Category: 1999 / 11

Zatímco ve státě Guinea-Bissau zuřila občanská válka, vesnice Dempel Jumpora se vojenská vřava ani nedotkla. Hordy ji prostě minuly. A tak zůstává život fulanských muslimů po staletí stále stejný. Bez ohledu na měnící se společenské klima sídlí mezi palmami a bohatými, sytě zelenými rýžovými poli jako zastara.

Fulanští muslimové se tradičně věnují zemědělství i pastevectví. Jejich každodenní potravou přesto zůstávají obyčejné obilniny bez příloh. Vzácné maso připravují domorodci jen během oslav a zvláštních obřadních ceremonií.

Ves je pro fulanské ženy středem vesmíru. Zastávají veškeré domácí práce a pachtí se s večerními pokrmy, jejichž náročná příprava trvá čtyři až pět hodin. Na starosti mají i stavbu a opravu chýší. Muži pasou dobytek a kopou studny. Chlapci si už v patnácti letech osvojují práci otců a ti je při tom kontrolují a vedou. V tomto věku chlapci stavějí vlastní chatrč a začínají samostatně žít. Později v chýši přijmou první ženu. Všechny další manželky budou mít vlastní chatrče, bez privilegia pravidelné mužské přítomnosti. Svazek většiny Fulanů má polygamní charakter a ženou může být sestřenice nebo jiná příbuzná. Hlavou fulanské domácnosti je vždy muž, okolo něj se točí manželky a děti.


Ubi-Tako má již v útlém věku uši propíchnuté zlatými
náušnicemi a kolem krku náhrdelník z vyřezávaného dřeva.
Je dcerou náčelnííka kmene a musí podle toho vypadat.

Zatímco ženy připravují složité večerní jídlo, muži studují učení Mohamedovo a uctívají staré tradice. Vesnice je místem s pevnými pravidly a povinnostmi jednotlivých členů. A buš znamená volnost a svobodu.

Fulané, kočovní pastýři, migrovali jižně přes Guineu Bissau v průběhu patnáctého století. Někteří se smísili s mandingskými domorodými kmeny. Ti, kteří se oženili nebo vdali za Mandingy, byli zváni „černými“ a dnes jsou známí jako Fulakundové. Mluví řečí fulacunda, jež patří do větve západního Atlantiku, jazykové rodiny nigerijsko-konžské. Fulakundové kočují v severovýchodních, jižních a jihovýchodních regionech Guineje Bissau. Přesto uctívají mnoho původních fulanských zvyků a tradic. Vše v jejich životě se točí okolo stád dobytka. Čím více ho vlastní, tím jsou mocnější. Někteří pastevci dokonce pracují pro královská stáda v Súdánu, stejně jako to dělali jejich otcové.

Fulané se dobře přizpůsobili prostředí, v němž žijí, i měnícím se politickým a ekonomickým podmínkám. Museli. Guinea-Bissau je totiž jednou z nejzadluženějších zemí světa. Dluží více než 700 procent toho, co vydělává exportem. S národním dluhem 750 milionů dolarů je totálně závislá na zahraniční pomoci. Otázkou zůstává, jak se s tak osudovou závislostí vyrovnají lidé přírody, domorodí Fulané, kteří doposud všechny pohromy světa přežili. (Reportáž o Guineji Bissau jsme uveřejnili v magazínu Koktejl č.1/1999.)

Pin It on Pinterest