Sedmnáctiletý Phil žije ve “městě”, které nenajdete na žádné mapě. Vesnice postavená z indiánských týpí, afrických chatrčí a barevných autobusů je dílem několika šílenců hippie generace. Zrodila se před dvaceti lety a říká se jí “Tipee vallay” · Údolí týpí. Je výjimečná, přestože neleží na břehu moře ani na vrcholcích Himálají · najdete ji kdesi ve střední Anglii. Phil nás přinutil slíbit, že přesnou cestu do vesnice nikdy neprozradíme.
Kolik má podivné místo obyvatel? 500? 700? Je to těžké odhadnout. Ráno · a vlastně až do oběda · je nemůžete spatřit, protože jsou ve svých stanech a karavanech. Jednak je zima a jednak rádi spí. Ticho osady nenarušují žádné zvuky kromě ptáků a bublání řeky. Jste v srdci anglického venkova. Mlha nesmlouvavě obaluje spoustu zeleně, se kterou se musíte dlouhé kilometry potýkat, abyste se vůbec do osady dostali.
Hlavní třída je zablácená, jako ostatně všechny místní cesty. Osada je rozdělena na dvě části, v jedné jsou hlavní týpí a chaty, ostatní plochu obydleli novodobí “nomádi” se svými auty, vleky a vozíky. Na vyvýšeném místě silnice si můžete prohlížet údolí, oděné do nových podzimních barev. Stačí přivřít oči a klidně si počkat, že třeba uvidíte Merlin a nebo hledače Grálu, procházející se údolím.
Vlastně se nám něco podobného přihodilo s Philem. Přijeli jsme do vesnice brzy ráno a trochu vyčerpaní. První osobou, která se nám ukázala, byl on: letecká bunda v námořnické modři, špinavé džíny, staré vycházkové boty, nepatrné a rychlé pohyby, rudé vlasy svázané dozadu a tvář a držení těla jako lord.
“Podívej, tady jsou lidé, kteří přicházejí, protože příroda je teď v módě. Přicházejí z měst i s rodinami a přesvědčují sami sebe: ‘Proč to nezkusit, copak je to takový rozdíl oproti tomu, jak jsme žili dosud?’ Můžeš je tu vidět celé dlouhé léto. Pak, když přijde podzim, prchají zpátky do civilizace.”
Stojíme s Philem nad vesnicí. Díváme se na krajinu a na nebe, Phil si zapaluje jointa.
“Kočovníci (nomádi) nemusejí mít své kořeny tady v údolí. Ale lidi, kteří mají svá týpí, tu žijí velmi dlouho… a vlastně už nejsou kočovníci. To oni hlídají ostatní chlapy, přijíždějící sem v autech nebo autobusech, kteří pak zůstávají a otravují ostatní.”
Z historického hlediska tu dnes žijí pohromadě dva druhy lidí: Zakladatelé a s nimi ti, kteří se rozhodli žít nastálo ve stanech. Další skupinou jsou “New Age Travelers” · kočovníci nového věku, vytlačovaní z měst chudobou a nezaměstnaností a v neposlední řadě také prostě módou. Jakmile se později usadí, přestanou snít sen o kočovném životě. Jejich cesta životem je o tom samém · o ztrátě iluzí o sobě sama. Bez práce a odmítnutí, fyzicky i duševně odcizení a bez příjmů, obyvatelé Týpí údolí žijí z podpory v nezaměstnanosti vyplácené britskou vládou. Mnoho z nich je dosti mladých, mezi 18 a 35 lety. Je tu také hodně dětí, pár nemluvňat a pár starších čtyřicátníků.
“Lidé se odtud hnou, jenom když je nějaký koncert nebo když si jdou vyzvednout své peníze do pracovního centra.”
 … |
Zná vůbec Phil město?
“Loni jsem byl poprvé v životě v Londýně, když se moje sestřenice vdávala. To jsem to schytal! Byl jsem šokován cenami věcí. Londýn je jiný svět, lidé vypadají jako položiví-polomrtví a čas od času můžeš vidět některé z nich skákat z jednoho místa na druhé bez důvodu… Je to bláznivé, ale v Londýně nerozumím tomu, kam a proč se lidé přemísťují.”
Máš tam přátele?
“Spíš kamarádíčky. Oni žijí na ulici, žebrají, čas od času jezdí z jednoho města do jiného. Jinak nejsem moc rád s lidmi mého věku. Většinou chtějí být bohatí a chtějí být všichni stejní. Žijí stejným způsobem života, všichni chtějí ve stejnou dobu získat stejné místo. A později, když dospívají, začínají pohrdat ulicí.”
