Když jsme seděli ve člunu s naloženým a neskutečně páchnoucím zastřeleným vlkem, muži si uvědomovali, že do konce zůstává poslední lovecký den a sen o losích lopatách možná propásli. Každý byl ponořený do svých myšlenek a nějak jsme nevnímali Yakův šepot: „Seďte potichu, nehýbejte se, los přichází…“ V duchu jsme si pesimisticky říkali: „Los? To určitě.“ Podvědomě ale každý z nás něco nervózně žmoulal v ruce a zaostřoval zrak tam, kam se nehybně díval náš průvodce. Naše netrénované oči ale vnímaly jen hustý porost, a nebýt jeho spokojeného úsměvu, byli bychom přesvědčeni, že tam nic není. Ale nikdo se nehýbal. V šumu větru se totiž dal rozeznat alespoň lomoz v křoví a občasné spokojené odfrknutí. A v té chvíli jsme jako naschvál narazili na dno Vlčí řeky. Plechový vojenský člun začal s boucháním tancovat po kamenech. Yak vyskočil a rychle se snažil dostat nás do hlubší vody. Pokud byl někde nablízku los, určitě po hluku, který jsme způsobili, už nečekal. Uvázali jsme člun u prvního stromu a mohli už jen čekat. Yak hlavou naznačil, že los je přímo před námi. V té chvíli by mi mohli dát nevím jak silné dioptrie, viděla bych stejně jen křoví a hustý porost. Teprve když Yak věrně napodobil losí samici a los se pohnul, zjistili jsme, že vlastně celou dobu stál maskovaný mezi porostem právě v místech, kam jsme se tak upřeně dívali. Zvíře spokojeně vykračovalo směrem za svou „láskou“, a když jsme ho uviděli v celé kráse, do ticha Vlčí řeky zahřměl výstřel. Gigant s mimořádně symetrickými lopatami se rozběhl přes vodu, ale druhá střela ho srazila. Zřítil se na mělčinu přímo před námi a rozhostilo se ticho. Teď však následovala asi ta nejtěžší fáze lovu. Los padl uprostřed Vlčí řeky a bylo třeba ho vytáhnout na břeh. Ruční mechanismus, jehož princip spočíval v připevnění ocelového lana na nějaký strom na břehu a přitahování úlovku ruční pákou, byl sice pomalý, ale rozhodně účinný. I tak přesun losa ze středu řeky na břeh trval více než hodinu. Do tábora jsme se vraceli až za úplné tmy, když se obloha jako na potvoru zatáhla a nebylo vidět vůbec nic. Plavba, která nám proti proudu trvala hodinu, zabrala při návratu hodiny dvě, protože jsme museli dávat pozor na mělčiny. Ani dlouhá plavba nám nedala zabrat tolik, jako zápach vlčího těla, které jsme od odpoledne vlekli všude s sebou. Docela nás přešla chuť i na koláčky od Chris. STVOŘITEL SI TU DAL ZÁLEŽET Netvrdím, že právě Yukon byl místem, o jakém jsem tajně snila. Spíše mě to lákalo do Montany a Wyomingu, kde jsem jako obdivovatelka velkých koček tajně doufala v setkání s pumou. O Yukonu jsem toho totiž věděla opravdu málo, automaticky jsem si ho ztotožnila s Aljaškou, známou z přírodopisných filmů. Až když jsem dostala pár fotek, které mi rychle poslali tamější průvodci, uviděla jsem barvy tak neskutečné, že podle mě musely být upravené v počítači. Opak je pravdou a dnes si dovolím tvrdit, že na tomto odlehlém kousku světa si dal Stvořitel opravdu záležet. Yukon Territory má přes dvacet čtyři tisíc obyvatel, z toho dvacet dva tisíc žije přímo ve Whitehorse. Protože zlatá horečka tu už dávno pominula, dnes sem míří převážně lovci a turisté, kteří mají rádi individuální dovolenou na osamělých trasách. Už při nástupu do letadla ve Vancouveru se vytvářely hlučné skupinky. Lovci