TEXT A FOTO: Petr Slavík
Země helvétského kříže je dáma s konzervativní pověstí. Přesné hodinky, úctyhodní bankéři… Jenže i Švýcarsko dokáže být pěkná divočina. Třeba když se vydáte za kozorožci do největšího kantonu země, která nevoní jen sýry a čokoládou, ale také dobrodružstvím.
Na horskou chatu Lischana si musíte všechny věci vynést. Jediný způsob dopravy je vrtulníkem a ten je příliš nákladný.“ Dozvídám se na turistické centrále ve Scuolu, v malém městečku uprostřed švýcarských Alp. Koukám do kufru auta a nemám sebemenší představu jak dostat veškerý fotografický materiál do výšky Gerlachovského štítu.
„To si děláš p……!“ hodnotí situaci můj dlouholetý kamarád Jakub, který se uvolil absolvovat celou expedici se mnou v roli asistenta. Bereme jen nejnutnější oblečení a zbytek zůstává v autě. I tak vychází na každého kolem třiceti kilogramů. „To dáme!“ šklebí se až příliš optimisticky Jakub. Známe se třicet let. Je mi jasné, že to žádná legrace nebude. Po první hodině chůze mám pocit, že jsem několikrát umřel a ty dva batohy vleče můj příliš zodpovědný duch. Nad hranicí kleče opouští zodpovědnost i jeho. A chata nikde. Vleže na zádech, s nádhernou oblohou pozdního léta nad hlavou, si vybavuji výraz krásné horalky tam dole v údolí. Ten mile poťouchlý výraz, když jsem se jí ptal, kudy na Lischanu. Zvedla ruku a ukázala do hor. Tudy! Tak tady to máš, chlapče z polabské nížiny, drze se cpoucí do horských výšin! Řekla by ta dívka, kdyby věděla, odkud jsem. A tak se zvedám se ztuhlými lýtky a bolavými zády, abych sobě i krásné dívce z hor dokázal, že nás z pod Řípu tyhle kopce nedostanou. Když se doplazíme na chatu, je skoro večer. „Co kozorožci?“ ptám se správce u večeře. „Každý rok jsou tu k vidění. Stačí vylézt kousek výš,“ sděluje příjemný chlapík. „Letos je tady ale ještě nikdo neviděl!“ okamžitě pošle tu skvělou zprávu k čertu. Nezbývá, než to stejně zkusit.
Za kozorožci
Rána jsou různá. Některá se tiše vplíží pod závojem mlhy, jiná se přikradou pod rouškou tmy. Mám rád rána, která vás nakopnou do přicházejícího dne. Nemáte šanci se jim bránit. Jsou rozpustilá jako zamilovaná dívka. Neptají se na vaši náladu, fyzickou kondici, ani stav účtu. „Vstávej! Jsem tady! Jsem tvoje ráno!“ A přesně takovým ránem začal první den v horské chatě Lischana, ležící v největším švýcarském kantonu Graubünden. Máte chuť vyskočit a zařvat: „Ahóóój, hory, jsem tady!“ V té chvíli nezřízeného optimismu se ozvou bolavá záda a svaly, o kterých jste vůbec nevěděli, že je máte. Deset minut na to, co jste se rozplývali nad krásou zrozeného dne, slyšíte vlastní srdce, jak klepe na nebeskou bránu. Ano. Opět na stezce. Piz Lischana má 3100 metrů, a my jsme kousek pod vrcholem. Na stezce stojí kozorožec s výrazem: „Hej brácho, to jsou moje hory.“ A má pravdu. Tak s velkou úctou přijímám nevyřčené pozvání do jeho království. Stojím tiše, zapomínám fotit. To setkání netrvá dlouho. Je lovecká sezona. Člověk rovná se lovec. Tak se za králem hor pachtím celý den. Dává mi vteřinová setkání, než zmizí opět mezi skalami. Jsem mu za ně vděčný. Pohybujeme se totiž v oblasti, kde je na rozdíl od Švýcarského národního parku ve vyhrazeném období povolen lov. Tomu pak odpovídá nabídka penzionů a horských chat v celé oblasti. Nabízejí speciality ze všech druhů zvěřiny. Nutno ale upozornit, že návštěva restaurace je ve Švýcarsku poměrně finančně náročnou záležitostí.
