Jedno africké přísloví říká: Zemře-li starý člověk, jako by shořela knihovna. Příběhy některých afrických kmenů, které podobně jako písně, přísloví a hádanky tvoří součást lidové slovesnosti, jsou totiž po staletí předávány z generace na generaci pouze ústně. Následující příběh je součástí kulturního dědictví etnika Bambara (doslova „Odmítající pána“), které patří do jazykově a kulturně příbuzné skupiny Mande. Ta na území několika států západní subsaharské Afriky – Mali, Senegalu, Guiney a na severu Pobřeží slonoviny – sdružuje rovněž kmeny Malinke, Sarakolle a Senoufo. Příslušníci Bambara mají největší sociální a kulturní vliv v Mali, kde tvoří okolo 35 % populace a jejich jazykem – bambarštinou – komunikuje dokonce většina malijské populace.
Tradice žádá, aby příběhy Bambarové vyprávěli pouze v období sucha (od listopadu do května) a po západu slunce. Období sucha je pro subsaharské kmeny odedávna dobou společných rodinných a kmenových slavností a rituálů, zatímco v období deštů, kdy vrcholí zemědělské práce, na to není čas. Příběhy v noci u domácích ohnišť nebo pro početné auditorium i na veřejných prostranstvích vyprávějí většinou starší lidé, jedno zda muži či ženy, a věhlas těch nejlepších vypravěčů se rychle šíří i do vzdálených vesnic.
Mezi posluchači je vždy osoba, která každou chvíli vstupuje do příběhu svým naamu, což znamená „ano, jistě, poslouchám“. Tím příběh dostává podobu jakéhosi dialogu. Ostatní mezi vyprávěním zpívají příhodné písně, takže se na odvíjení příběhu podílejí vlastně všichni.
Příběhy většinou předkládají otázky základních lidských vztahů: člověka k bližnímu, jedince ke společnosti, muže k ženě, mladšího sourozence ke staršímu. Někdy slouží jako návod na řešení delikátních situací, které v malých komunitách není možné řešit přímo a otevřeně. Zvířata mají v příbězích stejné vlastnosti a chování jako lidé. Časté jsou metafory, symboly, přirovnání, obrazy. Posluchač musí pozorně naslouchat, protože poté je nucen příběh správně interpretovat, rozluštit.
„Byl jednou jeden chlapec, který už neměl ani otce, ani svou matku, a tak se o něj starala druhá manželka jeho zesnulého otce (ve společnosti Mande jsou běžné polygamní svazky). To dítě mělo malého psa. Pokaždé když chlapec odcházel pracovat na pole, zůstal pes hlídat doma. Jednoho dne chlapcova nevlastní matka připravovala jídlo, a když uvařila rýži, přidala do ní jed. Pak také uvařila proso. Chlapcův pes byl po celou dobu poblíž kuchyně a sledoval matčino počínání. Poté se rozběhl do buše najít svého pána: „Sinimori, ó Sinimori, nejez rýži, kterou ti matka donese. Vezmi si jen proso, to není otrávené.“ Když žena přišla na pole, zavolala na dítě: „Synku, pojď se najíst! Vím, že nemáš rád proso, a tak jsem ti připravila rýži.“ Chlapec odpověděl: „Matko, dnes mě tak bolí břicho, že si vezmu raději proso.“ A tak žena odnesla rýži do buše a vyhodila ji.
Druhý den se rozhodla zamíchat jed do prosné kaše. Pes to celé pozoroval a zase se hned rozběhl za svým pánem: „Sinimori, ó Sinimori, nejez proso, které ti matka donese. Sněz jen rýži, ta není otrávená.“ Chvíli nato přinesla žena na pole jídlo: „Pojď se najíst, můj synku, připravila jsem ti prosnou kaši. Vím, že ji máš raději než rýži.“ „Matko, dnes je mi nějak nevolno, a tak si raději vezmu jen rýži.“ A tak matka odnesla otrávené jídlo do buše a znovu ho vyhodila.
Další den matka přimíchala jed do rýže i do prosa. Jen to pes uviděl, rozběhl se za svým pánem: „Sinimori, ó Sinimori! Jestli hned neutečeš, tvá matka tě zabije.“
Chlapec vzal svého psa do podpaží a vydal se na cestu do neznáma. Běžel dlouho, než se dostali na náhorní rovinu. Zde mu pes povídá: „Polož mě na zem a zabij mne.“ „Ne, to nikdy neudělám!“ „Poslechni mě a zabij mne,“ naléhal pes. Zoufalý chlapec nechtěl zabít svého jediného přítele. „Až mě zabiješ, uvaž provaz okolo mého krku a táhni mě napříč celou náhorní rovinou.“ Po dlouhé chvíli, po kterou pes na svého pána stále naléhal, přiložil chlapec psovi nůž na hrdlo, ale nedokázal ho podřezat. Pes ho znovu pobízel: „Musíš mě zabít, já ti to nařizuju.“ Chlapec sebral veškerou sílu a zabil svého psa. Pak mu uvázal okolo krku provaz a vydal se na podivný pochod, vleka za sebou svého psa. Všude, kde se psí hlava dotkla země, vyrůstala vesnice. Chlapec sám se usadil v jedné pěkné bílé chýši. Ve vesnici bylo také mnoho žen a mnoho služebnictva. Všichni měli jednu společnou studnu.
Jednoho rána přišla do vesnice jeho nevlastní matka. Došla s tykví ke studni a požádala o trochu vody. Ostatní ženy se na ni obořily: „Jestli se dotkneš majetku našeho pána Sinimoriho, tak uvidíš!“ „Ale vždyť je to můj syn.“ „Nelži! Jak by to mohl být tvůj syn, když jsi ho nechala odejít do světa.“ Nakonec jí ženy dovolily nabrat vodu. Jedna ze služebných přišla říct Sinimorimu: „Můj pane, jedna bláznivá žena každý den přichází ke studni a všem říká, že jsi její syn.“ Sinimori byl velmi překvapen, dal si zavolat nejspolehlivějšího sluhu a povídá mu: „Tady si vezmi arašídy a rozsypej je od studny až k mé chýši.“ Sluha tak učinil, a když se vrátil ke studni, stála tam ona žena. Napila se a spatřila na zemi arašídy. Začala je sbírat jeden po druhém, až se dostala před Sinimoriho chýši. Když ho spatřila, řekla jen: „Můj synu,“ a její duše se naplnila takovou hanbou, že se žena proměnila ve velkou mouchu. Tak se zrodil druh velkých much, které nás dodnes stále obtěžují.
