TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
V zimě tu dokáže napadnout přes metr sněhu, zatímco v létě rtuť teploměru snadno atakuje i pětatřicetistupňovou hranici. Česká Sibiř. Pro poslední z divokých koní je tohle místo nefalšovaným rájem na zemi.
PŘEVALÁCI V ZÁVĚJÍCH
Obec Dolní Dobřejov leží doslova na konci světa. Jízda údolím k neobvyklé farmě na svahu se v zimě mění v maturitu řidičského umění. „Když napadne sníh, musím protáhnout cestu traktorem. Nasadím radlici a proměním se v místního cestáře,“ ukazuje správce statku Jaroslav Karda na Zetor zaparkovaný na dvoře. „Jinak by se sem obyčejným autem nikdo nedostal.“ Sám jsem s tím měl dost práce i po jeho blahodárném zásahu, když se počasí rozhodlo ukázat, že si zdejší kraj své drsné pojmenování určitě zaslouží. Spustila se taková sněhová vánice, že bylo vidět sotva na třicet kroků. Přesto vstupuji v doprovodu Jaroslavovy manželky Lenky do obrovského výběhu. Vlastně je to spíš louka s lesíkem tak rozlehlá, že její kovové hrazení se za dokonalé viditelnosti ztrácí za obzorem. Za clonou rozvířených vloček rozeznáváme skupinku nehybných stínů, kvůli kterým jsem sem přijel. Brodíme se závějemi o něco blíž. Stádo koní Převalského nehybně čeká, až řádění živlů poleví. Stejně jako ve volné přírodě stojí koně blízko u sebe a nastavují větru rozložité zadky, aby co nejvíce spořili tělesným teplem. Pouze vedoucí klisna jménem Queen se otáčí čelem k nám, aby zjistila, kdo přišel v takovém nečase rušit odpolední klid stáda.
VÍC KONÍ NEŽ LIDÍ
Tyto pět let staré vzpomínky se mi znovu vybavily v paměti při dnešním Jaroslavově vyprávění. „Letos byla zima tak tuhá, že jsem protahoval pluhem nejen cestu, ale i výběhy koní. Objel jsem to hezky dokola a pak ještě středem do kříže. Sníh sahal koním až po břicha. Není se co divit, že se jim do něj nechtělo. Musel jsem proto prohrnout trasy, aby se mohli proběhnout.“ Teď v polovině června je však krásně teplo a všude se vznáší příjemná vůně koní. Ne však ledajakých. Zdejší stádo koní Převalského patří k nejstarší nepřerušené chovné linii na světě a čtyři z jeho členů už v posledním desetiletí odcestovali do stepí Mongolska. Pražská zoo, které farma v Dobřejově patří, se totiž zapojila do celosvětových snah navrátit do přírody divokého koně, kterého lidé v šedesátých letech vyhubili. Naštěstí už tou dobou existovaly záložní chovné skupiny, které daly základ dnešní populaci. V mongolských a čínských rezervacích či v aklimatizačních stanicích žije více než čtyři sta koní Převalského. Dalších více než tisíc čtyři sta chovají zoo po celém světě. Poslední divoký kůň na světě je tedy prozatím zachráněný. Kardovi vítají příležitost popovídat si s někým „odjinud“. Bavíme se o jejich čtyřech psech i o tom, co je nového v pražské zoo. Pochvaluji si zdejší božský klid. „Máme tu celkem osm popisných čísel,“ říká na to s úsměvem Jaroslav. „Ale protože zoologické zahradě patří dvě z parcel a jeden soused má taky dvě, je tu vlastně jen šest usedlostí.