se navzájem zdravili a vyměňovali si informace, kde a co lovit. Domácí byli tišší a zvědavě obhlíželi, koho jim to letadlo zase doveze. V samotném městě se však příchozí zdrží jen krátce, pokračují hned do cíle své cesty. Whitehorse je malé místo, ale ces-tovních kanceláří je tu hodně. Nabízí se tu všechno – od výletu k ledovcům nebo na ostrov Kodiak, proslavený největšími medvědy na světě, až po návštěvu indiánských rezervací, kde si můžete vyzkoušet tradiční lov ryb, činění kůží či pravou indiánskou přípravu právě uloveného lososa. Kdo si jednou vyzkouší práci s indiánským nožem, už ho nedá z ruky, i když jeho cena je vysoká. Hlavně se ale do tohoto kouta, kde ještě vládne divočina, jezdí lovit. Lovecká sezona v oblasti, kam jsme se vydali i my, začíná už v půlce března honbou na vlky. Žijí tu černí, šedí a severněji pak i bílí. V květnu se loví grizzly a černý medvěd. Hlavní sezona pak propuká až v srpnu, kdy se dá lovit divoká ovce, los i sob, ale též rosomák, vlk, grizzly i černý medvěd. Skupina lidí, kteří se starají o doprovod hostí, zásobování tábora a pohodlí při lovu, samozřejmě přichází vždy už před začátkem sezony. Opravují chatky, přivezou zásoby, zkontrolují čluny a cesty do horských táborů, které případně přestěhují na místa, kde se ten rok vyskytuje více zvěře. Na hosty čekají teplé sruby s jednoduchým zařízením, čerstvě upečený chléb a nefalšovaná atmosféra Divokého západu. Průvodci i personál tábora se domů obvykle vracejí po skončení sezony koncem října. Výjimkou jsou zimní lovy pomocí terénních čtyřkolek s neodmyslitelným každodenním odhazováním pravidelně přibývajícího sněhu. Do základního tábora máme letět. I když počasí vypadá mizerně a televize hlásí bouřky, nakládáme. Let čtyřmístným letadélkem, ve kterém není slyšet vlastního slova, už po několika minutách připomíná velkolepý film: čarokrásné barvy dají zapomenout na obavy z tohoto druhu letecké přepravy. Po hodině letu máme konečně před sebou jasně modrou hladinu jezera Fish a lovecký tábor. JAKO ZÁLESÁCI Lov na Yukonu je i přes určité pohodlí střetem s přírodou a nikdy není jasné, zda bude mít lovec skutečně úspěch. Vybrat si může mezi dvěma základními způsoby – buď se vydat na cestu do jednoho z horských táborů, nebo lovit na březích Vlčí řeky a celý pobyt strávit v základním táboře. Pobyt a lov si tady pak může ve volných chvílích zpříjemnit chytáním ryb, kterých je v jezeru Fish spousta. Za mírný poplatek, který musí každý zájemce o rybolov zaplatit dopředu, si může vlastnoručně nachytat pstruhy nevídaných rozměrů, chutné štiky a další ryby. O tom, že opravdu „berou“, jsem se přesvědčila i já, teoretik držící v ruce udici jen třikrát v životě. Mnozí se rozhodují pro pobyt v základním táboře jen proto, že se obávají jízdy na koni, bez kterého se nedá do horského tábora dostat. Mohu ubezpečit, že lehký klus i zdolání mírných překážek zvládnou, westernové sedlo je mnohem pohodlnější než klasické anglické. V podstatě jediné, co by měl člověk umět, je udržet rovnováhu a zvládnout základní povely v angličtině, a přirozeně je třeba k tomu přidat trochu lásky k těmto ušlechtilým tvorům. Za to uvidí ty nejkrásnější zářící barvy, jaké podzimní krajina dokáže vytvořit. První dojem z Divokého západu byl skvělý. Obhlídka tábora mě nadmíru