Údolí svišťů
Podívej se do mapy, kde vlastně jsme?“ ptám se po několika hodinách chůze. „Já jsem tu mapu asi zapomněl!“ prohledává si Jakub kapsy tak ledabyle, že je jasné, jak dlouho to ví. „Ale to neva, to je jasný. Tady po červený, to je ten okruh. Vede tím druhým údolím zpět do S-charlu!“ Po dalších dvou hodinách jsme v Itálii. Takové místo jsem snad ještě neviděl. Malinká chatka s ohništěm a s výhledem pro bohy. Pramen svedený do dřevěného koryta. Lavička z kulatiny. Podle nápisů na stěně jsme někde na pomezí Itálie a Švýcarska. Nezbývá, než se vrátit, abychom to stihli zpět do setmění. Byl spíš letní než podzimní večer. Kolem ještě létali motýli. Slunce se dotýkalo zalesněného vrcholu kopce, když jsem vstoupil do údolí svišťů. Všechno se koupalo v tom večerním světle. Klid a mír. Nádherné údolí ukryté mezi skalami poblíž italských hranic. Byl jsem vetřelcem, jak jinak. Ozval se alarm. „Co tu chceš?“ pištěla sviští samička na celý kraj. „Já já jsem jen…“ Docházela mi slova vetřelce v cizím obýváku. A pak mě přijali náhle a bez okolků. Jejich stráže začaly vykukovat jedna po druhé. „Vítej na hradbách, cizinče.“ Když jsem byl na chvíli součástí sviští rodiny, napadla mě ta nádherná věta z Knih džunglí. „Jsme jedné krve, ty i já.“
Nevím přesně, kde ta sviští kolonie leží. A kdybych věděl, asi si to stejně nechám pro sebe. Zcela sobecky. Je to mé údolí. Jestli se sem někdy vypravíte, najděte si to své. Je jich tu kolem spousta. Jen fajn mít „SVOJE“ údolí.
Alp Flix
„To snad není možné. To je neuvěřitelná klika,“ otáčím se na Jakuba, když se po roce do Graubündenu vracíme. Vyjíždíme na náhorní plošinu Alp Flix pod blankytně modrou oblohu. „Počasí opět jak na objednávku!“ Sedíme u dřevěného stolu z klády před ekofarmou, která nabízí ubytování v jurtách. Máme před sebou výhled na oblast, která svou romantickou krásou patří ve Švýcarsku k nejvyhledávanějším letním turistickým cílům. Není se čemu divit, jen výhled na štíty obklopující protější údolí Val Faller je v odpoledním slunci úchvatný. Když světlo změkne pozdní hodinou, jdeme se podívat po svištích. Známky jejich přítomnosti jsem už zahlédl všude kolem. Když jsme ukládali věci do jurty, viděl jsem je postávat na vyvýšeninách a slyšel jejich výstražné pískání. Ležíme dvě hodiny u sviští kolonie a nikde nic. Jsou aktivní až do soumraku, do kterého zbývá ještě dost času. Hledám dravce na obloze. Je prázdná. Po svištích jako by se slehla zem. Zítra času dost, teprve jsem přijel. Utěšuji se a bavím se focením ovcí, než dostanu ránu od elektrického ohradníku. Večer usínám pod ovčí dekou a spřádám plány na příští den.
Hory mé plány nezajímaly. Ráno je ještě slunečné, ale mraky na jihu nevěstí nic pěkného. Stihneme ještě projít část údolí Val Faller, abychom našli vhodné místo na focení jelenů. Odpoledne se spouští prudký déšť. Celou noc buší do stěn jurty hnán silným větrem. Ráno není vidět na špičku nosu. Mraky dosedly plnou vahou na náhorní plošinu. Odpoledne jen mrholí, a tak zkoušíme alespoň obejít blízké okolí. Rašeliniště vyhlášené množstvím malých jezírek, malebných potoků a romantických zákoutí pro kempování má teď spíš atmosféru starého hororu. Čekám už jen táhlé vytí psa baskervillského. Místo něj jen zvuk kravských zvonců, jejichž majitelky ukrývá hustý šedý závoj. Opět prší. Promoklí sedíme u kamínek a provádíme zdravotní prevenci domácím produktem předprohibičního Česka. Výška dva tisíce metrů brzy mění vodu ve sníh. Sněží vodorovně a zmrzlé vločky nepříjemně bodají do tváře. Dochází slivovice. Docházejí filmy v notebooku. Několikrát se pokoušíme vyrazit na obhlídku, ale pokaždé se vracíme promrzlí a s prázdnou. Nezbývá, než zalézt a s dávkou nostalgie vzpomínat u praskajícího dřeva na loňské babí léto v Alpách. Na úžasnou burgundu ve sklípcích na stráních, kudy běhala Heidi, děvčátko z hor, nebo na údolí svišťů, které teď už také spí pod sněhem.
