Napsala: Jana Michalcová
Úzké ulice starobylého Londýna pukají ve švech. Jsou nacpané k prasknutí auty, dvou patrovými červenými autobusy a obrovskými černými taxíky jezdícími na naftu, které je možno kdykoli zastavit, svítí-li na střeše světýlko s nápisem TAXI. Mé plíce rodilé Severočešky jásají v těch přidušených uličkách, neboť tady je jistě žádný zbytečný kyslík neotráví. Jako „Zlatou zebrou správně vychovanému dítku mi při přecházení hrozí zvýšené nebezpe čí, neboť se neustále rozhlížím nejprve vlevo, zatímco Angličané přijíždějí zprava. Ve čtvrtích, kde bydlí hodně cizinců, ale hlavně v turistických centrech, se bělají na silnici před přechodem nápisy „Look right -Dívej se vpravo. Britská železniční síť měří 17,2 tisíce kilometrů a patří k nejhustějším na světě. Důležitou úlohu ve vnitrost átní přepravě hraje automobilová Ú doprava, která má k dispozici 361,4 tisíce kilometrů silnic a 22,1 miliónů automobilů. Podle statistických údaj ů anglické ročenky se v roce 1992 přepravilo 586 tisíc miliónů pasažérů po silnicích Velké Británie, 5 tisíc mili ónů letělo a 38 tisíc miliónů cestovalo vlakem. ČERVENÝ AUTOBUS Londýn jsem poznala okamžitě. Ne podle stříbrošedé ranní mlhy nad městem, ani podle Big Benu či Toweru, ale podle červených dvoupatrových autobusů s jásavými reklamami na hřbetě, řidičem vpravo, sníženou nástupn í plošinkou kousek nad chodník. Londýňané z nich kdykoli vystupují a stejně libovolně do nich naskakují na každé křižovatce, kde autobus zastaví nebo jenom přibrzdí. Zastávky jsou sice rozsety podél silnic, ale ne ve všech se zastavuje, natož aby existoval jízdn í řád. Historie vůbec všech autobusů na světě začala právě ve Velké Británii, kde Hancockova „Enterprise s čadícím parním kotlem zahájila roku 1832 provoz na pravidelné lince z Londýna do Paddingronu. Otřesy působené pohybem okovaných kol po rozbitých silnicích však odradily cestuj ící, takže se vrátili zpět ke kočárům nebo k začínající, ale pohodlnější železnici. Známý anglický dvoupatrový autobus vlastně původně vůbec nebyl anglick ý, ale německý a do Británie byl dovážen. Podle zvyku z koňských tramvají nastupovali cestující zezadu. Téměř polovina z nich za příznivého počasí cestovala na střeše autobusu, kam vedly, a stále ještě vedou, spirálovit ě točené schůdky. Od roku 1924 se u autobusů používá nízká podlaha, která usnadnila cestujícím nástup za strany. POČÁTKY METRA Kdy a kde hledat prvopočátek dnes nejkapacitnější a nejmodernější městské hromadné dopravy provozovan é ve všech velkoměstech světa? Na přelomu 18. a 19. století v Londýně, kde v roce 1801 udělil anglický parlament první osvědčení k provozování koňské dráhy na území londýnského hrabství. Bylo to v témže roce, kdy Angličan Richard Trewithick postavil první parní lokomotivu. Koňské tramvaje se navzdory protest ům a vzbouření drožkářů objevily téměř současně v New Yorku, Bostonu a Londýně. Měly ovšem své nevý- hody – nepřekročily rychlost 10 kilometrů v hodině, nezvládaly návaly cestujících a tratě vyžadovaly stálé čištění od koňského trusu. Přes intermezzo s parními a benzínovými tramvajemi zvítězil pohon elektrický. Městská doprava se stále vyvíjela a zdokonalovala. Její řízení si vynutil zhuštěný provoz ještě dříve, než po ulicích začaly jezdit automobily. A tady má prvenství opět Londýn, neboť v roce 1868 se tu objevuje první