uspokojila. Dřevěný srub pro hosty s dvanácti napodobeninami postelí a něčím, co se podobalo kamnům a navíc to sálalo teplem, mě ukolébal natolik, že jsem přeslechla větu, že do hor se vyráží už zítra. Chlapi si na stole rozbalili velkou mapu a plánovali zítřejší pochod. Odkudsi se objevuje ženská ruka s plným talířem koláčů a sušenek domácí výroby a my poznáváme Chris, Yakovu družku a kuchařku v jedné osobě. Potěšilo mě, že dnes budu mít i ženskou společnost. Po vydatné večeři a posilněná domácí pálenkou, kterou mi dal na cestu otec, usínám v sladkém opojení, jaký krásný je Yukon. SMĚR HORSKÝ TÁBOR Vyrážíme. Lovci, k překvapní všech i já jako jediná žena a patnáct naložených koní. Přebrodili jsme Vlčí řeku a po další hodině už stoupáme do strmých svahů. Na první náhorní plošině zapadají všichni koně do hlubokého bláta po nedávných deštích. Pomáháme jim, i když víme, že v podstatě si pomáhají nejvíce sami. Hory před námi začínají vypadat hrozivě, naštěstí liják trval jen půl hodiny a my se stačili převléknout. Nepromokavé oblečení je na Yukonu povinnou výbavou. Nejsem lovec, a tak jsem si koupila jen dvoje gumové montérky, kabát s kapucí a čepici. Chlapi nejprve prohlíželi mou výstroj všelijak, ale pak museli uznat, že za dva dolary jsem měla mnohem lepší ochranu před vodou než oni za stovky. Po téměř šesti hodinách máme konečně na dohled střechy stanů postavených v úzkém údolíčku mezi potokem a lesem. Zděšeně jsem pak sledovala, jak naši průvodci rozhánějí koně po okolí. Byla jsem připravená na všechno – chrápající chlapy, instantní polévky, medvědy, vlky, blechy, pavouky, nechutnou americkou kávu, divočinu i ledovou koupel v potoce, ale že přijdu o koně, na to ne. Naštěstí mi vysvětlili, že jedno z našich zvířat má vysílačku a všichni koně pak zvonky na krku, aby odplašili šelmy. Pomocníci každý den ráno vstávají dříve, aby je našli a přivedli do tábora. V horách není krmení, a tak je vypouštění na pastvu jediným způsobem, jak se o koně postarat. Horský tábor byl velmi jednoduchý. Pár stanů, společné ohniště, celtou zastřešený „kuchyňský kout“ a opodál stání pro koně. Poblíž tekl ledový potok. Brrr! Dotykem civilizace však bylo vytápění ve stanech. A to vydatné! Starý sud na naftu naležato osazený do jakéhosi stojanu, zřejmě aby se nepřevrátil, měl z přední strany otvírákem na konzervy vyřezaný otvor, kterým se vhazovalo dřevo. Roura byla vystrčená přes střechu stanu. CESTA ZA LOSY Na stádečko losů jsme narazili hned první den. Z místa, kde jsme se usadili, jsme je měli jako na dlani. Pohledem na ně jsme se kochali asi hodinu, když se v dálce asi tří kilometrů zablesklo cosi bílého. Byl to překrásný los s velkými lopatkami s rozpětím asi šedesát palců. Chtěli jsme se přiblížit, ale neustále se měnící vítr způsobil, že stádečko nás ucítilo a zmizelo. V horském táboře však při našem návratu vládla veselá nálada, protože další člen naší skupiny Eberhard měl větší štěstí a sotva hodinu cesty z tábora opačným směrem, než jsme šli my, ulovil překrásného soba. Čerstvá zvěřina se ten den i další opékala na přímém ohni bez koření a jakékoliv chuti. Já jsem proto našla jakýsi hrnec a pokoušela jsem se uvařit si polévku ze sáčku. První dva dny nejprve všichni ohrnovali nos, ale nakonec zjistili, že je chutnější než tvrdé maso, a