Text Rudolf Švaříček, foto archiv Miroslava Zikmunda
Miroslav Zikmund, který se svým spolužákem ze studií Jiřím Hanzelkou patří k nejznámějším novodobým českým cestovatelům, se 14. února dožívá neuvěřitelných devadesáti let. Magazín Koktejl při této příležitosti přináší unikátní ukázku z jeho nové knihy Past na rovníku.
Tento cestopis dosud nikdy nevyšel a kompletuje celou druhou část tehdejší cesty Hanzelky a Zikmunda kolem světa. Psal se rok 1964, když se Miroslav Zikmud a Jiří Hanzelka vrátili z pětileté cesty po Asii a Oceánii. Měli za sebou svou nejdelší a nejnáročnější výpravu. Nemohli však tušit, že to nejtěžší období pronásledování a zákazů má teprve přijít… Cestovatelé si po návratu z asijské výpravy nemohli dovolit odpočívat. Čekalo je zpracování hromady materiálu, natáčení filmových dokumentů, psaní knih. A také řada pozvání na přednášky, které ale zredukovali na nutné minimum. „Přemíra úkolů nás rozptylovala a zneklidňovala,“ vzpomíná Miroslav Zikmund, „Materiál každým dnem stárnul a obaloval se mechem. Nakonec to za nás vyřešil pan Brežněv vstupem ‚bratrských vojsk‘ v šedesátém osmém.“ Zpřetrhal totiž jejich plány včetně cesty do Afriky, připravované na rok 1972. To už ale běžel čtvrtý rok Husákovy kulturní antirevoluce. Hanzelka se Zikmundem okupaci odsoudili, čímž si pochopitelně zkomplikovali vydání knižních zápisků z cest po Asii. Jejich první část, Světadíl pod Himálajem, ještě vyšla. Normalizátoři však skřípali zuby. „Pod tunami stodvacetitisícového nákladu praskaly podlahy skladů. A tak národní podnik Kniha obeslal všechny prodejny příkazem, že ve výloze smějí umístit jen jeden výtisk a že titul nebude uveřejněn v rozhlase ani v Nových knihách. Šalamounské řešení s nádechem pokoutných pašeráckých manýr mělo přesně opačný účinek. Po knize se jen zaprášilo, během několika dnů zmizela z pultů,“ směje se Miroslav Zikmund.
V NEMILOSTI
Podobně dramatický osud měla další kniha Cejlon – ráj bez andělů. Autoři rukopis dokončili na jaře 1968. Protože se ale do Cejlonu zamilovali a zůstali mu dlužni výstup na posvátnou Adamovu horu, rozhodli se ještě pro jednu návštěvu, díky níž by rukopis doplnili. „Jenže do toho vletěl jednadvacátý srpen. Předseda vlády Černík odvelel Jiřího do Stockholmu jako obchodního přidělence, doma mu hrozilo nebezpečí fyzické likvidace. Na Cejlon jsem odletěl sám,“ říká Miroslav Zikmund. Jakoby tušil, že to bude na dlouho jeho poslední příležitost vycestovat, zastavil se na zpáteční cestě také v Indii, Libanonu, Řecku a na Kypru. Po návratu už byla šance na oficiální vydání Cejlonu nulová. Co však zatrhl režim, umožnil samizdat. V roce 1975 přišla od Ludvíka Vaculíka nabídka, že knihu vydá ve své edici Petlice. Jiří Hanzelka na stroji přepsal rukopis na tenoučký papír a Miroslav Zikmund nakreslil mapy a nechal je rozmnožit. „Spolu s Jiřím Novotným, synem režiséra Jaroslava Novotného, jsme v mé temné komoře vyrobili hromady černobílých snímků na tenkém dokumentárním fotopapíru tak, aby se daly vevázat do strojopisu. Ludvík byl nadšen a nabídl se, že nám bude všechny mapy kolorovat, jako to dělávali mniši v klášterech,“ vzpomíná Miroslav Zikmund. Mezi spisovateli z disentu byl o knihu obrovský zájem, a tak ihned následovalo vydání druhé, rovněž ve dvou svazcích. Vzniklo tak unikátní samizdatové dílo, dohromady čtyřiačtyřicet výtisků. „Divoký kontrapunkt k těm sto dvaceti tisícům Světadílu,“ usmívá se Miroslav Zikmund. Knižně však mohl Cejlon vyjít teprve v devadesátém roce, po pádu totality. Autoři trvali na tom, aby ho vydalo totéž nakladatelství Svoboda, jehož ředitel Paloncy za normalizace smlouvu jednostranně zrušil pod lživou záminkou, že rukopis nebyl dodán včas. Nakladatelství ale knihu vytisklo na nekvalitním papíru a obrazové přílohy umístilo na její konec, místo aby byly zařazeny do textu v šestnáctistránkových složkách. Po grafické stránce tak vznikl nevzhledný zmetek.
