Jsme za lávkou. U příslušníků kmene Mursi, kteří nedávno zabili dva Holanďany. Desítky černých paží nás vtahují do vesnice. Rvou mi korálky z krku a sbírají je z udusané hlíny. Strašidelně pomalovaní bělobou, s keramickými destičkami ve rtech.
“Foto, foto,” řičí na mě domorodky Mursi. Tahají mě za ruce a chlupy v podpaží, sahají na penis, aby se přesvědčily, že jsem člověk. Přes keramické destičky ve rtu si odplivávají do prachu vesnice. “Foto, foto,” dožadují se pozornosti a peněz za fotografování.
V jihozápadní části Etiopie u řeky Omo začíná druhá etapa expedice Turkana. Šest bělochů: dva organizátoři expedice prozkoumávají možné cesty pro své cestovní kanceláře – cesty pro odvážné – tři adrenalinoví turisté a já. Druhá část expedice je zaměřená na původní obyvatele Etiopie. V plánu je projet co nejdále, do nejzapadlejších míst Afriky, podél toku řeky Omo. Program je našponovaný, jsem připraven na sprint Etiopií. Uvidíme ještě domorodce, nebo už to bude skanzen? Máme skvělá auta i řidiče a b ezvadného osmnáctiletého průvodce Harryho. Vyrážíme za Mursii. Vršíme zásoby potravin a drahocenné vody.
Řidiči už tuší, že to myslíme s Mursii vážně, a vrhají na nás vystrašené pohledy. K obávanému kmeni je ale ještě daleko. Jedeme sytě zelenou hornatou krajinou na jihozápad od Addis Abeby. Pohybujeme se ve výšce kolem 2000 m nad mořem.
ZEMĚDĚLCI
 Kmen Karo |
Rozvinuté zemědělství, příjemné klima a v polích s úrodnou půdou pěstují domorodci obilniny a kukuřici. Lesy banánovníků, slunečnice a bavlna. Na polích se tyčí zvláštní křivolaké posedy. Na každém z nich stojí človíček zabalený do výrazného hábitu a pracuje. Hlídá zrno před ptáky, možná i před lidmi. Celý den je na posedu a dívá se – to je práce. “Dneska jsem se díval na kukuřičné pole lemované slunečnicemi,” může říci udřený hlídač večer v chýši své manželce. Zlehčuji, samozřejmě. Domorodci musí p ole zrýt volským potahem, dřevěným rádlem jakoby z minulého století. Musí zasít, sklidit, umlít. Musí toho dost. Půda v této části Etiopie je prý velmi úrodná a kvalitou se vyrovná hlíně v Kalifornii. Jenže země je sužována obdobími sucha, rozvinuté zemědělství zpustošil komunistický režim. Dnes se lidé znova učí hospodařit se zemí. Učí se, ale s typickou černošskou laxností to jde pomalu. Přitom úroda dvakrát, třikrát za rok, to je přece sen.
Vesničané s bílými zuby a pusou dokořán na nás přenášejí africký klid. Na mohutných stromech podél silnice se kývají válcovité včelí úly – z medu dělají výtečnou medovinu. Používáme ji jako energetickou bombu. Umějí tam i dobrou pálenku nebo tač – med s kukuřicí se slabě alkoholickými účinky.
ZEMĚ ŽLUTÉHO BÝKA
Projíždíme rozsáhlým krajem Hamerů, největšího kmene v oblasti. Cestu k městu Demeka lemují obchodníci. Šinou si to na tržnici prodat, co unesou v ruce, na hlavě i v kalabase za pasem. Trs banánů, pár vajec, podivné rosolovité máslo, kalabasy naplněné mlékem a krví nebo kůži z kozla. Ženské oblečené v kožešinách sedí v prachu společně s krásnými chlapíky, kteří se naparují jako krocani. Jiní křižují tržnici s kopím v ruce, barevnou čelenkou a výrazným suknem přes prsa – krasavci. Na práci jsou tu ví c ženy. Slídím a potají na tržnici lovím fotografické modely. Vidím nádheru. Hamerka s kalabasou na hlavě (vypadá jako zednická přilba), s kůží omotanou kolem beder, kalabasy za pasem a nezbytné mušličky na krku. Na trhu bych mohl strávit třeba celý den. Najednou ke mně přijde krásná hamerská slečna a uplete mi ve vlasech cop. Dávám jí za to českou bižuterii. Je mi fajn. Ani si nepřipouštím, že zítra nebo pozítří nás čekají hrozní Mursiové.
PŘEDZVĚST DIVOČINY
Na noc dojíždíme do města Turmy. Harry, naše komunikační spojka s domorodci, nás zve do malé osady asi dva kilometry od města. Ve vsi Donbué Gurda se bude večer tančit. Dálková světla džípu vrhají ostré stíny. Po chvíli bloudění se v záři reflektorů objevují krásné úlovité chýše. Brutálně nasvícení divocí vesničané mají na těle kůže, těžké náramky midó se jim lesknou na pažích, hrdlech a kotnících. Barevné korálky, bělmo a zuby na nás vrhají prasátka. “Vypni ta světla, Gabrieli!” křičíme na řidiče. Noříme se ve tmě do živelné atmosféry mezi černá těla. Musím dávat pozor, abych nešlápl na děti, které se všude válejí jako černé uzlíky. Zato já jsem asi vidět až moc. Jdeme s vesničany pro dřevo na oheň a jsme náhodnými svědky neplánovaného malého obřadu. Mladík, který se bude ženit, dostává mléko s krví a ostatní dívky ho zdobí cetkami. Zvláštní atmosféra je umocněna tím, že to nebyl obřad určený pro naše oči. Přinášíme dřevo, stařešina vsi Donbué Gurda rozdělává oheň. Třením hůlky ve dřevěném žlábku zapálí kus velbloudího trusu. Jiskry přeskočí na otep, oheň vzplane. Tance mohou začít. Muži v půlkruhu, dívky ve skupinkách naproti. Začínají písní, jako by se rozezpívávaly, dohadovaly. Podupávají, tleskají, občas je slyšet dívčí smích. Holky se pitvoří jako všude na světě. Rytmus písně a tance se prohlubuje, hrdelní výkřiky jsou stále intenzivnější. Výjev je lehce nasvícen oranžovým světlem ohně, hvězdy nad hlavou, země se chvěje pod nohama vesničanů, náramky midó křesají o sebe, dívčí hlasy se střídají s mužskými, vyrážejí proti sobě. Je v tom sex, síla, radost, trans. Jako by se vesnice spojila v jedno tělo a srostla se savanou. Každý se svým plamínkem v očích. Netápou, vědí, jak tančit, jak žít. Škoda, že to tak rychle končí. Pak je skoro trapné nastoupit do džípu, rozsvítit dálková světla a ve vteřině zrušit celé kouzlo. Co se dá dělat? Jedem spát, abychom zítra ukrojili co nejvíce kilometrů.
