Převážné většině Evropanů by se mohlo zdát, že tam, kde začíná Sahara, končí civilizace. Je to stejné už od starověku tudy vedla také hranice Říše římské. Většina obchodníků s otroky, kteří připlouvali k africkým břehům za obchodem, se neodvážila dále do vnitrozemí, proto nemohli objevit bohatá královská a císařská města za neprostupnou džunglí. Tito kolonizátoři viděli jen vesnice – periferii, z tohoto důvodu měli nízké mínění o africké civilizaci.
V podsaharské Africe jsou ale místa, kde byla míra civilizovanosti a přirozeně také vzdělanosti i kultivovanosti přinejmenším srovnatelná s dobou největší slávy České země. Mám na mysli dobu Karla IV., kdy se Praha stala centrem Evropy. V tom samém období procházela rozkvětem města v severní deltě řeky Niger. Byla to centra velkých říší se vším, co k tomu patří. S monumentálními mešitami, vyšperkovanými paláci a měšťanskými domy. Jedním z nejslavnějších a nejkrásnějších měst bylo Djenné, kde postavili univerzitu dokonce dříve než v Praze.
TRANSSAHARSKÁ KŘIŽOVATKA
Představte si Saharu, kde se od pravěku až do starověku měnilo radikálně klima. Období sucha a vlhka se střídala každých sto tisíc let. Dochází proto k velké migraci obyvatel, kteří se snaží usadit, ale při každé klimatické změně přijde veškerá jejich práce nazmar. Budují hráze, kanály, své domy, a potom je opět opouštějí, to samé opakují o stovky kilometrů dále znovu, a pak se další generace vrací zpět a snaží se křísit to, co jejich předkové kdysi zbudovali. Z těchto důvodů je první zmínka (pravděpodobně dost nejistá) o konečném usazení a vytvoření stabilní civilizace datována kolem roku 300 př. n. l. Pod Saharou se utvářejí velké říše – Mali, Ghana, Songhaj… Funguje tu čilý obchodní ruch, kvetou řemesla, zemědělství, náboženství, umění…
V 11.-12. stol. nastává dramatická změna s invazí islámu, prostřednictvím obchodních karavan z Mahgrebu. Střetávají se zde dvě kultury, a vyhrávají muslimové – nejprve v Timbuktu, které je od pradávna vstupní branou do černé Afriky, a poté v 13. století v Djenné. Díky Maročanům dochází k nebývalému rozmachu těchto měst. Stala se z nich centra vzdělanosti, intelektuálního a duchovního života. Karavany postupovaly na jih podél Nigeru, kde byla vegetace. Dokáži si představit, jak na ně muselo zapůsobit místo, kde dnes Djenné stojí. Ostrov uprostřed řeky, která tak tvoří dokonalý obranný systém proti vetřelcům. Ochrana je navíc zdrojem životodárné vody a ryb. Zvláštností této řeky je i dnes to, že její některá ramena občas vysychají, a tak lze přejít po jejich dně. Je v tom ale háček. Musí se vědět kudy, protože suchý pouštní vítr vysouší na povrchu dna tenkou vrstvičku, která pouze vytváří iluzi pevnosti. Může se tedy stát, že když se tudy vydáte, proboříte se lehce do bahna. Proto je velmi obtížné dostat se do města jinudy než po uměle vytvořené hrázi se silnicí.
Na ostrově bylo výhodné vybudovat město. Nabízel se totiž jako místo pro přístav na nejdůležitější severojižní obchodní tepně. Exportovalo se odtud zboží do 354 km vzdáleného Timbuktu a odtud dále do Evropy, ale také do arabského světa a na východ, kam se postupně Niger stáčí. Djenné se stalo ideální transsaharskou křižovatkou pro obchod s otroky z jižních guinejských pralesů. Z jihu (přesněji z Pobřeží slonoviny) na sever se transportovalo též zlato, slonovina a sůl. Z toho všeho se městu přirozeně odvádělo clo a bohatl i místní trh.
Město začalo velmi rychle prosperovat, a tak si místní obyvatelé mohli dopřávat takový luxus, jako je umění. Djenné tedy rostlo i do krásy. Domy zdobily nádherné ornamentální okenice v marockém stylu a tvořily tak působivý kontrast k minimalistickým hliněným stěnám. Po ulicích chodili muži i ženy ověšeni překrásnými látkami a šperky místní produkce. Nosily se nádherné účesy zdobené mušlemi a mincemi. Jeden z nejefektnějších šperků, jaké jsem v Africe viděl, pochází právě odtud. Jsou to velké zlaté náušnice v podobě tropického plodu. Umělci tu vytvářeli terakotové a bronzové sošky odvážných tvarů, o které se dnes perou všechna etnografická muzea světa. V roce 1940, kdy došlo k významnému archeologickému objevu hliněných figurek z 11. až 15. století, začalo systematické objevování Djenné. V okolí města se našla i spousta předmětů ze starověku – například velké množství pohřebních uren a prsní disky bojovníků.
