Severozápadní pohraniční provincie se v délce 700 km táhne podél afghánsko-pákistánské hranice, vklíněna mezi horskými masivy Hindúkuše a Karákóramu a úrodnými pláněmi v povodí Indu. Toto území bylo pro národy Persie a střední Asie po tři a půl tisíce let vstupní branou na indický subkontinent. Prošli tudy šiřitelé buddhismu i islámu, velcí dobyvatelé Alexandr Makedonský i Čingischán, sikhové z Paňdžábu i britští kolonizátoři. Nikomu se však nepodařilo podmanit si divoké Paštuny, tamní národ válečníků, dnes považovaný za největší kmenovou společnost světa. Britové zřídili provincii v roce 1901 jako obrannou hradbu proti možnému vpádu rozpínavého Ruska ze střední Asie a Paštunům vyčlenili čtvrtinu její rozlohy jako autonomní oblast. Pákistánská vláda má dnes ze severozápadu své země stejné obavy jako kdysi Britové, snad ještě znásobené přílivem uprchlíků ze sousedního Afghánistánu, vypuzených z vlasti krvavou občanskou válkou.
PAŠERÁKŮ RÁJ
Afghánistán nechvalně proslul coby největší světový producent heroinu. Ze země putují drogy na západní černý trh přes republiky střední Asie, Írán nebo právě skrz pákistánskou Severozápadní pohraniční provincii. Přes hranici je převezou afghánští podnikavci, prodají je nebo vymění za nedostatkové spotřební zboží v provinčním městě Péšávaru a rychle zase zmizí v Afghánistánu. Kilogram heroinu se tady dá koupit za 20 000 rupií, asi 12 000 Kč. O další dopravu se postarají organizované pašerácké gangy a drobní pěšáci.
Takovým býval i Mohammed, kterého jsem potkal ve vlaku do Péšávaru. Dnes je důvěryhodně vyhlížejícím úředníčkem ve státní správě, jeho minulost se však pohybuje poněkud dále za hranicí zákona. Z Péšávaru přepravoval zásilky do hlavního města Islámábádu. Za doručení obdržel odměnu 10 000 rupií. Celou vzdálenost sto padesáti kilometrů musel urazit pěšky, aby se vyhnul policejním kontrolám. Zatímco Mohammed nenašel v pašování velké zalíbení a po třech letech se začal živit jako nízký úředník s měsíčním platem 2000 rupií, pár jeho přátel rozjelo obchod s drogami ve velkém. Jeden převážel heroin do Evropy v rýži na lodích z Karáčí a dnes je majitelem soukromého letadla. Další pašoval drogy na četných cestách letadlem do Frankfurtu a našetřil tak na deset bytů pro své příbuzné v nejluxusnější čtvrti Islámábádu. Vloni mu to však nevyšlo, a tak si pár let pobude v německé věznici.
MĚSTO NA HRANICI
Tak zní překlad jména Péšávar, hlavního města Severozápadní pohraniční provincie a obchodního i dopravního centra celé oblasti. Kdysi to byla konečná stanice karavan naložených hedvábím, zlatem, kožešinami, kořením a koberci z Buchary a Samarkandu. Tady obchodníci zboží prodávali na ohromných tržištích nebo vyměňovali za čaj a látky. Většina finančních transakcí tehdy probíhala v carských rublech, do konce minulého století nejcennější světové měně. Romantika dva tisíce let starého obchodního města přetrvává dodnes; pestré bazary stále pulzují svým chaotickým orientálním ruchem a jeho obyvatelé jsou směsicí asijských národů, které tady žijí téměř stejným způsobem jako před staletími.
