, vzdá to i obrovitý černoch. Cizí přízvuk a špatná znalost angličtiny nejsou v USA nápadné a cizinec se určitě nemusí trápit svými jazykovými nedostatky. Navíc – policistovi z Montany nebo bezdomovci z Utahu stejně není rozumět, ani když vyndají žvýkačku.
Kromě výjimečných případů nesmí policie nikoho bezdůvodně zastavit. Dopravní policista z Minesoty nám vysvětlil, jak se to dělá v praxi: „Když chci někoho stopnout, žádný problém. Zavěsím se za něj, on na pěti až deseti mílích nějaký přestupek určitě udělá.“
A jak čeští emigranti reagují na tohle? „Jel jsem z hospody a policajti tušili, že jsem pil. Sledovali mě. Jel jsem krokem, důvod nenašli, a ještě jsem se jich na závěr zeptal, jestli něco nepotřebují. Naštěstí jsem zvládnul jít rovně, jinak by to byl průšvih, odmítnout dechovou či krevní zkoušku je totiž trestné.“
Maximální povolená rychlost je 75 mil za hodinu (112 km). Vypráví se, že dálniční policista zastavil auto a ptal se: „Proč jedete tak rychle?“ „A proč bych nejel, vždyť je tady 80,“ podivil se řidič a ukázal na dopravní značku s číslem federální dálnice – číslo 80.
U velkoměst se povolený limit často překračuje. Jeden náš kamarád se bránil pokutě tím, že stejně rychle jedou i ostatní, proč tedy zastavili jeho. „Chodíte střílet kachny?“ opáčil dost nelogicky policista. „Tak když letí kachny, vystřelíte a jednu trefíte. No a vy jste ta kachna, kterou jsem náhodou trefil.“
Někdo o Americe tvrdí, že je policejní stát. Silniční policie, šerifové a maršálové jsou opravdu všude, ale většinou jen dohlížejí, radí a pomáhají. Na venkově příliš velkých zločinů k řešení nemají a jezdí se tam pomalu a klidněji než v Evropě.
U benzinky vedle nás zastavilo policejní auto. „Prosím vás, mohl byste nám půjčit měřáček? Chceme si dohustit duši a tady u benzinky jim nefunguje,“ požádali jsme černě oblečeného policistu. Měřil snad dva metry a na opasku měl tolik zbraní, telefonů a pout, že se mu tam stěží vešly. „Vezměte si můj, mám na strážnici ještě jeden,“ usmál se.
Kdo chce jezdit po Státech, potřebuje několik dní, aby si zvykl na řízení. Největším rozdílem jsou semafory až za křižovatkou a křižovatky se stopkami na všech čtyřech cestách. Kdo přijede první, ten jede. Američtí řidiči jsou slušní a tolerantní, někdy stojí všichni a dávají si přednost. Jak to vysvětluje americký Čech?
„Američané nesnášejí, když někdo přenáší svoje starosti na druhé. Pokud má řidič problém, ví, že mu zůstane, i když bude vzteklý a agresivní. V Česku se podíváš do aut a vidíš zamračené vystresované lidi. U nás se nehouká a neťuká na čelo. Tady se bez auta nedá žít a musíme být na silnici tolerantní, protože řídit musí i ti, co k řízení nemají vůbec žádné předpoklady. Vezmi babičce řidičák, bude si muset vzít ošetřovatelku.“
Veřejná doprava na venkově neexistuje. Slavné dálkové autobusy Greyhound jezdí jen mezi velkoměsty. V USA platí – když nemůžeš řídit, jsi asi mrtvý. Zvláštností je také A-program, tedy program „adoptuj si silnici, vezmi si patronát nad 2–3 mílemi a uklízej její příkop“. A aby to všichni věděli, můžeš mít v příkopu tabulku, např.: O tento úsek silnice se stará Jiří Páleníček na památku své maminky Věry. Nezvyklé jsou i nazdobené hroby podél většiny cest v indiánských rezervacích.