Brzy ráno mě budí kohouti, kteří si dodávají odvahy do nového dne. Navzájem se hecují a překřikují. Pomalu se prokousáváme džípem za kmenem Mursi. Za celý den se dostáváme asi pět kilometrů před vesnici Mursiů. Rychlý africký soumrak je na spadnutí. Zmocňuje se nás napětí, protože jít za tmy do takové vesnice by mohlo být osudné. Hrozně se těšíme na Mursie, ale rozhodujeme se pro poněkud bezpečnější variantu – spánek v buši. Nedočkavý Petr neunese tíhu čekání, odkládá veškerý svůj majetek a jde sám za tmy na průzkum. Loučíme se s ním neradi, ale respektujeme jeho rozhodnutí. Jde bez baterky, bez sirek, bez peněz na úplatu. Stát se mu může úplně cokoli. Petr nám mizí v buši a my rozděláváme oheň proti šelmám. Tlacháme o tom, co nás asi zítra čeká. Krátce před půlnocí slyšíme kroky. Když se ze tmy vynoří Petr živý, zdravý a bez doprovodu, spadne nám kámen ze srdce. Nastiňuje situaci ve vsi Mursiů jako poměrně pohodovou. Přijal ho stařešina, nabízel mu i nocleh za peníze, ale ty neměl, a tak šel zpátky. Vypadá to zatím dobře. Jak později zjistíme, situace se nevyhrotila proto, že Petr tam šel bez majetku. Kdyby nás chtěli v noci okrást, stačilo by, aby teď Petra stopovali. Usínáme příjemně rozrušeni a brzy ráno vstáváme se zvýšenou hladinou adrenalinu.
ZA LÁVKOU
Konečně uvidíme domorodce s keramickými tácky ve rtu. Brodíme se přítokem řeky Omo po pás ve vodě a doufáme, že v něm nejsou krokodýli. Proud vlažné řeky mě probouzí a kameny mi masírují nohy. Jsme na druhém břehu, v jiném světě. Nevíme přesně, co nás čeká. Jdeme pěšinkou a hned za první zatáčkou se srážíme s dvojicí naháčů. V černých rukách mají umělohmotné nádoby. Jdou pro vodu. Oni i my zkoprníme úžasem. “Salam,” zdravíme je vstřícnými gesty. Nechávají vodu vodou a ujímají se hostitelské role. O dvádějí nás do vsi. Cestou se na nás nabalují další naháči. Jeden vybaluje z igelitky baterii z profesionální kamery a chce nám ji prodat. Chtěl bych se zeptat, jestli původní majitel ještě žije, ale schází slova, tady už se jen gestikuluje. Cestou se nám otevírá krásný pohled do deštného lesa. Pod obrovskými stromy je pole s dozrávajícím prosem. Cesta do vsi vede přes namoklou, slizkou lávku z kmene stromu. Musím si sundat boty, abych ji vůbec přešel. Jsem za potokem. Je to jako být za padacím mostem v cizím království. Dostaneme se vůbec odsud? Musíme do toho jít, přemlouvám sám sebe. Kráčíme po zvuku křiku do vesnice. Stromoví se rozevře, vidíme klasické chýše z rákosu a první obyvatele, kteří se už na nás vrhají. Jsou jako vosy. Děti, mladíci a dívky jsou u nás první. Z očí jim sálá pravěk! Mají na sobě kůže, anebo nic. Holé zadnice se mi míhají před očima. Středem pozornosti se okamžitě stává moje barevná bižuterie na krku. Chci ji uvážlivě někomu darovat, ale nedostávám vůbec žádnou šanci. Desítky černých rukou se mi sápou po krku a já si blahořečím, že jsem nekoupil silnější vlasec. Stovky korálků se rozkutálely do prachu vesnice. Kdo má ruce volné, zobe milimetrové korálky ze země jako slepice. Sunu se do ústraní a jsem rád, že jsem uchránil fotoaparáty. “Ferendž, ferendž, birr, birr,” – běloch, běloch, peníze, peníze – chrčivě skandují domorodci. Při podrobnějším pohledu zjišťuji, že mi v tlačenici ukradli mikrofon. Ten se mi nakonec daří za pár birrů vykoupit zpět. Mezitím mám prošacované všechny kapsy v kraťasech. Toaletní papír nepotřebují, a tak mi ho hned vracejí, stejně jako kapesník. Jiné to je s baterkami a tužkami. Ty se jim hodí vždycky. Skončí jako poklady v kožených váčcích – kabelkách mladších dívek. Schovávají si v nich třeba patrony, kamínky nebo mušle.
KRÁSNÉ DÍVKY MURSI
 Mursi |
Jsme v neustálém kontaktu s několika pevnými ebenovými páry rukou. Když nás všechny prošacují, nastává zklidnění a já se konečně kochám pohledem na krasavice s keramickými talířky ve spodním, prořízlém rtu. Spodní řezáky mají ženy vytlučené, aby jim v mezeře po nich dobře seděly až dvanácticentimetrové těžké tácky. Jsou nádherné, živočišné. Děti jim cumlají za chůze prsy, hrají si s visícími rty žen a prostrkují skrz prořízlý otvor baculaté ručky. Staré ženy mají utržené rty a scvrklé prsy visící až po pás. Krasavice se předvádějí, kývají keramickými tácky a hryžou tyče cukrové třtiny, až jim sliny tečou po hliněných ozdobách. Trochu se orientuji ve vesnici. Je tu asi dvacet chýší, spousta žen, dětí, ale scházejí tu mladí bojovníci s puškami a samopaly. Střelné zbraně vidíme jen dvě nebo tři, což nás uklidňuje. Máme štěstí, válečníci jsou pryč. Hierarchii ve vesnici je těžké vysledovat. Není tu žádný náčelník. Je tu mnohoženství. Každá z žen má svou vlastní chýši. Jinak anarchie lidské smečky.