 Čajovna v Péšávaru. Ve velkých mosazných samovarech se vaří kawa – paštunský druh zeleného slazeného čaje |
Péšávar tvoří dvě části, rozdílné jako noc a den. Jednu postavili Britové za své koloniální éry. Široké bulváry se táhnou rozlehlými čtvrtěmi s parky, kostely, vojenskými budovami a honosnými domy boháčů. Druhou tváří je Staré město se svými úzkými uličkami ucpanými povozy, taženými koňmi a buvoly, motorikšami, pomalovanými autobusy a pokřikujícími prodavači. Drobné obchůdky jsou natěsnané jeden vedle druhého v přízemí starobylých chátrajících budov, mezi útulnými hospůdkami a čajovnami, kde se ve velkých mosazných samovarech vaří kawa, paštunský druh zeleného slazeného čaje. Nejživější částí celého města jsou bezpochyby nekonečné bazary, rozdělené podle druhu zboží – Misgaram Bazar s mědí a mosazí v ulici Vypravěčů, Namakmandi – solný trh, kde také sídlí obchody s falešnými zuby, označené nepřehlédnutelnými tabulkami s vyobrazenými protézami, Pipal Mandi – obilný trh, Ander Šahar – bazar klenotníků, Moči Lara – trh s kůžemi, Sabdží Mandi – zeleninový trh sousedící s kořenáři, Mína Bazar s látkami a mnoho dalších. Horký letní vzduch je prosycen vůní koření, čaje a kebabů opékajících se v mrňavých restauracích všude kolem. Prodávající jsou výhradně muži, stejně jako kupující, kteří s sebou jen výjimečně berou své ženy, a když, tak zahalené od hlavy k patě.
Pro úřady končí Pákistán prakticky za předměstím Péšávaru, i když vlastní hranice s Afghánistánem leží až o 60 km dále, v proslulém Chajbarském průsmyku. Za městem totiž začínají kmenové autonomní oblasti řízené svou vlastní samosprávou, z nichž část vedoucí k hranici obývá paštunský kmen Afridiů. Pro novináře a humanitární pracovníky je Péšávar naopak výchozím bodem do Kábulu; sídlí zde asi osmdesát humanitárních organizací.
Z válkou zmítaného Afghánistánu uprchly přes Chajbarský průsmyk více než dva miliony lidí a většina se jich natrvalo usadila v oblasti Péšávaru (město samotné má sotva 350 000 obyvatel). Pákistánská vláda se snaží udržet uprchlíky v utečeneckých táborech zbudovaných za městem, Afghánci však ovládli značnou část obchodních aktivit v Péšávaru – především na dopravu mají téměř monopol – a dnes už neodmyslitelně patří ke koloritu jeho starých čtvrtí. Jejich integraci usnadnil také fakt, že většina z nich patří ke kmeni Paštunů jako místní obyvatelé a mluví stejným jazykem paštó. Ze své vlasti si přinesli i svérázné tradice, včetně krvavé hry buzkači, jakéhosi ragby na koních, kdy se dva týmy jezdců snaží dopravit mrtvou kozu na určenou část hracího pole.
 Nejživější částí Péšávaru jsou bazary, rozdělené podle druhu zboží |
“Kupte si nůž, pane! Pravá afghánská ocel,” přesvědčuje mě na jednom bazaru kluk s proutěným košem se srovnanými kindžály. Jmenuje se Ačma a je mu dvanáct let. Do Péšávaru prý uprchl z Kábulu se strýcem. Ostatní členové jeho rodiny zahynuli při bombardování. Tady od rána do večera běhá po ulici za movitě vyhlížejícími lidmi (mezi něž jakožto cizinec bezesporu patřím) a nabízí jim své nabroušené produkty. Dva nože jsem si od něj nakonec koupil. To jsem ještě netušil, jaké problémy mi dvaceticentimetrová dýka způsobí při policejní kontrole o týden později ve vlaku do Láhauru. Zkrátka ne vše, co se prodává na trhu každému na očích, musí být legální.
