NAPSALA: MARTINA HLADÍKOVÁ
Pojďme si hrát na mámu a tátu! Ty jako budeš pořád koukat na televizi a já ti jako budu pořád říkat, proč mi nepomůžeš. Pak třeba můžem jako jet na chatu. Ty jako budeš všechno hledat na poslední chvíli a já budu jako vařit řízky a balit věci do tašek. Pak si sednem do auta a ty jako budeš pořád nadávat na řidiče a já ti jako budu říkat, že jedeš moc rychle a nedáváš pozor. Pak jako bude večer…
Co vlastně dělají tátové a mámy večer, když my, děti, musíme jít do postýlek?… „Ale nejdřív si musíme hrát, jako že máme svatbu, přece!…”
Dětský svět je tak krásně jednoduchý a naivní. Malý človíček nerozumí, i když rád napodobuje. Žije v ideální představě dobra, lásky a štěstí, jejichž absenci si ani nedovede představit. Jeli postaven před krutou realitu, i v té hledá opět to dobré. Pro něj je svět jednoduchou matematikou – jedna a jedna je celek – rodina. „Až budu velký, budu jako táta. Vemu si taky takovou maminku a asi budeme mít taky děti. A hlavně budeme taky jezdit na hory, a hrát fotbal. Ale nechci mít takový starosti, jako má máma s tátou dneska. Budu mít dům a auto, ale teď jsem malý, tak si můžu pořád hrát. Až budu velký, budu muset pracovat. A nebudu tu svou maminku zlobit, jako teď, když jsem malej, a táta zlobí, tak maminka říká, že je jako já.” (Honzík, 6 let, od svých tří let žije v náhradní pěstounské rodině, své vlastní rodiče nikdy nepoznal)
TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA
Všechno bylo jako obvykle. Rodiče obou chlapců se přátelili a stýkali už od mládí. Jezdili společně na výlety na Berounsku, podnikali výpravy do Adršpašských skal. Oba tak spolu vyrůstali téměř jako bratři. Oba byli jedináčkové, jen Jirka byl o rok starší než Martin. Jednou Martin nepřišel do školy, ani na smluvené místo. Týden o něm kamarádi ani Jirka nevěděli. Volal mu domů, bylo obsazeno. Zvonil u dveří, nikdo neotvíral. „ Co je s Martinem?” táhlo mu stále hlavou. Rodiče se vyhýbali jeho nekonečným otázkám, lakonické „tomu nerozumíš” bylo mu jedinou odpovědí. Ani každoroční výlet na Berounku se už letos nekonal.
KDE SE STALA CHYBA?
Tolikrát opakovaný příběh a přesto vždy něčím jiný a nový. Příčiny rozchodu mívají téměř ohraničený okruh variant, přesto hledat řešení podle jakýchkoli předloh je prakticky nemožné. Tak jako každý člověk je jiný, tak i každý vzhah dvou lidí je specifický – odráží mentalitu obou partnerů, jejich ambice, se kterými vstupovali do man- želství. Na rodinu působí řada nejrůznějších okolních vlivů. V případech, kdy hlavními, nedobrovolnými „oběťmi” se stávají děti, by ovšem měl být rozhodujícím ohled na jejich potřeby – šťastné, či alespoň důstojné dětství – děti bez dětství a bez lásky jsou citově vyprahlejší – …a takových stále přibývá…! Současný trend s důrazem na individualitu bývá právě v rodinných vztaz ích časo hlavním problémem soužití. Na stavu rodiny a jejich problémech lze vysledovat krizi vztahů společnosti vůbec, krizi porozumění, komunikace, vůle… Navíc otázkou stále zůstává, nakolik má právo a povinnost zasahovat do těchto vztahů společnost, stát. Za týden náhodou Jirka potkal Martina. „Člověče, co je s tebou?!” „Ále, doma je dusno a táta už několik dní nebyl doma…” odpověděl, uhýbaje pohledem, poněkud rozpačitý Martin. Kamarádské pošťuchování odmítal nevraživým ucuknutím. „Naši se asi rozvedou… ” zamumlal nakonec jakoby pro sebe, otočil se a pelášil k domovu, zanechaje zaraženého jirku zmaten ým myšlenkám… Občasné hádky mezi rodiči ostatn ě nikdo z nich nebral vážně. I Martin si myslel, že to už patří k běžnému soužití dospělých. A najednou byl mimo hru. „PROČ mi to dělaj? Přece je pot řebuju oba. Nemaj mě rádi, jinak by mi to nedělali!…” O Vánocích, když se píší přání Ježíškovi, napsal si na papírek z bloku tentokrát jediné:
AŤ NAŠI ZŮSTANOU SPOLU!