“Foto, foto,” drmolí pyskatá a otvírá zip mé fotobrašny. Kroutím rezolutně hlavou, domluva výpravy je jasná, fotit budeme až na konci návštěvy, protože po fotografování přijdou zákonitě velké problémy – problémy s placením. Mé fotografické srdce puká žalem. Chtěl bych dostat do ruky toho, kdo první domorodcům zaplatil. “Foto, foto.” Kroutím hlavou, že ne. Flus, odplivne si kráska obloukem přes keramickou destičku a zhnuseně odchází. Představa domorodců o naší návštěvě je jasná. Rychle se nechat nafotit, obrat nás o peníze a vyhnat z vesnice. Naše představa je úplně opačná. Okounět co nejdéle, zafixovat si jejich gesta, tetování a nesmírně hrdé pohledy žen, ze kterých lze vyčíst zvířecky jasný život s jednoduchými pravidly. Rodit, vařit, živit, stavět chýše. Nemít stres, opovrhovat bělochy, obrat je o peníze, o lesklé věci. Za peníze od jiných bělochů koupit zbraně, třeba kalašnikovy. Jsou rychlejší než oštěpy mužů sousedního kmene, který jim krade dobytek.
Lezu do jedné z chýší a pomáhám mlít kamenem o kámen proso. Domorodce to jde mnohem líp. Je jí asi sedmnáct a ještě nemá prořízlý ret. Za to, že mě nechala chvilku pracovat, chce peníze. “Birr, birr,” chrčí na mě název etiopské měny. Sedám si v chýši na kůži a relaxuji. V třímetrovém slaměném obydlí jsou dvě kůže na spaní, věčně dýmající ohniště prosycuje vše skrz naskrz. Kouř je dobrý jako repelent proti komárům. Je tu pár kalabas – nádob na mléko smíšené se zvířecí krví. Jedna keramická nádoba na vaření, sekera, a to je prakticky všechno. Jsme ve vsi skoro tři hodiny, nervozita stoupá, musíme začít kšeftovat. Kupujeme poslintané keramické tácky vyndané přímo z pusy. Kupuji dívčí kabelku i s obsahem. Začínáme fotografovat: takhle se o mě ještě nikdy žádné modelky nepraly. Tahají mě za ruce, pitvoří se, pantomimicky napodobují focení. Jsou najednou směšné, bez hrdosti, ztrácejí u mě na ceně. Jen těžko se mi daří ulovit spontánní snímek. Krásné, téměř pravěké lidi nedávno navštívil běloch a předvedl jim pár našich triků. Taková kombinace může dopadnout jedině jako fraška. Teď se nám to vrací, vidíme v nich parodii sebe samých. Nechci je takhle vidět.
Situace ve vesnici se horší. Nesplnili jsme jejich finanční očekávání. Měli bychom přidat, dává najevo stařešina nabitou puškou. Nechce se nám, smlouváme, nakonec nás to stojí o pár babek navíc. Namířená puška, která nám bránila v odchodu, se smírně klopí k zemi. Odcházíme husím pochodem z vesnice, trochu ztrácím koncentraci, a už na mně visí tři, čtyři mladíci. Chtějí mi strhnout brašnu, nakonec to odnese jen oblíbený mikrofon. Už asi vědí, že si ho dost cením. A tak si dnes, již podruhé, svůj mikr ofon kupuji. Za lávkou si oddechnu. Bylo to silné a krásné. Brodíme se přes řeku a je to, jako bychom se časem vraceli do našeho tisíciletí k džípům. Řidiči i průvodce Harry jsou rádi, že ferendži (běloši) přežili.
Ujedeme sotva dva kilometry a potkáváme zástup bojovníků Mursi. Pušky, samopaly, odhalené penisy – to je kombinace! Nahatí, silní chlapi, kteří scházeli ve vesnici. Možná jsme měli štěstí. Mohli jsme mít velké problémy, a máme radost, že je potkáváme až teď.
Jedeme mlčky, po včerejším dešti se vyrojily stovky nebezpečných much tse-tse. Nalétávají do našeho džípu, když cítí krev. Máme na vybranou: buď hroznou saunu v autě, nebo tse-tse s možností nákazy spavou nemocí. Ani jedno se nedá vydržet dlouho. A tak zabíjíme čas zabíjením nebezpečných much, jejichž krev plní vnitřek džípu. Pak na chvíli volíme saunu. Kapky sražené páry nám kapou na hlavy.
BUME
 Lidé Bume |
Nejakčnější část expedice je zřejmě za námi. Blížíme se podél toku řeky Omo k hranicím Keni, do oblasti lidu Bume. Říká se jim také nanyatong – žluté pušky. Staré ženy drtí zrno kameny, jako by praly na valše. Přejíždíme motorovým přívozem řeku Omo do vesnice s krásně pokřivenými “kurníky” na muřích nohách. Stavby stojí na křivých kůlech a připomínají rozevláté hlavy trpaslíků se špičatými čepičkami. Ve skutečnosti to jsou praktické sýpky na zrno. Vyvýšení chrání zrno před vlhkostí a hlodavci. Ani z a fotografování nechtějí moc peněz. Jsme hladoví! Vítáme nabízenou indžeru, národní, a vlastně jediné etiopské jídlo. Je to skoro půlmetrová placka, vypadá jako špinavý, hrubý hadr na podlahu. Na ni naloží, co dům dá: zeleninu, ostrou omáčku s masovou směsí. Indžeru připravují z nakvašené směsi mouky s vodou naléváním na ohromný kulatý tác. Nad ohništěm se peče. Tác je přikrytý poklicí, což je důležité pro tvorbu porézního povrchu placky. Jídlo jíme zásadně rukama. V pórech omáčka dobře ulpívá. Indž eru pojídají běžně tři, čtyři lidé dohromady. “How are you, my friend?” ozve se nade mnou, a už se mi hrabe můj nový přítel černýma rukama v jídle. Černoch se směje a vysvětluje, že je hladový. To je běžná africká praxe. Kromě indžery jedí domorodci většinou jen povařené obilné šišky bez chuti. Jsou nastavené třeba otrubami nebo trávou, která zvětší objem potravy a zasytí. Ve městech se jí ještě ambaša (tlustá placka bez chuti) anebo výborná sambóza (šáteček s masovou nebo jinou pikantní náplní).