NESPOUTANÍ PAŠTUNOVÉ
Většinu území Severozápadní pohraniční provincie a východního Afghánistánu obývají Paštunové, válečný národ, jehož příslušníci dnes čítají přes třiadvacet milionů příslušníků (patnáct milionů v Pákistánu a osm v Afghánistánu), a považují se tak za největší kmenovou společnost na světě. Přestože se sotva uživí jako chudí zemědělci a pastevci, jsou neobyčejně hrdými lidmi, pro něž svoboda a čest znamená více než samotný život. Proto bylo vždy takřka nemožné si je podmanit. Nepodařilo se to žádné vnější síle – ani mocným Mughalům, ovládajícím po dvě staletí téměř celý indický subkontinent, ani britským kolonizátorům. Pro Brity bylo jejich území obzvláště důležité, dělilo je totiž od území ovládaného Rusy, obávanými rivaly ohrožujícími moc britského impéria v Asii. I když šlo o nepřátele, Britové velice obdivovali Paštuny jako skvělé bojovníky. Zavedli také dnes užívané jméno tohoto národa – Paštunové nebo Patháni odvozené z hindského pakhtana – lidé mluvící východoíránským jazykem paštó nebo paktu. Předtím byli všeobecně označováni za Afghánce.
Na uznání jejich tvrdohlavé nezávislosti jim nakonec Britové oficiálně vyhradili 70 000 km² tzv. “kmenových oblastí”, kde si Paštunové mohou vládnout svými vlastními zákony. Nová vláda, která vznikla s nezávislostí Pákistánu, jejich autonomii uznává dále a pákistánské zákony se zde prakticky nedají uplatňovat. Paštunové se dnes dělí na zhruba padesát různých a často vzájemně znepřátelených kmenů. Každý kmen ovládá své území, kterému vládne malik, kmenový vůdce. Cizinci a nepaštunští Pákistánci do většiny těchto území nemají vůbec přístup. Dlouho se mluví o možnosti vytvoření Paštunistánu, nezávislé svobodné země, která by sjednotila všechny paštunské kmeny. Vzhledem k častým vnitřním rozporům mezi jednotlivými skupinami je však tato alternativa značně nereálná.
Společnost Paštunů proslula svým tvrdým morálním řádem zvaným paktunválí, který řídí každodenní život jejích členů. Paktunválí má čtyři hlavní části. Melmastia vyžaduje projevování pohostinnosti vůči všem návštěvníkům bez nároku na odměnu. To sice vyžaduje i islám, paštunská pohostinnost však nezná mezí; hostitel by podle melmastie měl pomoci i hledaným zločincům na útěku, pokud se dostanou do nesnází, a dokonce za své hosty položit život, pokud by to bylo nutné. Nanvatai je naprosté ponížení poraženého před vítězem. Poražený má svého pokořitele prosit o odpuštění a ten by ho pak měl velkomyslně udělit, čímž poníženému člověku vrátí jeho důstojnost. Badal, pomsta, se vykonává za každou, i neúmyslnou urážku či nespravedlnost vůči jedinci, rodině nebo kmeni. Krevní msta se mnohdy zvrhne v léta trvající řetězec násilí a dokáže zničit celé klany. Nang znamená čest, a ta je hrdým Paštunům nade vše. Zachovat si čest svou, své rodiny a klanu patří k základním povinnostem každého Paštuna. Především ženská čest je velmi citlivé téma. Zneuctění ženy často ústí v ty nejkrvavější konflikty, přitom k němu může dojít pouhým pohledem cizího muže na odhalenou ženskou tvář.
Nad dodržováním paktunválí bdí džirga, jakási rada starších, složená z uznávaných mudrců vesnice nebo kmene. Džirga je také soudem rozhodujícím všechny spory v okruhu své působnosti, od drobných nesvárů o plot mezi sousedy až po vraždy. Džirga řeší konflikty vždy v souladu s paktunválí, i když mohou být v rozporu s pákistánskými zákony, jež tady neplatí. Například muž, který zabije svou ženu, protože flirtovala s jiným mužem, by podle práva pákistánského státu dostal vysoký trest odnětí svobody, ne-li trest smrti. Džirga však uzná, že byl v právu, a navíc přikáže otci či bratrům provinilého muže, aby záletníka také usmrtili. Jakkoli kruté se nám tyto zákony mohou zdát, v paštunské společnosti je rozhodnutí džirgy vždy respektováno a považováno za spravedlivé.
