Japonská škola bubeníků Kodo leží v horách na ostrově Fadó. Studium je dvouleté, každý den začíná patnáctikilometrovým během do kopce, nahoře běžec padne úplným vyčerpáním. Školní režim je velmi přísný, není povolen alkohol, cigarety ani televize. Studenti nemají prázdniny ani volné víkendy. Sami si pěstují základní potraviny, vyrábějí si paličky i jídelní hůlky. Učí se tradičním tancům, tradičnímu divadlu a čajovým obřadům. Vše má jediný cíl – život v harmonii.
I přes tento režim má škola stále nové zájemce o studium. Každý chce být bubeníkem, ale uspějí jen ti nejlepší. Stát se bubeníkem má totiž v japonské společnosti velký význam. Nejuznávanější japonský bubeník Jošikadzu Fudžimoto patří v Japonsku k velmi populárním osobnostem.
Měl jsem to štěstí a viděl jsem vystoupení nejlepších japonských bubeníků. Že byli skutečně nejlepší, potvrzovala přítomnost prince a princezny Akisihino, která kromě jiného navštívila i Prahu. A vystoupení bubeníků bylo fascinující. Vydali ze sebe skutečně všechno. Napětí v jejich tvářích a respekt k nejstaršímu, byly zcela zřetelné. Chápání cizích kultur je pro nás obtížné, na Asiaty očividně působily bubny ještě intenzivněji.
Podruhé jsem se setkal s bubeníky na Taiwanu. Jejich vystoupení se od prvního přece jen lišilo. Ani ne tak napětím a podanými výkony, jako především atmosférou. Bubeníci vystupovali pod širým nebem a i bubny byly jiné. Nebyly to komorní nástroje, ale skutečná monstra. V očích bubnujících však bylo stejné napětí. Vzduch se chvěl duněním napjaté kůže bubnů a chvění pronikalo do nervů všech přítomných. Uvědomil jsem si význam bubnů při válečných taženích.
Do třetice jsem se s bubny setkal před. Tentokrát šlo o přehlídku škol, a proto i bubny byly mnohem menší. Bylo krásné slunné dopoledne. Děti přistupovaly ke hře se stejným napětím a zodpovědností jako dospělí, snaha stát se tím nejlepším z nich přímo čišela. Vystoupení bylo doplněno tanečními prvky. Přihlížel mu početný zástup a výkony dětí náležitě ocenil, závěrky fotoaparátů cvakaly téměř bez přestávky.