světelný semafor na světě. A ještě v něčem Londýn nikdy nikdo nepřekoná. Měl první metro na celém světě, otevřel nové možnosti moderní městské hromadné dopravě. UNDERGROUND Nikdy jsem neviděla něco tak důmyslně složitého, překombinovaného a spletitého. Když jsem poprvé vešla do chodeb nejstaršího metra na světě, propadla jsem téměř zoufalství a začala přemýšlet, jaký že to byl ten Aristotelův návod, jak se vymotat z labyrintu. „Jak se dostaneme do stanice Ladbroke Grove? Ptám se statného černocha za průsvitným plexisklem pokladny ve stanici „Victoria stacion. „Musíte na District Line, tam přestoupit na Hammersmith Line. Nebo po Circle Line do stanice Paddington a tam přestoupit v opačném směru na Hammersmith. Podle zvyku hledám dle zadaných názvů konečné stanice, ale chyba lávky. Jednotlivá jména neznamenají stanice, ale směry. První podzemní dráhy se budovaly bez ucelených plánů a později to stálo mnoho prostředků a úsilí, než byly vhodně propojeny a sjednoceny do celoměstského systému. Trvalo mi celý den, než jsem pochopila princip organizace podzemní dráhy v Londýně, ale do systému se zřejmě nikdy nedostanu. Připadala jsem si trochu jako při pionýrské hře na šipkovanou, když jsem v jednom podchodu přestupovala podle šipek přes dva různé směry na třetí. Angli čané sami třímají neustále v rukou plánek metra a denně se baví odhalov áním jeho tajemství. Je tu 13 barevně odlišených tratí různě propleten ých, pojmenovaných většinou podle libovolné stanice či čtvrti, kterou projíždějí. Často z jednoho nástupiště odjíždějí vlaky do různých částí Lond ýna. Největší stanicí je Baker Street (kde žil a působil slavný detektiv Sherlock Holmes) a Morgate, které mají deset nástupišť, na nichž je možno přestupovat na čtyři další trasy. Navíc je celý „bitevní plánek metra komplikov án šedivými nepravidelnými a kostrbat ými zónami, za které se platí jinak. Na mapce vypadají jako velká louže, ve které jsou do středu naskládané menší a menší loužičky. Uprostřed děti namalovali různobarevn ými pastelkami obrovského pavouka s třinácti nohama. Podle anglické statistické ročenky utratili cestující londýnským metrem v roce 1992 587,7 miliónů liber za lístky, ať už obyčejné, sezónní či celodenní. RETURN TICKET neboli zpáteční lístek je nejvýhodnější způsob cestování, jaký je v Anglii vůbec možný. Samozřejmě kromě stopov ání. Například za jednu cestu z Londýna do Oxfordu bych zaplatila 5,5 libry, zatímco zpáteční jízdenka stojí jen o libru víc. Tento systém má ovšem pro cestovatele jednu obrovskou nevýhodu – musí se neustále vracet do města, odkud vyjel, aby mohl pokračovat dál. Tím se široké pole možností vášnivého cestovatele poněkud zužuje. Ani vzdálenosti nehraj í v ceně jízdenky nijakou roli. Právě proto jsme se museli z Plymouthu, přístavu v jihozápadní Anglii, vrátit před cestou do Skotska na Victoria stacion v Londýně, neboť odtud jsme zaplatili třikrát méně. Do Londýna lze přijet autobusem nebo osobním autem, přičemž je třeba použít trajektu, anebo supermodern í podmořský tunel pod kanálem La Manche, což je další světové prvenství anglické dopravy. Přesto je samozřejm ě nejrychlejší (ale také nejnákladnější) doprava letadlem. Ve Velké Británii je letiště v každém větším městě a cesty letadlem z Londýna do různých míst na celém světě jsou často daleko levnější než například z Prahy.