moje zásoby se začaly rychle zmenšovat. A to ještě nevěděli, že mám i bramborovou kaši v prášku a dva salámy! V horách se ale až dojemně každý dělil s každým o všechno, co kdo potřeboval nebo na co měl chuť. A tak se našlo dokonce několik hlávek ledového salátu, a čeho určitě nebylo málo, byl alkohol. Protože chlapi si nedělali v přírodě starosti s vařením, nejluxusnějším doplňkem kuchyně byl plynový vařič, který se využíval jen ráno, protože teplý čaj a káva přišly každému vhod a na ohni by to trvalo příliš dlouho. Našlo se i pár hrnců na ohřívání vody na umývání, ale chuť využívat je vydržela jen první dva dny. Do tábora jsme se vraceli po setmění a příliš utrmácení. Jenže čtvrtý den jsem měla pocit, že po mně cosi leze. Našla jsem si skvělé místo v potoce, kam chlapi nechodili, a doufala, že nepřijde ani medvěd. Voda po kolena byla ledová až hrůza, ale léčba šokem je běžnou terapeutickou metodou. V kombinaci tepla ve stanu a otcovy pálenky se mi podařilo zahnat i zápal plic. Hm, Yukon dokáže asi s člověkem dělat zázraky. Následující dva dny jsme brázdili krajinu křížem krážem a teprve třetí den narazili na stádečko sobů. Daleko na výstřel, natož na focení. Ukrytí mezi skalami jsme chvíli sledovali okolí a doufali, že se zlepší počasí. Na Yukonu je přímo nepředvídatelné. Ráno to téměř každý den vypadalo na slunečno, ale jen co jsme vytáhli paty, přišel vítr, déšť nebo sníh, případně rovnou kombinace všeho. Naštěstí tu příroda poskytuje spoustu úkrytů. Dobře maskovaní mezi skalami jsme se nakonec dočkali nádherného výhledu. Krajina se po dešti leskla ve slunci a hrála všemi barvami jako v pohádce. Duha byla tak blízko, že jsem měla pocit, že stojím přímo pod ní. Když chlapi začali rozdělávat oheň, přišel nás navíc zkontrolovat roztomilý hlodavec. Prý zemní veverka. Zapózovala mi při focení. Vůbec netušila, jaká z ní bude na opačném konci světa hvězda! Následující den jsme se vydali opačným směrem. Počasí bylo stejné – vítr, bouřka, vítr, bouřka a tak dokola, ale na jedné z náhorních plošin, kterých je tu spousta, jsme uviděli na protilehlém kopci medvědici se dvěma odrostlými mláďaty. Medvíďata se bavila pobíháním sem a tam a matka se po nich co chvíli ohlédla a přivolávala je pro nás nesrozumitelným signálem. Celkem nám tohle divadlo a přerušení cesty přišlo vhod, jen fotit se nedalo, byly proti slunci. A to jsme ještě netušili, že medvědy tu už neuvidíme. VLÁDCE VRCHOLKŮ HOR Štěstí nám přálo až čtvrtý den. Skupinku sobů jsme téměř přehlédli, protože jejich šedivá srst splývala s barvou skal a zbytky sněhu, který napadl před dvěma dny. Navíc je dokonale kryla padající mlha. Bez zaváhání jsme otočili koně směrem k hoře a přivázali je ke stromům. Po čtyřech jsme se vyškrábali do strmého svahu. Tentokrát nám přál i vítr, stádo se popásalo jen tři sta metrů před námi. A tehdy se zpod vysokého křoví vynořil vznešený samec s hrdě vztyčenou hlavou a překrásným parožím. Na krku měl mohutný bílý límec – znak vysokého věku. Nejprve rozehnal dva mladé samce, kteří mezi sebou hravě soupeřili, a obešel své asi dvacetičlenné stádo, jako by je chtěl překontrolovat. Pak si spokojeně lehl. Když samec zase vstal a samice s ním a stádo se pomalu vydalo k horizontu, jeden z lovců vystřelil. Sob se zakýval a trochu couvl, srazil ho až