NĚKTEŘÍ RUDÍ BRATŘI NECHTĚJÍ BÝT BRATRY
Podle statistiky z roku 1990 žije ve Státech na 1,9 milionu indiánů, tedy méně než jedno procento (nejvíce v Novém Mexiku – 8,9 procenta), z toho čtvrtina v rezervacích. Jako první jsme navštívili území kmene White Mountain Apache na východě Arizony. Apačové – Vinnetou – moje dětství! Kde ale jsou jejich orlí nosy a hrdé profily? Proč tolik hrobů u silnic? Proč se nesmí fotografovat a v řekách koupat?
Před indiánským muzeem ve vesnici Fort Apache stála rekonstrukce apačské vesnice z roku 1910 – o sebe opřené větve tvořily jakési nízké stany. Víc nic. Zato v muzeu visí krásné obrazy. Ve své pracovně je měl i Ramon, postarší Apač: „Maloval je můj přítel a dal si je ke mně do úschovy. Teď je ve vězení.“ Nade všemi malbami vévodil portrét Geronima, slavného apačského náčelníka, který tvrdě bojoval proti bělochům. Pak se vzdal.
Dnes se Apačové dělí na devět kmenů, těch z Bílých hor je čtrnáct tisíc. Připadá mi, jako by se s hořkostí porážky vyrovnávali až do teď. I Ramonův komentář k roku 1863, kdy se Arizona oddělila od Nového Mexika, je hořký: „Přišli vojáci, začali pálit. Nakonec nás nahnali k pevnosti, sebrali nám zbraně, koně a hlídali nás. Ten kus země nebyl ničím jiným, než koncentračním táborem. Pak z něj udělali rezervaci. A i z té nám kus ukradli, když na ní našli měď a zlato.“ Prvních pět vět a dvakrát slovo ukradli! Situaci svého kmene vidí černě: „Státní dotace na školu dostaneme jen tehdy, bude-li se v ní učit anglicky. Za 20–30 let tak děti zapomenou náš jazyk. A pak nám vláda řekne, copak jste nějaký národ, když nemáte vlastní řeč? Proč byste měli mít rezervaci?“
Na trhu u samoobsluhy prodávají to, co doma nepotřebují. Poslouchám – jen angličtina. Místní supermarket odpovídá americkému standardu, jen bělochy tady téměř nevidíme. Apačové jsou převážně tlustí, trochu shrbení, menší než my. Místo nosu malé knoflíky, přesně jako obyvatelé Číny nebo Tibetu, odkud prý přišli jejich dávní předci. Orlí nosy jsou vzácnou výjimkou. „Nadělili jim je umělci,“ vysvětlují nám později odborníci. „A taky jim někdo občas namluví, že jim fotky berou duši,“ dodávají.
Ramon objasnil i to, proč se v apačských vodách nesmějí běloši koupat: „Je to náš zákon. Voda je od toho, aby se komerčně využívala a turistům se prodávaly rybářské lístky nebo ryby.“ (Apačové je mají zakázáno jíst.) Je to náš zákon a vy bílí tady nemáte co dělat, zní nevyslovené. Žádný průmysl, žádné zemědělství. Mustangové a volně pobíhající psi (v ostatních částech USA se dbá na to, aby psi nikoho neobtěžovali). Dost bída. Z čeho žijí?
Indiánské rezervace spadají přímo pod federální vládu, jejíž zákony povolují hazardní hry. Vlády jednotlivých států je zakázaly (výjimkou je Nevada a Montana). I kmen čítající několik stovek členů má vlastní vládu, guvernéra, policii, své zákony. Mnoho kmenů žije z provozování kasin. I Apačové mají velká kasina a u nich hotely a kempy. Nedaleko kasina Hon-Dah, což znamená „vítejte u nás doma“, provozují druhý největší lyžařský areál v Arizoně. Je upravený, má moderní sedačkovou lanovku. Pokud se příjmy z těchto aktivit dostanou do obyčejných indiánských rukou, často se změní na ohnivou vodu.