HŘEBÍK VE RTU
Čeká nás asi šedesát pět kilometrů ke kmeni Karó. Cestu dlouho nikdo neprojel. Jedeme panenskou přírodou, vysokou trávou, jízdu si zpestřujeme sezením na střeše auta. Člověk musí dávat pozor, aby nespadl z auta, musí uhýbat před větvemi akácií s pěticentimetrovými trny ostrými jak jehly. Land Cruiser se naklání a skáče jako koza. Větve nás šlehají po zádech. Řidiči každou chvíli vyskakují a čistí mřížku chladiče ucpanou travinami. První auto zapadá v hluboké erozní díře. Bereme lopaty, krumpáč. Kopá me, srovnáváme terén před džípem. Lanem vytahujeme auto, ale předevčírem dobité baterie opět vypovídají službu. Češi jsou naštěstí cvičení improvizátoři. Jirka čistí kontakty, zkouší, v čem to vězí. Naše montování začíná řidiče Gabriela bavit. Šroubuje závit chladiče, přičemž mu horká voda opaří obličej. Hraji si na felčara a ordinuji mu panthenol ve spreji, který ho rázem mění v bělocha. Gabriel je nadšen a bělí se panthenolem pětkrát denně. Baterie nakonec přehazujeme z auta do auta, abychom nasta rtovali – to je Afrika.
Už je zase tma a dvacet kilometrů ještě před námi. Rozhodujeme se pro spánek v buši plné dravých zvířat. Průvodce Harry zkušeně zapaluje kořeny křoviska a rozžíhá věčný oheň, který snad odežene hyeny od našich stanů. Kromě ohně nás od predátorů bude dělit jen tenké tropiko. V noci na nás bouřka sesílá hromobití a zvířata zůstávají naštěstí v pelechu. Druhý den přijíždíme ke kmeni Karó. Je to velká vesnice, lidé se hemží, ale neohrožují nás. Slibují nám tanec za peníze. Je to kmen poměrně odlišný od ostatních. Používají bílou krycí barvu ke zdobení tmavých těl. Zdobí se jednoduchými primitivními vzory. Někteří připomínají kostlivce. Muži mají v ruce nezbytnou dřevěnou stoličku, oštěp nebo pušku. Kromě sezení používají stoličku také při spaní k podepírání šíje, aby si nerozcuchali složité účesy. Vyskakují při tanci do výšky, prach jim pod nohama víří. Kromě používané běloby si Karóové propichují spodní ret kovovou tyčinkou nebo prozaickým hřebíkem. “Hele, von má v pysku normální sedmdesátku hřebík,” říká Petr. Opravdu, mají ho zatnutý ve spodním rtu – rezavý hřebík. Parádníci. Časový limit představení je u konce a pokračovat se bude, jen pokud přidáme nějaké birry. Hra na chodící banku nás už unavuje. Peněženky jsou vyhublé, vykradené. Zkušeně rychle vyklízíme pole. Čím je odchod z vesnice svižnější, tím je pro nás méně bolestivý. Tak zní pravidlo pro návštěvníky kmenů.
Řidič Gabriel pomazaný bílou pěnou panthenolu zcela splývá s domorodci. Tance ho moc nezajímají, a tak se před autem stává domorodým holičem, obrovské nůžky v rukou mu cvakají. Vytváří krásné variace účesů. Gabriel má rodinu, špičkové zaměstnání řidiče a pivní pupek. Patří mezi vyšší vrstvy. Podle toho se i chová – blahosklonně. Jedinkrát jsme ho viděli rozrušeného, když uviděl ježka, normálního ježka stočeného do klubíčka. Byl fascinován a ještě večer se k zážitku vrátil: “Poprvé v životě jsem vidě l takové zvíře, žádné oči ani nos, ani pusu, jen ostny. To je nemožné,” křičel vzrušeně. Hyeny, sloni, žirafy a podobné triviality ho po cestě nechávali zcela chladným.
KONSO
Kraj Konso, kterým projíždíme, je hodně kopcovitý a sytě zelený. Ve vzduchu je cítit vlhko jako na Šumavě. Jsme v úrodném kraji a Konsové jsou rodilí zemědělci. Jejich pole se kaskádovitě vrší na prudkých homolích kopců. Stupňovité terasy polí jsou metr a půl vysoké. Pěstují se na nich obilniny: sorgo, proso, pšenice a tef. Během roku stihnou Konsové dvě sklizně. Osady zemědělců jsou vidět až na samých vršcích kopců. Jak je kmen odlišný, je jasné při příchodu do vesnice, obehnané dřevěnou hradbou. V chody do dvorů jsou tak nízké, že se musíme poklonit. Nejzajímavější jsou Konsové svou zálibou v tesání dřevěných soch waga. Jsou to posmrtné figurální dřevořezby připomínající zemřelé předky, hlavně hrdiny kmene. Můžeme obdivovat asi metrové sochy těch, kteří zabili v boji nepřítele, šelmu, nebo vysoce postavených a vážených členů vsi. Figura z těžkého dřeva je ozdobena zbraněmi, štíty a výraznými pohlavními znaky, hlavně faly. Ženy v krátkých sukních a nepřátelé bez falů jsou vždy jen doplňkem soc hy ústřední. Pichlavě mystický výraz očí vyrobených ze skořápek pštrosích vajec a bílé zuby z kostí dávají sochám nádech strašidelnosti. Musím se jim pořád dívat přímo do očí. Nesmíme sochy koupit ani fotografovat. Kdyby je u nás našli, hrozí nám vězení. Vesničané za jejich pašování dostanou tři až čtyři roky žaláře, který je přímo ve městě.
Konso je totalitní město. Nesmí se tu vůbec nic, natož pak fotit. Na policejní stanici mají horu zabavených soch sto let starých. Vidím jednu nádhernou, primitivní, z těžkého dřeva, s falem na čele. Moc bych ji chtěl koupit, mít ji… Můj nápad ale vyplaší naši průvodkyni, jako bych mluvil o vraždě. Při odjezdu z města jedeme natankovat k pumpě. Ale průvodce Harry gestikuluje: “Bacha, teď jsou tam policajti, hlavně se neptejte na naftu.” A kvůli čemu sem asi jedeme?
Harry se bojí před policií cokoli udělat, vloni ho tu zavřeli. Jedeme radši pryč. Jedeme nocí a svítíme do zelenožlutých očí uskakujících šakalů.
DASANEČOVÉ
 Dasanečové |
Dasanečům se hanlivě říká gelebové. Geleb znamená slupka kávového zrna. Dasanečové vaří z gelebů břečkovitou kávu, a tak jim to zůstalo. Jsou gelebové.