Slovo parda v perštině označuje zástěnu, pomocí níž se původně v domech bohatších rodin poskytovalo soukromí ženám. Dnes se tento výraz používá pro celý zvyk ukrývání žen před zraky cizinců. Parda se praktikuje ve většině islámských zemí, u Paštunů však dosáhl patrně nejstriktnější formy. Paštunské ženy tráví naprostou většinu času za zdmi svých domů. Ven vycházejí pouze v doprovodu mužů své rodiny a vždy v burce, vše zahalující pytlovité róbě sahající až ke kotníkům. Šaty zahalují i obličej ženy, až na malou mřížku v prostoru očí umožňující pohled ven. Venku neexistuje pro ženu žádná možnost kontaktu s okolím. Jakákoliv její náhodná konverzace se považuje za zostuzení celé rodiny. Vše zařizují příbuzní muži – bratři, otcové, manželé nebo manželovi bratři. Pocit volnosti zažijí paštunské ženy jen v dětství. Asi do svých dvanácti let si mohou hrát venku s ostatními dětmi a volně pobíhat po vesnici. I tak však všechny výhody požívají jejich bratři – více jídla, vzdělání, zábavy a v případě nemoci léků. Pak začíná parda a svou burku žena nesundá do svých šedesáti let (pokud se jich v drsných podmínkách dožije), kdy již nehrozí nebezpečí, že by svou krásou, kterou pod šaty skrývá, přitahovala mužské oči. Její role je pouze vychovávat děti, především syny, a starat se o domácnost. Přísné podmínky pardy v sobě shrnuje staré paštunské rčení: “Pro ženu buď dům, nebo hrob.”
 Ženy vycházejí ven pouze v burce a jen v doprovodu muže z rodiny |
Do tradičního života divokých Paštunů se už však pozvolna vkrádají hodnoty moderních Pákistánců, především pak ve městech, kde pravidla paktunválí brzy berou za své. Džaved, mladý student politologie z města Mánséhra, sotva připomíná typického Pákistánce, natož pak Paštuna. Tradiční šalvár kamíz, dlouhou košili se širokými kalhotami, vyměnil za tričko a džíny a na staleté hodnoty svého národa nemá ani pomyšlení. “Paktunválí?” usmívá se shovívavě, “no, jsme sice Paštunové, ale v naší rodině si na tom nikdo moc nezakládá. Nevidím v tom žádnou spravedlnost, krevní msta mi připadá brutální a nesmyslná. Vždyť my doma nemáme ani žádnou zbraň, my jsme hodní Paštunové.”
KALAŠNIKOV A SPOL.
Přecpaný minibus se pomalu prodírá zácpami z péšávarských předměstí. Za chvíli jsme z města venku a vozidlo nabírá rychlost. Jedeme vyprahlými pláněmi s nízkými keřovitými porosty, v dálce se v mlžném oparu rýsují holé skály. Auta před námi najednou zpomalují a řidič cosi křikne dozadu. Harún, Afghánec sedící vedle mě, mi kyne, abych se schoval pod sedadla. Blíží se policejní kontrola a já tady jako cizinec nemám co dělat. Právě vjíždíme do Kohatského hraničního regionu, součásti kmenových území. Nedávno se v Darra Adam Khel, cíli mé cesty, odehrál krvavý střet dvou znepřátelených klanů, a úřady v Péšávaru přestaly vydávat cizincům povolení nutné ke vstupu do této oblasti. Policisté jen letmo nahlížejí do minibusu okýnky a nechávají řidiče pokračovat v cestě. Za půl hodiny vystupujeme s Harúnem v Darra.