POPRVÉ SÁM
Na pokračování zápisků z asijské cesty si museli čtenáři počkat téměř dvacet let. Past na rovníku je však oproti knize Cejlon – ráj bez andělů smutně výjimečná. Miroslav Zikmund totiž poprvé dokončoval text knihy sám, bez Jiřího Hanzelky. „Někdy jsem míval pocit, jako by se mi Jirka díval přes rameno do napsaného textu. K tomuto odstavci by to chtělo připsal deleatur – budiž vypuštěno. Tady by to chtělo zpřesnit. Nebo spolu diskutujeme nad soupisem vzájemných připomínek, jak jsme to dělávali po celá desetiletí. Zvláštní pocit! Ani mi nepřipadá divné, že dál píšu v plurálu – vždyť jsme to všechno kdysi prožívali společně…“ Sice společně, přesto však byl mezi první a druhou cestou jeden podstatný rozdíl. Slavnou cestu Afrikou a Amerikou prožili Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou v jednom voze. Spolu žili, jedli, pili a dýchali, jejich činnost byla ve všem provázaná. Na cestě po Asii se ale rozdělili do dvou vozidel, do odlišných týmů. Najednou pocítili doposud neznámý pocit – nedostatek vzájemného kontaktu. „Komunikace opravdu chyběla,“ vzpomíná Miroslav Zikmund, „Viděli jsme se ráno při snídani, při filmování, při poradách a před spaním. Chyběly nám tvůrčí diskuse, soustavný kontakt. Při psacích zastávkách jsme byli každý pohroužen do vlastního textu. Někdy jsme ale třeba sto kilometrů seděli spolu, abychom si řekli věci, o kterých jsme nemohli mluvit v kolektivu.“ Rivalita však mezi oběma vozy neexistovala, za vedení výpravy totiž byli odpovědni jeden druhému. Když nastal náznak konfliktu, tak se cestovatelé ihned snažili najít řešení.
KAMARÁD NA CELÝ ŽIVOT
Přiznám se, že Miroslavu Zikmundovi jeho životního partnera Jiřího Hanzelku velmi závidím. Bylo by vůbec možné, aby se oba tolik věnovali cestování, kdyby se nikdy nesetkali? „Občas jsme se o tom spolu bavili, hráli si na takový ten kdybysmus,“ odpovídá Miroslav Zikmund, „Kdyby se jednomu z nás něco stalo, našel by sis jiného parťáka? Já bych jiného nehledal! Ani já! Bylo to asi tou šťastnou konstelací, že se potkali dva chlapi stejných zájmů, stejných snů.“ Poznali se po maturitě při zápisu na vysokou. Sblížila je společná příprava ke státnicím, společná činnost ve výboru pro poválečný Mezinárodní kongres studentstva, jednání na úřadech o projektu cesty kolem světa, společná praxe v Kopřivnici, společné vojančení, které si vydupali na posádkovém velitelství potom, když každý dostal povolávací lístek k jinému útvaru. Možná si tím včas vyzkoušeli, jak to bude dlouhodobě klapat na vlastní cestě… A klapalo jim to po celý život.