V Týpí údolí začíná den zvláštním tancem okolo stanů a autobusů. Obyvatelé odcházejí jeden po druhém s lopatami v rukou do lesa. Jdou si ulevit. Jsou tvrdí a zásadoví, pokud se týče čistoty přírody; jejich osobní hygiena je jen velmi přibližná. Po ranním rituálu se setkávají ve skupinách ve stanu, v autobuse nebo ve vozíku. Pijí spoustu čaje (s mlékem), velmi mnoho kouří a kouří cokoli… Donekonečna povídají, poslouchají hudbu.
Indiánská týpí, když se zavřou, jsou skutečnými “zámotky”, jsou jako ochranné pouzdro. Na zemi uprostřed stanu, okolo ohně, je položena většina zvířecích kožešin.
“Ležíš na nich. Čas od času se někdo z nás zvedne přiložit nějaké dřevo. Když se rozhodneš vyjít z týpí, okamžitě tě uhodí do tváře jasné čisté světlo nebo studený poryv větru. Jenom tyhle věci potřebuješ ke svému štěstí · přinesené dřevo, světlo a oheň.”
Phil je na dřevo expert. Dokáže poleno rozsekat na tenké třísky s pětikilovou sekerou, kterou používá jako břitvu.
“Všichni rádi děláme třísky. Kouříš jointa, cítíš se dobře a pak sekáš jako šílenec, vyhýbáš se jenom svým prstům. Tak uvolníš všechnu svou agresivitu.”
Ve svých sedmnácti letech žije Phil úplně sám. Svou rodinu opustil před rokem.
“Můj otec žije v hippie komunitě v Glastonbury. Moji rodiče jsou skutečnými ‘kočovníky’. Když se rozdělili, následoval jsem svého otce z farmy na farmu. Museli jsme pracovat, podpora nebyla dostatečná. Pak se usadil v té komunitě. Řekl jsem mu, že se mi takový život nelíbí a sám jsem odešel sbírat konvalinky do Skotska.”
Nikdy jsi už svou matku neviděl?
“Samozřejmě ano. Žije v severním Skotsku, v Cornwalu, s mým bratrem a sestrou. Mohl bych s nimi bez problémů zůstat. Čas od času se s nimi vidím. Často na ně myslím, ale cestovat tam je trochu komplikované. Podívej se, já mám velmi relativní pojem času. Někdy vyjedu na jeden den a zůstanu tři nebo čtyři měsíce na místě, kde ‘přistanu’. To je jako tady: Přišel jsem sem bez valných očekávání, můj otec mi vyprávěl o životě v týpí, a nyní tu jsem už šest měsíců!”
 … |
Obloha zfialověla, nastává noc a my vcházíme do stanu Jhona, Philova nejlepšího přítele. Jhonovi je 37, opustil v roce 1987 cizinecké legie.
“Byl jsem v Djibuouti, měl jsem to rád, ale kouřil jsem příliš mnoho hašiše. Byl jsem uvězněn, a pak jsem dezertoval. Byl jsem chycen, znovu uvězněn a nakonec jsem skončil v Týpí údolí.”
Okolo Jhona je shromážděna hrstka dětí o mnoho mladších než Phil.
“Jsem tak trochu jejich strýcem, jejich učitelem. Děti mě mají rády, protože je učím přežít. Ukazuju jim, jak se chovat a přežít sám v lese, jak rozdělat oheň… Podívej se, legie tě mohou přivést k čemukoliv. Ze mne udělaly pacifistu a ekologa,” směje se Jhon od srdce. I on je lord.
“Opustil jsem školu v patnácti letech. Nikdy jsem se víc neučil. Oni nás učili systému života, ale nikoli životu samotnému.”
Jako kočovník nebo jiný “nomád” moderních časů Phil prožívá příjemné dny v jedinečném cikánském životě plném přemítání. Jeho filozofie je jednoduchá: My jsme zavržení, svět je šílený a bude zničen.
Ve vesnici nejde o opravdový komunitní život. Každý obyvatel si chce chránit svoji nezávislost. Na rozdíl od hippie hnutí 60. let, které propagovalo naději ve změně způsobu života a které se pokoušelo o kolektivní život, děti z Údolí týpí nechtějí nic měnit, nechtějí se ničeho domáhat. Věci se budou měnit bez nich. Není společná budoucnost, není budoucnost pro všechny.”Moje ambice jsou mít svůj stan, své týpí. Také doufám, že jednou budu žít v Himálajích. Rozumíš? V horách, na čerstvém vzduchu · to je moje představa míru. Nemít starosti, nepřemýšlet o ničem, nebýt smutný, nebýt šťastný. Prostě BÝT.”