Nejtypičtější a u nás téměř „moderní” způsob řešení krizí partnerských vztahů je zdánlivě to nejjednodušší – rozvod. Bohužel, je to tak trochu alibistický přístup, který stejně nikdy nic neřeší, naopak, vyvolává další, daleko složitější a hůře řešitelné konflikty a problémy. Pravdou je, že důvodů vedoucích k rozpadu manželství spíše přibývá a v některých případech může rozvod být tím jediným nevyhnutelným řešením. „Každé manželství prožije minimálně jednou krizi, kdy se dostaví pocit, že to není ono – a rychle pryč. Ale to není pravda ve chvíli, kdy člověk nenese odpovědnost jen sám za sebe, kdy jeho „svobodné” rozhodnutí postihne nejvíce toho, kdo si vybrat prostě nemůže. Za dvacet let pak manželé zjistí, že to byli prkotiny, a že by byla obrovská smůla, kdyby se nastalá „krize” řešila unáhleným rozhodnutím. Ovšem kdo v danou chvíli z těch dvou dokáže objektivně zhodnotit míru problému, který je žene k takovému kroku? Jeho nevyhnutelnost…?” Udržet vztah za každou cenu, pokud jsou oba rozhodnuti, lze však jen velmi těžko. Kde schází vůle, tam by mohla alespoň platit ohleduplnost. Ohled na ty, kteří si prostě nemohou vybrat. „Manželství v naší společnosti spočívá na pevných citových vztazích mezi mužem a ženou. Oba jsou si v něm rovni. Hlavním společenským účelem manželství je založení rodiny řádná výchova dětí.” (základní ustanovení zákona o rodině z roku 1963) „Všichni členové rodiny mají povinnost si vzájemně pomáhat a podle svých schopností a možností zabezpečovat zvyšování hmotné a kulturní úrovně dětí.” (čl.VI. základních zásad zákona…)
SŇATEK JAKO ÚTĚK Z DOMOVA
„Lehkomyslný poměr k manželství jev rozporu se zájmem společnosti. Proto lze ke zušení manželství rozvodem přistoupit jen ve společensky odůvodněných případech.” (hlava pátá, par.23) Vdávala se jako devatenáctiletá, po roce a půl známosti. Řešila tím neustálé problémy s vlastní rozvedenou matkou. Jako nemanželské dítě nikdy nepoznala otce. Po necelých deseti letech manželství podala žádost o rozvod… „Co pak? Rozhodně nechci zůstat sama s dětmi (sedm a pět let). Než přejde to nejhorší kolem soudu – předpokládám, že bude manžel dělat problémy – hodlám s dětmi odjet mimo město. Časem si budu chtít najít partnera, ale rozhodně si budu dávat většího majzla! Pro mě je rodina zázemí, oboustranná podpora, společné řešení problémů, o nichž se otevřeně mluví…” „Mami, ten pán s námi bude bydlet?” zeptal se jednoho dne Martin. Věděl, že maminka má přítele, který v poslední době chodil stále častěji na návštěvu. Vždycky mu něco přinesl, byl docela fajn, a i máma byla veselejší, příjemnější. Ale… „Vždyť víš, jak je strejda hodný, jak nám pomáhá. Přece nezůstaneme sami? Navíc Jana je prima děvče, přece vždycky jsi chtěl sourozence, ne? Budeš si mít s kým hrát…” „Ale nejsme sami, máme babičku a dědu!…” „Budeme zase rodina, uvidíš, že to tak bude lepší.” „LEPŠÍ to bylo, když tu byl táta…!” Páté Vánoce po rozchodu rodičů u štědrovečerní večeře Martin oznámil, že odchází do jiného města na učňovský internát. Jen nebýt doma…
RENESANCE RODINY
