Text: Lenka Stránská, foto: Botanická zahrada Liberec a ISIFA
Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) je zvláštní rostlina. Prohlížíte-li si ji v botanické zahradě, nebo ve volné přírodě, máte- li to štěstí, možná vám přijde, že si své přízvisko zaslouží.
Nepatří zrovna mezi nejkrásnější zástupce pozemské flóry. Stejný názor měl zřejmě i ředitel botanické zahrady v anglickém Kew, který obdržel materiál o této rostlině od Friedricha Welwitsche, rakouského botanika, vědce a lékaře slovinského původu. Ten tuto rostlinu objevil v roce 1859 v jedné z nejstarších pouští světa – Namib a skromně se přikláněl k zachování původního domorodého názvu tumboa. Rostlina na první pohled zaujme svými dvěma stále dorůstajícími kožovitými listy (vzácně třemi), které na konci zasychají, odumírají a třepí se. Dá se to nazvat nekonečným procesem dorůstání. Welwitschie podivná se vlastně nachází po celý svůj život v klíčícím stadiu, což je ve světě rostlin opravdu výjimečné. Slovo život u ní znamená opravdu dlouhý život! Botanikové ji někdy s trochou nadsázky nazývají rostlinným dinosaurem, neboť její věk se dá těžko odhadnout. Nazveme-li ji živoucí fosilií, nebudeme daleko od pravdy. Dožívá se tisíce a více let a podle uhlíkových rozborů nejsou výjimkou exempláře, které mohou pamatovat počátek našeho letopočtu, dobu prvních římských císařů. Volně rostoucí dávnověkou rostlinu najdeme pouze v Angole a Namibii. Namibijci jsou na ni natolik hrdi, že ji mají ve státním znaku. Podle informací z liberecké botanické zahrady, kde se pěstuje, je v přírodě chráněná, ale v místě svého výskytu vzácná není, roste zde v hojném počtu a vyhynutí jí zatím nehrozí. V době sucha slouží jako potrava pro antilopy a nosorožce, kteří okusují její listy a vyplivují tvrdá vlákna. Také místní obyvatelé živoucí fosilii dříve s oblibou konzumovali – chutnalo jim zejména jádro samičí rostliny, které prý bylo velmi dobré buď syrové, nebo pečené v horkém popelu. Snad proto dostala welwitschie také přezdívku „cibule pouště“. Podle místa výskytu je zřejmé, že je velice nenáročnou rostlinou, dokonale adaptovanou na podmínky pouště. Vláhu získává z noční mlhy, její listy mají z obou stran průduchy, které pomáhají srážející se vláhu na listech vstřebat a umožnit její stékání ke kořenům. Dalším zdrojem životodárné tekutiny je pro welwitschii podzemní voda, kterou si dokáže opatřit svým kůlovým kořenem.