Darra Adam Khel je malé město s jednou asi kilometr dlouhou ulicí, obývané afridijskými Paštuny. Naprosto ojedinělým se v Pákistánu stalo díky zdejšímu “průmyslu”. Asi 40 000 mužů – naprostá většina místního obyvatelstva – se živí výrobou funkčních kopií zbraní všech světových značek.
Harún mě vede boční uličkou do dílny, kde pracuje. Tam se mě ujímá jeho šéf pan Džalbai a vysvětluje celý systém. Výroba zbraní má v Darra stoletou tradici. V malých, spoře osvětlených dílničkách vyrábějí muži i malí chlapci věrné repliky pistolí, loveckých zbraní i těžkých kulometů. Často pracují jen s pomocí svěráku a několika jednoduchých nástrojů. Zručný dělník dokáže sestrojit duplikát zbraně, kterou nikdy předtím neviděl, za deset až dvanáct dní a každý další kus za dva tři dny. Nechybí ani vyrytá značka originální firmy a přesvědčivá výrobní čísla. Pan Džalbai mi ukazuje dvě identické kulovnice renomované firmy Holland & Holland. Ani při bližším pohledu nedokážu rozeznat kopii od originálu. Jeden zaměstnanec zrovna dokončuje na zvláštní přání zákazníka průhledný zásobník do americké M-16. Místními specialitami jsou střílející kuličková pera nebo deštníky. Odhaduje se, že ve městě se vyrobí pět set až sedm set zbraní denně.
Produkty se pak prodávají na hlavní ulici ve více než stovce obchodů se zbraněmi. Malá pistole se dá koupit za 300 rupií (asi 200 Kč) a kalašnikov, nejoblíbenější samopal, přibližně za 3000 rupií. Obchody jsou často úplně přecpány nebezpečným artiklem. Na stěnách visí srovnány v řadách samopaly, některé dokonce zabalené v plastikových pytlích, americké kolty, granáty, nože, neprůstřelné vesty… Obchodníci ovšem zdaleka nejsou tak vstřícní jako jejich dodavatelé a s foťákem mě často vykazují ven. Pokud si chce zákazník zbraň vyzkoušet, vyjde s ní před obchod a bez okolků vypálí pár ran nebo i celý zásobník do vzduchu. Chvíli mi trvá, než si na tento jev zvyknu a přestanu se při každé ráně instinktivně krčit.
Střelné zbraně jsou v Pákistánu drahým a často nedostatkovým zbožím, a tak jsou levné duplikáty z Darra vítanou alternativou. Většina jich jde do rukou Paštunů, s jejichž bouřlivým životním stylem jsou zbraně nerozlučně spjaty. Odběrateli ve velkém bývali kdysi afghánští mudžáhidové. V Darra přestali nakupovat poté, co byla jejich země doslova zaplavena kvalitnějšími produkty ze Západu. Stále populárnější jsou mezi prodejci movitější kupci z Paňdžábu a Karáčí. Na Darra se jako na kmenovou oblast nevztahují přísné pákistánské zákony o zbraních, a zbraň si tady bez povolení může koupit úplně každý, pokud na to má. Obtížnější je provézt takový nákup přes důkladné policejní kontroly do ostatních provincií. K tomuto účelu se tu najímají profesionální pašeráci, kteří převezou rozložené části zbraně přivázané pod šaty na těle.
Před jedním obchodem mě zastavují dva příslušníci zdejší kmenové policie v černých uniformách a baretech. “Povolení? To nemám,” krčím rezignovaně rameny. Muži se spolu chvíli o čemsi dohadují a pak mě vedou kamsi stranou hlavní třídy. S hrůzou si začínám představovat studenou policejní celu a přemrštěnou pokutu. Policisté mě však usazují v útulné čajovně. “Odkud jsi?” začíná ten vyšší z nich za dohledu ostatních hostů. “Čekoslovákia?” Muži uznale pokyvují hlavou. Český zbrojní průmysl má u místních odborníků dobré jméno. Jeden z nich mě nakonec bere do svého krámku a nechává mě před ním za policejního dozoru vystřelit párkrát do vzduchu. To abych měl svou návštěvu se vším všudy. Strážci zákona mi pak na silnici zastavují autobus jedoucí zpátky do Péšávaru a ten mě veze do relativně odlišného světa.