My směřujeme do Omorate, ale cesta se nám ve vádí řeky ztrácí. Tápeme nekonečnou buší, jsme sami. Najednou se z houští vynoří tři krasavci s oštěpy a kalašnikovem. Načesaní, jako kdyby byli právě u holiče. Studujeme se navzájem. Mladíci by od nás chtěli žiletky nebo jídlo. Ukazujeme na svá strniska a propadlá břicha. Přijíždíme do Omorate. “Gelebové” prodávající kopy kávových slupek nepřekvapují. Překvapuje však obrovské parkoviště buldozerů, traktorů a jiné těžké techniky na předměstí. To je památk a na Korejce. Chtěli tu rozjet obchod, ale nějak to nevyšlo. Stroje tu od roku 1987 tiše rezavějí. V Africe se nepodniká snadno. Místní teď používají obludná pásová vozidla jako osobní vozy. Ve stínu dvacetimetrového pojízdného pásového mostu se chladí kozy. My se po dlouhé době chladíme oroseným pivem a pozorujeme kávový obřad. Když si na etiopském venkově objednáte kávu, je to akce zhruba na dvě hodiny. Žena, která nám ji připravuje, nejdříve rozsype na zem trávu. Na tácu má přichystané miniaturní keramické hrníčky. Chystá přenosné ohniště s dřevěným uhlím. Na kovovém tácu upraží zrnka kávy. Člověk vnímá vůni a těší se na nápoj. Po upražení se káva rozdrtí v dřevěném hmoždíři, v našem případě posloužila k drcení vodovodní trubka. Mezitím se v keramické karafě na ohništi hřeje voda. Hrníčky se obřadně vyplachují jeden druhým, posledním hrnkem se polije podestlaná tráva. Mezitím žena vhazuje na žhavé uhlí vonnou smůlu. Nádherné čichové vjemy působí omamně. Nacvičená hra rukou je pastvou pro oč i. A v Africe je času na koukání hodně. Když se voda začne vařit, nechá se káva poprvé zpěnit. Pak se troškou kávy vymyjí hrnky. Káva na ohništi se ještě dvakrát nechá přejít varem, pak se sejme z ohniště a srazí studenou vodou. Teprve potom se nalévá do hrnku. Jeden hrnek má obsah asi jedno deci, a tak pití kávy není v celém obřadu to nejdůležitější.
DLABANKY
Odpoledne chceme ještě jednou přes kalnou řeku Omo. Jsme asi pětadvacet kilometrů od ústí řeky do jezera Turkana, třicet kilometrů od keňských hranic. Omorate je policejní město. Potřebujeme se dostat na “dlabankách” (loďky vydlabané z jednoho kusu dřeva) na druhý břeh. Jsou hrozně uzoučké, pokřivené a labilní. Sjednáváme převoz. Policisté nás nechtějí pustit, chápeme je, potřebují si vydělat. Využíváme jejich nepozornosti a presujeme se do lodiček. I s mou velmi subtilní postavou je to téměř nemožn é. Loď se kymácí, mám drahé foťáky, v řece jsou hladoví krokodýli, a do toho ještě policisté. Řvou na nás ze břehu, a tak jsme nuceni jednoho vzít s sebou. Náš převozník má dlouhé bidlo a balancuje na špičce čtyřicet centimetrů široké “dlabanky”. Loď se kymácí a jsme maximálně deset centimetrů nad hladinou. “Dejte si batohy na dno a buďte připraveni plavat,” křičí na nás škodolibě policajt, který zůstal na břehu. Za pár minut se šťastně sápeme na druhý břeh. Nečekáme už nic nového, jen se chceme nap osled pokochat krásnými přírodními lidmi. Ve vsi vládne klid – klid před bouří. Smráká se a my pomalu chceme odejít, ale blíží se k nám stařec s magnetofonem v ruce. To tu ještě nebylo! Z absurdní kombinace nemůže vzejít nic dobrého. Vůbec mu nerozumíme, jen slyšíme, že má plnou hubu Etiopie. Nechce nás pustit pryč, okolo už je spousta pokřikujících domorodců. Na bolestivé odchody z vesnic, kdy je požadováno výkupné, jsme si už zvykli. Tady ale něco nehraje – chlapík chce naše pasy. “Bacha na něj, to je ňákej místní Fidel,” varuje nás Petr. Má pravdu. Dědek vykládá a vykládá. Už je skoro tma a my chceme pryč. Naše policejní ochrana jako by se zavrtávala do země. “Jak mu dáte pasy, už vás nepustí,” tvrdí polda. Jsme zoufalí. Nakonec vymýšlíme lest – podstrkujeme Fidelovi kus bezcenného českého tiskopisu. Formulář zázračně zabírá, jsme propuštěni, je tma jako v pytli. Prodíráme se pichlavou buší tři kilometry, bez baterky. Sjíždím po jílovém srázu k řece a modlím se, abych se trefil do loďky, kterou nevidím. Lezu po hmatu a tentokrát lehce vklouzávám do loďky, protože jsem obalen kluzkým jílem. Nedívám se na hladinu řeky, vidím jen siluetu převozníka proti jasným africkým hvězdám. Jedna hvězda padá, je tak ohromná, že stihnu dvě přání – jedno africké a druhé si schovávám na doma.