Není a nebude lepšího prostředí pro výchovu dětí, než rodina. Nejde přece jen o to děti zplodit. Jde především o to děti vychovat, přenést na ně kulturu a zkušenosi rodu, společnosti. Koneckonců už jenom prostým soužitím a spolužitím je dítě formováno. Pravda, dříve bylo málo rozvodů, ale z řady důvodů bylo hodně vdovců a vdov – a tedy také druhých manželství s různými rodiči a dětmi. Stačí se podívat, co o tom praví pohádky – ty vždycky byly a jsou jasným odrazem života. Popelka zůstala sama s tatínkem, ten si po čase přivedl domů novou ženu, hospodyni. Ovšem bohatší, se svými vlastními dcerkami. Ovšem na rozdíl od pohádek nekončí vždycky příběh osiřelého dítěte jedním či oběma rodiči stejně dobře.V tom jsou pohádky poh ádkami. Novodobé proměny společnosti zaznamen ávají však zcela zřejmé signály rozpadu nejen rodinných struktur. V tomto smyslu se hovoří o krizi rodiny. Stále častěji se objevuje řada nových jevů, forem: vysoká rozvodovost, proti tomu prudce rostoucí nesezdaná soužití, rodiny bývají pouze mateřské, zvyšuje se počet tzv. sukcesívní monogamie (tedy několik uzavřených manželství za život a vlastně výměny otců), čímž stále vznikají rodiny s dětmi z předcházejících manželství. Objevují se i občasná soužití komunitní, apod. Proto by bylo vhodnější hovořit nikoli o krizi rodiny jako instituce, ale spíše o krizových stadiích v průběhu celého života. Neexistuje rodina ve stálé pohodě, bez problémů (asi 85 procent rodin prožívá momentálně krizi). I ty nejnebezpečnější pro udržení rodinné pospolitosti mají různé fáze. Je nutno proto nacházet cílené prost ředky, jak rodinu podpořit v těžkých chvílích.
ZÁKON O RODINĚ
Rok 1994 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen ROKEM RODINY. Jako jeho vyvrcholení mělo být předlo ženo nové znění zákona o rodině, či alespoň novelizace stávajícího. „Bezpochyby je prioritou stav dítěte. Ale sveřepě bránit, že se rodiče musí plně věnovat dítěti v nesouladu s pracovními povinnosti, neakceptovat zatíženost obou rodičů vlivem ekonomických tlaků na rodinu je krátkozraké a populistick é. Dokud bude finančně materiální stránka chodu rodiny do značné míry nadřazující, nic se s tím nenadělá planými řečmi. Skutečnost je taková, jaká je, ale na druhou stranu je potřeba trvalé komunikace, působit na rodiče,hovořit o všech skutečnostech. Nutno využít maximálně dobu, kdy rodiče mají mož- nost se dětem věnovat, večer po práci, a pak o víkendech. A když ne oba, tak alespoň se střídat. Rodinu, rodiče nenahrad í nic, ani škola, ani kluby, ani příbuzní…” (ředitel ZŠ) Případné úpravy stávajícího zákona o rodině by se (podle někter ých hlasů) měly mimo jiné dotknout zpřísnění podmínek pro rozvod manželství. Stále vzrůstající je počet dětí, žijících pouze s jedním z rodičů – dosud kolem 160 tisíc. Toto číslo navíc rok od roku narůstá o dalších 23 tisíc, což je koneckonců dostatečně alarmující! „Jestliže je třeba přijímat další a další zákony a na ochranu dítěte a ratifikovat deklarace práv, je především něco v nepořádku se samotnou rodinou a s komunitou. Jako terapeut má být účasten a svou účastí pozměňovat, pomáhat budovat, tak i jako legislastivec a odpovědný politik by měl dělat totéž!” (Andrej Gjuryč, psycholog)
EPILOG
„Když jsem se před pěti lety rozváděl, cítil jsem toto řešení jako jedině možné v dané situaci. S manželkou jsme se dohodli, že děti (tehdy ještě malé) nepocítí náš rozchod jako ztrátu. Dále jsme se stýkali, ovšem každý si dělal, co chtěl. Teď jsem podruhé ženatý – a myslím, že jsem šťastný. Po třech letech jsem totiž zjistil, že všude je něco. Vzal jsem si svou první ženu. Dneska na některé věci už koukám trochu jinak…”