“ Někteří majitelé však přijíždějí jen na víkend nebo na léto, takže tu kromě Kardových nastálo žije jen jedna další rodina. V Dolním Dobřejově tak vlastně opravdu žije víc koní než lidí. Momentálně třináct. „Teď tu máme šest hřebců a sedm klisen,“ vypočítává paní Lenka, která mě vede do výběhu stejně jako tenkrát. „Mezi klisny můžeme jít celkem bez obav, u kluků ale budeme muset být opatrnější,“ upozorňuje mě. Je to krása. Opět se volně pohybuji mezi divokými koňmi. Žádné mříže ani příkopy, jenom pocit vzájemného respektu. Podle bělavé skvrnky na čele snadno poznávám vůdčí klisnu. Je to stále Queen. „Ano, je to naše královna,“ potvrzuje paní Lenka. „Máme ji tu už sedmnáct let a stále si drží vůdčí post. Za tu dobu se tu už vystřídala hezká řádka klisen a některé z nich se probojovaly až na číslo dvě, Queenu však žádná z nich nepřemohla. Asi je to v genech. Když její dcera odjela do maďarské stanice Hortobágy, tak se tam taky hned stala vůdčí klisnou – a to jí byly pouhé čtyři roky.“
JAK TO CHODÍ U KONÍ
„Inu, tak trochu jako u nás lidí,“ vysvětluje paní Lenka s úsměvem. „Dospělý hřebec hlídá stádo a taky řeší problémy klisen. Když jsme tu ještě měli chovného hřebce Nicka, vždycky zasáhl, když se šarvátky příliš přiostřily. Prostě se do toho vložil a holky rozehnal. Vůdčí klisna zase udržuje kázeň mezi svými podřízenými a vybírá třeba místo, kde se bude stádo pást. Vlastně tedy rozhoduje o každodenních věcech rodiny.“ Kázeň a společenský žebříček jsou ve stádě důležitou věcí. „Kůň, který neví, kam patří, je vlastně nespokojený,“ říká paní Lenka. „Je zajímavé, že nutně nemusí být v hierarchii bůhvíjak vysoko, aby mu to vyhovovalo. Máme tu jednu klisnu, jmenuje se Viktorie. Už dlouhou dobu je na posledním místě žebříčku, ale nijak tím netrpí. Takový kůň se totiž nemusí o své místo s nikým prát. Má klid a stejně jako u lidí mají i koně různé povahy. Některým klídek a teplíčko vyhovuje víc než stres okolo postupu v hierarchii.“ To, že klisna není ve společenském žebříčku zrovna jedničkou, nemusí nutně znamenat, že má horší kvality. „Viktoriina dcera Zeta, která se s matkou byla na samém konci v hierarchii stáda, patřila ke klisnám, které jsme poslali do Mongolska. Tam se z ní stala výtečná chovná klisna, která odchovala už sedm hříbat. A to je v tamních podmínkách co říct. Místní s ní jsou dokonce tak spokojeni, že ji přejmenovali na Od – to znamená Hvězda.“ Každodenní práce ošetřovatele znamená také chodit mezi koně přímo do výběhu. Zeptal jsem se tedy, jak se utvářejí vztahy mezi divokým koněm a člověkem. „Záleží na tom, kde se utvářejí,“ zamyslela se paní Lenka. „Občas se nám stane, že musíme některého z koní trochu převychovat. Lidé v zoologických zahradách často krmí koně z ruky. Převaláci se samozřejmě tlačí dopředu, protože chtějí jablko nebo mrkev. Lidé před nimi začnou v obavách couvat – a to je přesně věc, kterou by dělat neměli. Pro koně je to signál podřízenosti. Myslí si pak, že si k člověku může dovolit to samé jako ke slabšímu jedinci ve stádu. Protože může snadno vážit přes tři metráky, není to nic dobrého.“ Opravdu ne. Člověk není stavěný jako kůň. Pořádný kopanec kopytem nebo ťafka řezáky, přizpůsobenými ke spásání trávy, je ve slovníku koní Převalského jen takovým přátelským upozorněním, že se mají držet trochu dál. Pro člověka však může znamenat jízdenku do nemocnice. „Koně mají kolem sebe podobně, jako my lidé, osobní prostor, který vzájemně respektují. Když respektují i vás, je většinou snadné udržet si je od těla. Stačí pak třeba jenom zvednout ruce a udělat dva tři rychlé kroky dopředu. Dáte tak najevo dominanci a kůň vám uhne sám.“ Musím však podotknout, že já jsem za celý den pobytu ve výběhu prostná cvičit nemusel. Koně prý na člověku podle postoje poznají, jestli je uvolněný nebo napjatý. Možná dokážou vycítit i sympatie a snahu o porozumění.