OSADA MUDŽÁHIDŮ
Zatímco v jižních oblastech provincie převažují sunnitští muslimové jako na většině území Pákistánu, lidé na severu v Čitrálském údolí, táhnoucím se v délce 350 km Hindúkušem, se zpravidla hlásí k ismáílismu. Toto náboženství vzniklo v 8. století jako odnož šíitského směru islámu. Několik milionů vyznavačů dnes žije v odlehlých oblastech Pákistánu, Indie, Íránu, Sýrie a východní Afriky. Ismáílijci se nemusejí řídit tak striktními pravidly jako přívrženci koránu. Modlí se jen třikrát denně – před východem slunce, kolem poledne a večer. Místo mešity slouží džamat chana neboli společenská budova. Ženy ismáílijců málokdy žijí tak izolovaným životem v ústraní svého domu, jak je v pákistánské společnosti zvykem.
Garam Čašma je nevzhledná osada s jednou zablácenou ulicí, lemovanou chatrnými kůlnami – obchody se spotřebním zbožím, rozvodněnou řekou a kamennými baráčky nalepenými na strmých svazích všude okolo. Mezi tím pendlují Čitrálci, potomci starověkého národa Cho mluvící svým vlastním jazykem chovárštinou, se svými pakoly, placatými bavlněnými čapkami, a Afghánci s mohutnými turbany. Ačkoli se na první pohled nijak neodlišuje od jiných vesniček v Hindúkuši, Garam Čašma byla v době války v Afghánistánu jednou z hlavních zásobovacích základen mudžáhidů, povstalců bojujících proti sovětské armádě a prosovětské afghánské vládě. Potraviny, léky a zbraně tady s Pákistánci měnili především za drogy a na koňských hřbetech je pak převáželi přes 4554 metrů vysoký Dorahský průsmyk do zničeného Afghánistánu. Tamní provincie Badakšan dnes žije v míru pod dohledem hnutí Taliban, pohraniční obchod však nerušeně pokračuje. Jen artikl se trochu pozměnil: místo zbraní dnes Afghánci kupují hlavně textil, džípy a koně. Levné opium však do Pákistánu proudí dál.
Levnými drogami si muži často dochucují i své cigarety. Oblíbenější je však nasuár. Tuto nahnědlou hmotu složenou z tabáku, koření a vápna nosí snad každý schovanou v malém pytlíčku v kapse. Stačí kousek uždíbnout, užmoulat malý váleček a zasunout jej za dolní ret. Za chvíli se člověk zklidní a oči se mu rozsvítí spokojeností. Tak to alespoň funguje u navyklých Paštunů. Já jsem nasuár zkusil jednou; po chvíli se se mnou zatočil celý svět a musel jsem si na půl hodiny lehnout.Garam Čašma doslova znamená horký pramen. Jeden tady na začátku vesnice skutečně vyvěrá. Pan Abbas, místní podnikavec, u něj postavil bazén s hotelem a zahradou. Vše obehnal vysokou zdí, a vytvořil tak snad první lázně v Pákistánu. Sirný pramen prý účinně léčí kožní nemoci, dnu, revmatismus i chronické bolesti hlavy. Voda je ovšem tak horká, že koupel při poledním slunci je pro běžného smrtelníka takřka nemožná. Přicházím sem až o půlnoci, poté co voda zchladla na přijatelnou teplotu. Nechávám se nadnášet hustou tekutinou a příjemné teplo mi pomalu pohlcuje celé tělo. Absolutní ticho a klid hvězd na bezmračné obloze lehce dávají zapomenout na tak protikladný svět za zdí – 30 kilometrů vzdálenou hranici, chaotické bazary Péšávaru, horkokrevné Paštuny, nebojácné pašeráky i pistolníky z Darra.