Zatímco jsme byli na druhém břehu, největší dobrodruzi expedice spřádají velký plán. Ráno si najdou loďky “dlabanky” a pokusí se projet po řece Omo až do jezera Turkana a podél jeho břehů do nejbližšího městečka. Nádherná představa, oči jim svítí dobrodružstvím. Naši dva kolegové musí jen překonat pár afrických problémů. Na lodích se směrem ke Keni vůbec jezdit nesmí. Nesmí se tu bez povolení policie vlastně nic. Jirka s Filipem ráno opravdu přemluví místního převozníka k šílené akci. Evropské zadky dvoumetrových chlapů se do loděk nevejdou, a tak kluci musí vyrobit sedátka, na kterých budou dřepět a zvyšovat těžiště vratkých skořápek. Dva stokiloví chlapi na směšných plavidlech! Při ústí do jezera Turkana je čekají možná vlny, možná krokodýli, hroši…
NA DRUHÝ BŘEH
Jsme v “kolébce civilizace” a na takových místech napadají lidi velké věci. Držíme klukům palce a věříme, že se s nimi nejpozději v letadle setkáme. Zbytek expedice má také svůj plán. Přemístit se s bagáží na protější břeh Omo a překročit hranice po neprobádané straně, přes “zelenou čáru”. Když to nevyjde, vrátíme se zpět, řidiči na nás počkají. Kluci už jsou na vodě, my vyjednáváme policejní povolení pro přejezd řeky. Vše se africky vleče. U hotelu zevlují divní hoši. Odpoledne se přiřítí policie, zatýká naše řidiče i s auty a odjíždí pryč. Nevíme, o co jde. Je pětačtyřicet stupňů ve stínu a my se sotva vlečeme. Asi po dvou hodinách se vracejí džípy i s Jiřím a Filipem, dobrodruhy z loděk. My jsme rádi, že žijí, oni jsou zklamáni. Ve městě se odjezd dvou bělochů dlouho neutajil, jenže policie neměla auta, aby je dohonila. Proto si zatkla naše řidiče i s auty. Chytré. Pak následovalo zatčení s odjištěnými samopaly skupiny na loďkách a dlouhé lynčování černochů najatých k plavbě. Dvacet minut j e tloukli klacky a pažbami – půjdou do vězení. U bílých je naštěstí ve zvyku dodržovat ústavu. Ambasáda by mohla dělat problémy. Ještě zkoušíme žádat o povolení k přeplutí řeky, ale vypadá to, že jakmile co nejdříve neodjedem klasickou cestou, zavřou nás taky. Etiopská půda je pro nás moc horká. Jedeme na hranice.
PŘES “ČÁRU”
Nechce se nám platit dolary za překročení hranic, a tak si děláme poslední etiopskou radost, malé noční “vzrůšo”. Půlnoční pokusný přechod absolvujeme s Jiřím. Na druhý pokus nám to vyjde. Vracíme se do hotelu k ostatním, ale dovnitř už to nejde. V Etiopii po dvanácté vypínají proud a vše zavírají na dva západy. Jako za války. Poskok z hotelu nás nakonec uslyší a pouští zadní branou dovnitř. Ve čtyři ráno se nám podaří vyhecovat celou expedici k ilegálnímu přechodu. V prudkém dešti kloužou podivné, plně naložené postavičky bahnem. Vypadáme jako pašeráci nejtěžšího kalibru. Podle svítícího osvětlení poznáváme, že jsme v Keni! Snídáme. Loučíme se s řidiči – i s průvodcem – Harry má slzy na krajíčku a já mu je věřím, protože cítím, jak taky trochu měknu.
Dynamická expedice byla završena. Viděli jsme zbytky původní etiopské civilizace. Načichli jsme Afrikou a pochopili zlomek toho, co Afrika je. Dovezli si střípky jedinečného poznání, prvky neevropského myšlení. Prožitky tak silné, že je mozek nikdy nezasune do šuplíku zapomnění. Byli jsme dynamičtí, proto i povrchní, a přispěli svým dílem ke “zkažení” domorodců. Zdokumentovali jsme tvář dnešní Etiopie a lidí, kteří se řítí cestou z pravěku do našeho tisíciletí. Řítí se a my se s nimi na cestě potkal i. V časové úrovni, která je neopakovatelná.
Autor děkuje za odbornou konzultaci Dr. Pavlu Mikešovi.
KMENY
V jihozápadní části Etiopie, podél toku řeky Omo ústící do jezera Turkana, žije mnoho kmenů. Jejich příslušníci se od sebe liší vzhledem, zvyky, způsobem obživy. Někteří pasou dobytek, jiní pěstují zemědělské plodiny. Některé kmeny se vzájemně nenávidí a občas spolu bojují. Další spolupracují, navštěvují se, běžné je uzavírání mezikmenových sňatků. Funguje mnohoženství. Stane se, že muž z hamerské vesnice má tři ženy, každou z jiného kmene. Platí, že každá žena má svou chýši a v ní kolem šesti dětí. Dětská úmrtnost je veliká – kolem čtyřiceti procent. V kmenové vesnici se nedá vysledovat žádná přísná hierarchie, což ztěžuje kontakt a jakoukoli domluvu s domorodci. Ženské práce a povinnosti se točí kolem domácnosti. Žena se stará samozřejmě o děti, mele zrno a vaří obilné pochoutky. Staví chýši a udržuje neustále dýmající ohniště. Muži pasou dobytek nebo hospodaří na poli. Bojují o domácí zvířata, která si mezi kmeny pravidelně kradou. Stařešinové hlídají se střelnou zbraní vesnice, když jsou b ojovníci pryč. Nemají vyhraněnou moc, jako mají náčelníci. Jde spíš o přirozený respekt.
Kojenci jsou přenášeni v koženém či tkaném vaku na zádech nebo břiše matky. Ta s dítětem vykonává všechny práce, a proto musí malý kojenec od útlého věku spolupracovat a přidržovat se, aby ho matka neztratila. Když děti povyrostou, pomáhají při všech vesnických pracích. Hlídají pole a dobytek, vaří… Když se přiblíží čas svatby, proměňují se v krasavce a krasavice. Před svatbou se šlechtí obě pohlaví. Je obdivuhodné, s jakou fantazií. Mladíci s prazvláštními účesy, kvůli kterým spí s hlavou na stol ičce, aby se nerozcuchali. Zahaleni do pestrých suken. V ruce drží oštěp nebo střelnou zbraň – nesmějí před svatbou pracovat! Když procházejí důstojně vesnicí, vypadají jako pávi. Slečny na vdávání si naplétají do vlasů copánky ze sisalového vlákna a barví je červenou hlinkou rozpuštěnou v tuku. (Vdané ženy mají vlasy na černo.) Mívají velké množství těžkých kovových náramků midó na pažích a nohách. Obrovské množství bižuterie v nespočetných variacích, vážící i několik kilogramů, z nich činí opravdo vé klenoty. Každý kmen má trochu odlišné zdobení, ale jeho formy se prolínají. Teorie o funkcích mnohdy i drastického zkrášlování je více. Podle jedné jde o jakési značkování tlupy, součást soudržnosti jedné komunity. Další varianta hovoří o tom, že výrazně “zkrášlené” ženy už se nemohou líbit sousednímu kmenu, což zabraňuje krádežím plodných domorodek. Jednoznačného vysvětlení se asi nedobereme. Další teorie mluví o nezanedbatelné sexuální funkci zdobení. Jednou z nejvýraznějších činností etiopskýc h kmenů jsou tance a obřady. Není jednoduché se jich účastnit, popřípadě zdokumentovat je. Všeobecná nechuť domorodců k fotografování a nahrávání zvuků se v intimních chvílích obřadů mění v těžkou averzi. Při porušení tabu není ani lynčování drzého bělocha výjimkou. Tance jsou nádherné. Hudebními nástroji se stávají křesající a chrastící náramky, tleskání rukou a dupot bosých nohou o udusanou zem, doplněné hrdelními hlasy mužů a ječivými odpověďmi žen. Při tancích je patrný sexuální podtext, v písní ch spolu komunikuje svět mužů a žen.