Zpočátku jsme mysleli, že indiáni považují půdu podél cest za čestné místo pro své mrtvé. Okraj silnice vypadal jako roztroušený hřbitov. Zároveň s hroby však silnici lemovaly střepy – hnědé od pivních láhví, bezbarvé od kořalky. Alkohol je v rezervacích obvykle zakázán. Koupí ho proto jinde, vypijí na parkovišti v rezervaci nebo blízko ní, prázdné láhve odhodí. Pak sednou do auta a řítí se domů. Mnozí nedojedou…
Depresivní dojem z Fort Apache poopravil novomexický kmen Zuni. Deset tisíc Zuniů patří k potomkům dávných usedlých zemědělců a na rozdíl od Apačů jim slovo válka nikdy nic neříkalo. Jejich vesnice je starší než většina amerických měst. Žijí z výroby uměleckých předmětů – obrazů šamanů a tajemných božstev, elegantní jednoduché keramiky, tradičních masek. Mají štěstí, indiánské umění dnes přichází v USA do módy, ovšem všechny galerie ve vesnici patří bělochům.
Navahové jsou se svými dvěma sty padesáti tisíci nejpočetnější indiánský kmen v USA. Svým způsobem měli štěstí v neštěstí. Americká vláda jim přidělila rezervaci v nehostinné kamenité poušti, která dnes přitahuje statisíce turistů (nejznámější je slavná westernová Marlboro Country – Monument Valley). Navahové zazářili už za druhé světové války, kdy americké námořnictvo dlouho hledalo kód pro tajné zprávy. Nakonec najalo na čtyři sta Navahů a jejich složitý, pro vojenské potřeby upravený jazyk nepřítel rozluštit nedokázal.
PŘISTĚHOVALCI, KTERÉ NIKDO NEZVAL
Mexičané jsou na rozdíl od indiánů všude. Na první zběžný pohled tiší, nenápadní, za práci vděční. V továrně na pobřeží státu Washington otvírají ústřice, které zpracovává místní konzervárna. Jeden člověk otevře za směnu 3500 ústřic, tedy 437 za hodinu, minimálně 7 za minutu. Za to si za den vydělají od 80 do 135 dolarů. Někteří posílají peníze domů. Mnozí se nikdy nenaučí pořádně anglicky.
Na jihu jich pracuje tolik, že se jim místní supermarkety přizpůsobily a prodávají např. čerstvé pláty opuncií. (Ty se zbaví ostnů, nakrájí na plátky, krátce povaří a podávají s bifteky.) Hraniční stráž na ně má svůj názor: „Ročně jich ilegálně přejdou hranice statisíce. Tady nespěte na opuštěných parkovištích nebo volně v přírodě. Jděte do kempu nebo někam k lidem. Osamocené auto může být snadnou kořistí. Vždyť mnozí z nich pašují drogy!“ Po silnicích jezdí pohraniční hlídky, podél cesty stojí strážní věže. Nahlédli jsme do policejní dodávky – plná Mexičanů.
Všude jinde byl klid. Vždyť, jak nám vysvětlit jeden šerif, americká parkoviště jsou od toho, aby se na nich odpočívalo, tedy i přespalo. V kempu jsme nebyli ani jednou. V národních parcích jsme spali načerno. Čtyřikrát nás velice slušně vykázali. „Promiňte, že obtěžujeme, chcete zde být přes noc? To nejde. Pokud nechcete spát v kempu, jeďte tam a tam.“ Vždycky skončili radou. A v indiánské rezervaci, kde se volně spát nesmí, přišel ráno příslušník indiánské policie, opatrně, s rukou na pistoli: „Dobrý den, není vám něco? Nepotřebujete pomoct?“
JSOU OPRAVDU DOCELA JINÍ
Kromě jihu a indiánských území žijí na venkově amerického západu téměř výlučně běloši (Afroameričané žijí převážně na jihovýchodě a ve velkých městech). Někteří mají peněz víc než dost, jako např. magnát Edward Bass, kterého okouzlily možnosti dobývání kosmu, a proto uprostřed arizonské pustiny uvedl v roce 1991 do provozu Biosféru 2 (biosférou 1 je míněna Země). Chtěl zkusit, zda mohou lidé žít na cizí planetě nezávisle na Zemi. Futuristická stavba byla dokonale izolovaná od okolního světa, recyklovala vzduch i vodu, nový kyslík dodávaly rostliny z obřích skleníků. Čtyři muži a ženy žili v Biosféře dva roky. První zimu přišlo horší počasí, rostliny měly málo slunce a dávaly málo kyslíku. Jídla bylo málo a lidé měli malý šálek kávy jednou za dva týdny, což je pro Američany jasný důkaz strádání (jinak do sebe lijí kávu po půllitrech). Konečná odpověď, která E. Basse stála 400 milionů dolarů, zněla: Ne. Od ledna 2004 slouží Biosféra 2 už jen turistům (o systém recyklace nedávno projevila zájem NASA).