druhý výstřel. Zvířata ale zvuk střel asi neslyšela, protože ho ztlumil silný vítr. Jen zapotácení vůdce stádo upozornilo, že se děje něco divného. Do pochodu původním směrem se dalo až po několika minutách a na horizontu jako by ještě čekalo, zda se vůdčí samec přece jen nepřidá. Pak sobi zmizeli. NÁVRAT DO ÚDOLÍ Byli jsme sice připraveni na desetidenní pobyt v horách, ale po úlovku se muži rozhodli vrátit do údolí, do základního tábora. Nastal čas balit. Nejdůležitější bylo zabalit maso z ulovených sobů, které se houpalo na dřevěné konstrukci nedaleko ohniště a vlastně se přirozeně sušilo i udilo zároveň. Každý kousek se musel zabalit zvlášť do plachty, aby nezmokl. Na zpáteční cestě nás opět čekaly bažiny, do kterých jsme ale zapadli ještě více než cestou do hor. Po několika dnech vytrvalých dešťů se staly velkou bahenní pastí. Koně znervózněli a odmítali poslušnost. Každý z nás se musel po stehna brodit v bahně před vlastním koněm a doslova ho prosit o každý další krok. Nikdy mě nenapadlo, že uvidím v očích koně takovou hrůzu. Moje kobyla, i když se jí nechtělo, šla v mých stopách, a protože jsem často nestihala vytáhnout vlastní nohu dříve, než ona došlápla, za chvíli jsem nohy vůbec necítila. Dodnes nevíme přesně, co se stalo, ale jeden z koní si vybral jinou cestu okolo stromu a lano se mu zamotalo do větví. Prudkým pohybem strhl ostatní zvířata, protože byla všechna lanem vzájemně svázána. Moje kobyla se dokonce ocitla na boku. Když jsme se nakonec všichni šťastně dostali z pasti, bylo mi do smíchu – všichni jsme byli zablácení, promočení a špinaví až po uši a vypadali jsme jako v bahenních skafandrech. Zbytek cesty jsme už zvládli obdivuhodně, bláto jsme shodili při překonávání Vlčí řeky. DARY ŘEKY VLKŮ Vlčí řeka je při pohledu z letadla spletí ostrých zatáček s průzračnou modrozelenou vodou, která se může bez obav pít. Dno tvoří většinou štěrk. Místy je hluboká metr dva, jinde jen pár centimetrů. Mělčiny využívají vlci, když se chtějí dostat přes řeku na druhou stranu hor. Viděli jsme tu v jednom dni dva černé. Druhému se to stalo osudným. Kousek od místa, kde byl odstavený člun, jsme nejprve zaslechli šplouchání vody, ale nevěnovali jsme mu pozornost. Yak se náhle přikrčil a zašeptal: „Vlk.“ Byli jsme nedaleko od břehu, takže jakmile jsme se postavili, měli jsme ho přímo necelých dvě stě metrů před sebou. Výstřel zazněl, když bylo zvíře v hluboké vodě, ale plavalo dále, i když ho střela musela zasáhnout. I po dalším zásahu vyběhl vlk na protilehlý břeh a bleskurychle zmizel v lese. Nechápali jsme to a začali hledat jakoukoliv stopu. Už jsme se chtěli vzdát, když jsme si všimli něčeho černého a nehybného. Byl to on. Pak jsme zjistili, že byl zasažen už prvním výstřelem, ale doplaval ke břehu, a i když druhá rána byla smrtelná, asi sedmdesátikilové zvíře mělo takovou sílu a vitalitu, že ještě dokázalo uběhnout sto metrů. Vlka jsme pak ve člunu dopravili do tábora. Poslední den v divočině byl pracovní. Museli jsme maso dostat rychle pod střechu chladírny. Bylo třeba připravit na cestu trofeje – kůže a parohy – a sbalit se. Poslední večer se s námi tento kus země loučil polární září. Usínali jsme s tím, že sny o pobytu v divočině se mohou i splnit. Na Yukon se někdy určitě musím vrátit…
Category:
2005 / 11