VESNICE
 Hamerové |
Základem etiopských vesnic je kruhová chýše o průměru tří metrů. Tvarem připomíná zašpičatělé iglú. Konstrukce z klacků je vypletena rákosem, proutím, kukuřičnými stvoly, bývá obložena kůží nebo látkou. Chýše je porézní, aby kouř věčného ohně měl kudy utéci. Vnitřek je vyuzený tak, že pálí oči, zato spolehlivě funguje jako ochrana před komáry. Vstupuje se malým otvorem – po čtyřech. Na ohni se vaří čaj v keramické konvici, vedle se na kameni mele zrní. Na stěnách visí kalabasy s mlékem, tykve – záso bárny na zrno. Pach kouře, tuku a pižma je téměř nesnesitelný. Podlahou je udupaná hlína, postelí dvě, tři kůže, na nichž spí přitulena celá početná rodina. Ve vsi najdeme vydupané prostranství pro obřady a tance, poradní místo pro muže. Zmenšeniny chýší nejsou domky pro děti, ale sýpky na zrno. Celá ves bývá obehnána plotem z klád a roští proti nebezpečným šelmám, stejný chrání i drahocenný dobytek. Obživa kmene spočívá v pastevectví a zemědělství. Vybavení se omezuje na prvky nezbytně potřebné k přežití a zbraně. Vedle holí, ručně vyráběných nožů a mačet jsou normální historické modely pušek a oblíbený ruský samopal Kalašnikov. Náboje mají velkou hodnotu, a jejich používání je proto (naštěstí) střídmé. V žádné z necivilizovaných vesnic jsem nezaznamenal kromě plastových kanystrů na vodu naprosto žádné nadstandardní vybavení.
LUCY
Naše praprababička možná pochází z Etiopie. V roce 1974 našli archeologové téměř úplnou kostru mladé samice primáta Australopithecus afarensis. Vykopali ji na středním toku etiopské řeky Avaš. V té době hráli v rádiu populární píseň od Beatles – Lucy in the Sky with Diamonds. A tak dostala poetické jméno Lucy. Chlupatá, shrbená metrová postavička, podobná více opici, než člověku. Etiopané překřtili vzácný nález po svém. Jmenuje se “Jsi úžasná”. Její stáří bylo určeno na 3,18 milionů let!
Příslušníci rodu Australopithecus žili na savanách jižní Afriky před čtyřmi až jedním milionem let. Asi před dvěma miliony let se z australopiteka odloučila větev Homo habilis, od něhož šla vývojová větev přes Homo erectus k Homo sapiens. Lucy lze považovat za chybějící článek Darwinovy vývojové teorie. Lucy je tvor na pomezí zvířete a člověka, je to “opice, která se postavila”. Měla dlouhou, nízkou lebku s mohutným týlním hřbetem a zbytnělými týlními svaly. “Lucka” měla kapacitu mozku 415 ccm (jen nepatrně přesahovala kapacitu šimpanzů – 350 ccm). Nálezy australopiteků jsou velmi rozdílné. Kolísají od 100 do 170 centimetrů ve výšce těla a od 30 do 65 kilogramů. Vzpřímení tvora souviselo zřejmě s klimatickými změnami a změnou potravinových zdrojů. Uvolnění ruky nesloužilo v té době ještě k výrobě nástrojů, ale k přinášení nasbírané potravy samcem pro samici, která se o to intenzivněji mohla starat o mláďata.
Další velké naleziště archaických Homo sapiens je v údolí řeky Omo. Nálezy jsou až 130 000 let staré a podporují současnou módní teorii o africkém původu současného člověka. Kolébka civilizace je možná právě v Etiopii, což potvrzují i moderní molekulární výzkumy.
Poslední poznatky vztahující se k etiopskému území:
– nález T. D. Whitea, datovaný údajem 4,39 milionů let, je nejstarším nálezem pozůstatků hominida. Dnes se soudí, že je třeba mluvit o zcela novém druhu, zvaném Ardipithecus. Je to článek, který se opravdu již odděluje od šimpanzů;
– nedaleko od nálezu Lucy byly nalezeny staré kamenné nástroje. Podle radioizotopového testu je stáří vyhodnoceno na 2,5-2,6 milionů let. Jsou to tedy vůbec nejstarší nálezy nástrojů vyrobených člověkem;
– v oblasti Konso jsou objeveny vyspělé kamenné nástroje, pěstní klíny, které jsou rovněž nejstarší na světě;
– z molekulárně biologických genetických studií vyplývá, že dnešní lidstvo pochází z “pramatky”, žijící před 100-150 tisíci lety. A nálezy 130 tisíc let staré z oblasti řeky Omo naznačují, že původ člověka je možná opravdu v Etiopii.
ETIOPIE
Hlavní město: Addis Abeba
Rozloha: 1 130 139 km2
Obyvatelstvo: 58 506 000 (1996)
Úřední jazyk: amharština
HlAVNÍ NÁBOŽENSTVÍ:
etiopská ortodoxní církev 52,5 %
islám 31,4 %
animismus 11,4 %
křesťanství 4,5 %
Vládní forma: pluralitní demokracie s určitými omezeními
Měna: etiopský birr
Gramotnost: asi 35 %
Průměrná délka života: 47 let
DĚJINY ETIOPIE
Etiopie patří k nejchudším zemím světa. Je druhým nejlidnatějším státem subsaharské Afriky. Její přírodní a lidský potenciál je značný, a pokud by byl více a efektivněji využit, dává Etiopii šanci odpoutat se od skupiny nejméně rozvinutých zemí. V současné době se obdělává pouze patnáct až dvacet procent celkové plochy orné půdy a rovněž využití nerostného bohatství a energetických zdrojů je stále na nízké úrovni. Zemědělství přesto zůstává páteří etiopské ekonomiky
HISTORICKÝ VÝVOJ ETIOPIE
První zeměpisná informace o Etiopii, se kterou se naši předkové mohli seznámit, pochází z Bible. Ve druhé kapitole knihy Genesis se píše: “Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dále se rozděluje ve čtyři hlavní toky. …Jméno druhé řeky je Gíchon, ta obtéká celou zemi Kúš.”