Na zcela opačném stupni společenského žebříčku stojí cyklista Mike. Je mu 52 let, toulá se po celých Státech a veškerý majetek si vozí na kole a na bytelném dvoukoláku s velkou plošinou. Jako pravý tulák je v pohodě. Zná v pouštích vzácné prameny vody, ví, kde přespat pod hvězdami. Doprovází ho vlčák, který s ním uběhl a ujel přes 5000 mil (jedou-li z kopce, pes se veze na dvoukoláku). Aby psovi nebylo smutno, vzal si Mike před pěti lety z útulku Natašu (sibiřský husky). Je napůl slepá a vlčák dělá své psí kolegyni slepeckého psa (běhají spojeni provazem). Jsou očkováni proti vzteklině, mají na krku známky, Mike má pro ně vždycky psí konzervu. I proto musí občas pracovat.
Možná, že mu jeho příležitostná práce na silnici nevyhovuje, ale jako ostatní Američané to nedává najevo. Není to slušné. Slušné také není ptát se, koho kdo volil a jaký má plat. Výše příjmů se udává jinak: Platí na daních 50 000 dolarů ročně.
Navenek se usmívat a nestěžovat si, to jsou nepsaná pravidla vžitá v americké společnosti. Všechno je great, super, báječné, úžasné. Kdo z těch, kteří na informaci o tom, že jsme z Čech, reagovali nadšeným výkřikem: Z Čech! No to je báječné!, vůbec věděl, kde Čechy leží? Ale svým zájmem nám chtěli udělat radost.
Zvláštní kapitolou jsou penzisté a dobrovolníci. Chtějí být užiteční a nechtějí sedět doma. V jednom z center rozsáhlé sítě supermarketů Wal-Mart sedával ráno na svém vozíku nehybný invalida a vítal každého návštěvníka. V národním parku Yosemite pracuje za vstup a možnost celoročního kempování na 70 000 dobrovolníků.
Naši přátelé odešli vloni do důchodu. Až si zařídí svůj nový dům, plánují odjet jako dobrovolníci do Indie. V kempu South Beach ve státě Washington pracují dva dobrovolní správci, penzisté. Zimu tráví na Floridě uprostřed svého borovicového lesa o rozloze 160 hektarů. Nemuseli by celý rok pohnout prstem. Kdo naučil tyhle lidi dávat? Jsou upřímná jejich slova o tom, že si nezávidí, protože vědí, že nikdo nic nezískal bez práce?
MÁTE U VÁS TAKÉ TAKOVÉ STARÉ VĚCI?
O Američanech se říká, že jsou tlustí a neujdou pěšky víc než 50 metrů. Skutečnost je trochu jiná – cesty v národních parcích určitě nejsou opuštěné a lidé sportují jako všude jinde na světě. Jen motorizovaných hraček, jako jsou terénní čtyřkolky nebo legendární motorky Harley-Davidson, mají o něco víc (kromě chopperů jiné motorky na americkém jihozápadě téměř nejezdí).
Často se drží za ruce – v tom se od nás opravdu liší. Kolikrát jste u nás viděli jít po ulici ruku v ruce dva staříky? Na parkovištích u amerických supermarketů je uvidíte běžně. Vystoupí ze svého fára, chytnou se za ruce, do druhé vezmou hůl a jdou nakoupit.