CESTOVATELÉ A DOBYVATELÉ
Jak je vidět, Evropa teprve nedávno začala vědecky a historicky objevovat Djenné. Jaká však byla minulost tohoto pro nás tajuplného města, bude dnes už velmi těžké zjistit, protože písemných historických dokladů je poskrovnu, a to především ze dvou důvodů. Za prvé – místní verze dějin je spíše mytologická, a navíc většinou zachovaná pouze v ústní tradici. Existují-li přeci jenom nějaké rukopisy, jsou z mnoha důvodů ohroženy. Například i tím, že majitelé nedisponují financemi na jejich záchranu a údržbu. Za druhé – zájem evropských dějepisců o tuto oblast byl vždy minimální a byl-li už nějaký, týkal se velmi specifických, většinou obchodních záležitostí. Navíc první zmínka o Djenné z evropských pramenů sahá pouze do 16. století. Jejím autorem je italský obchodník a letopisec Antonio Malfante. Ani jeho informace ale není autentická, protože on sám Djenné nikdy nenavštívil, a spolehl se pouze na zprávy od jiných – možná arabských cestovatelů. I tak se zmiňuje pouze o prosperitě důležitého středověkého města. Jedna z mála cenných zpráv o tomto místě, která je navíc autentická, pochází od francouzského průkopníka Reného Caillé. Ten navštívil podsaharskou oblast údajně jako první Evropan v roce 1828 a provedl detailní popisy některých měst – přirozeně i Djenné.
Co je tedy známé? Předpokládá se například, že Djenné získalo opravdovou podobu města ve velkém stylu díky obchodníku Soninkovi. Jisté je, že v roce 1465 dobyl už velmi prosperující město songhajský císař Sonni Ali. Dalším dobyvatelem, kterému se povedlo v roce 1818 Djenné obsadit, byl vládce Maciny – Shehu Ahmadu Lobbo. Tímto způsobem se vyvíjely dějiny i nadále. Dobývání a podmaňování strategického města se stalo velmi typickým. V roce 1861 se to podařilo rovněž tukulorskému císaři al-Hádž Omarovi a o 32 let později i Francouzům.
NA SKOK VE STARÉ AFRICE
Navštívit Djenné v současnosti je požitek, zvláště pro Evropana, který nic netuší o místní slavné minulosti. Jsem přesvědčen, že bude okouzlen, až spatří siluetu města ze staveb zakončených hřebenovitými střechami. Dnes se Djenné nachází ve středu neúprosné pouště, poseté tu a tam osamocenými baobaby. Občas je možné zahlédnout stádo krav nebo koz. Najdou se i malá políčka s rýží. Není bez zajímavosti, že v okolí Djenné dnes žije sedm různých etnických skupin.
Dojem z města je zvláštní. Máte pocit, že jde spíše o monumentální vesnici. To se týká nejen vnější vizuální podoby, ale také života zdejších obyvatel, kteří jako by ustrnuli ve středověku. Je to možná tím, že poklesla důležitost říčního transportu zboží. Z Bamaka, hlavního města Mali, byla postavena asfaltová silnice na sever do Gaa, a kamiony jsou rychlejší než lodě.
Budete-li mít zájem, najde se určitě i nějaký ten průvodce. Ukáže vám, jak se tu solí a suší ryby na střechách a terasách domů, zavede vás do šperkařské dílny (vřele doporučuji), můžete nahlédnout i tam, kde se tkají místní typické černo-bílé látky, je možné projít se po hřebenových střechách domů a udělat si přehled o tom, kde je trh, univerzita, ale především to nejúchvatnější, co může město nabídnout – mešita. Jde o opravdový klenot muslimské architektury.
Z dálky připomíná ohromné termitiště. Je dokonce postavena ze stejného materiálu – z hlíny nanášené na monumentální dřevěný skelet. Jde o typický příklad malisko-songhajské hliněné architektury. V užším slova smyslu se jedná o mešitu v tzv. ďulském stylu. Byl rozšířen ďulskou obchodní komunitou, cestující po západní Africe. Podle mého názoru jde o nejkrásnější stavbu tohoto typu vůbec. Tato vzácná mešita je jedinečná svou velkorysostí a čistotou stylu. Byla vystavěna v 15. století na monumentálním soklu obehnaném zdí. Díky tomuto podstavci obklopuje stavbu široká terasa, přístupná ze tří stran vchody se schodištěm. Mešita je dlouhá 150 metrů, vysoká 20 metrů. Je velmi chytře zkonstruována tak, aby vodorovné trámy vyčnívaly ven z fasády. Výsledný efekt je nejen velmi působivý, ale také praktický. Ostny na zdech mohou sloužit jako ornament i jako lešení ke každoroční rekonstrukci stěn. Velmi svérázným a charakteristickým prvkem jsou také vertikální pilíře ukončené věžičkami. Vertikálnost je výrazná i uvnitř mešity, kde více jak sto sloupů nese dřevěnou plochu střechy velké modlitebny. Na severní a jižní straně stavby vyčnívají tři hranaté minarety, v nejvyšší části zúžené do špičky. Na vrcholu jsou korunovány pštrosími vejci, která jsou pozůstatkem animistické náboženské tradice. Mají údajně vyzařovat magické ochranné kouzlo. Na břehu řeky Niger zapadá slunce. Připlouvají poslední trojúhelníčky plachetnic. Od vody mě dělí asi tak 150 metrů vyschlého dna. Přímo přede mnou nabírá několik žen vodu z děr provizorně vyhloubených do bahna na dně řeky. Většina těchto jezírek slouží obyvatelům města jako studánky i skládky. Nikdo nepřemýšlí nad tím, jestli tuto vodu bude pít, nebo nebude. Kde je stará zašlá sláva Afriky?