Zemí Kúš je s největší pravděpodobností míněno území na jih od Egypta a řeka Gíchon je nejčastěji ztotožňována s Modrým Nilem. Zájem o africké křesťany nebyl motivován pouze nábožensky, ale i politicky a obchodně. Evropa v Etiopanech viděla potenciální spojence proti počínající turecké expanzi.
Už v 16. století působilo v Etiopii několik portugalských misionářů. K nim se později přidali další Evropané, včetně českých františkánů.
Ve druhé polovině 19. století se také Etiopie stává objektem objevitelské horečky. Zatímco severní část země je dobře známa už od dob antických, zůstal jih dnešní Etiopie neznámý téměř do konce 19. století. Rudolfovo jezero (dnes jezero Turkana) a jezero Štěpánčino byly objeveny Evropany jako jedno z posledních území v Africe.
DVACÁTÉ STOLETÍ
Charakter styků Evropy a Afriky se na počátku 20. století mění. Končí období velkých objevitelských výprav a do popředí se dostávají cesty obchodní, lovecké a turistické.
S přípravou a propuknutím italsko-etiopské války se styky Etiopie a Československa stávají intenzivnější.
Diplomatické styky mezi Československem a Etiopií byly navázány v roce 1942, v době, kdy Etiopie byla již osvobozena od italské okupace.
CÍSAŘ
Haile Selassie se narodil v roce 1892. Jeho otec byl bratrancem císaře Menelika II. a v jeho službách procestoval celou Evropu jako vyslanec. Zajistil svému synovi kvalitní studia a cestu na císařský trůn. Již v roce 1923 je Etiopie přijata do Společnosti národů. Ve třicátých letech Haile Selassie upevňuje císařskou moc a kontrolu nad etiopským územím. Směřoval k centralizaci rozdrobené říše, která byla v rukou bezpočtu feudálů s vlastními armádami. Císař podporoval šíření švédských misionářských šk ol, ovšem mimo území etiopské organizované církve. Usiloval o vybudování moderních vládních systémů a jednotné armády. Tyto snahy přerušila v roce 1936 italská agrese – císař je nucen opustit zemi. Po osvobození v roce 1941 pokračuje císař v započaté práci. Usiloval o znovuzískání provincie Eritreje a o přístup k Rudému moři, které historicky patřilo Etiopii. Proto bylo nutné znovu nastolit císařskou moc. Opozici císař zastrašil veřejnou exekucí v roce 1944. Během svého vyhnanství získal podporu USA , evropských zemí i Československa. Selassie vytvořil v zemi systém bankovnictví, soudnictví, parlament a leteckou dopravu.
Haile Selassie je hodnocen jako šikovný intrikán, který dbal o to, aby nová Etiopie, kterou vytvoří, odpovídala jeho vizím. Velkou zbraní mu byla výborná paměť, s jejíž pomocí intrikoval proti svým podřízeným. Při své křehké fyzické konstrukci měl neuvěřitelně silnou přirozenou autoritu. Díky velkému charismatu svolal třicet šéfů vlád Afriky a učinil z Addis Abeby hlavní město kontinentu a sídlo mezinárodních organizací. Aktivně se zúčastnil mírových řešení mezinárodních konfliktů.
KOMUNISMUS
Před vyhlášením komunistické revoluce v letech 1976 a 1977 patřila Etiopie mezi přední africké státy s mezinárodním uznáním, poměrně prosperujícím zemědělstvím a ekonomikou. Neúspěch císaře Haile Selassieho podle všeho nespočíval v jeho krutovládě, ale především v neschopnosti přizpůsobit svou autokratickou vládu novým společenským podmínkám. Samozvaný komunistický nástupce Mengistu nebyl schopen uvést v chod reformy ani měnit k lepšímu strukturu společnosti.
DEMOKRACIE
Počátkem roku 1991 svolala Etiopská revoluční fronta (EPRDF) konferenci pro zabezpečení míru v zemi. Byl svržen Mengistův režim a nahrazen dočasnou vládou z řad EPRDF. Předběžný termín dalších voleb byl určen na konec roku 1993. V prosinci 1994 se v Addis Abebě demonstrovalo za přijetí nové ústavy. Dokument byl přijat a vyslovil se pro parlamentní systém vlády, zaručoval svobodu a zákonnost. První všeobecné volby v květnu 1995 přinesly ohromující vítězství vládnoucí koalici. EPRDF výrazně zvítězila po celé zemi. Etiopie se stále potýkala s občanskými válkami s Eritreou a Somálskem.
Po sedmnáctileté totalitní vládě, která následovala po svržení císaře, se země zhroutila. Pod vedením plukovníka Mengistu Haile Mariama většina Etiopanů s nostalgií vzpomínala na císařskou vládu plnou perspektiv. Etiopie, kdysi slavná svou historií a tradicemi, se díky ambicím hrstky totalitních vládců dostala až k ekonomickému krachu. Dnes je považována za jednu z nejchudších zemí Afriky. Existuje tu minimální export, země není schopna se uživit z vlastních zdrojů, je závislá na humanitární pomoci.
POLITICKÉ ZMĚNY V AFRICE A ETIOPII
Od pádu koloniální nadvlády neprodělávala Afrika tak převratné změny jako nyní. Zvláště její subsaharská část prožívá v současné době velmi složitou situaci jak v politické, tak v ekonomické oblasti. V důsledku tíživého zadlužení a hospodářských potíží, ale i vnitřních konfliktů a problémů, jakož i opakujících se přírodních katastrof není většina těchto zemí schopna zastavit hospodářský úpadek a pokles životní úrovně a obnovit hospodářský růst, kterého dosáhla v minulých dekádách. Některé země nejso u s to se vymanit z jakoby uzavřeného kruhu válek, násilí, katastrof a hladu.Skutečnost, že řada subsaharských zemí není schopna krýt nejzákladnější materiální potřeby svých obyvatel, ztěžuje vytvoření nezbytných podmínek pro východ z krize a dosažení politické stability jako jednoho ze základních předpokladů pro řešení i ekonomických problémů.