Americké samoobsluhy mají pověst něčeho obřího. Kdo u nás doma chodí do Hypernov a podobně, toho nepřekvapí. Možná překvapí poněkud fádní a nepříliš nápadité vnitřní zařízení. Určitě ale překvapí důvěra v zákazníka (přestože na WC upozorňují vyhlášky, že i za první krádež je 2000 dolarů nebo vězení). Pro urychlení provozu se zavádějí samoobslužné pokladny, kde si zákazníci sami markují zboží a platí (na čtyři či šest takových pokladen pak dozírá jeden prodavač). Zákazník má naopak důvěru ve svůj obchod. Zboží (třeba i použité) může za jistých podmínek do tří měsíců vrátit jako nevyhovující a dostat zpět plnou cenu.
Rychlá občerstvení typu „mekáč“ jsou všude, někde se najde i zakouřený bar připomínající zapadlou šumavskou hospodu. Jen místní dědci mají před sebou místo půllitru třetinkové lahvové pivo a většina má vousy, protože zdejší venkov patří plnovousáčům. Někde by se daly rovnou natáčet westerny. Městečka tvoří hlavní ulice se všemi službami, bydlí se v malých přízemních dřevěných domech ve vedlejších ulicích. U benzinek staví řidiči dlouhých, dokonale naleštěných trucků se stříbrnými komíny.
Jsou místa, která se stala městy duchů, jsou vesnice, které tomuto osudu jen o vlásek unikly, jako kdysi stříbrné hornické Pioche v Nevadě. Rvačky, přestřelky, drsné vtípky – Divoký západ jako z filmu. Stříbro došlo, kohoutky pistolí zarezly. Zajeli jsme na noc do lesa. V jedenáct večer na cestě nad námi zastavilo auto, rozlehly se opilecké hlasy. Vzápětí prásk, keřem vedle nás prolétly broky. Bleskově jsme vyrazili pryč. Ne, ne, Divoký západ tady zcela neumřel.
Vztah Američanů k historii je až dojemný. Co je na americkém západě starší padesáti let, to je památka a je chráněno. Prodejny starožitností vypadají někdy jako hromada připravená na českou železnou neděli. Na prohlídce mormonské usedlosti Pipe Spring v Utahu (zal. 1860) nám průvodkyně ukazuje litinové hrnce a těžkou žehličku na uhlí: „Máte u vás v Evropě také takové staré věci?“ Nemám to srdce říct jí, že podobné nám doma rezaví ve sklepě. Jak můžeme my, Evropané s Pražským hradem nebo římským Koloseem, porozumět hrdosti těchto dvou set sedmdesát milionů lidí na to, že jsou Američané?
Užitečné informace
– Kdo chce získat vízum, musí se obrnit trpělivostí a dodat raději více dokladů než méně (viz www.usembassy.com).
– Před odletem je dobré malinko zjemnit svůj případný drsný vzhled.
– Nespoléhejte se při pohybu po USA mimo velká města příliš na veřejnou dopravu. Oficiální informace o motorismu – asociace amerických automobilistů: info@aaawin.com.
– Každá benzinka má jiný systém paciček a mačkátek. Většinou se platí předem, tzv. prepay. U benzinek je nejlevnější káva (půl litru okolo dolaru), hotdog (od půl dolaru) a zcela paradoxně mléko (galon pod 3 dolary). Na nejlevnější benzin můžete narazit v indiánských rezervacích v rámci nepředvídatelných slev pro jeden den.
– Pověstný hrůzný sladký chleba nebude tak strašný, podíváte-li se na složení a koupíte jen ten, který má pod 1 gram cukru.
– Nabídka piv je v některých samoobsluhách obdivuhodná.
– Nejlépe, nejlevněji a nejvíce se najíte v tzv. all you can eat – sněz, co můžeš (za 6 až 9 dolarů).
– National forest není obdoba chráněného national park. Národní les je veřejnou půdou širokého použití, kam můžete zajet autem mezi stromy, postavit stan, rozdělat oheň – bez placení a povolení.
– Když si můžete vybrat z normální porce a velké, nikdy nevolte velkou. Ve velké zemi je vše opravdu velké (pizza přes celý stůl apod.).
Další informace na webových stránkách států www.nazevstatu.com (např. www.arizona.com). Vše o národních parcích včetně kempů je na www.nps.gov/
